Juraj Herz

osamělý bojovník

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

 

Text Tereza Herz Pokorná, foto archiv

 

herz1jpg.jpg
 Juraj Herz, autoportrét, 2005

 

 

Je těžké psát o muži, po jehož boku jsem kráčela takřka čtvrt století, kterého si vážím a obdivuji za to, co dokázal, věděl a znal, o muži, jemuž osud zamíchal do života karty plné zvratů a do vínku dal obrovskou sílu přežít. Nepatřilo mezi jeho hobby předbíhat dobu, ale dělal to poměrně často, což mu dost ztěžovalo život. Pro druhé býval nezařaditelným, neuchopitelným, a možná právě proto stával často bokem hlavního dění, byť obdivován a uznáván. Pokusím se tedy alespoň zlehka dotknout jeho životních cest, radostí i smutků.
Režisér Juraj Herz byl nesmírně talentovaným a zvědavým člověkem. Miloval vše nové, o všem měl někde v hlavě záznam a byl také chodící filmovou encyklopedií. Film byl jeho vášní, stejně jako literatura, výtvarné umění, jazz, počítače, dobré jídlo, těžká červená vína a single malt whisky. Nezajímal ho sport, ani pobyt v přírodě, ožíval v umělém světě Las Vegas a bytostně nesnášel jakoukoli církev. Jako militantní ateista dokázal svými znalostmi, týkajícími se všech možných náboženství, „rozložit“ i profesory teologie, což mu dělalo obzvlášť velké potěšení. Jeho život byl zaplněn absurditami, k nimž patří i to, že stál několik desetiletí v podobě sochy Krista před jedním z kostelů ve svém rodném městě Kežmarku. Zásluhu na tom měl místní umělec, který si ho vybral jako model.

Dětství – věčná inspirace
Městečko Kežmarok bylo multikulturní směsicí tří národností a v rodině Herz byly zastoupeny všechny. Maminka měla maďarské školy, tatínek německé, syn pak slovenské. Všichni tedy hovořili třemi jazyky, všichni byli nasáklí třemi kulturami, k čemuž je nutno připojit ještě židovské kořeny a zvyky k tomu patřící, které praktikovali prarodiče. Rozumí se samo sebou, že se mluvilo i jidiš.
Dětství měl krásné, veskrze idylické, čímž myslím dobu předtím, než se na poli světového dění objevil pán s knírkem jménem Adolf Hitler. Rodiče, ještě velmi mladí, žili kulturně a svého syna brali odmalička všude s sebou. Ve městě jim přezdívali „školka“. Tatínek, pan lékárník, byl zván na všechna divadelní představení a koncerty, kupoval rodině lístky na každý nový film. Všichni tři milovali cirkusy a pouťové slavnosti, odkud také pramenil Jurajův smysl pro bizarnost, pitoresknost i jeho záliba v kuriozitách. V jednom ze svých rozhovorů kdysi řekl: „To městečko mělo své podivné figurky a pomatence. Například si pamatuji na kežmarského lékaře, který svého syna využíval coby objekt při zkoušení nového fascinujícího vynálezu zvaného roentgen, a tím mu zničil život. Syn pak chodil po ulici jako místní blázen. Vím také, že jsem si později při natáčení některých filmů často vybavoval atmosféru rodného města. Třeba nějaký zvláštní lom světla nebo nedělní fádní odpoledne, kdy je slyšet pouze vzdálený zvuk klavíru z jakéhosi okna.“

 

herz2jpg.jpg
Juraj Herz v roce 2010

 

 

Kluk, který se stal v deseti letech dospělým
Začala válka, pracovní tábory, deportace Židů. Křišťálovou noc přežil jen díky tomu, že ho dědeček ve své vlastní restauraci odtáhl z místa u okna, kde každý den sedával. Zanedlouho přesně tam někdo hodil cihlu. Osud byl zpečetěn. Dědeček zahynul v plynu, druhý si musel sám vykopat hrob, šedesát dalších členů velké „Familie Herz“, deportovaných do koncentračních táborů, bylo zavražděno. Juraje s rodiči schovali lidé v nedaleké, čistě německé vesnici. Jednoho dne poslal maďarský majitel lékárny zprávu, že se mohou vrátit, nebezpečí prý již nehrozí. Hrozilo. Byli zatčeni a odvezeni do Osvětimi. Stovky lidí v dobytčáku, strach, zoufalství, násilí, nenávist. Juraj se zamiloval. Viděl ji jednou, když byli hnáni do vagonů. V jedné ruce mačkal kousek svíčky, v druhé držel lahvičku s vodou, ze které se nikdy nenapil. Ani když kolem umírali lidé žízní a strachy. Představoval si, že až bude dívka v agónii, najde ji, dá jí vodu, zachrání ji.
Věděl, že není žádný princ na bílém koni, o kterých holky sní, nevěděl, že se tady v tom pekle právě stal dospělým. Cestu přežili, Osvětim také. Vlak tam zastavil v den, kdy Němcům došel plyn, nahnali tedy nové vězně opět do vlaků a odvezli do Ravensbrücku, kde byli rozděleni. Jako zázrakem se po válce všichni tři vrátili. První přišel domů Juraj. Pěšky přes Německo a Polsko, kam ho, pod velením totálně opilého ruského důstojníka, odvezl vlak mířící původně do Československa. Bylo mu jedenáct let.
Historek je z té doby spousta, Juraj nepatřil k těm, kteří by v sobě něco zamkli na klíč. „Zažili jsme i hodně komických situací. Bez humoru bychom my děti nepřežily,“ říkával lidem, kteří se ptali na tu dobu. Absurdní černý humor ho provázel celým životem. Atmosféru tábora, jak ji zažil a vnímal, zobrazil ve filmu ZASTIHLA MĚ NOC, který se v Německu promítá pravidelně každý rok v televizi a slavný režisér Spielberg si ho v Polsku, jak se k nám doneslo, nechal pustit dokonce dvakrát za sebou. Měl k tomu důvod. „Zapůjčil“ si totiž jednu ze scén do svého SCHINDLEROVA SEZNAMU. Samozřejmě tu z nejsilnějších. Ženy jsou v ní nahnány do sprch, kde vzniklá panika vyvolá naprosté šílenství, končící ve chvíli, kdy místo vražedného cyklonu B začne téct na nahá ženská těla voda.
Když oscarový moderátor předával vítězi sošku za nejlepší film a mluvil o tom pro něj oscarovém momentu filmu, o scéně ve sprchách, vypadla mi z ruky sklenička s vínem. Tahle scéna byla totiž „převzatá“ přesně tak, jak ji roku 1985 napsal, zrežíroval a sestříhal Juraj Herz. Změněné byly pouze tváře herců. No, i velký mistr někdy…

 

herz3jpg.jpg
V roli režiséra a producenta němých filmů v seriálu GAGMAN, 1986

 

 

Malý rváč
Jako dítě školou povinné byl malý Herz postrachem spolužáků a noční můrou učitelů. V rukávu nosil řemen, rval se, pokud něco potřeboval, začal „organizovat“, tedy krást, což byl způsob, jakým se děti v koncentráku o sebe staraly. Rodiče ho trpělivě tomuto zvyku odnaučovali, pro ostatní měl v kapse omluvenku. Věděli, kde byl, co prožil. Na učení a známkování však tento fakt vliv bohužel neměl. Juraj nesnášel nafoukané, arogantní učitele, řešící problémy fyzickými tresty, učení ho nebavilo, neměl na něj čas, propadal. Miloval čtení. Četl vše, co se k němu dostalo. Kompletní mayovky psané ještě švabachem přečetl už za války, po ní, kdy si všichni mysleli, že němčina už nebude existovat, četl slovensky. Základní školu dokončil pomocí tátových láhví s domácím likérem. Otázku, co s malým raubířem dál, vyřešil jeho nejlepší kamarád tím, že se přihlásil na „umprumku“ do Bratislavy, a protože Juraje bavilo fotografovat, udělal to samé.
„Nic nás tam nenaučili. Byla doba socialistického realismu, nikdo nevěděl, co to vlastně je, tak jsme hlavně retušovali fotografie. Kdo se chtěl fotografii opravdu věnovat, odešel, já zůstal, měl jsem v plánu stát se hercem.“ Těmito slovy odpovídal již slavný režisér novinářům, pídícím se po zrodu jeho umělecké kariéry.
V Bratislavě nastaly krásné časy a Juraj objevil svůj svět. Měl talentované spolužáky na všech možných oborech, chodili společně do divadel, kin, tancovat. Jedl se chleba s hořčicí, v kavárnách se hodiny diskutovalo nad sklenkou vody o umění a slečnách. Stejné debaty později pokračovaly na loutkářské katedře pražské DAMU. Vedly se hlasitě a náruživě až do ranních hodin. Mnoho mladých umělců pod jednou střechou koleje v Hradební netrpělo nikdy únavou, zato však touhou po vlastní tvorbě, po sebevyjádření. Pokud se ptáte, kde zůstal zájem kežmarského kluka o herectví – tak na VŠMU v Bratislavě, obor herectví, ho nevzali. Zkoušky sice udělal, ale tehdejší národní umělec, herec a dramatik Ján Borodáč se zeptal, zdali se někdy viděl v zrcadle, a pokud ano, tak jistě pochopí, že nemá ve slovenském národním repertoáru co hrát, například v Jánošíkovi.

 

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 03. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 04/2019 - výběr z článků

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Beatles 1969

Beatles 1969

Dopoledne 30. ledna roku 1969, londýnská ulice Saville Row. Sídlí tu několik přepychových pánských krejčovství, ale také společnost Apple, kterou minulý rok založili Beatles. Ti právě společně s klávesistou Billym Prestonem vystoupali na střechu budovy společnosti, aby odehráli krátký a zároveň svůj definitivně poslední koncert. I když z ulice nejsou vidět, produkce zakrátko vyvolá rozruch mezi chodci a ti se začnou – plni radostného vzru­šení – shlukovat do té mí­ry, že je narušena doprava a policie se rozhodne zakročit…

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Vypravte se na cestu okolo světa na křídlech motýla

Vypravte se na cestu okolo světa na křídlech motýla

Exotičtí motýli se do skleníku Fata Morgana v trojské botanické zahradě vrátí letos v pořadí už posedmnácté. Tentokrát se představí v možná překvapivé roli, a to coby cestovatelé. Dozvíte se, odkud a kam se motýli přesouvají, kolik kilometrů dokáže motýl uletět za jediný den, který druh uletí největší vzdálenost, a mnoho dalších zajímavostí. I tentokrát budete mít příležitost pozorovat líhnutí motýlů z kukel umístěných v expozici. Nenechte si ujít jedinečnou možnost sledovat jejich první vzlétnutí, ladný let i pestrobarevnou přehlídku motýlích křídel.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne