Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto David Cysař

 

vila1jpg.jpg
Ve Winternitzově vile je od 13. září výstava Adolf Loos Plzeň, potrvá do 29. listopadu 2017.

 

 

Mladší sestra Müllerovy vily
Píše se rok 1930. Úspěšný pražský advokát Josef Winternitz přemýšlí o moderním a pohodlném bydlení pro svoji manželku Jenny a děti Suzannu a Petra. Stavební pozemek si vybral na klidném vyvýšeném místě, na Malvazinkách. Osud chtěl, aby v té době pracoval pro firmu Müller-Kapsa. Spolumajitelem této jedné z nejúspěšnějších stavebních firem v tehdejším Československu je plzeňský stavitel a milovník umění František Müller. I on se krátce předtím stěhoval do svého nového sídla v pražských Střešovicích. Jejím autorem není nikdo jiný než později světově proslulý architekt, brněnský rodák Adolf Loos. Jeho oslovuje i Josef Winternitz. Moderní pražská architek­tura tak krátce po sobě získává dva architektonické skvosty: slavnou Müllerovu vilu, která patří k nejvýznamnějším Loosovým dílům v českých zemích, a její méně známou „sestru“, Winternitzovu vilu na pražském Smíchově.
Stejně jako v případě Müllerovy vily pracuje Adolf Loos na projektu Winternitzova domu s architektem Karlem Lhotou. S realizací stavby se začalo v listopadu roku 1931. Práce probíhají rychlým tempem a rodina se do vily může nastěhovat už v červnu nadcházejícího roku. I v této budově uplatňuje Loos svůj princip takzvaného „raumplanu“, což je promyšlený systém vnitřních prostor. Přitom nejde pouze o šířku a délku jednotlivých místností, ale i o jejich výšku v závislosti na jejich funkci a hierarchii. Ačkoliv je dům na Smíchově menší a jeho interiéry nejsou ve srovnání s Müllerovou vilou natolik nákladné (namísto mramorových obkladů jsou zde například použity dubové a mahagonové desky), autorství Adolfa Loose je nesporné. Důkazem je nejen jeho tvůrčí rukopis, odrážející se v koncepci vnitřního prostoru i charakteru zevnějšku, ale i jednotlivé detaily: okna, střešní terasy i exponované a ustupující hmoty. Práci věhlasného stavitele dokládají konečně i dobové dokumenty, které se rodině po válce jako zázrakem vrátily: korespondence advokáta Winternitze s architekty Loosem a Lhotou, žádosti o navrácení majetku po návratu paní Jenny Winternitzové s dcerou Suzannou z koncentračního tábora či původní plány vily s podpisy obou zmíněných stavitelů. Společně s černobílými fotografiemi z rodinného archivu jsou vystaveny v jedné z místností ve třetím poschodí domu.

 

vila2jpg.jpg
Terasa

 

vila3jpg.jpg
Schodiště

 

 

Šťastných devět let
Dnes si můžeme jen představovat, jak se advokátově rodině žilo v tříposchoďové vile s celkovou obývací plochou 270 metrů čtverečných, jíž dominovala velkorysá hala na výšku dvou podlaží, kolem níž jsou soustředěny další místnosti s nižším profilem, tedy kuchyň a knihovna. Winternitzovi tu měli celkem šest ložnic a tři koupelny. V suterénu se kromě technického zázemí nacházel také byt pro domovnický pár. Naopak nejvyšší patro bylo určeno pro kuchařku a vychovatelku. Svůj nový domov si však židovská rodina Winternitzových mohla užívat jen velmi krátkou dobu. V důsledku norimberských zákonů byla v roce 1941 vystěhována do činžovního domu na pražských Vinohradech, odkud byla o dva roky později transportována do terezínského ghetta a odtud do vyhlazovacího tábora Osvětim. Josef Winternitz a jeho syn Petr byli zavražděni, matce s dcerou se podařilo přežít. Během války zabavili vilu nacisté a obratem ji prodali pražské obci. V té době v ní město zřídilo mateřskou školu, která fungovala nepřetržitě až do roku 1995. Její existenci ukončil až špatný stav budovy a nemožnost její rekonstrukce kvůli právě probíhajícímu restitučnímu řízení. Teprve po dlouhých tahanicích mohl být tento architektonický skvost, teď už v bídném stavu, konečně navrácen potomkům původních majitelů. Jedním z nich je pravnuk Josefa Winternitze, fotograf a kameraman David Cysař.
„O tom, že má naše rodina někde v Praze vilu, se u nás vůbec nemluvilo. Nejspíš to bylo kvůli traumatu z holocaustu. Když se prababička s babičkou vrátily z koncentračního tábora, byly vděčné, že je jejich bývalá hospodyně nechala bydlet v činžáku ve Veletržní ulici v Praze 7. Tam jsem žil s rodiči od na­rození. O tom, že jsme měli někde v Praze vilu, jsem neměl ponětí až do roku 1991, kdy se u nás začaly všeobecně připravovat restituce. V té době si babička asi řekla, že už nastal čas, a vzala nás na vycházku k vile. Dovnitř jsme nešli. Mně bylo tenkrát patnáct, měl jsem naprosto jiné starosti, takže jsem to nijak zvlášť neprožíval,“ vzpomíná si Winternitzův pravnuk. Jak s úsměvem dodává, důsledky této restituce začal poté pociťovat doslova na vlastní kůži: „Dům nám předali v naprosto otřesném stavu, takže nám nezbývalo, než abychom ho začali kompletně opravovat. Práce trvaly skoro čtyři roky, vždy o víkendech se tu scházelo všech šestnáct příbuzných. Ukázalo se, že dědeček z maminčiny strany je úžasný stavební mistr, takže právě on vedl celou rekonstrukci. My jsme mu dělali přidavače a děda nahazoval tak rychle, že jsme mu sotva stačili. Můj tatínek, Stanislav Cysař, byl vystudovaný stavař. Celou dobu se staral o finance i duchovní odkaz našich předků. Ohledně rekonstrukce se radil s architektem Karlem Ksandrem, který tehdy ještě pracoval na opravě Müllerovy vily. Muselo se udělat truhlářské repasování, vnitřní omítky, nové rozvody, fasáda i celková izolace domu.“

 

vila4jpg.jpg
Pohled na vilu zezadu

 

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 9. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

SOUTĚŽ o 4x2 vstupenky na Recyklus tour Tomáše Kluse

SOUTĚŽ o 4x2 vstupenky na Recyklus tour Tomáše Kluse

Úspěšná koncertní šňůra Recyklus tour Tomáše Kluse a jeho Cílové skupiny se na podzim vrací v obměněné podobě, s podtitulem #jinykoncert. Kromě nového singlu A pak, který s Tomášem nazpívala jeho žena Tamara Klusová, a který naživo premiérově zazní na prvním z koncertů v pražském industriálním prostoru Pragovka 30. září, přinese Recyklus novou scénu oživenou o vizuální projekce a instalace. Na pražském koncertě také Tomáš Klus převezme Zlatou desku Supraphonu za album vydané v dubnu 2017 pod názvem Recyklus Živ je. V předsálí každého z koncertů Recyklus tour pak na Tomášovy fanoušky čeká prostor pro odpočinek a poslech demo verzí jeho starších písniček. Turné, které kromě Čech a Moravy pokračuje i na Slovensku, skončí 8. prosince v Dolním Benešově u Ostravy. V rámci nového podzimního Recyklusu zahraje Tomáš Klus s Jiřím Kučerovským, Petrem Škodou a Janem Lstibůrkem v 16  českých a moravských městech, v plánu je také 6 listopadových koncertů na Slovensku.

Tomáš Klus

Tomáš Klus

Třicet jedna písmen, třicet jedna slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Masarykův les

Masarykův les

Prezident Masaryk byl první hlavou státu, která v novodobé historii (v roce 1927) navštívila oblast britské mandátní Palestiny. Letos uplynulo od jeho návštěvy devadesát let.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Architektura - výběr z článků

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Legendární newyorský hotel Chelsea

Legendární newyorský hotel Chelsea

Ačkoliv na vstupních dveřích hotelu je vylepen příkaz stavebního inspektora k dočasnému zastavení prací ve čtvrtém patře kvůli porušení bezpečnostních předpisů, přece jen dobrou zprávou zůstává, že legendární hotel Chelsea bude po změnách vlastníků a vleklých stavebních úpravách v letošním roce opět otevřen pro veřejnost.

Rogner Bad Blumau

Rogner Bad Blumau

Tančící okna, střechami prorůstající stromoví, fasády z pestrobarevných kachlí a zlatá báň jako vystřižená z ruského chrámu. To je zcela ojedinělý lázeňský komplex v Bad Blumau, kde geniální architekt Friedensreich Hundertwasser vytvořil svoje největší obyvatelné umělecké dílo.

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Zatímco u mnohých staveb s bohatou historií nikdo nepochybuje o jejich zařazení mezi památkově chráněné objekty, u brutalistních staveb je tomu jinak. Měly by být svébytné stavby s výraznou autorskou stopou ztotožňovány s minulým režimem?

Dějiny ve vězení

Dějiny ve vězení

„Před pár lety jsem se při výuce rozohnil a expresivně studentům z okna gymnázia ukazoval tuto chátrající věznici, vzdálenou od naší školy pár desítek metrů. Na některé studenty to zapůsobilo natolik, že se po setmění k věznici vydali, přelezli bránu a šli ji prozkoumat. Skončilo to tak, že pro ně přijela zásahovka. Řekli mi to až na maturitním večírku. Rozumíte, ani tolik let po roce 1989 není možné jít se podívat na místo tak pohnutých dějin. Ještě kvůli tomu skončíte na policii a bojíte se to říct svému učiteli. A když pomineme jednorázové události, tak já dodnes nemohu na toto místo studenty přivést. Věznice s historií politických procesů padesátých let je stále zavřená. V takové společnosti žijeme.“

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne