Lady Milena Grenfell-Bainesová

jedno z Wintonových dětí

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

text Milan Švihálek, foto archiv Mileny Grenfell-Bainesové, Dcera sestry, s. r. o.

 

remoska1jpg.jpg

 

V padesátých a šedesátých letech 20. století si čichové a chuťové buňky českých dětí začaly neomylně zvykat na vůně a chutě spojené s předmětem, který se téměř náhodou (mimo hlavní výrobní program) zrodil v podniku REMOS. Šlo o jednoduchý přenosný elektrický pekáč s barevným kovovým víkem a bakelitovou rukojetí. Nenápadné kuchyňské pomůcky českých hospodyněk si zpočátku nikdo nevšímal, ale šetrné mámy, uvyklé obracet každou korunu, brzy pochopily, že jim socialistický podnik nabízí pod později populárním názvem remoska věc velice výhodnou.

Řízek do vlaku
Remoska úspěšně kralovala v našich ku­chyních dlouhá desetiletí, ale po listopadu 1989 její hvězda poněkud pohasla. Ne však docela. Cesta znovuzrozené remosky do Velké Británie, Kanady, Ameriky a Austrálie je spojena s osudovou událostí, která se odehrála pětadvacet let předtím, než byla ochranná známka převratného kuchyňského vynálezu zapsána v červenci roku 1964 u patentového úřadu.
Druhého srpna roku 1939 se na peronu pražského Wilsonova nádraží shromáždily desítky dětí a dospělých. V hlučícím davu se tísnila i devítiletá Milena Fleischmannová, hrdinka našeho příběhu. Většina dětí, které se právě chystaly nastoupit do přistaveného vlaku, netušila, že se už nikdy neshledá se svými rodiči. Osudy dospělých i jejich potomků se měly v následujících týdnech, měsících a letech změnit tak dramaticky a neodvolatelně, že se to vymykalo jakýmkoliv představám.
Na první pohled to vypadalo, že se na cestu vydává školní výlet. Děti pobíhaly po peronu a pozorovaly, jak železničáři tlučou kladivy do ocelových kol a jak se strojvůdce mlčky vyklání z okénka a pozoruje nástupiště. Mámy na poslední chvíli vkládaly dětem do chlebníků řízky s chlebem. Tátové ale více než jindy dávali pozor, aby se žádné dítě v davu neztratilo. Nebylo to ale prakticky možné, protože chlapci i děvčata bez rozdílu věku měli kolem krku zavěšená na světlé šňůrce identifikační čísla. Konečně Milena a její třiapůlletá sestřička Eva usedly na dřevěnou lavici třetí třídy vlaku, který vejde do dějin jako takzvaný Wintonův vlak. Do odjezdu tohoto, posledního z osmi, jež se měly stát pro skoro sedm set dětí z Československa bránou do života, chyběly pouhé minuty.

 

remoska2jpg.jpg
Svatební zvony zazněly Mileně a Georgeovi v dubnu 1954. Je málo manželských dvojic, v nichž se oba partneři mohou chlubit Řádem britského impéria: sir George od roku 1978, lady Milena od roku 2015.

 

Mladý muž a prastarý příběh
Má člověk právo pozorovat bez zájmu lidské neštěstí, nebo se má snažit pomoci, jsou-li ohroženy životy? Otázka vpravdě biblická, ale Nicholas „Nicky“ Winton, syn německých přistěhovalců do Anglie, si ji nekladl. Bylo mu teprve třicet let, ale jeho životní zásady už měly ustálenou podobu. Kromě viktoriánské výchovy, která klade důraz na rozlišování dobra aktivního a pasivního, na sociální cítění a na schopnost reagovat okamžitě, když jsou slabí ohrožováni silnými, na něj měla vliv i výuka v internátní škole, jejíž ředitel J. F. Roxburgh ukazoval svým studentům cestu k mravním zásadám a altruismu, aby byli „přijatelní v tanci a nedocenitelní při ztroskotání lodi“, jak později napsala Wintonova dcera Barbara.

banner_clanek


Nicky Winton pracoval v Londýně jako bankovní úředník, ale neváhal ani minutu, když ho koncem roku 1938 pozval do Prahy jeho přítel Martin Blake, vedoucí kanceláře Britského výboru pro československé uprchlíky (BCRC). Nicky se stal jedním z nejaktivnějších Blakeových spolupracovníků. O politiku se zajímal od mládí. Znal zlověstný obsah knihy Mein Kampf a slyšel z rádia, jak její autor vykřikuje další a další výhružky. Na řadě bylo Československo a Nicky viděl otřesnou realitu utečenců a jejich bezprizorních dětí. Rozhodl se založit při BCRC Dětský výbor pro Československo, který si dal za úkol dostat z Benešovy republiky co nejvíc ohrožených dětí.
Když se koncem ledna 1939 na nějaký čas vrátil do Londýna, začal pro československé děti shánět peníze, neúnavně rozesílal dopisy s žádostmi o pomoc, obrátil se dokonce na amerického prezidenta. Současně hledal v Anglii pěstouny ochotné přijmout děti do rodin. Jeho pomocník Trevor Chadwick zatím v Praze sestavoval seznamy dětí, které měly být zachráněny. Milena a její sestra v té době netušily, že pro ně zatím neznámý „strýček Nicky“ sehraje důležitou roli zachraňujícího anděla.

 

remoska3jpg.jpg
V Bratislavě se paní Milena Grenfell-Bainesová (v brýlích) setkala během návštěvy britské královny Alžběty II. s Nicholasem Wintonem a jeho přáteli. Vedle Nickyho v podřepu filmový režisér Matej Mináč, který příběh Wintonových dětí zdokumentoval pro českou a slovenskou veřejnost.

 

Prosečské a pražské kořeny
Dnes paní Milena soudí, že byla „strašné dítě“. Jako malá prý odmítala jíst dršťkovou polévku, nechtěla kamarádkám půjčovat panenky, chovala se majetnicky a svou chůvu nepřestávala obtěžovat nepříjemnými, stále stejnými otázkami. Maminka jí umřela, když jí byly čtyři roky, takže si na ni nezachovala skoro žádnou vzpomínku. Maminčina židovská rodina, do níž se Milena 11. listopadu 1929 narodila, provozovala v Proseči u Litomyšle závod ženského vyšívání. Byla to rodina velice kulturní a rozvětvená natolik, že některé její výhonky vedly daleko za hranice republiky.
Když bylo Mileně Ruth Fleischmannové sedm let, žila již s dědečkem a babičkou v Praze. Její otec Rudolf, který se po manželčině smrti znovu oženil, docházel každý den do redakce Časopisu lékařů českých. Nepřestával se věnovat kulturním otázkám, seznámil se s řadou významných umělců a literátů a mezi jeho přátele patřil například známý bohemista a germanista, syn spisovatelky Terézy Novákové, profesor Arne Novák.
Rudolf Fleischmann miloval knihy Thomase Manna. Když se roku 1936, tři roky poté, kdy v Německu začali nacisté pálit knihy pokrokových židovských autorů, dozvěděl, že jeho oblíbený spisovatel žije ve Švýcarsku bez pasu a možnosti odcestovat, přesvědčil spolu s Arnem Novákem obecní zastupitele a občany Proseče, aby Thomasu Mannovi a jeho rodině udělili domovské právo. Dosáhl dokonce i toho, že utečeneckou akci, o níž referoval světový tisk, schválil prezident Edvard Beneš, což byla oficiální podmínka udělení víz.
Rudolf Fleischmann se svými aktivitami dostal na seznam nežádoucích. Když se dva dny před patnáctým březnem 1939 dozvěděl o chystaném příchodu wehrmachtu do Prahy, musel z republiky co nejrychleji zmizet. Udělal to tak překotně, že se nestačil rozloučit s rodinou. Do Anglie se dostal jen se štěstím složitou cestou přes Berlín, Kolín nad Rýnem a Brusel. Útěk byl organizován konspiračně a Milenin tatínek se teprve po válce dozvěděl podrobnosti o lidech, kteří mu do exilu pomohli. O budoucnost Mileny a její nevlastní sestřičky Evy se museli po otcově chvatném odchodu postarat nová maminka Soňa a dědeček s babičkou.

 

remoska4jpg.jpg
Na konci roku 1938 začal příběh, jehož ústřední postavou se stal Nicholas George Winton (původním příjmením Wertheim), jednou z mnoha vedlejších postav devítiletá Milena Fleischmannová (pozdější lady Grenfell-Bainesová).

 

 

Čísla na šňůrce
Složitý příběh osmi dětských transportů z Prahy do Londýna, které pomáhal organizovat Nicky Winton, je dnes známý. Vlastně jich bylo devět, ale protože poslední transport byl naplánován na 1. zá­ří 1939, kdy německá armáda vtrhla do Polska a rozpoutala druhou světovou válku, puntičkářští nacističtí úředníci odjezd vlaku zakázali. Cesta k záchraně pro dvě stě padesát dětí, které již měly na všech dokladech patřičná razítka, se uzavřela. Většina z nich rozšířila seznam československých dětí zavražděných v koncentračních táborech.
Milenin a Evin srpnový transport byl poslední, jemuž se podařilo z Wilsonova nádraží odjet. Ve vagonu seděla spolu s oběma sestřičkami a osmašedesáti šťastlivci i sestřenice Helenka Fleischmannová. Nickyho seznam přidělil Mileně a Evičce čísla 5860 a 5861. Všechny děti, zvláště ty malé, se držely za ruce a opakovaly si, že nebudou brečet. Bylo to však marné, téměř žádné z dětí nedokázalo potlačit slzy. V pamě­ti Mileny Grenfell-Bainesové zůstala zá­chra­n­ná anabáze zachována v podobě útržkovitých, avšak výrazných obrazů.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Lidé - výběr z článků

Martin Glaser

Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Miloš Vajner

Miloš Vajner

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Aleš Formánek

Aleš Formánek

Důsledně černobílé fotografie Aleše Formánka jsou jako kočky, které žijí hned několik životů; první, kdy autor zvěční svůj „model“ v jeho/jejím každodenním prostředí, druhý, kdy fotografie putuje zpět ke svému překvapenému „hrdinovi“, a další, kdy ho/ji s ní opět vyfotí s emocí, kterou jeho fotografie vyvolala. Ve výjimečných případech se tento rituál opakuje i několikrát.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne