Alena Mihulová

Mám pěkný život

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

 

text Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk

 

mihulova1jpg.jpg

 

DOMÁCÍ PÉČI nedávno vysílali v televizi. Dívala jste se?
Slávek (Horák – režisér – pozn. aut.) asi nebude rád, ale zrovna v té době běžel na dvojce HERCULE POIROT, a já jsem fanatik na detektivky, hlavně na Agathu Christie. Pak mi to ale nedalo a napadlo mě, že se přece jen na nějakou scénu mrknu. Nechci, aby to vyznělo nabubřele, ale ta, kterou jsem viděla, mi přišla tak věrohodná, že jsem se podívala na další a pak na další a nechala to běžet až do konce. Už jsem nesledovala sebe, jako při premiéře, vtáhl mě příběh.

Bolek Polívka vám při natáčení řekl, že nehrajete, že prostě jste…
Když máte načtený scénář, tak si můžete dovolit se uvolnit a jen v tom příběhu žít. Nic jiného vás neruší.

 

mihulova2jpg.jpg
S manželem Karlem Kachyňou a jejich dcerou, 1994

 

 

Předobrazem vaší Vlastičky prý byla re­žisérova maminka?
Dokonce jsem některé scény hrála v její blůzce. A písničku, která zazní na konci, napsala ona sama. Když šli všichni na oběd, tak jsem ji s muzikanty nazkoušela, a pak jsme natočili obraz i zvuk dohromady. Nevadí mi zpívat ve studiu, protože se za chvilku z té trémy oklepu a už mě to jen těší. Zpívat před lidmi naživo je horší. K padesátinám jsem si nadělila v Divadle v Řeznické slavnostní večer, jehož součástí byl křest knížky MŮJ ŽIVOT S KARLEM KACHYŇOU (I BEZ NĚJ). Chtěla jsem, aby tu vzpomínky na něho zůstaly pro moji dceru. No a na večírku jsem si výjimečně i zazpívala.

Co říkala režisérova maminka tomu, že to „s ní“ ve filmu nedopadne dobře?
Důležitý je, že to sama nezažila. Myslím, že Slávek udělal správně, když nechal příběh vlastně nedokončený.

Prázdná židle na závěr je krásný nápad…
Mělo to i jiné konce, ale tohle je, podle mě, skvělé řešení. Nemusí se všechno dopovědět. Jako mámě se mi líbí, že Vlastička ještě stihne vidět svoji dceru těhotnou a nakonec jí zazpívá už zmíněné vyznání. Při té scéně jsem plakala a smála se zároveň. Takhle vypadá skutečný život.

Jste také tak silná?
Jen čelím tomu, co mi život přinese. Na­opak jsem „poserka“ a jdu do toho proto, že mi nic jinýho nezbývá. Nesnáším, když někdo říká: „Byla to pro mě hozená rukavice!“ Já tu rukavici nechám klidně ležet.

 

mihulova3jpg.jpg
S Jiřinou Jiráskovou ve filmu SESTŘIČKY, 1983

 

 

Baví vás dojemné filmy? V několika jste i hrála…
Mám ráda všechny filmy, které jsou opravdové, a můžu se do toho příběhu vnořit. Musí ve mně vyvolávat emoce a musím mu v tu chvíli věřit. Kvalitu poznáte.

Vyznáváte spíš emocionální, nebo intelektuální herectví?
Já bych řekla, že jsem intuitivní, ale za ta léta vím, že není dobře mít v sobě jen tu jednu polohu. Herec nemusí být příliš inteligentní. Dokonce si myslím, že moc vysoké IQ se mu stává brzdou. Dobrá je kombinace obojího.

Úsměvná byla scéna, kdy jste vlezla pro mobil do hrobu, a předtím jste si zula boty…
Předpokládala jsem, že by tam Vlastička nevlezla v těch „hodobožových“. Jen mi nedošlo, že je ten hrob vlhkej. Při zkouškách byl suchej. A pak, když zakřičel Slávek „Stop!“, jsem udělala krok navíc, a už jsem letěla. A protože byl dole zvukař, blesklo mi hlavou: „Hlavně, ať ho nezmrzačím.“ Když jsem pak vylezla, pocítila jsem vděčnost k učiteli akrobacie na JAMU, panu Šmolíkovi, který nás naučil padat. Nicméně, když jsem tam sletěla, bylo chvilku hrobové ticho.

Čemu se v životě smějete?
Nejradši mám, když si sedneme s někým z kolegů a smějeme se ve dvou. Na jevišti je humor těžká disciplína. Tam člověk musí být trošku bystřejší. Chce to ale nekontrolovat se a nebrat se moc vážně. Měla jsem ráda Karlův humor, který po něm zdědila Karolína. Je trošku suchý, když něco řekne, nehne ani brvou a vy v prvním okamžiku nevíte, jestli to myslí vážně, nebo ne. Karolína to ovládá mistrně, takže jsem permanentně pobavená vlastním dítětem. Není to zlý humor, ale je na hraně. To mě baví.

Dělají vám lidi radost?
Radost mi dělá především moje dcera a je­jí přítelkyně. Nejsem na velký gesta, ale na každodenní pozornosti. Když přijdu z natáčení a Karolka přiběhne zespoda, protože bydlíme v jednom domě, a přinese mi teplou večeři, kterou uvařila, nebo vypere, uklidí, nakoupí, někam mě odveze autem, tak jsem šťastná. Její Natálka zase peče. Donesla třeba čokoládové muf­finy z červených fazolí, sojového mléka a čokolády. Bylo to moc dobrý, a přitom to nebyla kalorická bomba. Ještě štěstí, že mi řekla až potom, co do toho dala, protože jsem konzervativní, a kdybych se dozvěděla, že jsou tam místo mouky fazole, tak by mě tím nenadchla. Takhle mi to přišlo moc dobrý. Během Vánoc jsme šli společně na masáže, do sauny, do rybí restaurace na večeři. Hezky se mi s nimi žije.

Když jste dávala dohromady knížku o panu Kachyňovi, byly pro vás vzpomínky ještě bolestné?
Kniha je především o mém životě, ale protože byl jeho součástí, byly tam o něm některé pasáže. V době, kdy jsme ji se Sašou Stuškovou dávaly dohromady, ale uplynulo už skoro deset let od jeho smrti, takže převažovaly hezký vzpomínky a úsměvný historky.

 

mihulova4jpg.jpg

 

Pokud vím, měli jste domácí rituály…
Když jsme se dívali na televizi, škrábal mě na zádech a já jeho na pleši. Vidíte, že nelžu, když říkám, že mám ráda každodenní blbosti. Tohle bylo pro mě víc než dovolená v Karibiku. Život je nahoru dolů. Chvíli je veselo, chvíli smutno. Na to mě v mládí Karel upozornil. Jeho filmy se nesou taky většinou na tragikomické vlně.

Ze začátku byl váš vztah bouřlivý. Rozcházeli jste se a zase se dávali dohromady…
Prvních pět let. Pak už jsem se nerozhlížela, jestli nepotkám někoho jinýho.

Ohlížela jste se i po mladších?
Po někom přiměřeném mému věku. Karel byl přece jenom o jedenačtyřicet let starší. Ale nikdo takový se neobjevil. Rychle se odhalilo, že ti mladí kluci nejsou osobnosti. Nikdo z nich s Karlem nemohl soupeřit. To bylo dáno i jeho zkušenostmi a moudrostí. Hlavně ho nikdo nemohl trumfnout v tom – a to se všeobecně neví – jaký byl vlastně v soukromí. Zatímco na place se mu říkalo „železnej dědek“, doma byl laskavej a vlídnej.

Odkdy jste spolu začali bydlet?
Dlouho jsem za ním jezdila na víkendy a o prázdninách, ale dennodenně jsme spolu začali žít až rok a půl před svatbou a já jsem si uvědomila, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Změny přineslo až narození Karolky.

Jak ho přijal?
Byl strašně šťastnej a pyšnej. Zatímco řekl jen párkrát v životě po nějakém představení, že jsem se mu líbila, tak neustále opakoval, jak jsem dobrá matka. To mě posílilo, když už tady nebyl. Já jsem rodinný typ.

Ptá se Karolka na tátu?
Když jsem psala tu knížku, moc už si toho nepamatovala. Jen pár dětských her. Ale samozřejmě o Karlovi pořád mluvíme. Teď se spíš vyptává, když předpokládá, že má po něm nějaký charakterový rys.

A má?
Od prvního okamžiku je jako jeho kopie. Když se mě lidi ptají, jak často si na Karla vzpomenu, tak odpovím, že každý den, když vidím naše dítě.

Nedávno jste vystudovala psychoterapii, kterou jste po smrti manžela sama podstoupila. Jak to probíhalo?
Moc mi pomohla terapeutka Jitka Vodňanská. Je úžasná. Díky ní jsem si uvědomila, že jen já si můžu udělat svůj život hezkej. Nikdo jinej to za mě neudělá.

Také DOMÁCÍ PÉČE je o tom, že by lidi měli mít sami sebe rádi…
Ze začátku se Vlastička projevuje jako „slabá“, ale ona není slabá. Jen si neuvědomuje, že se rozdává. To mě až iritovalo, protože mi to bylo blízký. Také já jsem si to musela v určitý fázi nastavit takhle a říct si, že udělám něco pro sebe a budu se chovat občas jako sobec. Musela jsem zjistit, že na některé věci mám právo, že na něco můžu říct ne, že dokonce nemusím mít žádný názor. Nebo si to potřebuju třeba rozmyslet.

Jak vás paní Vodňanská učila?
Ona učí tak, abyste si na všechno přišel sám. Ukáže vám koridor, kudy byste mohl jít, a dává pozor, abyste cestou nezabloudil.

Pochlubila jste se jí diplomem o studiu?
Paní Vodňanská mi ho sama doporučila. Už předtím mi pár lidí řeklo, že by to mohlo být pro mě, ať to zkusím.

Studiu jste věnovala tři roky. Cítila jste, že ho potřebujete k životu?
Vždycky jsem k psychoterapii inklinovala a nevědomě ji využívám při hraní. Když se budete bavit s kamarádem, na kterém vám záleží, tak už jen tím, že ho posloucháte a vnímáte, mu poskytujete pomoc. Jste empatický a neudílíte mu rady, které mohou být dobré pro vás, ale ne třeba pro něho. Tak se nechovám ani k vlastní dceři. Od jejího útlého dětství jí říkám: „Probereme to, abychom zjistily, jaké jsou případné možnosti a důsledky, a ty si pak sama vybereš.“ Moje dítě se umělo rozhodovat už v deseti letech, zatímco já jsem to neuměla ani ve čtyřiceti.

Jak přijímáte, když se vám lidi svěřují?
Řekla bych, že umím rozlišit, kdy ten člověk můj čas potřebuje, protože skutečně o něco jde, a kdy ne. To ale neznamená, že když bude mluvit o něčem, co vypadá banálně, že ho nebudu poslouchat, protože z té banální záležitosti se může po hodině dostat k něčemu, co bude sakra zásadní. To musí člověk vycítit. Ale i tam se může mýlit, takže jsem opatrná.

 

baner-clanek

 

Odbočím. Nedá mi to: ve filmu ANTHROPOID jste hrála s velkými hvězdami Ci­lianem Murphym a Jamiem Dornanem. Jací byli?
Velmi milí. V době, kdy jsme byli spolu na place, sice nebylo moc času na povídání, ale když jsme se viděli na čtené zkoušce, řádili jako kluci. Jakmile jsem je ovšem požádala, že si to potřebuju přečíst a pak ještě jednou a ještě jednou, byli ukáznění a krotcí.

Neopravovali vám výslovnost?
Nežádala jsem je o to, takže to nedělali. Na výslovnost jsem měla jazykovou koučku Amy. Kdyby mě při vyhrocených situacích – třeba během natáčení gestapáckých výslechů – někdo v něčem opravoval… Na plac jsem musela přijít tak dobře připravena, aby k žádným chybám nedošlo. Připravenost vám dává větší svobodu. To vím i díky svým začátkům s Kachyňou a Jiráskovou.

Přetrvávalo vaše přátelství s Jiřinou Jiráskovou i po filmu SESTŘIČKY?
Měly jsme se rády, ale už jsme se tak často nevídaly. Já jsem měla dítě a ona hodně pracovala. Když už tu Karel nebyl, chtěla, abych jí svoji holčičku ukázala. Dokonce tvrdila, že ji viděla na úplně první fotografii, kterou se jí Karel chlubil. Prý se nad tím čtrnáctidenním miminem rozplýval: „Podívej se, jak má krásnou lebku, čelo, oči, klenutý obočí, to je znak inteligence… Ona je celá po mně.“ (smích).

Zamilovat se tak, jak popisujete, je učiněný zázrak…
To je pravda. Žít s Karlem bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Ani zpětně bych ho neměnila. Tím spíš, když se podívám na naši holku. Jsem šťastná, že ji mám.

Jak snášel pan Kachyňa vaši emotivnost?
Karel o sobě říkal, že je realista se sklonem k pesimismu, a já jsem realistka se sklonem k optimismu, takže se častěji směju, než pláču. Tudíž to nebylo se mnou tak hrozný. Mám ráda klid a harmonii. Asi proto, že když jsem byla malá, ozýval se u nás neustále křik. Byli jsme jak cikánská rodina. Takže jsem se snažila vytvářet klidnej domov a Karel se ke mně choval taky vždycky pěkně.

Opravdu jste deset let svůj vztah tajili?
Celých deset let jsme si vykali, abychom se neprozradili. A mně to vůbec nepřišlo. Později jsem si naopak musela zvykat na tykání. Myslím, že jsem s ním začala po svatbě. Tehdy jsem Karlovi řekla, že se mnou půjde na premiéru a až budeme odcházet, budeme se držet za ruce. Že nebudu každýmu vysvětlovat, jak to spolu máme.

Byla jste na to pyšná?
Jo. Když už se rozhodnu, tak to platí.

Natočila jste s Kachyňou filmy SESTŘIČKY, MĚSTEM CHODÍ MIKULÁŠ, KRÁVA a SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ…
Všechny byly krásný. Ve SMRTI KRÁSNÝCH SRNCŮ mi dal malou roličku. Tehdy jsme se na tři čtvrtě roku rozešli, a on chtěl, abychom se mohli vidět a udobřit. A taky jsem se na tu roli hodila. Jen tak by mi ji nedal.

Film KRÁVA získal hlavní ceny v americkém Flagstaffu, ve Štrasburku, psal o něm New York Post…
Jsem pyšná na to, že jsem našla u něho v pracovně jeho synopsi. „Proč jsi to nenatočil?“ ptala jsem se. „Ani nevím, dělal jsem jiný věci, pak na to nebyly peníze…“ Když je potom koncem roku od Československé televize dostal, vytáhl už hotový scénář.

Zkusila jste si pár neobvyklostí jako například seskok padákem…
Taky jsem se potápěla, skákala na trampolíně, boxovala jsem, tančila u tyče. Něco jsem dělala kvůli roli, ale seskok padákem a potápění jsem chtěla zažít. Rozhodně to nebylo kvůli dobrodružství nebo adrenalinu. Já nechci mít strach. Pořád se něčeho bojím a musím to zahánět a říkat si: „V mém životě je všechno v pořádku.“

A je?
Je. Myslím, že mám pěkný život.

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne