Erika Stárková

Ráda jsem hrála i nohu od židle

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

 

Text Vašek Vašák, foto Lukáš David

 

starkova1jpg.jpg

 

K rozhovoru přijela Erika přátelsky naladěná. Bylo to milé setkání, takže jsem využil práva staršího a nabídl jí hned úvodem tykání. Nebránila se.


Obtěžuje tě zvýšený zájem o tvoji osobu?
Je to pro mě novinka a učím se, aby mě netlačila někam do kouta, a abych se mohla dál pohybovat tak, jak je mně vlastní a přirozený.

Jak to vypadá v praxi?
Musela jsem si striktně nastavit hranice, který určujou, kde mi je příjemně, a kde už mi příjemně není. Nechci třeba dělat rozhovory pro Babiše, ani pro Soukupa a jejich časopisy.

 

starkova2jpg.jpg
Jako Dáša v seriálu MOST!

 

 

Vím, že se tě teď všichni ptají na seriál MOST!, ale já bych se raději zaměřil na tebe. Nevadí ti to?
Díkybohu. S rolemi to mám tak, že do nich dám všechno, a pak, když se mě na ně někdo zeptá, nevím, co mám odpovědět. To je, jako když ty složíš písničku a lidi zajímá, jaký to bylo. Prostě to bylo. A už to není.

Začněme rodiči. Tvoje maminka i tatínek byli učitelé…
I babička byla učitelka.

Takže jsi musela doma poslouchat?
Byla jsem zároveň holka i kluk. Hyperaktivní, divoká a zajímal mě ženskej i mužskej svět. Zdálo se mi, že ten muž­skej je víc na rovinu. Chlapi si dají přes hubu a dál jsou kámoši. Z ženských mě naopak vždycky některá z něčeho nařkla nebo na mě žárlila.

Jak jsi snášela rivalitu v divadle?
Bavila jsem se tím. Bylo mi lidí, který po něčem strašně prahnou, líto. Nikdy jsem netlačila na pilu. Naopak jsem u věhlasných režisérů, od nichž si herečky přály dostat velký role, klidně hrála „nohu od židle“, jak jsem těm roličkám říkala.

Jak to vypadalo?
Že jsem se na jevišti jen mihla a tím pádem jsem měla čas dívat se na zkouškách, jak všichni pracujou, a moc jsem se z toho naučila.

Kromě „nohou od židle“ sis ale zahrála v brněnském Mahenově divadle i Maryšu. Tu ti kolegyně nezáviděly?
Nevím. Hrály jsme ji dvě a od začátku jsme alternovaly, což bylo úžasný, protože když jedna zkoušela, mohla druhá sledovat, co funguje, a co ne. Maryša byl můj sen, protože jde hlavou proti zdi. Je to moje hrdinka.

Tvoji rodiče tě do ničeho nenutili. Ani do sportu?
Ke sportu jsme byly se ségrou odmalička vedený a dodnes se mu všichni věnujeme.

Jakou měli rodiče specializaci?
Máma byla učitelka dějepisu, ruštiny a něm­činy a táta tělocviku a branné výchovy. Později začal podnikat v cyklistice.

Takže jste jezdili na kolech?
V létě na kolech, v zimě na běžkách. K obojímu Vysočina přímo vybízí. Je tam nádherně, i když některý kopečky jsou dost náročný. Já mám radši rovinky, klídeček, člověk jede a kochá se.

Byla jsi ve sportu dobrá?
Jsem mistryně republiky v pódiových sklad­bách a moje ségra v dráhové cyklistice. Dnes, když mám čas a náladu, si vezmu na nohy „kolečkáče“ (kolečkové brusle – pozn. aut.) nebo se proběhnu, zacvičím si, zatancuju, sport mám moc ráda. Pohyb se mi pak hodil v divadle, když se třeba inscenovalo nějaký taneční představení.

 

starkova3jpg.jpg
Narodila se 8. července 1984 v Novém Městě na Moravě, ale vyrůstala ve Žďáru nad Sázavou. V Brně pak vystudovala konzervatoř a JAMU. Už na akademii hrála v Mahenově divadle (za roli Maryši byla nominována na Cenu kritiky), v Redutě a později v HaDivadle. V roce 2014 se přestěhovala do Prahy, kde hostuje například v Divadle pod Palmovkou, ve VILE Štvanice, Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v Divadle Letí. Filmy: SEDMERO KRKAVCŮ, ANDĚLÉ VŠEDNÍHO DNE, TEPLÉ ŠKVARKY. TV seriály: ČETNICKÉ HUMORESKY, KRIMINÁLKA ANDĚL, MORDPARTA, BOHÉMA, TÁTOVÉ NA TAHU, SPECIALISTÉ, STRÁŽMISTR TOPINKA, MOST!, CARNIVAL ROW. Jejím švagrem je herec Václav Neužil.

 

 

Máš v sobě spoustu energie. Po kom jsi ji zdědila?
Ženský jak z tátovy, tak z máminy strany jsou hodně energický. Když se vidíme, nikdo nezavře pusu. Pořád se mluví, tančí, něco se děje. Chodily jsme na výšlapy, podnikaly výlety na kolech. Táta byl „železný muž“ (tak se říkalo sportovcům, závodícím v triatlonovém závodě Ironman – pozn. aut.) a také trénoval v rychlobruslení svoji sestru, moji tetu (Ida Stárková se dvakrát zúčastnila mistrovství Evropy a byla několikanásobnou držitelkou československých rekordů, které později překonala Martina Sáblíková – pozn. aut.).

Zkoušela ses na rychlobruslařské nože postavit?
Jo, je to jiný, ale dáš to. Musíš umět držet ba­lanc.

Narodila ses v „rodinném“ znamení Raka. Toužíš po své rodině?
Moc se na ni těším.

S dětmi máš zkušenosti. Odkdy je hlídáš?
Vlastně odjakživa. Jsme rozvětvená rodina, takže když se narodil bratranec nebo sestřenice, hlídala jsem je, protože mě bavila miminka. Teď hlídám od úplně malých dětí až po školáky. Kamarádům i cizím lidem. Je to moje obživa. Půlku příjmu mám z hostování ve čtyřech divadlech a z hudby a druhou půlku z hlídání.

Předpokládám, že po úspěchu seriálu MOST! dostáváš zajímavé nabídky…
Už chodí, ale já jsem vybíravá a čekám na ty správný.

Myslíš, že je poznáš?
Vždycky je poznám. Okamžitě. Jak mi někdo něco nabídne a já se začnu kroutit, tak je to pro mě signál, že něco nebude v pořádku. A jakmile se mi naopak rozbuší srdce, tak do toho jdu.

Nikdy jsi nevzala nic, po čem se ti ne­rozbušilo srdce?
Věci si vybírám podle toho, co má pro mě uměleckou hodnotu. Když je to takový šmrdly šmrdly a hlavně, ať to máme rychle za sebou a lidi si můžou dát pivko, tak mě to nebaví. Nicméně jsou za to úžasný prachy, a občas jsem i do takových projektů šla. Když ti jde o kejhák, nemůžeš si vybírat. Takže se chráním tím, že hraju divadlo, zpívám a hlídám děti, a jsem soběstačná.

Řekla sis: V tomhle divadle bych si jednou ráda zahrála?
Jo, v jakýmkoli německým divadle. Třeba v Maxim Gorki Theatre v Berlíně.

Umíš německy?
Neumím, ale máme to v krvi. Prababička pocházela z Drážďan, děda byl vídeňský Čech. Německy mluví v naší rodině všichni. Já ne, ale kdybych se do toho položila, tak by mi to asi šlo.

Jaké je hrát venku pod širým nebem?
Je to hezký, protože se najednou staneš součástí toho místa a můžeš reagovat na různý podněty. Že se začne stmívat, pršet, objeví se červánky, přelétne hejno ptáků, slyšíš nějaký zvuk. Může to dobře korespondovat s hrou.

  

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 03. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 04/2019 - výběr z článků

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Beatles 1969

Beatles 1969

Dopoledne 30. ledna roku 1969, londýnská ulice Saville Row. Sídlí tu několik přepychových pánských krejčovství, ale také společnost Apple, kterou minulý rok založili Beatles. Ti právě společně s klávesistou Billym Prestonem vystoupali na střechu budovy společnosti, aby odehráli krátký a zároveň svůj definitivně poslední koncert. I když z ulice nejsou vidět, produkce zakrátko vyvolá rozruch mezi chodci a ti se začnou – plni radostného vzru­šení – shlukovat do té mí­ry, že je narušena doprava a policie se rozhodne zakročit…

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Vypravte se na cestu okolo světa na křídlech motýla

Vypravte se na cestu okolo světa na křídlech motýla

Exotičtí motýli se do skleníku Fata Morgana v trojské botanické zahradě vrátí letos v pořadí už posedmnácté. Tentokrát se představí v možná překvapivé roli, a to coby cestovatelé. Dozvíte se, odkud a kam se motýli přesouvají, kolik kilometrů dokáže motýl uletět za jediný den, který druh uletí největší vzdálenost, a mnoho dalších zajímavostí. I tentokrát budete mít příležitost pozorovat líhnutí motýlů z kukel umístěných v expozici. Nenechte si ujít jedinečnou možnost sledovat jejich první vzlétnutí, ladný let i pestrobarevnou přehlídku motýlích křídel.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne