Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto David Cysař

 

vila1jpg.jpg
Ve Winternitzově vile je od 13. září výstava Adolf Loos Plzeň, potrvá do 29. listopadu 2017.

 

 

Mladší sestra Müllerovy vily
Píše se rok 1930. Úspěšný pražský advokát Josef Winternitz přemýšlí o moderním a pohodlném bydlení pro svoji manželku Jenny a děti Suzannu a Petra. Stavební pozemek si vybral na klidném vyvýšeném místě, na Malvazinkách. Osud chtěl, aby v té době pracoval pro firmu Müller-Kapsa. Spolumajitelem této jedné z nejúspěšnějších stavebních firem v tehdejším Československu je plzeňský stavitel a milovník umění František Müller. I on se krátce předtím stěhoval do svého nového sídla v pražských Střešovicích. Jejím autorem není nikdo jiný než později světově proslulý architekt, brněnský rodák Adolf Loos. Jeho oslovuje i Josef Winternitz. Moderní pražská architek­tura tak krátce po sobě získává dva architektonické skvosty: slavnou Müllerovu vilu, která patří k nejvýznamnějším Loosovým dílům v českých zemích, a její méně známou „sestru“, Winternitzovu vilu na pražském Smíchově.
Stejně jako v případě Müllerovy vily pracuje Adolf Loos na projektu Winternitzova domu s architektem Karlem Lhotou. S realizací stavby se začalo v listopadu roku 1931. Práce probíhají rychlým tempem a rodina se do vily může nastěhovat už v červnu nadcházejícího roku. I v této budově uplatňuje Loos svůj princip takzvaného „raumplanu“, což je promyšlený systém vnitřních prostor. Přitom nejde pouze o šířku a délku jednotlivých místností, ale i o jejich výšku v závislosti na jejich funkci a hierarchii. Ačkoliv je dům na Smíchově menší a jeho interiéry nejsou ve srovnání s Müllerovou vilou natolik nákladné (namísto mramorových obkladů jsou zde například použity dubové a mahagonové desky), autorství Adolfa Loose je nesporné. Důkazem je nejen jeho tvůrčí rukopis, odrážející se v koncepci vnitřního prostoru i charakteru zevnějšku, ale i jednotlivé detaily: okna, střešní terasy i exponované a ustupující hmoty. Práci věhlasného stavitele dokládají konečně i dobové dokumenty, které se rodině po válce jako zázrakem vrátily: korespondence advokáta Winternitze s architekty Loosem a Lhotou, žádosti o navrácení majetku po návratu paní Jenny Winternitzové s dcerou Suzannou z koncentračního tábora či původní plány vily s podpisy obou zmíněných stavitelů. Společně s černobílými fotografiemi z rodinného archivu jsou vystaveny v jedné z místností ve třetím poschodí domu.

 

vila2jpg.jpg
Terasa

 

vila3jpg.jpg
Schodiště

 

 

Šťastných devět let
Dnes si můžeme jen představovat, jak se advokátově rodině žilo v tříposchoďové vile s celkovou obývací plochou 270 metrů čtverečných, jíž dominovala velkorysá hala na výšku dvou podlaží, kolem níž jsou soustředěny další místnosti s nižším profilem, tedy kuchyň a knihovna. Winternitzovi tu měli celkem šest ložnic a tři koupelny. V suterénu se kromě technického zázemí nacházel také byt pro domovnický pár. Naopak nejvyšší patro bylo určeno pro kuchařku a vychovatelku. Svůj nový domov si však židovská rodina Winternitzových mohla užívat jen velmi krátkou dobu. V důsledku norimberských zákonů byla v roce 1941 vystěhována do činžovního domu na pražských Vinohradech, odkud byla o dva roky později transportována do terezínského ghetta a odtud do vyhlazovacího tábora Osvětim. Josef Winternitz a jeho syn Petr byli zavražděni, matce s dcerou se podařilo přežít. Během války zabavili vilu nacisté a obratem ji prodali pražské obci. V té době v ní město zřídilo mateřskou školu, která fungovala nepřetržitě až do roku 1995. Její existenci ukončil až špatný stav budovy a nemožnost její rekonstrukce kvůli právě probíhajícímu restitučnímu řízení. Teprve po dlouhých tahanicích mohl být tento architektonický skvost, teď už v bídném stavu, konečně navrácen potomkům původních majitelů. Jedním z nich je pravnuk Josefa Winternitze, fotograf a kameraman David Cysař.
„O tom, že má naše rodina někde v Praze vilu, se u nás vůbec nemluvilo. Nejspíš to bylo kvůli traumatu z holocaustu. Když se prababička s babičkou vrátily z koncentračního tábora, byly vděčné, že je jejich bývalá hospodyně nechala bydlet v činžáku ve Veletržní ulici v Praze 7. Tam jsem žil s rodiči od na­rození. O tom, že jsme měli někde v Praze vilu, jsem neměl ponětí až do roku 1991, kdy se u nás začaly všeobecně připravovat restituce. V té době si babička asi řekla, že už nastal čas, a vzala nás na vycházku k vile. Dovnitř jsme nešli. Mně bylo tenkrát patnáct, měl jsem naprosto jiné starosti, takže jsem to nijak zvlášť neprožíval,“ vzpomíná si Winternitzův pravnuk. Jak s úsměvem dodává, důsledky této restituce začal poté pociťovat doslova na vlastní kůži: „Dům nám předali v naprosto otřesném stavu, takže nám nezbývalo, než abychom ho začali kompletně opravovat. Práce trvaly skoro čtyři roky, vždy o víkendech se tu scházelo všech šestnáct příbuzných. Ukázalo se, že dědeček z maminčiny strany je úžasný stavební mistr, takže právě on vedl celou rekonstrukci. My jsme mu dělali přidavače a děda nahazoval tak rychle, že jsme mu sotva stačili. Můj tatínek, Stanislav Cysař, byl vystudovaný stavař. Celou dobu se staral o finance i duchovní odkaz našich předků. Ohledně rekonstrukce se radil s architektem Karlem Ksandrem, který tehdy ještě pracoval na opravě Müllerovy vily. Muselo se udělat truhlářské repasování, vnitřní omítky, nové rozvody, fasáda i celková izolace domu.“

 

vila4jpg.jpg
Pohled na vilu zezadu

 

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 9. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Tomáš Klus

Tomáš Klus

Třicet jedna písmen, třicet jedna slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Architektura - výběr z článků

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Trojský zámek

Trojský zámek

Přestože má většina Pražanů Troju spojenou především s tamní zoologickou zahradou, získala tato městská čtvrť svůj název podle dominantního zámku. Až do konce 17. století se totiž nevelká viniční a rybářská osada na pravém vltavském břehu nazývala Zadní Bubeneč nebo též Zadní Ovenec. Na počátku 17. století zde pro Albrechta z Valdštejna vznikl manýristický letohrádek se zahradou, jehož pozdější ruiny sečtělým pozorovatelům zřejmě připomínaly antickou Troju. Je však též možné, že toto nové pojmenování vzniklo až v souvislosti s okázalou zámeckou novostavbou hraběte Šternberka z let 1679–1703, náležící dnes k nejvýznamnějším českým barokním památkám.

Když Praha za noci zářila neonem…

Když Praha za noci zářila neonem…

Nakladatelství Paseka vydává již řadu let pozoruhodnou edici ZMIZELÁ PRAHA, v níž nás prostřednictvím historických fotografií a zasvěcených komentářů seznamuje s tím, jak vypadala Praha v minulosti, s tím, co nenávratně zmizelo. Svazky této záslužné edice jsou zaměřeny jednak na jednotlivé čtvrti, jednak také tematicky, například na továrny, sportoviště, letohrádky, výletní místa, nevěstince, nádraží, tramvajové tratě. Nejnovější díl je věnován pražským neonům a světelným reklamám.

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

Neratov

Neratov

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne