Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Radost ze života

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

 

text Magdalena Šebestová, foto rodinný archiv manželů Chaudhuriových

 

dirigent1jpg.jpg

 

Je vaše „postižení“ hudbou rodinné dě­dictví?
To nevím – jsme úplně normální indická rodina. Všichni byli milovníci hudby, hlavně zpěvu a maminka navíc hrála na kytaru.
Takže rodiče vaši lásku k hudbě podporovali?
U nás si člověk nemůže moc vybírat, co chce dělat. Musí poslouchat rodiče. A já jsem měl štěstí, že mi naši nebránili, i když si určitě nemysleli, že se mi hudba stane zaměstnáním.
Váš bratr je malíř a žije v USA, takže jste se oba jaksi vymkli indickým tradicím…
Je pravda, že starší brácha mi vyšlapal cestičku. Rodiče řekli: „Když myslíš, že na to máš, tak to zkus! Vždycky se máš kam vrátit.“
Rodiče vám zaplatili studia?
Kdepak! Vždycky jsem měl nějaké stipendium, ale to zdaleka nestačilo. Musel jsem si vydělávat a studovat přitom dálkově. Na plný úvazek pracuju už od svých osmnácti let.
Co jste dělal?
Dával jsem hodiny hudby, hrál jsem v rozhlase, většinou v jazzových skupinách, komponoval… Vlastně jsem profesionálním hudebníkem už od třinácti let.

banner_clanek

Na co všechno jste hrál?
Na kytaru, basu, akordeon, na piano, na housle a tak různě. Učitelů moc nebylo a byli drazí, takže jsem většinou samouk. Byla to vášeň – jakmile jsem slyšel nějaký nový nástroj, hned jsem se chtěl učit. Dokonce jsem si vyrobil vlastní kytaru. Když mi ji mamka odmítla koupit, postavil jsem si ji za pár měsíců sám.
Co jste dělal kromě muzicírování a stavění instrumentů?
Jezdil jsem na kole…
Jste jen dva bratři – není to na Indii málo?
To záleží na typu rodiny a na vzdělání. Vidím velké rodiny spíš tady než v Indii. Tam je dneska běžné mít maximálně dvě děti, hlavně ve městech.

 

dirigent2jpg.jpg
S rodiči na Statesman Vintage Car Rally v Kalkatě

 


Vaši rodiče jsou asi velmi liberální…
Určitě pomohlo, že jsme hodně cestovali – tátu posílali jako zástupce jedné korporace nejen po Indii, ale i po světě. Rodiče jsou sice hinduisté a vyznávají tradiční hodnoty, jsou ale hodně otevření.
Pořád máte indický pas…
Je to moje pouto. Připomínka toho, odkud pocházím. A musím říct, že se mi to několikrát docela hodilo: když vozím do Indie evropské orchestry, je příjemné být brán jako Ind. Nakonec i slavný Zubin Mehta má po tolika letech pořád ještě indický pas.
Byli vaši hinduističtí rodiče také to­lerantní, když jste si přivezl českou ženu?
Nebyl jsem první, kdo si vzal cizinku – brácha má americkou manželku (smích).
Jana: Přijali mě hezky, i když trvalo nějakou dobu, než jsme si vybudovali užší vztah.
Jak dlouho jste svoji?
Svoji znamená ženatý? Tak to jsme osm let. Jinak jsme spolu jedenáct let. Měli jsme českou i indickou svatbu, na tu jsme museli pozvat stovky lidí.
To muselo stát hrozně peněz…
Tak to u nás hinduistů prostě je. Aby mohl rod pokračovat, je naše povinnost vystrojit velkou svatbu. Jakmile se narodí dítě, rodiče mají dvě povinnosti: dát mu vzdělání a jeho oženit nebo ji vdát. Dcery přijdou ještě dráž – musí se jim dát věno, většinou šperky.

 

dirigent3jpg.jpg
Manželé Chaudhuriovi s cestovatelem Miroslavem Zikmundem ve Zlíně


Je těžké dát dítěti vzdělání?
Je to velmi drahé. Dítě si musí svoje místo ve škole držet, protože když nenosí jedničky, na jeho místo čeká spousta dalších. Ze školy přijde dopis a pro rodinu je to největší hanba. Já jsem byl celkem dobrý žák – měl jsem rád přírodní vědy. Připadá mi sice, že jsem se tam moc věcí pro život nenaučil, ale vždycky jsem měl milovanou mimoškolní aktivitu – hudbu.
Jste ale určitě nadaný i na jazyky – mluvíte nejen anglicky, ale i plynně česky…
Angličtinu mám ze školy a svým rodným jazykem – bengálsky – umím sice mluvit, ale se psaním je to horší. Dokonce znám několik Čechů, kteří ovládají můj jazyk mnohem líp než já.
Proč jste si ze všech „hudebních“ zemí vybral zrovna Čechy?
Asi to byl osud. Přestože jsem měl v Indii dobré místo, díky své posedlosti po zdokonalování jsem se rozhodl pro dirigentské stipendium v Čechách, i když jsem toho o české hudbě tehdy ještě moc nevěděl.
Byl jste ale už profesionální muzikant a dirigoval jste v Indii čtyři sbory…
To je pravda, ale chyběla mi orchestrální zkušenost, protože to se u nás naučit nedá.
Je o vás známo, že obdivujete Antonína Dvořáka. Kdy jste si zamiloval jeho hudbu?
V kalkatské škole visel jeho portrét. Když jsem přijel do Čech, hned jsem si koupil nejlevnější lístek na koncert do Rudolfina. Hráli Dvořákovu overturu V přírodě s tehdejším šéfdirigentem České filharmonie Vladimirem Ashkenazym. Byl jsem u vytržení. Myslím, že Dvořák dosáhl nějakého nadlidského cítění. Tehdy jsem si usmyslel, že do Indie jednou přivezu české těleso.
To se stalo až o deset let později…
A bylo to hodně, hodně těžké. V Indii totiž pro takové akce není žádná infrastruktura. Ale moje touha ukázat, že Čechy mohou nabídnout stejně skvělou hudbu jako třeba Anglie nebo Amerika, nakonec zvítězila!
Tím ale váš vztah k Dvořákovi nekončí…
Když jsem přijel do Čech, měl jsem nízké stipendium, takže jsem si musel vydělávat učením angličtiny. Při tom jsem poznal kolegyni s perfektní angličtinou, začali jsme si povídat a ona se mě ptá, jestli jsem nebyl na odhalení busty jejího pradědečka. „Kdo je tvůj pradědeček?“ – „Antonín Dvořák.“ Hned mě pozvala do Příbrami, kde bydlel Dvořákův vnuk, zkrátka mě adoptovali do rodiny a kamarádíme se dodnes. Prostě to tak mělo být, takže mě vůbec nepřekvapilo, že svého budoucího manžela potkala na naší svatbě!
Jak se vám pracuje v Čechách?
Žiju tady už skoro dvacet let a úplně jsem se ponořil do vaší kultury. Jako muzikanta mě nadchly možnosti, které jsem doma neměl: polyfonní zvuk ve velké skupině. Je jedno, jestli hrajete Dvořáka, Beethovena nebo Brahmse. Jde jen o to, jaký „zvukový obrázek“ utvoříte.
Často mluvíte o zvuku – proto jste se chtěl stát dirigentem?
Můj brácha vidí všude barvy a obrazy, já slyším zvuky. Při práci v Indii jsem uvnitř hlavy jasně slyšel, jak by skladba měla znít, a došlo mi, že abych to mohl slyšet opravdu, budu muset začít dirigovat. Jenže v Kalkatě nikdo neví, jak se to dělá! Tak jsem se vydal do Čech.
Říkal jste, že v Indii chybí tradice klasické hudby, přesto byly vaše koncerty vyprodané a diváci vám aplaudovali vstoje. Jak si to vysvětlujete?
Indové sice klasice nerozumějí, ale milují písničky – jsou svým prostým způsobem velmi muzikální. Většinu věcí nejspíš nikdy neslyšeli, ale prožívali to jako silnou emoci, kterou muzikantům okamžitě vraceli. Podobné turné jsme letos uskutečnili už podruhé a musím říct, že tentokrát jsem v Kalkatě poprvé zažil brečící filharmonii.
Co mělo největší úspěch?
Těžko říct. Ale když vám řeknu, že v Kalkatě lidi, navzdory všem nepsaným pravidlům, vstávali a tleskali po každé větě Dvořákovy 8. SYMFONIE, je to důkazem toho, že i vážná hudba může nadchnout na první poslech.
Vy jste prostě skvělý velvyslanec české hudby!
Mám z toho obrovskou radost. Uvědomil jsem si, že v Indii má evropská hudba šanci, a jsem šťastný a pyšný, že můžu přispět k popularizaci české hudby u nás. Vždycky mám chuť volat: „Podívejte se, poslouchejte, Česká republika existuje a tohle je její hudba!“
Musím se přiznat, že jsem nikdy neslyšela hrát LARGO tak novátorským způsobem, jak jste ho pojali s vaším kolegou Mayerem…
Jonathan Mayer, jehož otec pochází z Kalkaty a byl v padesátých letech první asijský houslista v Royal Philharmony, zaranžoval LARGO a mně se to moc líbilo. Povídám mu: „Co dělat parafráze klasických děl? Dá nám to možnost tvořit něco nového. A navíc můžeš použít sitár.“ V hudbě je krásné, že jakmile se najde společná řeč, všechno jde samo. Ale celou NOVOSVĚTSKOU jsme v Indii zahráli klasickým způsobem.
Jste nejen skvělý hudebník, ale pomáháte, spolu se svou ženou, znevýhodněným. Založili jste nadaci na pomoc mladým indickým muzikantům…
Nezapomínám na to, že pocházím z velmi chudé země. Nemůžu sice změnit život všem, ale děláme hodně charitativních akcí, hudebních i jiných – adopce na dálku, fair trade… Náš projekt na pomoc nadějným muzikantům kalkatské hudební školy už běží třetím rokem a máme i první výsledky: jeden chlapec, který v Kalkatě studoval matematiku a byl samouk na klavír a housle, se po pobytu v Praze rozhodl opustit kariéru vědce a stát se muzikantem.
Kam byste se na své cestě rád dostal?
Úspěch – to je materiální záležitost. Nic moc to neznamená. Až jednoho dne umřu, hlavní je, pokud na mě bude někdo vzpomínat, aby si řekl: „Byl to dobrý člověk.“
Ale máte přece nějaké hudební sny?
Pořád chci studovat něco nového a rozšiřovat svoje znalosti a schopnosti. Chci se učit chápat, jak skladatelé mysleli, když psali svoji hudbu. A jednoho dne bych rád spolupracoval s Českou filharmonií – nejdůležitějším českým orchestrem, se kterým jsem zatím neměl tu čest pracovat. Možná jsem ale pořád ještě moc mladý…
Mladý?
Pro dirigenta je nejhorší, když má z nějakého důvodu stát před skvělým tělesem dřív, než je připravený. Nesplní svůj úkol, jak by měl, a orchestr to okamžitě pozná. Nejen, že nedostane další možnost, ale špatná pověst se s ním potáhne. Je důležité být tam, na co člověk má, kam patří. Pracovat na sobě a chtít výš teprve tehdy, když je připraven.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 06. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/2018 - výběr z článků

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, nedávno jsem viděla inscenaci Kočka v oregánu v Di­vadle Kalich, kde excelovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Byla to čistá radost. A tak jsem se po představení domluvila s Iljou Kučerou ml., naším občasným přispěvatelem, který byl z jejich výkonu nadšený stejně jako já, aby s oběma pro letní Xantypu udělal rozhovor. Nabídku přijal s radostí, právě tak jako Matěj Třešňák, který pak za pár dní Báru s Radkem a fenkou Pepinou fotil u Vltavy. Mimochodem, přestože byl krásný červnový den, voda byla po předešlých přívalových deštích pořádně zakalená. Potřetí v krátké době jsem se se sympatickou dvojicí potkala ve Viole, kde Bára křtila svoji knihu Vinnetou naší doby, sepsal ji s ní Richard Erml. Těch několik setkání ve mně probudilo vzpomínání…

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Společnost - výběr z článků

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Stezka osobností otevřena

Stezka osobností otevřena

Osm let sázejí významné osobnosti v trojské botanické zahradě stromy. Začátkem léta byla STEZKA OSOBNOSTÍ, součást projektu KOŘENY OSOBNOSTÍ, slavnostně otevřena pro veřejnost.

Manifest vůle po svobodě

Manifest vůle po svobodě

Příští rok nás čekají velkolepé oslavy stého výročí vzniku Československé republiky. Ovšem již v těchto dnech si připomínáme jubileum akce, která výrazně prokázala, jak o dosažení samostatnosti usilovali i představitelé národní elity – zástupci spisovatelské obce.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Justin Jan Berka

Justin Jan Berka

Justin Jan Berka je převorem cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě od roku 2007. Kromě vedení kláštera má na starost i styk s okolím a zastupuje komunitu řeholníků. Do řádu vstoupil hned po revoluci. „Já jsem si svůj osud nevybral, zavolal si mě Pán Bůh,“ říká převor. „Hodně času jsem pak promodlil, radil se o všem se zpovědníkem, duchovním otcem, který mě odrazoval. Ale nic mě nezviklalo.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne