Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Za svůj život jsem prošel desítky ateliérů pražských výtvarníků. Koneckonců jsem se sám v jednom z nich narodil, byl na Letné a patřil mým rodičům – sochařům, kteří si jeho část v podkroví činžovního domu adaptovali na bydlení. Táta mne brával často ke svým přátelům, malířům, sochařům, grafikům, fotografům, architektům i restaurátorům, a tak si vybavuji ta kouzelná místa, většinou poněkud neuspořádaná, zato s typickou směsicí různých vůní: olejových barev, šelaku, terpentýnu, mokré sochařské hlíny nebo vývojek. O stěny opřená plátna v rámech nebo sochy na policích, fotografie rozvěšené po stěnách či architektonické modely na stolech, rozměrnými okny proudí dovnitř záplavy světla…

Text Zdeněk Lukeš a Petr Hron, foto Petr Hron

 

atelier1jpg.jpg
Bývalý sochařský ateliér Hany Wichterlové se nachází pod Petřínem a pochází z 80. let 19. století.
atelierjpg.jpg
Současný stav ateliéru

 

Zatímco malířské ateliéry byly zpravidla v podkroví, ty so­chařské stávaly v samostatných domcích ve dvorech do­movních bloků, často obklopené malou zahradou. Když jsem pak studoval architekturu na technice, s několika přáteli, jako byli třeba spolužáci Josef Pleskot, Tomáš Kulík či Bára Peterková, jsme ve výpravách pokračovali; byli jsme u Olbrama Zoubka, Adrieny Šimotové, Jiřího Nováka, Stanislava Vajceho, Josefa Klimeše, Zdeňka Palcra nebo Stanislava Kolíbala – osobností tehdy totalitním režimem přehlížených, kterých jsme si však mimořádně vážili. Dodnes rád na ty návštěvy, setkání i debaty v tvůrčím prostředí vzpomínám.

 

atelier5jpg.jpg
Hana Wichterlová (1903–1990)

 


Bohužel tohle je až na výjimky už minulost. Po smrti výtvarníka zpravidla navždy zanikne i prostředí, v němž tvořil. Jen v ojedinělých případech se podařilo je zachovat, jako v případě ateliéru Františka Bílka nebo Josefa Sudka, jehož dřevěný domek na Újezdě sice vinou lhostejnosti komunistických úřadů skončil v troskách, ale na prahu devadesátých let byl znovu vybudován jako celkem zdařilá replika. Přitom zachování takových míst je – zejména u těch nejvýznamnějších osobností – nesmírně důležité pro pochopení jejich tvorby. V zahraničí je takových příkladů bezpočet a kdo navštívil třeba studio Francise Bacona v Dublinu, Isamua Noguchiho v New Yorku, Gustava Klimta ve Vídni nebo architektů Charlese Moora v Austinu či Jože Plečnika v Lublani, ví, o čem mluvím.

 

atelier4jpg.jpg
Bedřich Stefan

 


Když zemřela slavná česká sochařka Hana Wichterlová, jejíž malý a půvabný ateliér se nachází pod svahem Petřína (a co by kamenem dohodil od domku jejího přítele Josefa Sudka), pokusili se její přátelé o to, aby zůstal zachován a byl – po nutných opravách zchátralé stavbičky i přilehlé zahrádky – zpřístupněn veřejnosti. Na první pohled to není nic tak těžkého. Původní zařízení i výtvarná díla si sice musela rodina odvézt, ale má je stále a navíc existuje řada pamětníků i množství dobových fotografií, včetně těch Sudkových z cyklu ZAHRÁDKA PANÍ SOCHAŘOVÉ, podle nichž lze původní stav bez problémů obnovit. Navíc existuje i plán rekonstrukce. Jak se však ukázalo, věc nebyla tak prostá, jak se původně zdálo. Majitelem objektu je Městská část Praha 1, která chtěla pronajmout sousední barokní domek, přes jehož pozemek je objekt s vlastní zahrádkou přístupný. Z toho důvodu odmítala převod ateliéru na Magistrát hl. m. Prahy, což byla nutná podmínka pro další kroky, k nimž patřil převod na Galerii hlavního města Prahy, jež se chtěla správy ujmout a vytvořit tu důstojný památník sochařky i jejího neméně slavného manžela a profesora UMPRUM Bedřicha Stefana (1896–1982). Vznikla petice umělců a historiků umění, ale nebylo to nic platné a ateliér dál chátral. Když jsem na tento stav poukazoval ve svém článku v Lidových novinách (vyšel 26. srpna 2017), zdála se situace dost beznadějná. S novým vedením Městské části Praha 1 a Magistrátu hl. města Prahy se však začala měnit k lepšímu a zdá se, že nakonec zdravý rozum zvítězí. Ateliér i se svým malým pozemkem bude oddělen od pozemku sousední stavby a získá vlastní vstup od Petřínských sadů. Doufejme, že se dobrá věc podaří!

 

atelier2jpg.jpg
Ateliér obklopený osobitou zahradou se stal místem setkávání fotografů, malířů, architektů, básníků i kunsthistoriků.
atelier3jpg.jpg
Objekt původně sloužil jako fotoateliér, Hana Wichterlová v něm začala tvořit v polovině 30. let.

 

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 04. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 05/2019 - výběr z článků

Editorial

Editorial

Vážené a milé, vážení a milí, čerstvá čtyřicátnice, herečka Jana Stryková vypráví o své cestě vzhůru až na prkna Národního divadla. Kromě toho se zmiňuje, jak ji propírá bulvár, ale zdá se, že si z toho příliš nedělá. Vyzpovídal ji Jan Kerbr a do tohoto čísla také ještě mladého herce Martina Donutila, který talent zřejmě zdědil po tatínkovi. Spolu hrají Amadea a Salieriho. V rozhovoru Marie Valtrové s jedním z našich nejvýznačnějších scénografů Janem Duškem zazní: „Můj tchán, překladatel a chartista Zdeněk Urbánek, se totiž stal rektorem a mně připadalo nemorální být nadále děkanem. Z jedné rodiny rektor a děkan?! To prostě nešlo.“ Velmi trefný příklad morálního usuzování.

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Architektura - výběr z článků

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Trojský zámek

Trojský zámek

Přestože má většina Pražanů Troju spojenou především s tamní zoologickou zahradou, získala tato městská čtvrť svůj název podle dominantního zámku. Až do konce 17. století se totiž nevelká viniční a rybářská osada na pravém vltavském břehu nazývala Zadní Bubeneč nebo též Zadní Ovenec. Na počátku 17. století zde pro Albrechta z Valdštejna vznikl manýristický letohrádek se zahradou, jehož pozdější ruiny sečtělým pozorovatelům zřejmě připomínaly antickou Troju. Je však též možné, že toto nové pojmenování vzniklo až v souvislosti s okázalou zámeckou novostavbou hraběte Šternberka z let 1679–1703, náležící dnes k nejvýznamnějším českým barokním památkám.

Když Praha za noci zářila neonem…

Když Praha za noci zářila neonem…

Nakladatelství Paseka vydává již řadu let pozoruhodnou edici ZMIZELÁ PRAHA, v níž nás prostřednictvím historických fotografií a zasvěcených komentářů seznamuje s tím, jak vypadala Praha v minulosti, s tím, co nenávratně zmizelo. Svazky této záslužné edice jsou zaměřeny jednak na jednotlivé čtvrti, jednak také tematicky, například na továrny, sportoviště, letohrádky, výletní místa, nevěstince, nádraží, tramvajové tratě. Nejnovější díl je věnován pražským neonům a světelným reklamám.

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

Neratov

Neratov

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne