Josef Somr

Potlesk je pro mě, jako když si bouchnu šampaňské

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

 

text Alena Činčerová, foto jiří skupien a vlado bohdan

 

somr1jpg.jpg
Josef Somr ve Vracově

 

Facka za Oscara
Nikdy nehrál mladíky. Vždycky, jak říká: „staré, křiváky, prostopášníky, holkaře…“ Když zazářil na stříbrném plátně ve své teprve druhé filmové roli v životě jako výpravčí Hubička v Menzelově OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH, bylo mu pouhých třicet dva let. A hned si tak trochu ochutnal pocit, jaké je to získat Oscara! Pan Tomáš Somr, tatíček, jak ho dodnes Josef Somr krásně nazývá, však nesdílel názor Americké filmové akademie a po zhlédnutí filmu vlepil synovi facku! Taková ostuda to pro tatíčka byla! Sám byl železničářem a tento film považoval za absolutně potupný, rozčiloval se, že něco takového by se ve službě na dráze nemohlo stát! Razítkovat nahou zadnici mladinké kolegyni. Když to pak Josef Somr vyprávěl panu Hrabalovi, autorovi literární předlohy, ten se tomu smál.

Z Vracova přes Kyjov až do Brna
Josef Somr hrál s ochotníky v rodném Vracově na Moravském Slovácku od svých šestnácti let. Přesto na kariéru herce nepomýšlel. Spíš pošilhával po tatínkově profesi výpravčího, chodil za ním, uměl přehazovat hradla, moc se mu všecko kolem líbilo. Parní lokomotivy ho fascinovaly. Dokonce se přihlásil po maturitě, protože neměl z kádrových důvodů doporučení na vysokou školu, na vojenské železniční učiliště do Pardubic. Ale byl rád, že zkoušku neudělal. A když dostal písemně černé na bílém, že ho nepřijali, začal pošilhávat po divadle.
Na Klvaňovo gymnázium v Kyjově chodil od válečného roku 1944. Měl radši humanitní předměty, češtinu, dějepis, latinu. Matematika a deskriptivní geometrie, to pro něj byla černá můra. Strávil tu osm let, odmaturoval. Jeho bratr byl po únoru 1948 zatčen a jako mladistvý uvězněn na sedm měsíců. Tím se pochroumal i Josefův kádrový profil. Nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Odmaturoval a začal pracovat ve Vracově v JZD jako údržbář, opravoval bedýnky, dělal pomocné práce. Smiřoval se pomalu s tím, že už to tak bude napořád.
V létě roku 1952 si s kamarádem Standou Chmelou vyjeli do Brna. Jen tak. Byli totiž „režisti“, měli režijní jízdenky na vlak. Bloumali po ulicích, taky Komenského náměstím kolem budovy JAMU, kde na dveřích oznamovali, že se budou dělat ještě dodatečné přijímací zkoušky v náhradním termínu. Standa zaběhl nahoru a přinesl přihlášky, které oba vyplnili na lavičce před školou. „A bylo vymalováno,“ vzpomíná Josef Somr. Když se doma přiznal, mamička se rozplakala a tatíček skřípěl zuby. Popadl syna a odvezl ho ke strýčkovi Lopraisovi, který byl katolickým farářem. Spoléhal na to, že kněz synovi domluví, že přece nemůže dělat něco tak nesprávného, jako je divadlo. S lehkými ženštinami a v nekulturním prostředí. Ale moudrý kněz řekl panu otci: „Tomášu, vždyť herec to je něco podobného, jako su já. Já taky mluvím k lidem a pomáhám jim a vysvětluju jim věci a dělám je lepšími. A to ten herec může dělat taky! Tak ho nech, když to chce dělat, ať to dělá…“ A pan Somr dodává: „A ještě mi k tomu přidal stokorunu. A bylo vymalováno podruhé. A tak jsem jel dělat přijímací zkoušky do Brna.“
Do Vracova se Josef Somr pořád rád vrací. To není jenom jazyková hříčka, po celý život je to tak. Koupil si tam i malinký domeček, aby měl při svých návratech kde přebývat. Žlutý, hezky opravený rodný domek stojí nedaleko. Do něj se na penzi vrátil Somrův mladší bratr Tomáš. Ve Vracově je i hřbitov, kde odpočívají rodiče a starší bratr Antonín, který tragicky zahynul. A hlavně je ve Vracově víno. Skvělé, na mnoha místech ve vinných sklípcích, skoro pod celým městečkem. Těžko sem zavítat jen na otočku.

 

somr3jpg.jpg
S Václavem Neckářem ve filmu Ostře sledovane vlaky, režie Jiří Menzel

 

 

JAMU
Na přijímací zkoušky si Josef Somr vybral něco z repertoáru ochotníků ve Vracově. Aby si trochu polepšil svůj polepený kádrový profil, zvolil monolog z Fadějevovy MLADÉ GARDY. Ve vlaku do Brna zjistil, že má ještě umět básničku, a tak se honem naučil cosi od S. K. Neumanna, co právě našel v novinách. Protože je Josef Somr z Moravského Slovácka, mluvil tehdy u zkoušek nářečím, kterým se mluvilo doma. Absurdní je, že členové brněnské přijímací komise (a Brno je opravdu taky na Moravě!) se mohli potrhat smíchy. Dodnes vzpomíná: „Nevím, jestli se jenom smáli, nebo vysmívali, ale bylo to pro ně pobavení, že jsem správnou češtinu ještě moc neovládal. I mi doteď v řeči zůstalo něco, ale snažím se…“ Jak byl před komisí rozrušený, zapomínal text. Předseda komise, profesor Pásek, zavolal posluchače z třetího ročníku, aby mladému adeptovi napovídal. Přišel takový veselý kudrnáč a napovídal asi takto: „Nic se neboj, vykašli se na to, to jsou taky jenom obyčejný lidi…“ Byl to Vladimír Menšík! Do konce života žertem Somrovi předhazoval, že nebýt jeho, na JAMU by se nedostal.
Hercem
Studia na JAMU dokončil Josef Somr v roce 1956. Na rozdíl od mnoha hereckých kolegů vůbec netoužil hrát v Praze. Cítil se být Moravákem, a tak byl rád, že první angažmá získal v Českém Těšíně. Pobyl tam dva roky, odehrál deset rolí, jezdil na zájezdy až dvacetkrát do měsíce. Na otázku, které období ze svého života by chtěl prožít ještě jednou, odpovídá bez váhání: „První angažmá v Těšíně.“ Tam také získal první vlastní byt, malou garsonku, tam za ním přijela i jeho novomanželka, spolužačka ze studií. Po dvou letech v Těšíně se oba vrátili do Brna, kde mu nabídli místo v souboru v Divadle bratří Mrštíků. Bydleli tehdy s ženou u jejích rodičů, což znamenalo konec mladého manželství. Josef Somr pak byl, jak říká, „na útěku“, přespával, kde se dalo. A tak, byť se kdysi dušoval, že do Čech nikdy nepůjde, přijal angažmá v Pardubicích. Tehdy tam hráli opravdu velké divadlo, mezi hvězdy souboru patřila třeba Jana Štěpánková a Blanka Bohdanová. S tou o mnoho let později uspořádali herecký koncert v pražské Viole. Představení THE GIN GAME mu přineslo Cenu Thálie v roce 2001. A do sbírky pak přibyly ještě další dvě.

 

somr2jpg.jpg

 

Herec s akcentem
Na pardubickém jevišti dále válčil se svým moravským přízvukem. A to tam přišel s pocitem, že jevištní řeč během studia dobře zvládl. Trpěl prý jako kůň. Naštěstí pro něj do Pardubic přišla Věra Galatíková, jejíž moravština byla mnohem robustnější. Zajímavé je, že Josef Somr dnes žádný přízvuk nemá, na rozdíl od mnoha Moravanů. A nejen dnes, i v jeho prvních filmech není po akcentu ani památky. Sám to ale popírá, tvrdí, že se nikdy pořádně mluvit nenaučil. On, který kromě skvělých rolí, které odehrál na prknech Činoherního klubu a Národního divadla, a stovek rolí televizních a filmových, stovek rolí v dabingu, on, jehož charismatický hlas zní z desítek audioknih, například z devatenácti CD s BIBLÍ, NOVÝM ZÁKONEM či z dvaceti CD slavné české klasiky – ŠVEJKA! Skromnosti, tvé jméno je Josef Somr.

 

somr4jpg.jpg
Poprask na laguně, Činoherní klub, režie Ladislav Smoček

 

 

Činoherní klub
V roce 1964 se přijel na Josefa Somra podívat do pardubického divadla Jan Kačer. Zakládali právě s Ladislavem Smočkem a Jaroslavem Vostrým v Praze nové divadlo, Činoherní klub. Chtěli tehdy dělat jinou činohru, než bylo dosud zvykem. Založenou na špičkových hercích, v intimním, téměř kontaktním prostředí. Kačer okamžitě věděl, že Josef Somr je terno. A tak si ho přivedl do nového ansámblu mezi další dnes už herecké velikány, jakými byli Josef Abrhám, Miroslav Macháček, Jiří Kodet, Jiří Zahajský, Vladimír Pucholt, Pavel Landovský, Jiří Hrzán. Začátky v Praze byly pro Somra krásné i krušné zároveň. Nikoho moc neznal, neměl kde bydlet. V Činoherním klubu bydlel tři roky v herecké šatně. V Praze zažil také 21. srpen 1968. Sovětské tanky, střelba, zničené Národní muzeum. To paradoxně způsobilo jeho emocionální příklon k matičce stověžaté. „Od doby, kdy jsem viděl rozstřílené Národní muzeum, jsem daleko větší Pražák. Předtím jsem byl hlavně Moravák. Vinou ,koloniální politiky‘, kterou jsme na Moravě dříve leckdy pociťovali, jsem byl k Praze nedůvěřivý…“

Národní divadlo
Činoherní klub upadl v normalizačním čase v nemilost. Postupně „byli odcházeni“ herci i režiséři. Byla tendence toto svobodomyslné divadlo zlikvidovat. Miroslav Macháček využil nabídky Národního divadla a v roce 1978 tam přesídlil. A prosadil i přestup Josefa Somra. A hned ho obsadil do role radního Buška v NAŠICH FURIANTECH, o rok později mu svěřil Maršála v Čapkově BÍLÉ NEMOCI. Na přechod z malinkého divadla na největší scénu Josef Somr doteď vzpomíná: „Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se při prvním setkání s členy Národního divadla představoval každému jednotlivě. A když jsem přišel k panu Sovákovi, řekl mi: ‚Tak tě vítám do údolí umírajících slonů.‘“
Poslední inscenací v režii Miroslava Macháčka byl HAMLET. V něm si Josef Somr zahrál Hamletova strýce, bratrovraha Claudia. Ve zlaté kapličce strávil Josef Somr třiadvacet let. Tam vítal radostně i sametovou revoluci a návrat dramatika Václava Havla, jeho ZAHRADNÍ SLAVNOST.

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Soubor ke stažení zde

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Bagetový král

Bagetový král

Příběh Petra Cichoně, zakladatele a majitele firem Crocodille a Bageterie Boulevard, by se dal označit jako americký sen v Čechách. Stojí za ním pečlivost, píle a trpělivost. Petr Cichoň začal jako brigádník v bistru s občerstvením na pražské Malé Straně a dnes mají jeho firmy přes miliardu obrat a zaměstnává přes tisíc zaměstanců.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne