Zuzana Stivínová

Zavedených pořádků a frází se nedržím

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

 

text Jan Lukeš, foto Lukáš David a archiv Z. stivínové

 

stivinova1jpg.jpg

 

Kolik měříte?

171 centimetrů.

Je vaše výška v herecké profesi výhodou, nebo nevýhodou?

Nikdy jsem se svou výškou neměla problém. Myslím, že mám velikost tak akorát: normální ženská, a když si vezmu štekle, tak jsem vysoká.

Drahá bába a já

Bylo výhodou, že jste vyrůstala v rodině, která je zpola herecká, zpola muzikantská?

To je velká výhoda, často na to teď narážím i co se týče řemesla. Už od dětství jsem viděla do zákulisí.

Babičku Evu Svobodovou jste ještě musela dobře zažít. Jaká byla?

Bába Eva mě připravovala na zkoušky na konzervatoř. Rambajznice, vždycky děsila, ale pak to byla ta nejhodnější osoba na světě. Trochu jsem se jí bála, ale když jsem k ní v pubertě chodila na hodiny dikce, vždycky měla pro mě připravený pudink a byla hrozně milá. Jen byla zvyklá z divadla nahlas mluvit, a že musí být všechno podle ní, přitom s ní byla strašná legrace.

A jak sama vnímala svou celoživotní kariéru herečky malých rolí? To leckdo nese dost špatně…

Na svou kariéru v Městských divadlech pražských byla velice hrdá. Patřila ke generaci hereček, které měly ještě vlastní garderobu, své vějíře, lorňony, rukavičky, dodneška mám některé věci po ní. I na malou postavu dvorní dámy či nějaké paní se připravovala tak poctivě, jako kdyby hrála hlavní roli. Všechno brala vážně, jako velký úkol, a když ho pak opravdu dostala ve­dle Nataši Gollové jako teta Andělka ve filmu DRAHÉ TETY A JÁ (1974), byla neskutečně hrdá. Taky to byl skvělý film.

 

stivinova2jpg.jpg

 

Mám ráda ticho

A co vliv táty Jiřího Stivína?

Permanentní. Táta byl to, čemu se říká dominantní otec. Ne že by byl despota, ale snažili jsme se mu vyhovět a určitě nás i inspiroval, i když jsme se ho báli. Asi by býval rád, kdybych se věnovala jako on hudbě, ale z toho jsem se vymanila, ačkoli sama hraju na violoncello a zpívám. Jako druhé dítě jsem si jeho snah spíš užívala a vždycky mi dobře poradil.

Nakonec on sám se pohybuje mezi hudbou a filmem, třebaže dnes ho lidé znají především jako multiinstrumentalistu a skladatele…

Vystudoval kameru na FAMU. Nechtěl ale na vojnu, tak šel do Armádního uměleckého souboru, chytil ho jazz, Milan Munclinger ho doučoval klasiku na příčnou flétnu.

Otcovo domácí muzicírování vás nemohlo neovlivnit…

Ano, mám ráda ticho. Opravdu. Ale zase jsem měla zadarmo, že jsem od dětství poslouchala Philipa Glasse, Steva Reicha a spoustu jiné muziky, kterou by člověk jinak složitě dohledával. Zároveň bylo někdy komplikované, že sestra cvičila na flétnu, brácha na bicí, druhý bratr na housle, já se učila divadelní texty a táta třeba o půlnoci hrál na saxofon. Moc se s tím nemazal. Proto mám teď ráda vlastní soukromí a klid.

Čím jste původně chtěla být?

Na violoncello jsem hrála proto, že se mi líbily violoncellistky, které k nám chodily, i ten krásný nástroj, ale ten jsem si vybrala sama. Chtěla jsem být čímsi jako módní návrhářkou, teď by se řeklo kostýmní výtvarnicí, ale neuměla jsem kreslit. To byl problém, dnes by to už nevadilo, protože vidím spoustu návrhářů, kteří nekreslí a jen diktují svoje nápady. Jenže v umělecké rodině člověk umění nakonec stejně neunikne.

 

stivinova4jpg.jpg
S mámou na plese Xantypy na Žofíně v roce 1996 (foto Bohdan Holomíček)

 

 

Zuzana je sama doma

Ani vaše teta a jmenovkyně neunikla – do poloviny šedesátých let měla slušně rozjetou kariéru divadelní i filmovou, pak ale najednou zmizela…

Zuzana je teď doma v Paříži, ale tady si opravdu zažila svou velkou éru. Často o ní mluvil profesor Ivan Vyskočil, Jiří Suchý vyprávěl, jak právě svou hru ZUZANA JE SAMA DOMA (1960) napsali s Horníčkem pro ni, na její stopy jsem narazila i v jiných divadlech, kde jsem hrála: v Realistickém divadle, v Divadle Na zábradlí. Třeba Jiří Krejčík ji obsadil do svého VYŠŠÍHO PRINCIPU (1960), pak se ale seznámila se spolupracovníkem scénografa Libora Fáry a emigrovali spolu v roce 1965 do Francie.

Tam herectví opustila?

Ano, stala se matkou a profesionální manželkou. Už tady se sice poctivě učila francouzsky, ale pak zjistila, že jazykově je ve Francii herectví nezdolatelná věc. Přitom s návratem nikdy nepočítali, jejich děti už česky neumějí, což je škoda.

 

banner_predplatne_clanek3

 

V Národním už se neumírá

V něčem jste si s tetou podobné, vy jste také schopná zříci se zaběhnutých jistot. Myslím váš někdejší odchod z Národního divadla nebo pak zase docela dlouhý pobyt v Americe…

Já jsem ale nikdy nepomýšlela na to, že bych herectví jako profesi pověsila na hřebíček. Odchod z Národního byl motivován potřebou osvobodit se, poznat nové lidi, pracovat v jiných médiích.

V Národním se ale přece umírá, tak se to vždycky říkalo…

Říkalo, ale já se zavedených pořádků a frází nijak nedržím. A taky už to dnes ani není pravda. A do Ameriky jsme mohli, nikam jsme neutíkali, jen jsme věděli, že pokud to neuděláme teď, příště už to nepůjde, děti budou moc velké a my staří. Když to jde, proč to nezkusit! Nikdo nám nic nepřipravil, jak si leckdo myslí. Mého manžela pozvali na základě jeho výzkumů, ale musel se rozhodnout, poslal jim své materiály, absolvoval vstupní interview a pak už ho chtěli.

 

stivinova3jpg.jpg

 

Odcházení

Vaším manželem je molekulární biolog Lukáš Černík, který se podílí na základním výzkumu léčby rakoviny. Má profesi náročnou na čas a studium, což vyžaduje též ta vaše, která je ale mnohem víc vázaná na domov. Cítila jste pobyt v Americe jako oběť pro manželovu dráhu?

Nikdy. Když jsem v Národním dvoufázově zkoušela DOBŘE PLACENOU PROCHÁZKU (2007) nebo v Arše Havlovo ODCHÁZENÍ (2008), věnovalo mi hodně lidí svůj čas a energii, abych nemusela myslet třeba na to, co je s mými dětmi. Můj muž mi tehdy hodně pomohl, a tak mi připadalo přirozené, že když zase on potřeboval pokračovat ve své profesi v Americe, že ho budu doprovázet. Nejeli jsme na Sibiř, ale do New Yorku, do nádherného a kulturního města.

Takže žádná oběť? 

Žádná, spíš cesta za zkušeností. Navíc jsem cítila, že s Havlovým ODCHÁZENÍM jsem se dotkla nějaké hranice – poslední Václavovo dílo, poslední role Vlasty Chramostové… Co dělat dál? Potřebovala jsem odstup. Svoji existenci jsme v Americe soustředili na manželovu práci, ale protože jsem nezmar, nelenila jsem, a když už jsme se integrovali, zjišťovala jsem, jaké možnosti tam mám já. Jenže když to nepřipravujete dopředu a je vám tolik, kolik vám je? Pětatřicetiletá herečka z cizí země, která má začít v New Yorku, to nemůže být nic plynulého.

Tam to bylo nejisté, tady jste své herecké jistoty přece už měla…

Já jsem žádné jistoty nikdy necítila. Praha je moje město, ale že by mi dávala jistotu dobré práce? Teď jsem možná všude vidět, ale byly chvíle, kdy jsem žádnou práci neměla. Zato když jsem odjela, začaly nabídky jen pršet. Takže jsem třeba do Prahy létala natáčet film pro Českou televizi.

 

stivinova5jpg.jpg
S Jaroslavem Duškem v seriálu pustina, 2016 (foto: Nikolas Tušl)

 

 

Možná nebude nic

Řada vašich kolegů nachází obživu v ne­ko­nečných seriálech, které je ale zase někdy zcela vyřadí z vážnější umělecké práce…

Čeští herci nemají moc možností si vybírat. Lidé si myslí, že máte na stole hromadu scénářů a rozhodujete se, jestli budete dělat zrovna divadlo, nebo film. Ve skutečnosti čekáte na telefon, přijde jeden scénář a vy zvažujete, jestli nepočkat na další, anebo ho vzít. Protože možná nebude nic. Někdo jistotu potřebuje a prostě dělá řemeslo, i když je to nekonečný seriál. Já žiju v nejistotě, ale taky ji sama chci, mám ráda pestrost.

Tady čekáte na telefon, v Americe jste asi musela podniknout co nejvíc k vlastní prezentaci…

Chodíte na otevřené konkursy, pak sháníte agenta na základě získaných kreditů. Člověk dělá strašně věcí zadarmo, což je ale úplná samozřejmost, abyste měl do „sívíčka“, že jste pracoval s tím a s tím. Díky tomu pak třeba dostanete pořádnou placenou práci.

Nesráželo vás, když jste opakovaně ne­uspěla, zatímco doma by vám pomáhalo už jenom vaše jméno?

Tady se taky chodí na konkursy a výběr je daleko pečlivější než dřív. I když mě z něčeho znají, taky třeba ve třetím kole vypadnu, s tím se v téhle branži musí počítat. Navíc se mi zdá, že se mě tu spíš bojí, že nebudu mít čas, že budu drahá, a ani se mi třeba neodváží zavolat. V Americe jsem byla anonym, prostě jsem předvedla, co umím, a o to víc mě potěšilo, když jsem nějaký konkurs vyhrála.

Louže a loužička

Jaká je tedy umělecká i lidská zkušenost z pobytu za velkou louží v porovnání s českou loužičkou?

Nedokážu ty dva životy moc porovnávat. Když jsme do Ameriky v roce 2009 odlétali, bylo našim klukům tři a šest, byli jsme tam necelých sedm let, teď je jim jedenáct a čtrnáct. Já byla mamina, která je vodila do školy, na baseball a na kroužky, a když jsem se pak toho mladšího ptala, co mu nejvíc z New Yorku chybí, povídá: „Hodný lidi.“ Trochu jsem měla husí kůži, protože ne že by tu nebyli hodní lidé, ale někdy mi připadá, jako by u nás byli všichni nemocní a naštvaní, v předklonu, s pohledem do země. Na Manhattanu, kde jsme bydleli, pravda v žádné díře, byli lidé zvídaví, vstřícní, ochotní si třeba vyměnit jen úsměv.

Čemu to přičítáte?

Nevím. New York je strašně divoké a živé město, bez slepých ramen. Nic tam nehnije, všechno jede dál. Produkce všeho je masivní, proto je i velký odpad, ale mezi tím spousta vrstev dobrého, skvělého, geniálního. A je tam tolik možností, že hodně lidí pochopí, že můžou dělat i to, co by je samotné ani nenapadlo.

Není v tomhle názoru obsažen spíš pohled zvnějšku?

Ne, v New Yorku jste součástí jeho světa a spoluvytváříte ho. V Paříži bych nikdy nebyla Pařížankou, protože jsem se tam nenarodila. V New Yorku vás vítají jako novou Newyorčanku. Moc lidí na vás nečeká, ale jste částečkou toho, co se v tu chvíli děje. Přijedete za rok a město bude už zas jiné a zas vás přijme.

Jak jste vnímala americkou politiku? U nás se žije politikou permanentně a i leckdo z vašich kolegů se k ní neváhá vyjadřovat…

Mě politika moc nezajímá, hovořit o ní mi ani nepřísluší. New York je navíc něco jiného než celá Amerika, stejně jako Praha je něco jiného než zbytek republiky. Na rozdíl od kolegů, kteří třeba vědí, jaká by měla být reforma zdravotnictví, já bych se do toho nepouštěla. Ráda dělám věci naplno, v souvislostech a kontextu, a na tohle nemám čas. Zůstávám jen divákem politiky.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 4. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 05/17 - výběr z článků

Soutěž o 3 knihy Veroniky Jonášové

Soutěž o 3 knihy Veroniky Jonášové

Stylový průvodce Berlínem V čem se inspirovat od Berlíňanek, nejsvobodnějších žen světa? Stačí odkoukat pár triků a s lehkostí vyšperkujete nejen svůj šatník, ale proměníte i svůj životní styl. Berlíňanky jsou známé svým svébytným pohledem na život i módu. Jsou přirozené, uvolněné, dbají na ekologii, moc neutrácí a umí být sexy, a přesto nepůsobit podbízivě. Rády provokují, ale nikdy ne lacině.

Video k májové Xantypě

Video k májové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Herečka Zuzana Stivínová v roce 2009 odjela s celou rodinou do New Yorku, kde strávila následujících sedm let, protože její manžel, molekulární biolog, dostal nabídku pracovat tam ve výzkumu. Hned po návratu domů byla ale zase v jednom kole. Po veleúspěšné sérii Pustina hrála v televizním filmu Monstrum režiséra Viktora Polesného manželku sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku, který se tyčil na Letné. A nejnověji ji můžete vidět na scéně MeetFactory na Smíchově, kde fantasticky hraje velice náročnou roli fitness trenérky v inscenaci Irwina Welshe Pohlavní životy siamských dvojčat v režii Natálie Deákové. Jaké to bylo žít v Americe, jak ji pobyt na Manhattanu obohatil a jak se Zuzana cítí po návratu zpátky, o tom a mnohém dalším si pro Xantypu povídala s Janem Lukešem. Ten byl tentokrát hodně pilný a stihl ještě vyzpovídat Zdeňka Sternberga na téma odkaz šlechtických rodů a závazek vůči předkům. Tento muž, téměř čtyřiadevadesátiletý, je stále neuvěřitelně svěží a navzdory všem možným ústrkům, které mu komunistický režim připravil, a novým začátkům po návratu z emigrace nezahořkl. Zkrátka pravý aristokrat!

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Malá holka s velkým snem

Malá holka s velkým snem

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Osobnosti - výběr z článků

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Keira Knightley

Keira Knightley

Již podruhé britskou herečku Keiru Knightley práce na filmu zavála do Čech, kde právě natáčela poválečné drama THE AFTERMATH (NÁSLEDKY), v němž ztělesňuje hlavní ženskou roli, manželku britského důstojníka Rachel Morganovou. Děj filmu vznikl podle stejnojmenné knihy Rhidiana Brooka a zavádí nás do Hamburku v roce 1946.

Magdaléna Borová

Magdaléna Borová

Herečka Magdaléna Borová není příliš známá z médií, divadelní fanoušci o ní ovšem dobře vědí, protože technicky skvěle vybavená, všestranná interpretka patří už řadu let k oporám činohry Národního divadla. Fandím jí už poměrně dlouho, za roli Elisabeth v inscenaci PÝCHA A PŘEDSUDEK jsem ji v zatím poslední anketě kritiků nominoval na výkon roku. Setkání s ní nad zázvorovým čajem bylo velmi příjemné.

Hynek Bočan

Hynek Bočan

Vážím si lidí, kteří něco dokázali, a přitom zůstali slušní. Jedním z nich je po­dle mě režisér Hynek Bočan. V našem rozhovoru jsme společně probírali je­ho věhlasné snímky i nutné úlitby.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Zuzana Kronerová

Zuzana Kronerová

Dělat rozhovor se Zuzanou Kronerovou v baru pražského Studia Ypsilon nebyl nejlepší nápad. V příjemném odpočinkovém útočišti nejen ypsilonkovských herců se s ní chtěl každý aspoň pozdravit. Oldřich Navrátil, který s ní zkouší novou hru, ředitel Ypsilonky Jan Schmid, který jim k tomu poskytl prostor, kolegové Josef Polášek a Lukáš Pavlásek, a bůhví, na koho jsem ještě zapomněl. Jednu výhodu ten přerušovaný dialog ale měl: na vlastní oči jsem viděl, jak ji mají všichni rádi a jak ona sama se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě. Není divu, v Čechách pracuje možná stejně intenzivně jako na Slovensku a zvláště český film si ji už více méně adoptoval.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne2