Viliam Dočolomanský

Farma v jeskyni

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Lukáš David

 

docolomansky1jpg.jpg

 

Všimla jsem si, že jste během představení seděl mezi diváky. Děláte to často?
Občas ano. Mám klamný pocit, že tím tak nějak pomáhám dění na jevišti. Spoléhám se na to, že si mě diváci nevšimnou.
Na co jste přitom myslel?
Procházel jsem si všechny scény a přitom si uvědomoval, které detaily dobře zafungovaly, a co působí lépe než během zkoušek. Někdy se stane, že se mě dané představení hluboce dotkne, přestože ho důvěrně znám. Nebývá to často, ale zrovna dneska se to stalo.
Co to způsobilo?
Jako by už tělo performera nemělo energii na nic jiného než na samotný smysl akce. Takový stav zranitelnosti a zároveň síly. To, co se odehrává v perfomerovi, se přenáší přímo na publikum. Je to samozřejmě závislé na vnímavosti diváků. Možná jste si všimla, že se diváci z počáteční lehké roztěkanosti, kterou si s sebou přinesli z ulice, postupně ztišovali a stále více koncentrovali až do naprostého ticha na konci představení. To se stává, když se povede vtáhnout divákovu pozornost do těch hlubších míst, což se u divadla, které s energií nepracuje, nemusí povést.

 

banner_clanek


Inscenace ODTRŽENÍ pojednává o fenoménu hikikomori. Můžete jej přiblížit?
Ani psychiatři, ani antropologové nebo sociologové nevědí, o co se tu vlastně jedná. Říkají, že hikikomori není ani tak psychická nemoc, jako onemocnění současné společnosti. Prostě jednoho dne nejste schopná vstát, jít do práce, setkávat se s přáteli. A nevíte proč. Zůstanete zavřená v jedné místnosti třeba dvacet třicet roků. V našem výzkumu se zaměřujeme na lidskou zkušenost jako takovou a ta není definovatelná. Je to stejné, jako když nedokážete vysvětlit, proč někoho milujete. Ale když prožíváte lásku, cítíte ji velmi intenzivně, těšíte se z ní, nebo se s ní trápíte. A právě sem vstupuje médium divadla, které dokáže bez vysvětlení zprostředkovat cokoliv, protože působí svojí momentální přítomností. To se přenáší na publikum, které se může napojit na to, co probíhá, a tak se něčeho dotknout i v sobě. S diváky se pokoušíme sdílet, ne vysvětlovat. A každý, koho představení nějak zasáhne, a v kom následně rezonuje, ho interpretuje trochu jinak, podle sebe, podle toho, co každý ve svém životě prožil. To mě na tom zajímá.

 

docolomansky2jpg.jpg


Nakolik ovlivňují inscenaci sami performeři?
Od začátku se zúčastňují výzkumu spolu se mnou. Dané téma studujeme na základě reálných osudů lidí, které se nás často hluboce dotknou. Když do sebe tyto příběhy nasajeme, vychází z nás odpověď v podobě určitých pohybových sekvencí. Jde o zpracovanou zkušenost, která může na někoho působit zpočátku velice abstraktně. Ale už tam se pozvolna objevují klíčové detaily. Naše inscenace se skládají právě z pokusů zachytit a přenášet to, co se nedá slovy vysvětlit. Koncept představení se rodí postupně, jako by si sám materiál říkal o tvar inscenace. A právě tohle je na této práci tak vzrušující. Nic není dopředu narýsované, rozhodnuté, vymyšlené za stolem, ale vše se děje za pochodu a neustálých změn, musíte to jen vnímat, nebát se a nesnažit se to dopředu vymyslet. Nejde o to, aby divák všemu okamžitě porozuměl, ale aby to mohl cítit a mohl tomu, co cítí, věřit. 
Co je při tomto procesu hledání nejdůležitější?
Je to vlastně taková praxe, forma osobního růstu, překonávání se. Performer by se neměl snažit schovávat se za to, co dělá, ale odkrýt se a darovat. Aby se jeho zaangažováním během představení tady a teď cosi změnilo, a aby diváci byli při tom, že se „něco“ stalo. To je zážitek sounáležitosti, který přesahuje limity našeho chápání a který nám dnes chybí. Tento typ práce si žádá velmi náročnou přípravu. Kontinuální roční proces, od výzkumu daného tématu až po zrod inscenace, je nakonec vtěsnaný do pětapadesáti minut. Během představení je to téměř koncentrace bojovníka: musíte se soustředit na všechny detaily, které následují velmi rychle za sebou. Je to intenzivní osobní praxe, zdráhám se to nazývat „divadlo“. Protože pro někoho to divadlo je, pro jiného jde o hudbu, pro dalšího o tanec. Proto naše představení raději nazýváme scénickými kompozicemi. Premiérou u nás nic nekončí. A to ani po deseti letech od vzniku dané inscenace, přestože je v ní každý pohyb fixovaný v paměti performera. Tanec je živé umění, my jsme živé divadlo, a ne jednou provždy natočený dobrý záběr. Neustále hrozí, že to třeba nevyjde.
Jak se to pozná?
Stává se, že jsou některá představení slabší. Ale tím, že už s touto metodikou pracujeme šestnáct let, si Farma vytvořila ryze řemeslné nástroje, aby vše vyšlo tak, jak bychom chtěli. Aby každý divák, který k nám přijde, bez ohledu na to, zda jde o premiéru nebo reprízu, tady nebo v New Yorku, dostal maximum. Jinak by to nebavilo ani nás samotné. Hlídáme si určitou „laťku“, což se nám snad daří.
Kromě toho, že jste umělecký šéf a zároveň choreograf představení, jste často i autorem hudby…
Hudba je pro mě alfa a omega nejen toho, co dělám, ale jak žiji a přemýšlím. Můžete ji cítit i v pohybu performera, v řešení prostoru, velký důraz kladu na rytmus. Zřejmě jsem se narodil jako přirozený rytmik. Možná jsem tím pro své kolegy nesnesitelný, protože moje rytmická paměť se obvykle neplete, takže pak neodpustím performerům, technikům a dalším spolutvůrcům představení zhola nic.
Čili pedant…
Asi jo, perfekcionista. Ale to se týká jen práce.
Říkáte, že témata pro vaše inscenace si vás vyhledávají sama…
Důležité je, aby zájem o téma nevycházel pouze z ambice, ale aby byl upřímný. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl seznámit s fascinujícími kulturami takřka na celém světě, takže mě dnes jen stěží něco překvapí. To, co mě při vytváření inscenací nesmírně fascinuje, je tajemství. Nudím se, když je vše vysvětlené a když mám pocit, že všemu rozumím. Když zkoumáme téma a bavíme se s lidmi kdekoliv na světě, je důležité, aby věděli, že se na ně dokážete nějakým způsobem napojit. Získáte si postupně jejich důvěru, která vám otevírá dveře, a oni pak sdílejí s vámi i to nejcennější. Například brazilský kmen Pancararu, kde mne léčili převtělováním se, což je přísně tajný rituál, který s bělochy běžně nesdílejí. Samozřejmě na důvěru je třeba čas. A někdy se to třeba nemusí povést vůbec.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne