Adam Chroust

Hlava plná dobrodružství

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

 

text Milan Švihálek, foto Václav Šilha a Štěpán Rusňák

 

chroustjpg.jpg

 

Venkovské kořeny
Z Nového Města na Moravě, kde se Adam narodil, není daleko do Jimramovských Pavlovic na rodinnou chalupu, k níž se pojí chlapcovy nejranější vzpomínky. „V době, kdy ostatní spolužáci jezdili k moři nebo do exotických destinací, my se těšili do Pavlovic. V okolních lesích jsme s kamarády stavěli bunkry, na místních tancovačkách prožívali první lásky a vydávali se za dobrodružstvím. Zážitky jsme zapisovali do tajné kroniky, kterou jsme vedli společně s bratrancem a kamarádem Martinem. Rodiče na chalupu nikdy nepořídili televizi a kromě rádia jsme neměli (až do éry mobilních telefonů) přímé spojení se světem. Na zprávy se chodilo k babičce na statek, vodu jsme pumpovali ze studny, kosili louku a štípali dříví. Bezprostřední kontakt s přírodou, touha sdružovat se, sdílet s kamarády dobrodružné zážitky a spartánská rodičovská výchova mě brzy přivedly ke skautingu.“
Adamův dědeček z otcovy strany Jan Chroust byl minulým režimem označen za kulaka. Patřil na Vysočině k váženým statkářům a o jeho charakteru nejlépe vypovídá, že v den jeho pohřbu se s ním přišlo rozloučit přes osm set spoluobčanů. Byl velmi váženou osobností a lidé z širokého okolí si k němu chodili pro radu. Není divu, že Adam si dědy velmi vážil. Ještě více však obdivoval dědečka z matčiny strany – Josefa Batelku. Dodnes ho považuje za největší morální autoritu svého života. Děda Batelka prožil mimořádný život, do něhož stojí za to nahlédnout.

Strom, který vzdoroval bouřím
Poté, co dědeček vystudoval jako mimořádně nadaný žák gymnázium ve Vídni a zažil nucený odchod do pohraničí v létě 1939, začal na ČVUT v Praze studovat architekturu. Získal stipendium a ubytování na prestižní Hlávkově koleji, s kamarády se zúčastnil několika protinacistických demonstrací, osobně se znal s Janem Opletalem. Když potom 17. listopadu 1939 došlo k masivnímu zatýkání studentů a na Hitlerův příkaz byla zastavena činnost vysokých škol, byl z Hlávkovy koleje spolu s dalšími odvlečen do jízdárny ruzyňských kasáren a následně do koncentračního tábora Sachsenhausen. Je téměř nepochopitelné, že v něm dobrovolně zůstal, i když měl šanci odejít. Rodina mu přes známého Němce zařídila příkaz k propuštění, ale on místo sebe poslal nemocného kamaráda. V Sachsenhausenu se poznal s několika známými osobnostmi své doby; patřil k nim JUDr. Ivan Sekanina (zahynul zde), budoucí prezident Antonín Zápotocký či ministr zemědělství Josef Nágr. V táboře prošel vnitřní proměnou a rozhodl se pro povolání kazatele evangelia. Po návratu domů před Vánocemi roku 1940 začal tajně studovat bohosloví českobratrské církve evangelické, učil náboženství, v rámci odbojového hnutí legio­nářů v Mezimostí fungoval jako kurýr, a v samém závěru války se zapojil do otevřeného boje proti okupantům. Dědečkův vstup do KSČ byl tuctovým příkladem dobového idealismu, jemuž se po květnu 1945 neubránily statisíce jinak rozumných lidí. Budiž dědečkovi ke cti přičteno, že v ní nesetrval ani tři roky. Za svoji činnost obdržel medaili ministerstva vnitra a především válečný kříž, který mu udělil generál Ludvík Svoboda a na hruď osobně připnul generál Heliodor Píka, později komunisty popravený. Hned po válce začal studovat Husovu teologickou fakultu a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze, kde byl žákem profesora Jana Patočky. Po tzv. Vítězném únoru 1948 vystoupil z komunistické strany a dalších čtyřicet let měl dlouhodobé problémy s režimem.
Josef Batelka patřil k nejuznávanějším evangelickým farářům druhé poloviny 20. století. Jedním z jeho nejoceňovanějších přínosů byla jeho básnická činnost. Z hebrejských originálů přeložil a přebásnil většinu žalmů, z nichž čtyřiačtyřicet je dnes zařazeno v evangelickém zpěvníku. Osobně se přátelil s později umučeným katolickým farářem Josefem Toufarem, protože v Čihošti pravidelně kázal. Celý život zasvětil službě lidem, vždy připraven pomoci radou i skutkem. Tajně rozmnožoval samizdatovou literaturu a svým přístupem k životu, čestností a houževnatostí inspiroval velice mnoho lidí, s nimiž se kdy setkal, především samozřejmě svého vnuka.

Jméno z První knihy Mojžíšovy
Adam a Eva byli podle jedné z nejstarších bájí lidské historie, jejíž počátek sahá podle biblické chronologie do období asi před šesti tisíci roky, prvními lidmi na světě. Jejich příběh o ráji, zapovězeném jablku a hadu, který přesvědčil Evu, aby je snědla, zná skoro každý. Není divu, že duchovně založení rodiče vybrali v roce 1988 pro svého syna právě nejstarší biblické jméno. Skvělý start na odvážné cestě za dobrodružstvím.
Pro budoucí Adamovy kroky bylo ale možná důležitější, že od chvíle, kdy porozuměl prvním písmenům, rád četl. „Jako kluk jsem si oblíbil knihy Jaroslava Foglara. Každou z nich jsem během základní školy přečetl minimálně pětkrát a dokázal z nich citovat celé pasáže. Miloval jsem i rodokapsy a knihy Karla Maye. Později jsem přečetl snad všechny knihy Karla Čapka, Ernesta Hemingwaye či Ericha Maria Remarqua, mimořádně na mě zapůsobila Stendhalova kniha ČERVENÝ A ČERNÝ a řada dalších, k nimž jsem se dostal na gymnáziu. To už jsem četl pravidelně tři knížky měsíčně. Byla to vlastně láska k četbě, která mě přivedla na univerzitu. První dva roky jsem studoval souběžně s historií český jazyk a literaturu.“
V roce 2012 jako student moderních dějin na Masarykově univerzitě v Brně objevil knížky Miloslava Stingla. Okamžitě ho zaujaly nejen literární kvalitou, ale zejména autenticky prožívaným cestovatelským zaujetím. Stingl nikdy nepsal o ničem, čeho by se sám osobně nedotkl. Když si měl Adam zvolit téma diplomové práce, rozhodl se věnovat je osobnosti a tvorbě tohoto spisovatele.

 

chroust2jpg.jpg
Kniha získala cenu Magnesia Litera 2017 za Nakladatelský čin roku. Zleva moderátoři Daniela Písařovicová a Jiří Havelka, děkující Miloslav Stingl, autor knihy Adam Chroust a ředitelka Nakladatelství JOTA Božena Štofková

 

 

Dobrodružství začíná
Od prvního setkání s Miloslavem Stinglem vytušil zvídavý student, že může poodkrýt jeden z nejpozoruhodnějších lidských příběhů 20. století. „Knížky světově známého spisovatele, který prožil přes dvacet let na cestách po celém světě, setkával se s prezidenty, panovníky a významnými osobnostmi, ale i s tzv. obyčejnými lidmi v nejzapadlejších koutech planety, jsou čteny na celém světě. Zároveň o jeho životě nebyly paradoxně známy žádné podrobnosti. Tolik otazníků a tajemství mě neskutečně přitahovalo. Jak je možné, že o jednom z našich nejúspěšnějších spisovatelů všech dob, jemuž vyšlo po světě přes sedmnáct milionů výtisků knih, víme tak málo? Jak mohl v době zadrátovaných hranic procestovat sto padesát zemí světa? Jak to měl se ženami? A doopravdy nespolupracoval s tehdejším režimem? Chtěl jsem jít na dřeň v každé oblasti jeho života a odpovědět na všechny otázky, které si kladli čtenáři jeho knih desítky let.“
Stingl měl jako bývalý univerzitní pedagog pochopení pro mladíka, který se na­rodil nedlouho před jeho šedesátinami. Během práce na diplomce odpovídal trpělivě na tisíc Adamových otázek a věnoval mu šedesát hodin poutavého vyprávění. To již pilný student pojal myšlenku, že o mimořádné tvůrčí osobnosti napíše nejen diplomovou práci, ale i biografickou knížku. Nápad si však nechával pro sebe.
V září 2013 se přestěhoval do Prahy, aby byl svému příteli blíže. Postupně se stal Stinglovým neoficiálním tajemníkem, a protože se choval ohleduplně a nelámal nic přes koleno, mohl se po půldruhém roce oťukávání odvážit opatrně položit spisovateli, který si nikdy nikoho nepouštěl k tělu, otázku, zda by souhlasil, aby o jeho osudech napsal knížku. S obavami čekal na odpověď. Stingl ale okamžitě souhlasil. Adam Chroust pochopil, že si před sebou právě vztyčil vysokánský Everest, na který mu nezbude než vylézt.

 

banner_clanek

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Bagetový král

Bagetový král

Příběh Petra Cichoně, zakladatele a majitele firem Crocodille a Bageterie Boulevard, by se dal označit jako americký sen v Čechách. Stojí za ním pečlivost, píle a trpělivost. Petr Cichoň začal jako brigádník v bistru s občerstvením na pražské Malé Straně a dnes mají jeho firmy přes miliardu obrat a zaměstnává přes tisíc zaměstanců.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne