Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

 

text Pavla Apostolaki, foto autorka a archiv Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem

 

kladrubyjpg.jpg

 

Základem místního chovu se staly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. Vzniklo tím starokladrubské plemeno, které bylo jako jediné vyšlechtěno a určeno k slavnostním příležitostem na císařských a královských dvorech. Kladrubský hřebčín tři sta třicet devět let zajišťoval koně s barokním vzhledem pro císařský dvůr v Praze a ve Vídni. Tito koně s vznosným, kadencovým krokem táhli i kočáry Františka Josefa I. řízené českým kočím z Kladrub. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 však chov téměř zanikl. Mnoho lidí vnímalo koně jako přežitek doby a symbol Habsburků. K záchraně plemene a hřebčína tehdy přispěl prezident T. G. Masaryk. Uvědomil si, že je pošetilé zbavovat se „čtyřnohých aristokratů“ kvůli politice. Záměrně tedy jezdil v kočáře taženém starokladrubáky a začlenil je do ceremoniálu přijímání velvyslanců v Lánech, při němž se část cesty na zámek vezli diplomaté bryčkou. V Kladrubech nakonec po velkých nesnázích udrželi kmenové stádo starokladrubských koní jako zootechnický unikát tehdejší Československé republiky. Dnes je jeden z nejstarších hřebčínů na světě státní příspěvkovou organizací. Od ministerstva zemědělství dostává částku ve výši zhruba sto milio­nů korun ročně, přičemž na provoz si ještě přivydělává prodejem svých koní. Od svého počátku hřebčín žije jako svébytné městečko. Drtivá většina pracovníků pochází z Kladrub a přilehlého okolí. Celý komplex (jeho prohlídka je možná od dubna do října) ohraničují zdi. Kromě stájí a jízdárny ho tvoří zámek, kočárovna, postrojovna, muzeum, kostel a hřbitov. Na něm jsou pochováni někteří ředitelé a zaměstnanci hřebčína, jejichž náhrobky zdobí položené podkovy nebo vytesané reliéfy koňských hlav.

 

kladruby2jpg.jpg
Areál o velikosti tisíc dvě stě hektarů si můžete prohlédnout také z vyhlídky na bývalé vodárenské věži.

 


Ojedinělé území
O výjimečnosti starokladrubského koně svědčí i fakt, že byl v roce 1995 prohlášen za kulturní památku. Díky tomu je jediným živým tvorem na této planetě pod památkářskou ochranou. Toto ocenění nemají ani lipicáni vídeňské Španělské jezdecké školy. Poprvé na světě stanulo domácí či hospodářské zvíře vedle uměleckých děl a architektonických skvostů. Před patnácti lety získal status kulturní památky také kladrubský hřebčín. Má však ještě vyšší cíl, a to zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Z těchto důvodů proběhla rozsáhlá rekonstrukce za tři sta padesát milionů korun, díky níž získal areál zpět svůj skvostný klasicistní vzhled z počátku devatenáctého století. V září 2017 podal hřebčín prostřednictvím Ministerstva kultury České republiky návrh nominační dokumentace do Paříže a nyní čeká na vyjádření. Pokud vše půjde dobře, zhruba za dva roky se naše země bude honosit další mezinárodní raritou. Na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO ovšem aspiruje nejen samotný chov, nýbrž i kulturní krajina hřebčína Kladruby nad Labem. K areálu o velikosti tisíc dvě stě hektarů náležejí louky, aleje, pastviny, remízy, živé ploty, zbytky lužního lesa a slepá ramena Labe. Rozloha se shoduje s původní koňskou oborou, kde dříve lidé polodivokým způsobem chovali koně. Okolí hřebčína je tedy jako celek formované chovem lichokopytníků přes pět set let, což z něj činí světový unikát.

 

kladruby3jpg.jpg
V kladrubském hřebčíně jsou zachovány původní historické stáje z doby Rudolfa II.

 


Sláva za hranicemi
Nebývalý úspěch zaznamenali chovatelé z východních Čech před třiadvaceti lety, kdy poprvé prodali šestispřeží do Dánského království. To sice má své národní koně, ale princ Henrik, manžel královny Markéty II., zatoužil po bělouších a vybral si starokladrubáky. Skvělá spolupráce se Seveřany trvá přes dvacet let. Minimálně dvakrát do roka přijedou (vloni se dostavil i královský štolba a osobní kočí panovnice) a zhlédnou výsledky výkonnostních zkoušek. Nejlepší koně zůstanou v hřebčíně jako plemeníci a ti, kteří při hodnocení skončí hned za nimi, putují do Dánska. Pro královnu Markétu II. vykonávají starokladrubáci ceremoniální služby, například při novoroční audienci, přijímání diplomatů, oslavách výročí v panovnické rodině a při přesunu královské rodiny na letní sídlo.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne