Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Milujeme brutalismus i „brusel“

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

 

text Libuše Koubská, foto Daniela Šrámková

 

brutal4jpg.jpg
Bývalá budova Federálního shromáždění, dnes budova Národního muzea, architekti Karel Prager, Jiří Kadeřábek a Jiří Albrecht, 1966–1974

 

Ale vždyť je nádherná! Prstenec, který se vznáší, levituje nad původní budovou. Stavba zajímavá nejen architektonicky, ale i technicky. Mostovka opřená o pouhé čtyři body, o čtyři subtilní sloupy. Architekt Karel Prager tak uskutečnil svou myšlenku města nad městem. Paráda!“ říká dnes – po čtyřiceti letech od tramvajové epizody – s nadšením v hlase Pavel Hrubý, grafik a fotograf neboli, jak sám sebe označuje, vizuální dělník. Je jednou z vůdčích duší skupiny, která se sdružila pod označením A489 s cílem mapovat československou architekturu z let 1948–1989, tedy z období komunistického režimu u nás. Zdůrazňují, že rozhodně neobhajují komunismus, nýbrž špičkové stavby. Do party ještě patří fotografové Daniela Šrámková a Tomáš Rubín a grafik Petr Bláha.
Na počátku začali Pavel Hrubý spolu se svou kamarádkou Pavlínou Krásnou, absolventkou stavební fakulty ČVUT, příslušné stavby „sbírat“, vytvářet kartotéku. Inspirovaly je rovněž mapy brutalismu Londýna a Paříže. Společně s dalšími členy týmu sestavili a vydali brožuru nazvanou BRUTÁLNÍ PRAHA, praktického kapesního průvodce. Zaprášilo se po něm, dvakrát se vyprodal, i dotisk už je z velké části rozebrán. Na otázku, není-li to spojené i s nějakým sentimentem, odpovídá Pavel Hrubý, že jistě ano. „Vždyť jde o prostředí, které nás provází, v němž jsme ledacos zažili, které je spojené s osobními zážitky, s city.“

 

banner_clanek


Vytvořili také populárně naučnou webovou stránku – www.a489, na níž prezentují žebříček třiceti staveb, které považují za pozoruhodné. „Pojďte se bavit o tom, co z architektury let 1948–1989 má být chráněno a co ne. Velmi nás zajímá, jestli se s námi shodnete, nebo ne. Komentujte, lajkujte, sdílejte,“ vyzývají veřejnost. Žebříčku vévodí budova někdejšího Federálního shromáždění, následuje Nová scéna Národního divadla, dostavba věží Emauzského kostela, Transgas, Žižkovský vysílač. V přehledu jsou také mosty – Antonína Zápotockého a Nuselský, obchodní domy Máj a Kotva a řada dalších architektonických děl vnímaných kontroverzně. „No to je právě ono, stavby z té doby jsou hodně výrazné, často pozoruhodné solitéry. Vzbuzují silné emoce, nutí lidi o nich přemýšlet, zaujmout k nim vztah,“ horuje Pavel Hrubý. Jak tihle dva mladí lidé ke své vášni pro drsnou poezii brutalistního stylu vlastně přišli?

 

brutal2jpg.jpg
Komplex budov bývalého Transgasu, který je ohrožen demolicí, architekti Jiří Eisenreich,
Ivo Loos, Jindřich Malátek a Václav Aulický, 1972–1978

 


Z jakého prostředí pocházíte?
Pavlína Krásná: Dětství jsem prožila ve Starém Plzenci u Plzně, a co se týče budov z let 1948–1989, spíš tam byly samé negativní případy. Paneláky, které drasticky zasahují do městské struktury. Ale v Plzni jsem se setkala s Priorem, stavbou z 60. let, to mě možná už ovlivnilo. Velkoměstský obchoďák, obdivovala jsem ho.
Pavel Hrubý: Pocházíme z Pavlínou skoro ze stejných míst, já jsem z nedalekých Šťáhlav. Les, statek, klasický venkov. Možná právě proto mě fascinovalo město, už odmalička jsem vnímal Plzeň a Prahu jako sci-fi, ty domy mi připadaly jako kosmické lodi. Impozantní.
Pavlína Krásná: Mám z dětství ještě jiný zážitek. Na výletě do Karlových Varů jsem jako dvanáctiletá stála před hotelem Thermal a nechápala, jak mezi ty nádherné šlehačkové domy mohli komunisti zasadit takovou příšeru. Až o pár let později jsem si uvědomila, že Thermal má hodnotu, kterou je třeba objevit, že to není láska na první pohled, ale architektura, k níž je nutno se prokousat, pochopit souvislosti, tehdejší směřování. Například mě fascinuje ona komplexnost, to, že exteriéry a interiéry byly řešeny pospolu. Mám Thermal strašně ráda, jistě taky kvůli filmovým festivalům.

 

brutal3jpg.jpg
Nová scéna Národního divadla, architekti Karel Prager, Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský, 1977–1983

 


Kdy jste si s brutalismem takříkajíc za­čali, kdy jste se rozhodli, že jej budete obhajovat, že budete dělat osvětu v jeho zájmu?
Pavlína Krásná: Pro mě se stalo impulsem bourání hotelu Praha na přelomu let 2013 a 2014. Divila jsem se, že veřejnost je k tomu lhostejná. Usoudila jsem, že je třeba ho lidem začít vysvětlovat, pokud možno nikoliv obšírným stavebně-historickým výkladem, ale co nejjednodušeji a třeba i pomocí příběhů a událostí souvisejících s příslušnou stavbou.
Jaké příběhy se tak mohly odehrávat v papalášském hotelu Praha?
Pavlína Krásná: Asi nic moc pozitivního. V jeho případě mě ale nejvíc zaujalo, kolik významných výtvarníků, malířů, designérů, sochařů se na jeho interiérech podílelo, a opět jako u Thermalu, jaké to bylo celostní dílo. To už se dnes téměř nevidí. Teď se postaví barák a pak se takzvaně dovybaví.
Byl ten podle vás žádoucí komplexní přístup charakteristický pro tehdejší dobu?
Pavlína Krásná: Asi ne, spíš jen v určitých vrcholných projektech. Průměrná produkce rozhodně nebyla takhle kvalitní. Ale když na něčem soudruhům záleželo, měli architekti a výtvarníci neomezený rozpočet, mohli si přizvat ke spolupráci, koho chtěli, tedy, pokud ti umělci nebyli zakázaní z politických důvodů.

 

brutal1jpg.jpg
Centrální dispečink Dopravního podniku Praha, architekti manželé Růžičkovi, 1972–1978


Mezi stavbami z let 1948 až 1989 máte určitě svoje priority, svoje lásky.
Pavlína Krásná a Pavel Hrubý unisono: V Praze patří k našim absolutním miláčkům Nová scéna Národního divadla, budova bývalého Federálního shromáždění, někdejší řídicí ústředna tranzitního plynovodu Transgas. Milujeme dostavbu Emauz z poloviny šedesátých let. Ty bílé věže! Moderní a přitom tak citlivě navazující.
Za záchranu Transgasu před chystanou demolicí jste zorganizovali demonstraci. Jste ve svém snažení vlastně takový novodobý Vilém Mrštík, připomeňme jeho manifest Bestia triumphans…
Pavlína Krásná: Nebyli jsme to jen my, ale i další spolky včetně Klubu za starou Prahu. Ten dokonce podal návrh na prohlášení Transgasu za kulturní památku.
Pavel Hrubý: My jsme se to hlavně snažili rozšířit i mimo odbornou veřejnost, dělat to populárně, dokazovat, v čem má Transgas svůj sex-appeal.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Architektura - výběr z článků

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne