Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto archiv Čestmíra Sušky

 

suska1jpg.jpg
Čestmír Suška

 

 

Na jihozápadním konci Prahy, v těsném sousedství Prokopského a Dalejského údolí, leží městská část Řeporyje. Právě sem se v roce 1988 přestěhoval s manželkou Arjanou a dvěma malými syny. S pomocí místního zedníka si opravil vesnický domek a starou kůlnu přestavěl na ateliér. Tehdy mu učarovalo dřevo. Kmeny stromů tesal na zahradě. Když už byly dvůr i cesta zaplněny jeho dřevěnými sochami, přesunul se s nimi na protější pole. Nějakou dobu to stačilo, ale pak byla jeho dílna pod širým nebem rozprodána na stavební pozemky. Nezbývalo, než se poohlédnout po něčem jiném.
To, že jen o pár kroků dál objevil opuštěnou halu, která tu v sedmdesátých letech vyrostla zřejmě načerno a v níž se skladovaly kuchyně pro obchodní domy Prior, považuje dodnes za zázrak. „Původní majitelé mi ji přenechali za dvě sochy. Ťukali si na čelo, co s ní budu dělat, protože budova se měla do roka zbourat. Ale já jsem ucítil šanci, že se mi naskytla zajímavá možnost, abych měl konečně vlastní prostory,“ vzpomíná sochař. K demolici nakonec nedošlo, ba naopak, stavbu o rozloze dvanáct set metrů čtverečních se mu podařilo zlegalizovat a zkolaudovat. Přesvědčil místní úřad, aby mu pronajali pozemek, na němž hala stojí. S tím, že tu spolu s režisérem Janem Hřebejkem, hudebníkem Karlem Holasem, dramaturgem Martinem Velíškem, architektem Ivem Bílým a mnoha dalšími místními nadšenci založí vůbec první rezidenční studio v Praze. A že tu kromě něho budou tvořit také další umělci od nás i ze světa, což bude přínosné pro celou obec. Takhle nějak se v roce 2000 zrodilo Občanské sdružení Bubec, jehož součásti je i stejnojmenné studio, pojmenované podle nedalekého rybníčku.

 

suska2jpg.jpg
KAVÁRNA, 2014, ocel, 260 x 500 cm, detail vnitřku 

 

 

Železné období
Už sedmnáctým rokem slouží sochaři nyní dokonce i zateplená plechová hala nejen jako dílna, ale i jako prostorný depozitář prací z období, kdy se zabýval hlínou, sklem, papírem nebo dřevem. Prakticky všechna jeho díla mají poetické názvy. K dřevěnému KLUZÁKU, LEŽÍCÍ KUKLE či HLAVOLAMU přibývají od roku 2005 objekty ze železa – od vyřezávaných koulí a košíků až po monumentální, obří sochy, působící navzdory jejich hmotnosti velmi křehce. „Tohle moje železné období začalo úplně nenápadně, během mého rezidenčního pobytu ve Vermont Studio Center v Americe. Přijel jsem do poklidného městečka Johnson u kanadských hranic, kde pracovali umělci z celého světa, a chtěl se zabývat zcela jinou tvorbou. Ale pak mě s sebou vzal jeden kolega do nedalekého kovošrotu a já jsem tam objevil nádhernou ocelovou polokouli odříznutou z nádoby na tekutý plyn. Hned jsem věděl, že s ní musím pracovat, ale scházela mi odvaha, protože jsem s železem do té doby nepracoval. Byl jsem promoklý na kost, byla mi zima, proto jsem ji tam nechal. V noci jsem měl horečnatý sen. Radil mi, abych se touhle cestou vydal. Tenkrát jsem ne­uměl zacházet se železem, bál jsem se, že se to nestihnu během pobytu naučit. Ale na druhý den jsem tam jel. Polokoule tam ještě byla a já ji za dvacet dolarů koupil. Filipínský sochař Dan Raralio mi ukázal, jak se pracuje s plazmovým hořákem, a já do ní začal vyřezávat jednoduché otvory, stejně jak jsem to kdysi dělal s dřevěnými kmeny. Úplně si mě to podmanilo,“ vysvětluje Suška. Vyřezané ocelové košíky začal spojovat do koulí a vystavovat na louce nebo v místní řece. Zbylé odřezky svářel dohromady a vytvořil z nich další umělecká díla. Počet odkoupených nádrží rychle narůstal. Když se po skončení jeho vermontského pobytu všechny sochy vydaly v bednách do Čech, měl objednaný kamion co dělat, aby náklad naložil. Suškovy práce z Vermontu se objevily na výstavách v brněnském Domě umění a v několika dalších tuzemských galeriích. Pobyt v Americe mu zcela nečekaně ukázal nový směr, který rozvíjí i po návratu domů, když se zaměřuje na vysloužilé industriální objekty. Prvních šest kusů obrovských cisteren získal na skládce v Modřanech. „Vlastně jsem je zachránil, protože měly být rozpárány a odvezeny do kovošrotu. Přes půlstoletí sloužily ve smíchovském pivovaru, kde v každé z nich zrálo 208 hektolitrů piva, a za tuhle jejich službu je teď vyhodili na ulici! Pro mě jsou ale hrozně cenné, takže jsem rád, že dostávají druhou šanci. Než abych vymýšlel nové tvary, což ale samozřejmě také dělám, nechávám se rád inspirovat těmi starými. Nijak je neopracovávám, ale nechávám tak, jak si mě našly. V Americe jsem pracoval evropským způsobem, když jsem tyhle nádrže zbavoval nátěrů a opaloval je. Ale pak jsem pochopil, že to je nesmysl, a že je moje další zásahy jenom zbytečně zkazí. Že jsou tyhle šrámy záznamy času, stejně jako když má člověk nějaký chorobopis.“ Kolekci prací, vzniklou o dva roky později v Alabamě, už do Evropy neposlal. Vystavil je v Museum of Art ve městě Birmingham, odkud se sochy rozjely na svoji nekonečnou pouť po americkém kontinentu.

 

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 4. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/17 - výběr z článků

Video k májové Xantypě

Video k májové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Herečka Zuzana Stivínová v roce 2009 odjela s celou rodinou do New Yorku, kde strávila následujících sedm let, protože její manžel, molekulární biolog, dostal nabídku pracovat tam ve výzkumu. Hned po návratu domů byla ale zase v jednom kole. Po veleúspěšné sérii Pustina hrála v televizním filmu Monstrum režiséra Viktora Polesného manželku sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku, který se tyčil na Letné. A nejnověji ji můžete vidět na scéně MeetFactory na Smíchově, kde fantasticky hraje velice náročnou roli fitness trenérky v inscenaci Irwina Welshe Pohlavní životy siamských dvojčat v režii Natálie Deákové. Jaké to bylo žít v Americe, jak ji pobyt na Manhattanu obohatil a jak se Zuzana cítí po návratu zpátky, o tom a mnohém dalším si pro Xantypu povídala s Janem Lukešem. Ten byl tentokrát hodně pilný a stihl ještě vyzpovídat Zdeňka Sternberga na téma odkaz šlechtických rodů a závazek vůči předkům. Tento muž, téměř čtyřiadevadesátiletý, je stále neuvěřitelně svěží a navzdory všem možným ústrkům, které mu komunistický režim připravil, a novým začátkům po návratu z emigrace nezahořkl. Zkrátka pravý aristokrat!

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Bioložka Hana Svobodová

Bioložka Hana Svobodová

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Smutná zpráva

Smutná zpráva

S lítostí oznamujeme, že 11. května 2017 nás navždy opustil PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Světoběžník, světoobčan. Začátkem roku 1995 založil Xantypu, od té doby ji vydával a časem přiřadil ke svým Kovohutím Příbram, kde byl předsedou představenstva. Vzpomínáme na něho s vděčností. Čest jeho památce.

Osobnosti - výběr z článků

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Carlos Santana

Carlos Santana

Jedním z významných a vlivných muzikantů, kteří letos slaví své kulaté životní jubileum, je Carlos Santana. Stejně jako je pestrá a různorodá jeho hudba, je pestrý i jeho původ a hudební prostředí, které ho obklopovalo a ovlivňovalo. Mnohonásobný držitel cen Grammy – jen za album SUPERNATURAL si jich odnesl devět! – i jejich latinskoamerické obdoby, dvojnásobný člen Síně slávy rock’n’rollu – jako sólista i jako člen skupiny Santana, nositel dalších ocenění. Úspěšný tvůrce a protagonista specifického rockového stylu označovaného jako latino-rock svým osudem znovu potvrdil platnost pořekadla, že štěstí přeje připraveným. Je totiž doslova dítětem hudebního festivalu ve Woodstocku.

Alice Flemrová

Alice Flemrová

Neapolská tetralogie Eleny Ferrante GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ, jež je příběhem dvou dívek, respektive žen – Eleny a Lily a jejich přátelství, zasazeným do Itálie padesátých až osmdesátých let minulého století, se stala světovým bestsellerem. Nejde o umělou marketingovou bublinu, ty knížky lidé opravdu čtou, nadšeně o nich mluví a navzájem si je doporučují. U nás vyšly zatím dva díly, na třetí se můžeme těšit v říjnu. Přeložila je naše přední překladatelka z italštiny Alice Flemrová.

Aretha Franklin

Aretha Franklin

Královna soulu, zároveň první žena uvedená do rokenrolové síně slávy – to je Aretha Franklin. Letos pětasedmdesátiletá umělkyně ověnčená předlouhou řadou ocenění a titulů svou kariéru zvolna uzavírá. Poslední album vydala v roce 2014, koncertních vystoupení plánuje jen velmi omezený počet. Šanci vidět ji naživo však mají pouze na severoamerickém kontinentu. Po dramatickém zážitku v roce 1984 totiž odmítá nastoupit do letadla.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne