Elim

Morava v Africe

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

 

text a foto Richard Jaroněk

 

elimjpg.jpg
Vítejte v Elimu. Dnes je dřevěná cedule nahrazena plechovou.

 

 

Když prší…
Tu vesnici jsem našel zcela náhodou. V podstatě mě do ní přivedla nepřízeň počasí, kdy oceán byl natolik rozbouřený, že už několik dní jsem nebyl na vodě. Tři dny nudy v městečku Gansbaai, kde je jedna benzinová stanice, pár obchůdků s cetkami, prodejna typu „u Vietnamců“, ale vedená černochem, kostel, škola, rugbyové hřiště a pár putyk. Ty jsem prošel už několikrát, a i když mě jejich vesnická atmosféra čpící rybím tukem po denních návštěvnících rybářích vždy lákala, po několika deštivých dnech se mi už opravdu nechtělo ani na dalšího panáka. Raději si budu číst nebo se dívat na vlny tříštící se o skály kousek od mého domu; ale nakonec mi to nedalo a znovu jsem na toho prokletého panáka zašel. Známé napuchlé tváře rybářů se roztáhly do úsměvu, protože jsem zpestřením v jejich denní rutině, kdy jsou buď celý den na moři, anebo sedí v hospodě. Navíc po pár rundách místní brandy Klipdrift a rozlévané pančované kokakole jsem jediný, kdo poroučí. Všem. „Ještě týden deště a stane se ze mě opilec!“ konstatuju, když tam znuděně posedávám se svým kamarádem, mořským vlkem André Hartmanem. „No, nejdřív v sobotu,“ použije vousáč holou větu a já se ujišťuju, jestli je dnes opravdu středa a jestli ta vousatá rosnička nezmění svou krutou předpověď. „Do pr…!“ kleju. „Nemáš nějaký nápad, kam vyrazit?“ zoufale se ptám Andrého, protože mě dobře zná a ví, že nejsem ten typ navštěvující muzea nebo prožívající procházky městem. „Co já vím…,“ zaváhá na chvíli Jihoafričan. „Tam, kde bydlíš, to je Morava?“ Jeho znalost mě nepřekvapuje, byl totiž u mě ve Vizovicích na ná­vštěvě. „No, a co?“ nechápu. „Tak ty nevíš, že kousek od Gansbaai, tak do osmdesáti kilometrů, je vaše vesnice?“ diví se André. „Jaká vesnice? Nějaká česká?“ – „Ne, moravská, Elim…, a dokonce i v našich mapách je vyznačený moravský kostel.“

 

elim2jpg.jpg
Moravský kostel najdeme ve všech příslušných turistických mapách a příručkách.

 

 

Před třemi sty lety…
Po třiceti kilometrech sjíždím z asfaltové cesty vedoucí od mysu Dobré naděje až po mys Agullhas a auto začne poskakovat po děravé a blátivé cestě. Žádná mapka, žádné cedulky ani ukazatele. Míjím pár opuštěných domků, několik oplocených výběhů pro dobytek a po další hodině jízdy začínám přemýšlet, k čemu jsme se u toho proklatého Klipdriftu vlastně dobrali a jestli si ten zatracený šprýmař André ze mě tak trochu nevystřelil.
V dálce vidím sud na víno a na něm nápis: ‚Ochutnávka vín zdarma‘. Slíbil jsem si, že ujedu ještě tak dvacet, třicet kilometrů, a když vesnici nenajdu, k ochutnávce se vrátím. Nechávám tedy v záloze vinici Black Oyster Catcher, tzn. ústřičník jihoafrický, pojmenovanou po hojně rozšířeném ptáku na africkém pobřeží, který neustále pátrá svým červeným zobákem po ústřicích, a pomalu sjíždím z kopce. Kličkuji mezi krávami a kozami. Na chvíli vylezlo slunce a zelené vinice se střídají s modrými poli snad levandulí a keři proteí. Míjím vrak zrezavělého kombajnu, rozpadlou vlečku po traktoru, hromadu hnijících balíků slámy a… najednou dřevěná cedule se sotva čitelným nápisem Elim.

 

elim4jpg.jpg
Typické stavení prvních moravských osídlenců 

 


Prašná nezpevněná cesta končí, já po­skočím na asfaltový povrch a nestačím se divit. Pečlivě seřazené hliněné domky s barevnými fasádami, dvěma okny a dveřmi uprostřed. Jeden jako druhý a všechny s doškovými střechami – úplně jako u nás v některých starých vesnicích, jak si je pamatuji z dětství. Vesnice je pečlivě uklizená a kromě pobíhajících psů je jako po vymření. Dojedu až k hlavní dominantě dlouhé ulice, k velkému kostelu, připomínajícímu ten u nás doma, a v dálce zahlédnu českou vlajku. Sotva zaparkuji u starého mlýna, přibíhají tři děti kmene Xhosa, rozdávám jim žvýkačky, okamžitě mě berou za ruce a tlačí mě do mlýnice. Jak zjišťuji, ta dnes slouží už jen jako muzeum, a od milé drobné průvodkyně, asi matky té drobotiny, se dozvídám, že jsem opravdu v moravské vesnici.
Na počátku 18. století povolil hrabě Zinzendorf českým bratrům, aby se usadili na jeho pozemcích v oblasti Lužice. Tím dal symbolické požehnání k založení nového města Herrnhut. Brzy čeští bratři nabyli přesvědčení, že by měli svou víru rozšiřovat, a tak do světa vyslali misionáře, čímž se stali jednou z prvních aktivních misijních společností. Moravská mise byla také první misijní společností v jižní Africe. Jeden z misionářů, Georg Schmidt, založil misijní stanici v Baviaanskloof, což už si dokáži z afrikánštiny přeložit sám. Pokud někomu slovo baviaan připomíná paviána, trefil do černého. Místní název vesnice vznikl přirozeně. Misionáři uviděli v údolí paviány, a pojmenování bylo na světě. Později, v roce 1737, bylo místo přejmenováno na Genadendal. Přistěhovalci přicházející s novou vírou však nenašli pochopení u místních búrských farmářů, potomků holandských pastevců, a Schmidt byl nucen mys opustit. Druhá vlna Moravanů sem přišla až v roce 1792 a kupodivu našla zbytky prvního misijního sboru stále aktivní a hlásající svou víru. Z Genadendalu se pak mise rozšířila po celém Kapsku.
Oficiálně byla vesnice Elim založena roku 1824. Při výběru místa misionáři hleděli na blízkost vody, terén a půdu, která byla vhodná pro výsadbu révy. Víno sice patřilo k hlavním produktům, ale hlásat evangelium misionáři neopomněli a postupně seznamovali domorodé vesničany s novým učením.
Nová víra nebyla pochopena všemi do­morodci a v roce 1867 způsobila, že se obyvatelé rozdělili podle smýšlení na dvě společenství. Jedno představovali místní, černí obyvatelé kmene Xhosa, kteří obývali východní Kapsko a zachovávali si přírodní náboženství a jen velice těžce se vzdávali svých bůžků a animistické víry. Druhou část tvořili búrští přistěhovalci, mluvící afrikánsky a žijící v západním regionu. Znesvářené strany se čím dál víc vzdalovaly, k jejich smíření došlo až v roce 1992. Dnes žije na tomto území v devadesáti farnostech asi třicet pět tisíc věřících, a pokud bychom v neděli zašli do kostela, sotva tam najdeme volné místo.

 

elim3jpg.jpg
Sana nebo Xhosa? Občas obtížně rozlišuji kmeny, které vesnici obývají.

 


Drobná žena kmene Xhosa mi s radostí pouští vodu, která pomalu roztáčí staré mlýnské kolo. Za hlasitého klapotu jí sotva rozumím a v hlavě mi běží vyprávění „pana otce“ v podání Ladislava Smoljaka. Rachot a prach, bouchání a skřípění. Nádherná kulisa starého mlýna… Když tato originální kakofonie dozněla, čekala má průvodkyně na mou reakci. Cukaly mi koutky a chtěl jsem jí vyprávět onen filmový příběh, ale zmohl jsem se jen na odpověď, že je to ‚great‘! Oči mi sklouzly na čiré láhve s nazelenalou, spíše hnědou hustou tekutinou. „To je olivový olej?“ zvědavě se ptám. „Ano…,“ skromně odpovídá, „…náš!“
„Pravý moravský olivový olej z vesnice Elim,“ čtu nahlas. Tak to je opravdu fór a pravděpodobně je to první olivový olej na světě, který byl vyrobený na ‚Moravě‘. Já pocházím z Moravy,“ vysvětluju ženě hrdě svůj původ. „Víte, kde to je?“ „Samozřejmě…, v Německu!“ taktéž s hrdostí trumfuje, že jako správná průvodkyně je dobře informována. „Vrr!“ zavrčím, ale nepřu se. „To je super, že tu máte českou vlajku,“ ukazuju prstem ke dřevěnému stožáru, na kterém vlaje. „Nedávno tady byla delegace z české ambasády, a ta nám ji sem dovezla,“ vysvětluje mi. „Příště vám přivezu správnou vlajku, v moravské vesnici s moravským kostelem musíte mít moravskou vlajku. Ta je s orlicí.“

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Bagetový král

Bagetový král

Příběh Petra Cichoně, zakladatele a majitele firem Crocodille a Bageterie Boulevard, by se dal označit jako americký sen v Čechách. Stojí za ním pečlivost, píle a trpělivost. Petr Cichoň začal jako brigádník v bistru s občerstvením na pražské Malé Straně a dnes mají jeho firmy přes miliardu obrat a zaměstnává přes tisíc zaměstanců.

Reportáže - výběr z článků

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Kráčet po vodě jako…

Kráčet po vodě jako…

Chození po vodě je jedním ze snů lidstva. A svým způsobem je to určitý druh umění. Podle Písma suchou nohou dokázal přejít jezero pouze Ježíš Kristus. Po letošní instalaci díla THE FLOATING PIERS (Plovoucí mola) to dokázal i známý bulharský umělec Christo, a díky němu i tisíce dalších lidí…

Dillí – Indie

Dillí – Indie

Neoddělitelnou součástí indické metropole Dillí je federální hlavní město Nové Dillí se sídly všech vládních orgánů a institucí. Rozprostírá se na území o rozloze padesáti kilometrů čtverečných a má více než 16 milionů obyvatel. Hned po Bombaji je druhým největším městem Indie a zároveň i třetí největší světovou aglomerací.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne