Lenny

Když se povede peklo

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

 

text Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk a archiv Lenny

 

 leny_1jpg.jpg

 

Zpíváte výhradně anglicky. Odkdy tím jazykem hovoříte?
Od tří let jsem chodila do anglické školky a brzo jsem začala brát angličtinu jako druhou mateřštinu. Už si ani nepamatuju odkdy.
Máte britský akcent?
Jelikož jsem chodila do školy s Američany i s Brity, kolísala jsem mezi britským a americkým. Když jsem pak studovala v Londýně, trvale jsem se přeladila na britský.
Odjela jste v devatenácti letech. Co tomu říkali rodiče?
Oni mě chtěli poslat co nejdál (smích). Táta říkal: „Jeď do Austrálie.“ I tam mě totiž přijali na školu. Pak jsem si řekla: „Londýn je hudební Mekka, proč nejet do Anglie? Navíc to není tak daleko.“ Asi jsem k ní měla bližší vztah, a udělala jsem dobře.

 

leny5jpg.jpg


Získala jste tam plno přátel, s maltskou spolužačkou Federikou Giallombardo jste dokonce napsala písničku LOVER…
Nemohla jsem s ní pohnout a pak jsem si uvědomila, kolik mám talentovaných spolužáků. V té době jsme měli přinést každý týden na nějaké téma píseň, abychom se procvičili.
Například…
Třeba na téma modrá. Šlo jim o to, aby nás pořád něco pohánělo kupředu. A pak jsem si všimla, že má Federika ve svých textech krásné nápady, tak jsem ji požádala o pomoc, pronajaly jsme si zkušebnu a za dva večery jsme text společně napsaly.
Mluvíte normálním hlasem, ale zpíváte chraplákem. Předpokládám, že vědomě…
Nevědomě by to ani nešlo.
Pomáhá vám v tom vypjatější hlasová poloha, nebo i angličtina?
Obojí. Chraplákem jde zpívat také v češtině, ale v angličtině mi naskočí nějak samovolně. Nedávno jsem viděla video, kde hovořila Janis Joplin, a taky nemluvila vyloženě chraplákem. Na to, jak zpívala, mluvila celkem normálně (úsměv).
Měla jste někdy problémy s hlasivkami?
Jen jednou. Vypověděly službu pět dní před festivalem ROCK FOR PEOPLE. Asi jsem byla unavená, protože jsme jezdili do Itálie, Belgie, působila na ně klimatizace. Úplně jsem sípala a měla jsem nahnáno, protože jsem se na festival těšila. Naštěstí se ten den hlasivky vzpamatovaly, odzpívala jsem koncert, a pak mi znova odešly. Lidi si toho ale nevšimli, protože si mysleli, že tak běžně mluvím.

 

lenny2jpg.jpg
Praha, Lucerna music bar, 2017
lenny3jpg.jpg
Cena Anděl

 


V šestnácti letech vás maminka po­žádala, abyste jí zpívala na turné po Austrálii druhý hlas a doprovázela ji na piano…
Účinkovaly jsme i v Kanadě, ve Vietnamu a také po Evropě. Když mám čas a jde to, doprovázím ji dodnes, ačkoli teď jsme spolu dlouho nehrály. Navíc jdeme každá jiným směrem: já přitvrzuju a mamka naopak zjemňuje.
Musíte ve dvojhlasu ubrat chrápláku, aby vám šly hlasy lépe k sobě?
U rockovějších písní přitvrdím, ale jinak se snažím zpívat čistě. Můj hlas je tam kvůli dobarvení, ne proto, abych se prosadila. Jinak si ale myslím, že máme s mámou podobnou barvu.
Umí maminka taky chraplák?
Asi by dokázala přitvrdit (smích).
Je fajn, že se můžete podpořit i me­diálně…
A opodstatněně. Máme co nabídnout, ne­musím říkat, že jsem byla s maminkou v obchodě a koupila si nový boty. Můžeme říct, že jsme společně koncertovaly a sdílely muziku. To mi přijde krásný.
Bydlíte nedaleko od sebe. Muzicírujete spolu i doma?
Společné hraní iniciuje spíš mamka. Pijeme kafe a řekne: „Pojď si zahrát.“ Nebo: „Pojď mi zahrát.“ Zajímá ji, co nového jsem složila. Je ráda i posluchačkou.
Když spolu hrajete, dáte si něco od Deep Purple?
(smích) Maminka má ráda i tvrdší muziku. To byste se divil.
Prý vás drželi rodiče zkrátka…
Hlavně tatínek byl přísnej. Asi proto, že jsem jejich jediný dítě, navíc dcera, a měli mě později. Dost se o mě báli.
Chtěl tatínek, abyste něco dokázala?
Ze začátku hledal, v čem bych mohla být dobrá, protože mě dlouho bavila spousta věcí. Hrála jsem tenis, závodně jsem lyžovala, všechno pod jeho vedením. Jakmile viděl jenom jiskru mého zájmu, už ji začal rozdmýchávat. Projevila jsem třeba přání malovat, ale ne, že by mi koupil dětský barvičky, šel se mnou do výtvarných potřeb a vybral mi hned profesionální výbavu. Když viděl, že ten hrnek nenakreslím, řekl: „Tak něco jinýho.“

 

lenny4jpg.jpg
Rozhovory pro italská media

 


Maminka nebyla přísná?
Máma byla benevolentnější než táta. Ne­chá­vala mi volnou cestu. Byla spíš pečovatelská. Ona má velké srdce a tak, jak je přísná na sebe, na mě nikdy nebyla.
Na druhou stranu vám dala po jednom společném koncertě pokutu…
To jo. A musela jsem uznat, že právem. Vorala jsem to, byla jsem nesoustředěná, přidrzlá, tak jí ruply nervy a řekla: „Když to neumíš dělat pořádně, musíš poznat tíhu zodpovědnosti.“
Vídáte se s rodiči často?
Když jsem byla v Londýně, měsíc jsme se třeba neviděli, pak jsem přijela na chvíli domů, mezi dveřmi jsme si řekli ahoj a zase jsem na dva měsíce odjela, takže teď se jim to snažím vynahradit a přijít aspoň na kafe.
Prý jste dostala od tatínka vyhubováno za tetování?
Hrozně se urazil, protože jako výtvarník chce mít všechno precizně. Řekl: „Proč sis to nechala tak odbýt? Já bych ti to narýsoval.“
Udělala jste to tajně?
Tajně a spontánně. Akorát jsem byla za školou. Měli jsme tělocvik a mně se tam nechtělo, tak jsem se nechala tetovat.
Jak vás napadl zrovna pozdrav Hi?
Nejdřív jsem si ho nakreslila fixou, někam jsme šli na jídlo a naši říkali: „To je pěkný.“ Pak už jim to tak vtipný nepřišlo. Maminka to nějaký čas považovala za hennu a myslela si, že to zmizí. Musela jsem jí vysvětlit, že tohle Hi nezmizí nikdy.
V čem vás Londýn změnil?
Mám pocit, že za ty tři roky mě nezměnil Londýn, ale ta škola, pobyt, lidi, které jsem potkávala, i Ondra Fiedler, se kterým jsem začala spolupracovat na albu. To všechno ze mě udělalo jiného člověka. Dodalo mi to sebevědomí. I v tvorbě. Jak zpracovávat náměty, jak se nebát dělat více žánrů. Začala jsem trochu vyhledávat v tvorbě risk.

 

banner_clanek


Na svých EP deskách jste byla víc doma v popu, teď jste se rozkročila až k rocku…
K rockové hudbě jsem měla blízko, protože mě tak vychovali naši, hlavně táta je fanoušek „Stounů“, Led Zeppelin a AC/DC. Najednou jsem si uvědomila, že mě v rádiích přestaly bavit písničky, které neměly „koule“. Rock je má už sám o sobě. Tehdy jsem si slíbila, že veškerá muzika, kterou udělám – a je jedno, co to bude za žánr – musí mít „koule“. A to se snažím dodržovat.
Jak si zaznamenáváte nápady?
Nazpívám si je na mobil a pak se je snažím posílat na e-mailovou adresu, abych je neztratila.
Je pro vás důležitější harmonie, nebo melodie?
Asi melodie. Nevím, jestli se vám to taky zdá, ale mně přijde, že je o dobré melodie nouze. Melodie je dnes vzácná.
Zklame vás, když lidé nereagují na něco, co jste složila, tak, jak jste si před­stavovala?
Já mám opačný problém. Speciálně u písničky GHOSTS mám dodneška pocit, že by mohla být líp udělaná. To je typ skladby, od níž už máte pětadvacet verzí, lidi jsou s ní spokojeni, ale vy si říkáte: „Do prčic, takhle to pořád není ono!“ U pár písniček spokojená jsem, ale u téhle mám na sebe vztek, že mohla být výraznější, že jsem ji vypustila moc brzo nebo v jiné podobě, než měla být.
Dokážete se k písničce vrátit a udělat ji úplně jinak?
To je hodně těžký. A Ondrovi už se do to­ho vůbec nechce, protože je přes produkci, kdežto já to vidím víc jako písničkář a dokážu se od toho oprostit. On ji jako aranžér zahalil do zelenýho kabátu a vyměnit ho za červenej se mu jednoduše nechce.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne