Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

text a foto Pavel Vácha

 

zrzavy1jpg.jpg

 

A na ní je malířův návod, jak se k němu spolehlivě dozvonit. Ale příběh mého setkání se slavným malířem začal daleko dřív, než jsem mohl u jeho dveří zazvonit… Moje první setkání s Janem Zrzavým a souborem jeho díla, veřejně vystaveným po dlouhé době zapomínání, se odehrálo v první polovině šedesátých let, kdy politická situace jevila prvotní znaky tehdy ještě falešného tání. Janu Zrzavému povolili větší výstavu, která se stala tajnou senzací. Tajnou proto, aby zase nebyl malér a zase ho nezakázali. Na vernisáži jsem se pokusil Mistra, kterého jsem obdivoval, vyfotografovat. Moje tehdejší vybavení (fotoaparát Flexaret a film o citlivosti 19 DIN) bylo vhodné asi jako dětská špuntovka na lov slona. Ale občas se dílo podaří i navzdory okolnostem. Na negativu něco bylo, tedy jsem jednu fotografii, kterou jsem si schválil, nazvětšoval a dal ji sochaři Bohumíru Koubkovi, který právě pracoval na bustě Jana Zrzavého. Tomu se fotografie líbila, ukázal ji Mistrovi, ten s ní byl kupodivu také spokojen a jednu si vyžádal. Když ji od Koubka dostal, vzkázal, že kdybych chtěl, mohu se u něj zastavit a případně udělat další. Příběh se vrací na začátek. Tentokrát jsem opravdu sešel po Zámeckých schodech, vystoupal do druhého patra domu č. 6 a zazvonil. Netřeba popisovat můj ostych před slavnou osobností, ještě umocněný pověstmi, že malíř s nikým nechce mluvit, že je nevlídný morous a že fotografování má velmi nerad.

 

zrzavy2jpg.jpg

baner-clanek


Po kratičkém čekání přišel otevřít malý mužík v teplákách a v červeném kulichu, přestože bylo léto. Cosi jsem s rozpaky zakoktal – a on odpověděl, že je dobře, že jsem přišel, a pozval mě dál. Jeho vlídnost všechny moje obavy zahnala a hned při prvním z dalších setkání vzniklo pár fotografií, které zachytily malíře v jeho milovaném a dlouhá léta dotvářeném prostředí s výhledem na malostranské paláce a střechy.

 

zrzavy3jpg.jpg


Měl jsem možnost Zrzavého navštívit ještě několikrát, dokonce mi svěřil malé fotografické úkoly, třeba udělat fotografie jeho kresbiček ze starých náčrtníků, které mi půjčil domů. Za pár černobílých fotografií mi dal k Vánocům dárek – barevnou kresbu misky s ovocem, formátu asi A 4, na kterou mi napsal hezké věnování. Ten dárek bohužel už nemám. Nikdo ho ale neukradl, zmizel. Malíř, vždy velice opatrný, pečlivý až pedantický ve výběru malířských materiálů a technik, se totiž nechal okouzlit barevností prvních fixů a před Vánoci 1967 jimi udělal řadu kreseb i novoročenek pro přátele. Z milé kresby velkého malíře, kterou jsem pečlivě uložil v hedvábném papíru do knížky, po čase nezbylo skoro nic… na papíru je jen pár hnědožlutých skvrn, tužková podkresba a pečlivě napsané věnování. Jak se s oblibou říká: „Tentokrát to soudruzi s kvalitou nějak nezvládli“ – a malíř, milovník poctivého, téměř staromistrovského zacházení s materiálem i barvou jim ošklivě naletěl.

Protože mám rád Malou Stranu, respektive měl jsem ji rád v její tehdejší, poněkud omšelé podobě s jejími obyvateli a zcela prosté turistů, s potěšením jsem se s kamerou jejími ulicemi toulal. Na těchto procházkách jsem potkával i starého malíře a většinou jsme prohodili pár slov. Jednou, na spodním konci Zámeckých schodů, jsem jej potkal před desátou hodinou, v době pro něj nezvyklé, protože dopoledne většinou dospával. Maloval totiž hlavně v noci, miloval klid a stálost umělého osvětlení. Při tomto setkání mi hned vysvětlil, proč je tak brzy venku… „Víte, oni mi chtějí dát národního umělce, a taky prý pro mě poslali auto, už čeká na Malostranském náměstí, a pak že mě odvezou do Valdštejnského paláce, kde mají tu parádu. Pěšky bych tam byl třikrát, ale to nechtěli, že prý musím přijet autem… já jim nerozumím…“
Později jsem měl možnost podívat se za Janem Zrzavým do jeho rodného, milovaného kraje. Do Okrouhlice, kde měl v budově pošty podkrovní ateliér, který byl útulností i vybavením a různými sběratelským předměty jen vzdáleným pokračováním malostranského. Tady jsem měl další příležitost udělat pár fotografií a vznikl tu i jeden velmi nezvyklý portrét Jana Zrzavého. Po skleničce červeného vína a možná i pod vlivem jakési dobré zprávy v dopise z Benátek, který mu právě pan poštmistr donesl, Mistr odložil poněkud formální chování, před návštěvami jinak pečlivě dodržované, a s ním na chviličku i čepičku, bez níž ho nikdo neznal, a dokonce mi před kamerou zapózoval.
Muzeum Kampa nyní vystavuje velice zajímavou kolekci Zrzavého obrazů, kreseb a grafik ze soukromých sbírek, z nichž některé ještě nikdy nebyly vystaveny. Kurátorka výstavu a katalog doplnila několika mými fotografiemi, které nabízejí setkání s malířem a jeho milovanou a pomalu mizející Malou Stranou.

 

Další zajímavé články najdete v Xantypě.

K předplatnému červnové Xantypy dostanete jako dárek pobyt v hodnotě ve wellness hotelu Babylon v hodnotě 3 280 Kč! Více zde http://m.predplatne.cz/mobil-detail/strana-1/tid-13127

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Osobnosti - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne