Vladimír Koza

Hematoonkolog

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

 

text Pavlína Kourová, foto rodinný archiv N. Lasotové a M. Sobotové a profimedia.cz

 

kozajpg.jpg

 

Když jsme se domlouvaly, kde se sejdeme, projevily přání, aby to bylo na rodinné chalupě v Potvorově. „Do této vesničky tatínkův rod částečně patří a tatínek to tu měl rád. V Potvorově se narodil náš dědeček, který tuto chalupu postavil, a tatínek ji před svým odchodem nechal zrekonstruovat. V chalupě jsou funkční kukačky, které koupili s dědečkem, když byl tatínek ještě kluk, na kostele každé poledne a v šest večer zvoní zvon, který tatínek významně pomohl místnímu občanskému sdružení financovat, na místním hřbitůvku je tatínek pochován,“ vysvětlily mi své důvody. A tak jsme se v Potvorově sešly. Byl krásný prázdninový podvečer a pro mě to bylo jedno z nezapomenutelných setkání.

Všimla jsem si, že na pomníčku obětem první světové války, který stojí na ná­vsi, jsou hned čtyři Kozové. Je mezi nimi nějaký váš předek?
Naděžda (N): Jméno Koza je tady hodně časté, každá třetí chalupa je Kozových, tedy jak se tady říká Kozojc. Na pomníčku je náš pradědeček, z války se vrátil, ale do roka zemřel na následky zranění. Zůstala po něm žena a syn, náš dědeček, a ti postavili tuhle chalupu. Děda prý ve čtrnácti letech sám vykopal studnu, málem ho to zavalilo. Pro cihly si chodili s vozíkem do cihelny až do Žihle. Byli strašně chudí, žili velmi skromně, ale byli pracovití, tak to dokázali. My jsme tady s Markétou trávily všechny prázdniny, víkendy, dá se říct, že jsme tady vyrostly. Na jednu stranu jsme byly městský holky z Plzně, na druhou stranu ale úplně venkovský. Tady, u babičky a dědy, jsme měly absolutní svobodu, neustále jsme lítaly venku, domů jsme chodily, jen když jsme měly hlad a když se začalo stmívat, pořád jsme něco podnikaly, tady všude byli kluci a holky, jak místní, tak ti, co sem taky přijížděli na prázdniny a víkendy, měli jsme různé party. Dospělí o nás celý den nevěděli. Proto si tu člověk nepřipadá jako lufťák, který přijel na chalupu, ale cítí se tady doma. I naše děti tu všichni znají, vědí, ke komu patří. Lidi jsou tu fajn, zeptají se, vzpomínají, jsme pořád jejich.
Markéta (M): Třeba paní v krámě, která ho měla i před těmi mnoha lety, ještě za komunistů, a teď ho má jen o kousek dál, když k ní přijdu nakupovat, tak se zeptá: „Ahoj, copa si dáš?“ A když zrovna nemá vajíčka, řekne mi: „Počkej, já ti dojdu do kurníku.“ S jejíma klukama jsme si hráli, ty si teď tady postavili baráky... Tak to hezky pokračuje.

 

koza2jpg.jpg
Pohoda na chalupě s dcerami Naděždou a Markétou

 


Chalupa je krásně zrenovovaná, kachlová kamna, kamenné zápraží, dřevěné repliky starých oken… Byl tatínek kutil?
M: Tatínek měl ruce šikovné, když jsme ležely doma nemocné se spálou, píchl nám vždycky v šest ráno, než šel do práce, penicilin, a musím říct, že mi už nikdo jiný nikdy nepíchl injekci tak, že bych o tom nevěděla. Ale ke kutilství vztah neměl, za což mohl děda, protože ho nikdy k žádné řemeslné práci nepustil. Táta se směl na něj jen dívat a podávat mu nářadí. Jinak by mu to prý zkazil. Proto to táta nesnášel
N: To je to kozovství. Ta strašná vůle udělat to nejlíp. Děda to měl v řemesle, táta v medicíně. Považovali to za naprostou samozřejmost. My jsme za vysvědčení nikdy nic nedostaly, to byla naše povinnost mít pěkné vysvědčení. Prostě dělat se má na jedničky. Táta říkával: „Ty bys chtěla, aby tě léčil doktor, který dělal medicínu na dvojky, nedej bože na trojky? To byly takové otázky, které člověka zarazily, ale ono to tak je. Já nechci jít ani s hloupou angínou k doktorovi, který dělal medicínu na trojky. A když děti jedou do školy v přírodě, dívám se na řidiče autobusu, který je veze, a říkám si, doufám, že neřídí na dvojky, nedej bože na trojky.

 

koza3jpg.jpg
Potvorovský románský kostel sv. Mikuláše. Tady na hřbitově je pan primář Koza pohřben.

 


Hrál si s vámi tatínek? Jaký byl styl jeho výchovy?
N: Že by si s námi sedl a hrál si s námi, že bychom například skládali kostky, to si tedy moc nepamatuji. Ale vzpomínám si třeba, jak mě tady v Potvorově jako malou vozil na motorce, posadil mě na starého pionýra, objížděli jsme celou vesnici, strašná sranda, to měl hrozně rád. Nebo měl rád horskou dráhu na pouti, pamatuji si, jak jsem s ním na Matějský jela a celou cestu jsem mu byla zakousnutá do kabátu a on byl hrozně šťastnej. Potřeboval nějakou akci, adrenalin, pročistit si hlavu.
M: Hodně jsme s ním chodili plavat, to bylo taky fajn, protože jsme ve vodě strašně dováděli. Ale nejdřív jsme museli všichni uplavat kilometr, a až pak se blblo.
N: Říkával: „Nic není zadarmo.“
M: Na mamince byla každodenní výchova, taková ta rutinní, jdi si umýt ruce, máš už úkoly…
N: Maminka nás vychovávala a táta nás přivychovával, jak říkal.
M: Táta měl taková svá hesla, jednoduché pravdy, na kterých se ale dá velmi dobře stavět. Těmi nás vychovával. Když přišel večer domů z práce, zeptal se: „Tak co, mladá,“ on nám říkal mladá, „jaká byla dnes míra užitečnosti?“ Já jsem zvedla oči od učebnice nebo od toho, co jsem zrovna dělala, zhodnotila svoji situaci, a on vždycky: „Makáš? Tak makej, já jdu taky.“
N: „Jaká byla míra užitečnosti?“ To se nás ptal odmala. Nebo: „Potřebuješ něco? Správná odpověď je ne.“ A nemyslel to ve zlém.
M: Věděly jsme, že když budeme něco potřebovat, on přijede, vždycky nám zvedl telefon, ať byl, kde byl, byl tu pro nás.
N: Ale vychovával nás, abychom si všechno, co můžeme, vyřešily samy, abychom zbytečně někoho nezatěžovaly. Další jeho heslo bylo: „Pomoc hledej na konci své vlastní ruky, pak možná v rodině a až potom ve společnosti.“ Strašně neměl rád takové ty řeči, že stát za nás něco udělá.
M: Nebo když někdo mladej řekl: „Já jsem si koupil byt, auto...“ To se vždycky hned zeptal: „Ty, nebo rodiče?“ Protože to pro něho byl sakra rozdíl.
N: Táta na nás nikdy nekřičel, nikdy nás neuhodil. A cokoliv řekl, tak stoprocentně platilo. „Co se řekne, to platí,“ bylo další z jeho hesel.
M: Nebo říkal: „Pokud se pohádáte a nebudete spolu mluvit, tak mi nelezte na oči ani jedna, dokud spolu zase mluvit nezačnete.“
N: Měl hodně zkušeností z práce, jak lidi můžou na sebe být i v těch nejtěžších chvílích zlí, jak někdo bojuje o život, jeden mu pomáhá a druhý ho okrade, nechá ho něco podepsat, přepsat na sebe majetek a lže mu; ten nemocný je jeho vlastní brácha nebo vlastní máma, a on i v tak těžké situaci myslí jenom na svůj profit.
M: Ale abychom to odlehčili, táta měl taky heslo: „Lež a kuř a nic se ti nestane.“ Říkal, že každou chvíli přijde někdo z doktorů s tím, že má něco s kolenem nebo s kotníkem, protože sportoval. Táta byl vášnivý kuřák. A varování na krabičkách cigaret, že kouření škodí zdraví, komentoval slovy: „Ale že by někdo napsal na lyže: Nazuj si mě a můžeš se zabít, to nikdo nenapíše.“
N: „A přitom ti doktoři-sportovci jsou napůl invalidi a jsou o generaci mladší. Kdyby leželi a kouřili, tak se jim to nestane.“

 

banner_clanek


Přál si, abyste studovaly medicínu?
N: Naopak, on byl proti tomu. Já jsem chtěla na zubařinu, ale táta mi to rozmluvil. To mě mrzí, to jediný.
M: Jeho to pak trápilo, že ti to rozmluvil.
Proč to nechtěl?
M: Říkal, že medicína není pro ženský, že je to strašně agresivní prostředí. Plné ambiciózních lidí, ostrých loktů. Sám to opakovaně zažil. Říkal nám: „Pak také půjdete na mateřskou, a když nastoupíte zároveň s nějakým klukem a budete oba stejně šikovní, tak on za dobu té mateřské bude dál.“ Věděl, že pak z toho ženy můžou být nešťastné. V práci i doma. A chtěl, abychom byly i dobré mámy.
Ale jako zubařka byste mohla mít svoji ordinaci…
N: To zase říkal: „To se, mladá, zadlužíš v pětadvaceti na milion.“ Dluhy nesnášel. Pro něj neexistovalo, že se žije na dluh. Jak to, že půlka společnosti žije na dluh? To nedopadne dobře. Dovolená na dluh? Auto na dluh? Televize na dluh? To vůbec nechápal. Nejdřív si našetřím, a pak si to koupím.
Markéta medicínu přesto vystudovala, stala se oční lékařkou, vy jste se rozhodla pro logopedii, ale cestu k medicíně jste si také našla, logopedii se věnujete ve Fakultní nemocnici v Brně...
N: ...a baví mě to. Logopedická terapie trvá hodinu, to málokterý doktor v ambulanci může strávit s pacientem hodinu, a já jsem ráda, že ten čas na něj mám. Táta si také rád s lidmi povídal, chtěl znát jejich příběh. Třeba řekl: „Já si nemůžu nechat v nemocnici dlouho tohohle pána, protože on má doma psa a potřebuje se o něj postarat. Když tu zůstane, bude ho to tady týden trápit, já musím udělat všechno pro to, aby mohl jít za tři dny domů.“ Vždycky ho zajímal člověk celej, šel hodně do hloubky, všechno vnímal v souvislostech. Myslím, že ho pacienti měli strašně rádi.
M: Táta dokázal s pacienty moc hezky mluvit. I s lidmi, o kterých věděl, že brzo umřou a nemůže se jim pomoct, uměl mluvit tak, že byli v klidu. Uměl najít slova, která je pohladila, smířila. Když volala rodina, že je to špatné, tak tam kolikrát zašel a promluvil s těmi lidmi. Vždycky se snažil, aby umírání bylo co nejdůstojnější. Aby člověk umřel pokud možno v domácím prostředí, co nejvíc v klidu, mezi svými. Ne v nemocnici, napojen na hadičky, buďto sám, nebo v pokoji s cizími lidmi. Oba jeho rodiče zemřeli doma. Jeho tatínek zemřel, když jsem byla ve třeťáku na vysoké. Táta měl letět do Ameriky na kongres a já jsem mu volala, že děda je špatnej, že se nemůže zvednout. Přijel z nemocnice, zrušil cestu do Států a byl s ním.
N: Dokázal odhadnout situaci, měl zkušenost, tak to bylo i s babičkou. Řekl: „Babička asi tak za tři dny umře,“ a ona za tři dny umřela. Protože už to měl bohužel nakoukané, už to poznal. Táta měl svoje rodiče nesmírně rád, měl k nim velkou úctu.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 8. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie