Ladislav Špaček

Kde končí etiketa, začínají zákony

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

text Vašek Vašák, foto archiv L. Špačka

 

spacek1jpg.jpg

 

Kolik vaše závažná kniha váží?
(smích) Něco přes dvě a půl kila. Když jsem napsal dvaadvacet knih, řekl jsem si, že je na čase skončit a že nemusím překonat Alexandra Dumase mladšího. Pak jsem se ale ještě rozhodl pro svoji poslední knihu o etiketě. Má čtyři sta stran a včlenil jsem do ní všechno, co jsem za ta léta nashromáždil. Když jsem ji odvezl do nakladatelství a vracel se tramvají, řekl jsem si: „Na co jsem ještě zapomněl?“ Nenapadlo mě nic, takže je tam asi opravdu všechno.
Lze tam najít mnoho pravidel. Skutečně se jimi řídíte?
Musím. Nemůžu porušovat něco, co sám vymýšlím.
Kolik máte třeba obleků?
To je dobrá otázka, poněvadž právě odívání je tam obsáhlá kapitola a outfit vytváří image člověka. Když někoho potkáme, nevíme o něm nic. Jen vidíme, jak vypadá. Proto je to tak podstatné. Můžeme si říkat tisíckrát, že je důležitější, co má člověk v hlavě, ale není to tak.

 

spacek2jpg.jpg
Někdy bylo těžké poradit prezidentovi, co má říct: Snímek z tiskové konference k výročí našeho vstupu do NATO. Redaktor Blesku se zeptal: „Pane prezidente, když jste se brali s Dášou, tak jste slibovali, že ještě budete mít děťátko, tak se chci zeptat, kdy to bude a co pro to děláte.“ Tak to byl mluvčí v koncích…

 


Takže kolik máte obleků?
Dvanáct. A padesát sedm košil.
To je na každý týden jedna a nemusíte rok prát…
(smích) Do čistírny chodím každé dva dny. Už dávno jsem ženu osvobodil od praní a žehlení. Kdybych měl čtyři ženy, tak by ty tři jenom praly. Jelikož ale u nás mnohoženství povoleno není, nosím košile třikrát týdně do čistírny. Já mám totiž jednu košili na den a druhou na večer.
Kolik máte kravat?
Kolem třiceti. Ale v oblibě jich mám asi pět.
Vyřadil jste onu kravatu, kterou jste měl stejnou s Václavem Havlem, což jste zjistil až na letišti?
Václav Havel se ke mně naklonil se slovy: „Vezměte si jinou kravatu, jo?“
To byl oprávněný požadavek…
Jistě, protože jsem vždycky stál vedle něj. Jenže já měl kravaty v kufru, který už byl v té době v útrobách letadla, takže jsem si ji musel od někoho půjčit.

banner_clanek
Zjistil jsem, že k obleku se smějí nosit jen šněrovací boty…
To jste zjistil až v tomhle pokročilém věku? (smích) Nic si z toho nedělejte. Já jsem taky na spoustu věcí přišel až nyní. Václav Havel měl nešvar, nosil k obleku mokasíny. A nešlo mu to vymluvit, i když chápu, že jsou pohodlnější. Tak jsem mu poradil, že nemusí nosit „oxfordky“, ale „derby“. Víte, jaký je mezi nimi rozdíl?
Nevím. Tak mi to, pane učiteli, prozraďte…
„Oxfordky“ jsou boty s uzavřeným šněrováním. Svršek je kompaktní a jazyk je našit separátně zespoda. Jsou to slavnostní boty k žaketu a velmi obtížně se obouvají. „Derby“ vynalezl pruský maršál Blücher, který bojoval s Wellingtonem u Waterloo proti Napoleonovi, a vybavil jimi vojáky své armády. „Derby“ jsou pohodlné, ale nepřesvědčil jsem ho.

 

spacek3jpg.jpg
S britskou královnou Alžbětou II. a princem Filipem ve Španělském sále v roce 1996. S královnou se Ladislav Špaček setkal několikrát, jak v Praze, tak při státní návštěvě Velké Británie. Královna byla vždy šarmantní a noblesní, princ Filip vtipný a usměvavý.

 


Kšandy už se nenosí?
Tendence v pánském oblékání směřuje k větší ležérnosti a pohodlí. Muži jsou stále línější, takže když odložili dvouřadová saka, která je svírala, a vesty, byly kšandy vidět. Proto odložili muži i je a začali nosit opasky. Jenže opasek vám neudrží kalhoty ve správné výšce, což způsobilo, že je neměl Václav Havel při přehlídce Hradní stráže dostatečně dlouhé. On byl ještě v říjnu ve vězení, kde hodně zhubl, a když ho zvolili 29. prosince prezidentem, vzal si doma oblek, který z něj spadl. Kšandy by to spravily, jenomže si vzal pásek a kalhoty mu padaly. Tak si je vytáhl až po prsa v domnění, že se při chůzi pomalu sesunou do požadované výše. Jenže ony se nesesunuly a vypadalo to, že je má kratší. V tom obleku pak chodil ještě dlouho.
Nenabídl vám Václav Havel po těch le­tech tykání?
My jsme to měli nastaveno takhle záměrně. Já jsem nepřišel na Hrad jako jeho kamarád, jako byli poradci Jiří Křižan, Saša Vondra a Ladislav Kantor, které měl na Hradě i proto, aby se s nimi mohl otevřeně bavit, jelikož tam našel jen Husákovy lidi. Já už jsem nastoupil v éře profesionální garnitury, tak jsme to takhle vědomě drželi. Samozřejmě jsme si mockrát tykli, protože jsme spolu byli pořád – prožili jsme společně čtyři tisíce dnů –, ale pak jsme se vždycky vrátili k vykání.
A já se vrátím k etiketě. Poraďte, jak jednat s hulvátem?
Niccollò Machiavelli říkal, že tam, kde končí etiketa, začínají zákony. Když se mě někdo ptá, jak jednat s člověkem, který se chce prát a nadává mi, odpovím, že etiketa je určena pro lidi, kteří si dobrovolně vzali za cíl šířit dobro. Ale k tomu nelze nikoho přinutit. Na to nejsou žádné sankce. Jestliže uvidím, že špatně držíte vidličku, nemůžu zavolat policii.
Co tedy s hulváty, když už tady jsou?
Já je ignoruju a vzdaluji se. Nemám zapotřebí pobývat ve společnosti lidí, kteří kolem sebe šíří negativní energii nebo pokleslou kulturu chování. A jestliže musím snášet jejich blízkost, tak rezervovaně a v omezené míře.
Nesnáším ignoranci lidí, kteří nepouštějí v MHD starší spoluobčany sednout, a dospěl jsem k závěru, že za to mohou jejich maminky. Když uvolním ženě s dítětem své místo, nesedne si ona a nevezme na klín své dítě, ale usadí na místo jeho, čímž mu dává celoživotní signál: Ty máš právo sedět! Co si o tom myslíte?
Absolutně s vámi souhlasím. Jediné možné řešení je, že si maminka vezme dítě na klín. Je-li to větší dítě, bude stát ve­dle a držet se jí. Jenomže maminky ve své slepé lásce svým dětem škodí, protože ty si pak nebudou uvědomovat svoje povinnosti vůči ostatním, eventuálně společensky významnějším lidem. Nastupoval jsem do tramvaje a vedlejšími dveřmi přicházel muž o holi. Přede mnou šla maminka s asi osmiletým chlapečkem, a protože v celé tramvaji bylo jediné volné místo, nabádala ho: „Pospěš si, ať ti ho nezasedne ten dědek.“ Té mamince nepřeju nic zlého, ale věřím, že jí to její chlapeček v té bezohlednosti, ke které ho vychovává, jednou vrátí. Začíná to detaily a maminky by si měly uvědomovat, jestliže vychovávají své děti k primadonství, že ty si to přenesou i do své budoucí rodiny. Nebudou zvyklé mít odpovědnost vůči ostatním. Komu nalévá maminka jako prvnímu polévku? Tatínkovi, nebo dětem?
Vy už mě zase zkoušíte. Tatínkovi…
Správně. Už tříletému dítěti dojde, že mu nalévá jako prvnímu proto, že dospělý je společensky významnější než dítě. Jako poslední nalévá maminka sobě. Jíst ale začínáme až v okamžiku, kdy ona vezme do ruky lžíci. A dítě si řekne: „Aha, nejdůležitější je u stolu maminka. Proto na ni všichni čekáme.“ A tak do těch pravidel etikety dítě vplouvá. Ne mentorováním. Nejsilnějším výchovným nástrojem je nápodoba. Když to budete dělat správně, bude to dítě dělat taky tak.
Ještě bych se trochu vrátil. Jaké volit hodinky do společnosti?
Hodinky bývají jediným šperkem muže a muži si na nich zakládají. Mladí manažeři je považují za symbol své úrovně. Já nemám tak drahé hodinky jako oni. Mám jich asi dvacet, aby mi ladily s oblečením. Když si vezmu hnědé boty, měl bych mít i hnědý řemínek na hodinkách, hnědou peněženku a hnědý opasek. Musí být jednota kůží a kovů. Ke zlaté sponě na opasku si vezmu zlaté hodinky a – pokud je mám – zlaté manžetové knoflíčky. Večer si obuji černé boty a k nim samozřejmě patří černý řemínek na hodinkách a tak dále. Hodinky k obleku by měly být ploché a tenké. Masivní s několika číselníky se hodí k džínám, tvídovému nebo burberry saku.
Představte si: jdete do restaurace s přáteli, každý si objednáte něco jiného a číšník vám nosí jídla postupně, ne najednou…
Když přinese číšník jedno jídlo a čtyři minuty se nic neděje, měli bychom se zvednout a odejít, protože jsme padli do osidel lupičů, kteří chtějí naše peníze a nejsou nám za ně ochotni poskytnout ekvivalent. Servírovat by se mělo všem najednou. Totéž se týká sklízení použitého nádobí.
Napomenul byste v takovém případě obsluhu?
To si nemůžu dovolit. Etiketa nás vede k tomu, abychom si vzájemně prokazovali dobro, já nemůžu vychovávat lidi na ulici. I když sem tam jsem to udělal. Slečna uvolnila místo v tramvaji starší paní, která ho odmítla s tím, že za dvě stanice vystupuje, tak jsem jí domluvil, že si musí sednout. Že to bylo od té slečny ušlechtilé gesto a odmítnout ho, je od ní neuctivé.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne