Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Všechno mi tu dává smysl

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 glaserjpg.jpg

 

To už byla vlastně jen třešnička na dortu,“ říká Martin Glaser. „V den, kdy Rada hlasovala, jsem byl v Brně a radní mi ústy pana primátora své rozhodnutí hned sdělili. Jestli něco s mými emocemi pořádně zacvičilo, tak to byl telefonát někdy na začátku toho roku, jestli bych se nechtěl účastnit třetího, uzavřeného konkursu na místo ředitele. Na jednu stranu obrovská příležitost, na druhou taky možná pěkný průšvih. Národní divadlo Brno bylo skoro rok bez ředitele, odešli tři umělečtí šéfové ze čtyř, divadlo bylo hanebně podfinancované, mělo zanedbané budovy a zastaralé jevištní technologie. K tomu nijak oslnivé umělecké výsledky. A hlavně šest set demotivovaných a špatně placených zaměstnanců. Postavit se před ně a začít je přesvědčovat, že to má smysl, se nakonec ukázalo jako nejdůležitější úkol. A nejtěžší.“
Rozhodoval jste se dlouho, jestli se do toho sysifovského úkolu pustit?
Dlouho a těžce. Měl jsem úplně jiné plány. Ale dostal jsem „shora“ šanci na pořádnou životní výhybku. Během toho přemýšlení jsem po řadě bezesných nocí začal krásně „somatizovat“ a skončil na kapačkách. Ale aspoň jsem si to „stažené břicho“ vybral dopředu.

 

baner-clanek


Kulturní Brno si vaším příchodem polepšilo – po uměleckém i manažerském tápání bývalého vedení NdB ekonomické ukazatele jasně signalizují zvýšení tržeb i větší počet diváků i přesto, že se uzavřelo Janáčkovo divadlo, které se rekonstruuje. Jak jste toho docílili?
S uzavřením Janáčkova divadla se bohužel dostaneme na dva roky do plánované ztráty. A bude to dohromady k sedmi desítkám milionů, o které se tím Brnu rekonstrukce prodraží. Ale předtím se nám povedlo za tři sezony zvednout tržby o čtyřicet procent, což by každý rozumný vlastník firmy kvitoval s nadšením. Bohužel vnitřní dluh divadla byl a zůstává veliký, takže tyhle peníze vydělané navíc vrháme obratem do vzniku nových, a věřím, že čím dál lepších inscenací. A do marketingu. V kombinaci s talentem našich uměleckých šéfů a jejich hostů a s probuzenou chutí lidí v divadle to vede k dobrým ekonomickým výsledkům. Myslím, že i díky tomu se vedení Brna k té obrovské budoucí ztrátě staví věcně, byť to je pro městský rozpočet citelná zátěž. Jihomoravský kraj letos zvýšil svůj příspěvek patnáctkrát. Kdyby se k tomu stejně postavilo i ministerstvo kultury, bylo by nám hned veseleji.
Brno o NdB ví zcela určitě, stačí projít městem a okamžitě vás zaujmou plakáty, nové webové stránky divadla, nová podoba časopisu NdB Diva. Jak dalece je důležitá vizuální prezentace divadla a PR?
V Brně je na kulturní scéně velká konkurence, takže NdB musí být na první pohled jiné a nepřehlédnutelné. První informaci o naší produkci dostanou diváci prostřednictvím marketingových výstupů, takže najít silný styl byl jeden z prvních úkolů. Fotograf Ivan Pinkava a grafik Robert
V. No­vák jsou už dneska klasici, a zároveň oba zůstávají velmi progresivními tvůrci, kteří spoluurčují vývoj svých oborů. To je přesně to, co by mělo dělat i NdB. Ctít klasiku, vycházet z ní, ale zároveň se nebát bořit hranice a jít za ně, vytvářet nová pravidla. Nepřizpůsobovat se trendům, ale snažit se je udávat. Často je to hodně těžké, protože člověk by vždycky chtěl mít „něco jako…“, co zná nebo už někde viděl. A svádí mimo jiné i velký boj se strachem, když mu kolegové předestřou „něco hodně jiného“.
Podle jakého klíče si šéf takového kolosu vybírá své spolupracovníky?
Vždycky jsem se snažil zvát ke spolupráci ty nejschopnější. V Budějovicích jsem neměl nejmenší problém zvát k hostování režiséry, kteří byli „papírově“ lepší než já. Stejně to mám i v Brně. Do vedení divadla přijali mé pozvání výborní, pracovití lidé a skvělí umělci. Hlavně díky nim jsme se dostali mnohem dál, než si představovali i ti, kteří nám hodně fandili.

 

glaser2jpg.jpg


Jak takový kolos vlastně funguje?
Na tuhle otázku není odpověď skoro možná. Na začátku své brněnské mise jsem měl občas pocit, že divadlo funguje jakýmsi zázrakem. Pak mi došlo, že ho při životě drží ti často velmi zachmuření lidé, kteří si nemůžou pomoct a pořád mají divadlo rádi. Že i já, jako ředitel, a mí nejbližší kolegové musíme ten složitý stroj vyladit tak, aby fungoval co nejhladčeji bez nás. Abychom tam byli jako pojistka pro případ, že se stroj zadrhne, což se trochu paradoxně v divadle děje obden. A hlavně abychom fungovali jako takový zdroj paliva. Abychom lidi v divadle inspirovali, že stojí za to vybočit ze zajetých kolejí, vykašlat se na letité zvykové právo, zkusit udělat věci, o kterých se na první dobrou řekne „to nejde“. Ten příměr s palivem je vlastně děsivě přesný. Takže doufám, že nám hned tak nedojde.
Zažil jste někdy situaci, že palivo už téměř došlo?
Tenhle pocit mívám, když se dostanu do situace, kterou nemůžu ovlivnit, a přitom se jaksi samozřejmě očekává, že ji jako ředitel vyřeším. Je to dokonalá definice takzvané dramatické situace, což je základní stavební kámen každé dobré divadelní hry. Divadlo pak vzniká tím, že postava v té dramatické situaci intenzivně jedná, aby ji vyřešila, a divák se tím baví nebo dojímá. V tomhle jaksi nedivadelně dávám přednost tomu, když mám situaci ve svých rukách, i když to třeba znamená hodiny a hodiny práce, ale člověk má šanci výsledek ovlivnit, a tím pádem za něj může nést odpovědnost. Bohužel i v životě, nejen v tom ředitelském, je těchto dramatických situací víc než dost.
Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Vyplnil jsem si tabulku s různými argumenty pro a proti a ze soupisu vysněných prací jako třeba filmový scénárista, dramaturg, režisér nebo filmový vědec mi vyšel vítězně divadelní režisér. Ale do osmnácti let jsem do divadla ani nechodil. Chtěl jsem být vědec, začal jsem v Praze studovat chemii, ale ta vášeň, kterou jsem pro ni dost dlouho hořel, začala vyhasínat, nebo přesněji – viděl jsem, že jí nemám proti svým spolužákům zdaleka tolik. A když jsem najednou mohl každý večer trávit ve filmovém klubu, v divadle nebo na koncertě, uvědomil jsem si, že nechci celý život hledat v laboratoři třeba nějaký nové lék, ale že by mě to mnohem víc těšilo jinde… Úplně jsem se opájel představou, jaké by to bylo, kdybych sám mohl ty pocity blaha, které jsem zažíval jako divák, způsobit druhým.
A na DAMU vás vzali hned napoprvé?
Naštěstí ano, asi bych neměl dost kuráže zkoušet to podruhé. Do té tabulky jsem si samozřejmě nedal třeba pro režiséra potřebné povahové vlastnosti, protože jako v zásadě plachý introvert bych pak nemohl přihlášku na divadelní režii ani podat. Moji budoucí pedagogové zřejmě zahlédli záblesky talentu a dali mi šanci.
Máte za sebou nespočet režií v činohře i opeře. Co je vám bližší?
V opeře jsem pořád začátečník, ale propadám jí čím dál víc. Ten pocit, když se na konci zkoušení celý ten složitý aparát spojí dohromady, je ohromující. Je to obrovská dřina desítek lidí, velký adrenalin. Tohle všechno a emoce, která je v hudbě, pak násobí radost, když se představení vydaří. Na druhou stranu udělat z ticha nad sedmdesáti stránkami činoherního textu živé divadlo, je taky lákavé dobrodružství. Nechtěl bych přijít ani o jedno.
Když uvažujete o nové režii, co je pro vás nejdůležitější – téma, text, autor…?
Jednoznačně téma. Režírovat je teď pro mne jako ředitele svátek. Nemůžu a ne­chci dělat stylistická cvičení nebo si od­škrtnout dalšího významného autora, kte­rý bude skvěle vypadat v životopisu. Rozhodnutí pro konkrétní hru nebo operu znamená závazek na rok života, který vrcholí tím, že sedm osm týdnů intenzivně zkoušíte s desítkami dalších lidí. A oni se pak k tomu budou další měsíce na reprízách vracet. Nechci mařit jejich ani svůj čas. To, o čem vyprávíme, nesmí nechat diváky chladnými. Vybrat to pravé není vůbec jednoduché, ale na druhou stranu tu správnou hru člověk většinou pozná na první přečtení. Třeba u inscenace TEROR v divadle Reduta jsem po prvním přečtení věděl, že to chci a musím dělat.
Za svůj výrazný osobní úspěch považu­jete…
Asi že jsem v té ředitelské židli neztučněl fyzicky ani mentálně. Kdybych zítra ředitelem nebyl, tak bych mohl s napros­tou většinou lidí kolem sebe pracovat klidně dál.
Přátelé mi o vás prozradili, že vaše vášeň je amatérské zahradničení…
…a nejvíc jsem propadl kompostování. Myslím, že to je vlastně nádherná metafora pro divadelní život. Člověk musí být na zahradě hodně trpělivý, rozhodně se nevyplatí lámat věci přes koleno, výsledek je i přes velkou dřinu velmi nejistý, protože do něj vstupuje velké množství proměnných. A nakonec i ten nejkrásnější květ vydrží jen pár dní. Pak ho ustřihnete, hodíte na kompost a za rok z něj můžete vypěstovat třeba skvělá rajčata. Všechno se nakonec v kruhu zase vrátí zpátky na začátek.
Jste ctižádostivý?
Bez toho to nejde. A taky jsem celkem soutěživý typ. Mám rád hezké výsledky. Vášeň pro statistiku jsem si přinesl ze studia přírodních věd. Ale jsou na světě mnohem důležitější věci než pěkná ekonomická čísla, dobrá kritika nebo divadelní cena.
Nepochybuji o tom, že spřádáte další plány, akce, projekty… Pokud to není tajné a zveřejnění přání vám nevadí, prozradíte něco z toho?
Letošní rok je pro nás opravdu náročný. Rekonstruujeme Janáčkovo divadlo, hráli jsme v cirkusovém stanu, na hradě Špilberk nebo na brněnském Výstavišti, produkujeme skoro dvacet premiér a tři velké mezinárodní festivaly. Na červnový Dance Brno přijedou balety národních divadel ze zemí bývalého Rakousko--Uherska. A v listopadu nás v opraveném divadle čeká další ročník festivalu Janáček Brno. Během tří týdnů zazní všechny Janáčkovy opery, přivezeme inscenace hvězd evropské operní režie. A na mne osobně čekají další premiéry v opeře, činohře a dokonce i v baletu. Šéf našeho souboru Mário Radačovský mne přemluvil, abych s ním spolupracoval na novém nastudování Romea a Julie. Bude to pro mne velké dobrodružství a vstup na zcela neznámou půdu. Moc se těším!
Co by se muselo stát, abyste z Brna odešel?
Já si takovou otázku vůbec nemám potřebu dávat. Jsem tady teď šťastný. Všechno mi tu dává smysl. Kdyby tomu tak nebylo, nelpěl bych na svém postu ani minutu. Věřím, že mé cesty jsou v dobrých rukou.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Lidé - výběr z článků

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne