Josef Beran

Návrat domů

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

 

text Jindřich Rosendorf, foto archiv Arcibiskupství pražského, rod. archiv a autor

 

beran1jpg.jpg

 

 

Bylo to jeho původní přání. Do své závěti napsal, že chce posmrtně spočinout v katedrále, kde jsou pohřbeni pražští arcibiskupové. Teď konečně se jeho poslední vůle naplní. Máme z toho obrovskou radost,“ říká Beranova praneteř Danuše Kavinová-Brabcová.

Skoro jako sen
Kardinálovu závěť ze 4. srpna 1968 nalezla badatelka Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů v Beranově – nyní již digitalizovaném – archivu čítajícím na 70 tisíc stran, který přivezl z Říma do Prahy biskup Jaroslav Škarvada. Závěť i další archiválie jsou zkoumány také v souvislosti s procesem blahořečení Josefa Berana, započatým před dvaceti lety, 2. dubna 1998.
O udržení povědomí o jednom z našich nejvýznamnějších katolických duchovních, jehož pronásledovaly a věznily oba totalitní režimy minulého století, se dlouho snažil také švagr Josefa Berana a dědeček Danuše Kavinové-Brabcové, Karel Kavina, potom její otec Jiří. „Děda psal ještě za socialismu i dopisy prezidentům. Odpověď nikdy nedostal,“ připomíná Beranova praneteř. Komunistický establishment dělal vše, aby kardinála z národní paměti vymazal. Rodina Kavinových byla pak až do osmdesátých let v hledáčku StB. Ale na Josefa Berana se stejně nezapomnělo. „Když otec před víc jak šestnácti lety zemřel, převzala jsem štafetu já a snažila se věci posouvat dál,“ dodává.
Úvahy a snahy o repatriaci Beranových ostatků se datují od nálezu poslední vůle, podílel se na nich i loni zesnulý kardinál Miloslav Vlk. Intenzivní jednání mezi českým státem a hlavou katolické církve probíhala především poslední dva roky. Nakonec loni 4. září poslal český velvyslanec ve Vatikánu Pavel Vošalík dopis kardinálovi Pietru Parolinovi, státnímu sekretáři Svatého stolce, jenž je hlavním papežovým diplomatem. „Na základě dohody pana kardinála Dominika Duky a tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka jsem adresoval dotaz, zda je Svatý stolec svolný jednat v souladu s nalezenou poslední vůlí kardinála Berana,“ potvrdil Xantypě velvyslanec Vošalík. „A během zhruba čtyř měsíců jsem obdržel kladnou odpověď, nejprve telefonicky, pak i písemně.“
„Mně to přišlo skoro jako sen,“ připouští Danuše Kavinová-Brabcová. „Pár minut před silvestrovskou půlnocí se mi doma rozsvítil displej mobilu. Myslela jsem, že jde o jedno z dalších novoročních přání, ale obsah došlé SMS mně doslova vyrazil dech. Byla to zpráva, že ostatky mého prastrýce Josefa Berana mohou být převezeny do republiky.“
Papež František se rozhodl vyplnit 
pos­lední přání českého kardinála, který se i ve Vatikánu stal symbolem statečného vzdoru proti útlaku kvůli náboženskému přesvědčení.
„Jako rodina jsme na tuto událost čekali desítky let, je ale pravda, že letopočet 2018 je pro její uskutečnění možná ten pravý, a zdaleka nejen pro nás,“ myslí si kardinálova praneteř. Fakt, že tento rok si republika připomíná sto let od vzniku Masarykova Československa a na jeho konci uplyne navíc 130 let od narození Josefa Berana, to dokládá.
„Oslavy navýsost jubilejního roku by katolická církev chtěla s celou společností otevřít svatovojtěšskou slavností spojenou s návratem kardinála Berana, pražského arcibiskupa a českého primase do vlasti, do jeho a naší milované katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha,“ potvrzuje i pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. „Chceme tak naplnit poslední vůli velkého exulanta, který šel cestou svatého Vojtěcha a spolu s ním bytostně patří k celku a dějinám naší společnosti,“ uvedl ve svém pastýřském listě.
„Pro mě je kardinál Beran jedním z největších Čechů 20. století,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub, který bude ostatky na cestě doprovázet. „A jsem přesvědčen, že jeho návrat v tomto jedinečném roce může být i významným příspěvkem k posílení vědomí české státnosti.“

 

beran2jpg.jpg
Na audienci u papeže Pavla VI. v roce 1965
beran5jpg.jpg
Bílá sobota roku 1968. Papež Pavel VI. poslal kardinálu Beranovi beránka.

 

Vy byste byl dobrým knězem
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni jako první ze sedmi dětí do chudé katolické rodiny českého učitele. Právě z nelehkých poměrů v dětství se podle mnohých odvinula jeho celoživotní obětavost a skromnost. Na gymnáziu uvažoval, že by se po maturitě věnoval studiu medicíny. Lákalo jej pomáhat lidem od bolesti. Jeho oblíbený profesor náboženství Alois Kudrnovský mu ale plán osudově zvrátil slovy: „Já s vámi, Berane, počítal na teologii. Vy byste byl dobrým knězem. Pomohl bych vám ke studiu do Říma.“ Bylo rozhodnuto.
Ve věčném městě navštěvuje od podzimu 1907 papežskou univerzitu De Propaganda Fide, vstupuje do semináře. V prosinci 1911 přijímá kněžské svěcení a rok nato završí studium doktorátem z teologie. Po návratu působí na různých místech duchovní správy, jako druhý kaplan v Chyši na Žluticku, pak v Praze na Proseku a v Michli, kde obětavě pracuje v útulku pro hluchoněmé dívky. Mezi lety 1917 až 1928 je katechetou a pedagogem učitelského ústavu sv. Anny a od roku 1925 ředitelem Kongregace školských sester de Notre Dame. Zabývá se literární činností, publikuje, překládá, je zpovědníkem i exercitátorem. V roce 1927 jej za zásluhy jmenují arcibiskupským notářem, přednáší pastorální teologii na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, roku 1932 se stává docentem, později profesorem, rektorem Arcibiskupského semináře v Dejvicích, kde zodpovídá za formování budoucích kněží.

 

baner-clanek


Po Mnichovu vystupuje jako vlastenec, což neunikne pozornosti gestapa. Zatýká jej 6. června 1942, na začátku heydrichiá­dy. Je vyslýchán v Petschkově paláci, pak uvězněn na Pankráci, kde snáší další výslechy a bití. Jeden z dozorců mu surovými kopanci způsobil i trvalé poškození ledvin. Beran předpokládá, že jej čeká osud desítek dalších zatčených a popravených vlastenců. Na začátku července ale odjíždí s transportem do Terezína, kde v tzv. Baukomandu dře pod dozorem SS, rozbíjí lomový kámen na štěrk. V září jej čeká další transport – do koncentračního tábora v Dachau, kde nacisté internují duchovní z celé Evropy. V „Himmlerově jámě lvové“ ztrácí i své jméno a stává se pouhým číslem – vězněm č. 35844. Politickým vězněm. Jeho bývalý žák a spoluvězeň František Štverák vzpomínal: „Viděl jsem jeho malou, slabou postavu a dostal strach, že hlad a útrapy nevydrží. Ale byl statečnější než všichni ostatní. Nikdo nikdy neviděl Josefa zaplakat, postěžovat si nebo zoufat. Josífek, říkalo se, je sluníčkem lágru.“ Rozdává oporu a útěchu všem, i když v lednu 1943 onemocní tyfem a sám se, vyhublý na kost, ocitá blízko smrti. Nakonec takřka zázrakem přežil a dočkal se na konci dubna i osvobození tábora americkou armádou.

 

beran3jpg.jpg
Do Mukařova za arcibiskupem přijeli stanovat jeho švagr a synovec Josef (vpravo) s kamarády.

 

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne