František Černý

Jak eliminovat ješitnost

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

 

text Vašek Vašák, foto Michaela Hermína

 cernyjpg.jpg

 

Tu příležitost vám ve svém studiu věnoval spoluhráč a kamarád Karel Holas, pokud se nepletu…
Karel má na Barrandově s Michalem Dvořákem ze skupiny Lucie studio, kde s kapelou zkoušíme, točíme… zbytek je nepublikovatelnej, a rozhodl se, že mi tam umožní nahrát písničky, který se do Čechomoru nehodí, abych si z nich mohl udělat desku.
Čechomor hraje většinou lidovky?
Oživujeme zapomenutý melodie a vracíme je zpátky lidem.
Objevili jste nějaké písničky vyloženě ústním podáním?
Až takhle ne. Ačkoliv… Moje sestra měla tchyni, Slovenku, a ta zpívala písničku LIMBORA, což znamená borovice, která se mi odmalička líbila. Když jsem se začal věnovat lidovkám, prošel jsem spoustu zpěvníků, až jsem ji našel, ale měla jen dvě sloky, zatímco ta paní zpívala čtyři. Tak jsem nelenil, a než zemřela, ty zbývající sloky jsem z ní vypáčil a hrajeme ji s Čechomorem.
Takže jste trošku jako František Sušil, sběratel lidových písní…
To ne, ale jeho sbírky samozřejmě mám. Lidová písnička je zvláštní útvar, a když se jí věnujete, zjistíte, že k ní nemá cenu přidávat nic dalšího, svého, protože nic lepšího stejně nevymyslíte. I taková světová hvězda jako Jan Hammer se inspiroval Sušilem.
Objevují se i písničky, které vypadají jako lidovky, ale jsou to umělé písně…
I my máme na každý desce dvě tři a ve skutečnosti jsme je složili my. Ale hrabat se v lidových písních nepovažuju za potupu. Pro mě je to rozkoš.

banner_clanek

Jak jste dospěli do stadia, že jste se jimi začali živit?
Lidovky jsme zpívali ve čtyři ráno, když jsme se vraceli ze zkoušky s bigbítem, až jsme si jednoho dne řekli: Co kdybychom je s tím bigbítem spojili?! Nakonec se ukázalo, že je vlastně jedno, na který nástroj se hrajou.
První, kdo s tím principem přišel, byli v sedmdesátých letech Bukanýři…
Některé věci se mi od nich líbily, některé ne. Rozhodně nejsme jediní, kdo se tím zabývá! Absolutní špička je třeba Vlasta Redl a jsem rád, že jsme s ním udělali i něco dohromady. Jednu ze zásadních desek natočil s Hradišťanem. My jsme trošku jiní. Moc se s tím nesereme.
Jak se na vaše úpravy dívají ortodoxní lidovkáři?
Rozdíl je mezi dechovkáři, se kterými se nemáme rádi, a proto s nimi teď děláme desku, a skutečnými nositeli tradic na Moravě, kteří ty písničky hrajou tak, jak je naučili tátové. Ti se našemu přístupu bránili. Postupem let nás ale začali mít rádi, protože pochopili, že se tu muziku nesnažíme prznit, naopak se jí snažíme pomoci. V tu chvíli těm velkým mistrům začalo být jedno, že ji hrajeme na elektrický kytary a bubny a pozvali nás na Horňácké slavnosti, kam se do té doby nedostala jiná kapela než horňácká. Ze začátku jsme tam jen jezdili a zpívali s nimi. Když jsme začali být později známí, tak nás pozvali, jako ikony odvedle, my jsme s nimi udělali desku, Vlak tour a koncerty. Pak nás začali brát i lidi z tý uzavřený „konzervy“, protože ucítili, že máme tu muziku rádi, a to bylo pro ně rozhodující.
Na vaší sólové desce FRANTA 2017 je několik zvláštních písniček, třeba JULIE…
To je stará historie. V barrandovském studiu, o kterém jsem už vyprávěl, jsem se potkal s Robertem Kodymem a on říkal, že má pro nás písničku. „Tak mi jí pošli,“ povídám a on mi poslal na mobil její text se zprávou (ukazuje): „Melodie je jasná. A moll, D dur.“ Tak jsem nějakou nahrál, poslal mu „demáč“ a on odpověděl: „Jo, to je ono.“ Dodělali jsme to, a že to natočíme. S Čechomorem jsme nahráli základy a poslali „Wanastowkám“. Robert pak přijel k nám do studia, nazpíval to se mnou a později ještě k tomu přitočili ve studiu Sono svoji kytaru, buben a basu, hlas Lenky Dusilový a vydali to na své desce. No a teď to vyšlo i na mojí.

 

cerny2jpg.jpg
František Černý se svými dětmi – muzikanty. Zleva František junior, Jana, táta František a vpravo Michaela


ČERNÉ HORY je halekačka, kterou zakončujete dovětkem: „Hotovo, už na to seru.“
Chtěl jsem, aby každá z těch písniček byla z jiného těsta, a u týhle jsem si dovolil trošku legrace. Původně jsem si chtěl natočit celý album sám. Bez nástrojů. Třeba na pusu, že budu používat místo kytary cito­slovce. Nakonec tam hrál skoro každej, koho jsem potkal. Bylo to dílo okamžiku. ČERNÉ HORY je lidovka, já v ní hraju na heligonku, na kterou neumím! Fascinoval mě nápad, že to bude trošku z prdele, a že by to v tom celku mohlo vyznít sympaticky. Na závěr je pak ještě halekání a ten dovětek, kdy mám radost, že už je to za mnou (úsměv).

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Martin Barry a reSITE

Martin Barry a reSITE

V červnu se v Praze koná 7. ročník konference reSITE, představující lepší řešení pro urbanizovaný svět a jeho obyvatele. Na akci se sjede na padesát mluvčích se světovým renomé, v publiku se očekává přes tisíc představitelů měst, architektů, designérů, zástupců developerských společností, politiků i občanských iniciativ. Hlavní postavou akce je předseda a zakladatel organizace reSITE, americký krajinný architekt žijící na pražské Letné – Martin Barry.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne