Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Psi významných osobností

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

 

text Daňa Horáková, foto archiv

 

picaso1jpg.jpg

 

Privilegium, které ženám nikdy nedal
„Psi vstoupí do našeho života s jediným cílem: zůstat. Nezmizí, ani když jde do tuhého. A i když první okouzlení pomine, dívají se na nás až do svého posledního okamžiku s neměnnou oddaností. To bude možná tím, že nás od začátku mají prohlédnuté, že nás vidí, jací skutečně jsme: jako chybující, nedokonalé bytosti, pro které se rozhodli, všem nedostatkům navzdory. Pes se neptá, jestli s tebou skutečně chce být. Pes s tebou prostě je. Jeho láska je, sotvaže jsme si ji vydobyli, absolutní.“ Jak se zdá, fascinovala Picassa na psech především ona schopnost, kterou on sám postrádal. Schopnost radovat se, mít rád, milovat.
Jeho obsesí byla tvorba. Jeho živočišná vášeň patřila ženám. Ale lásku, tuto čirou, nesobeckou ochotu sdílet, pečovat, chránit, tu v něm, zdá se, vzbuzovali výlučně psi. Ty nemohl psychicky zlomit, zahnat do depresí, šílenství a sebevraždy, tudíž s nimi zacházel jako se sobě rovnými, což bylo privilegium, které ženám nedal nikdy. Ve vztahu k nim to byl výlučně on, kdo určoval pravidla hry.
Psi Picassa vábili odmalička. Už ve skicáři ještě neznámého španělského teenagera jsou zpodobněni (například AUTOPORTRÉT SE PSEM NA ŘEMÍNKU). O něco později vznikly kresby ŠÍLENÝ PES, DVA KEJKLÍŘI SE PSEM, CHLAPEC SE PSEM. Roku 1906, už v Paříži, mu pro obraz UMĚLCOVI PSI stojí modelem jeho míšenka Fricke a malý foxteriér Gat. V pozadí se míhá ruská baletka Olga Chochlová, Picassova první manželka a matka jeho syna Paula.

 

baner-clanek


V následujích bouřlivých letech platí pravidlo: nová žena rovná se nový pes. Přičemž rozchody s milenkami zvládá snadněji než se svými čtyřnohými „múzami“. Vybíravý nebyl: impulzivní blondýna ho vábí stejně jako smyslná bruneta či inteligentní černovláska, aristokratický chrt stejně jako přítulný jezevčík či „náhodně vyšlechtěná rasa“.
Pes, který s Picassem sdílí jeho pařížský ateliér, dokud žije s Fernande Olivierovou, je nahrazen míšencem Elftem, sotvaže umělec „ukořistí“ Marii-Thérèse Walterovou (s níž má dceru Maju). Jakmile žezlo převezme fotografka Dora Maarová, prohánějí se jejich bytem dva afgánští chrti. Jednoho z nich, Kazbeka, Picasso pravidelně portrétuje a Dora neméně často fotografuje. Éra malířky Françoise Gilotové, matky Picassových dětí Clauda a Palomy, je ve znamení dalmatina slyšícího na jméno Ferro. Zvěčněn je například na obraze BUFET VE VAUVENARQUE, a sice mezi manželkou a dítkem, čili v centru rodinného života.

 

picaso2jpg.jpg
Na nejslavnějším Velázquezově obrazu LAS MENINAS (DVORNÍ DÁMY) vidíme v popředí mastifa. Picasso ho na své kubistické variantě tohoto obrazu nahradil jezevčíkem.

 


Jak už bylo řečeno, Picasso zachází se psy mnohem lépe než se ženami. Jedna jeho kresba z roku 1936 to názorně dokumentuje: Picasso trůní v póze římských císařů na sedátku, je nahý a ověnčený vavřínem. Na klíně má spokojeného psa a oba (!) pozorují spoře oděnou plachou dívku, která k nim pokorně vzhlíží, neboť si je vědoma nepřeklenutelné propasti mezi Picassovou vyvoleností a svou vlastní nicotností. Údělem ženy i pejska je být „k dispozici“, což pes pochopil dříve než jeho rivalka v souboji o pánovu milost, a proto se mu jí také dříve dostalo… Na obraze ŽENA, HRAJÍCÍ SI SE PSEM z roku 1953 je Picasso ještě jednoznačnější. „Hra“ není nic jiného než boj o moc, o ovládnutí partnera a manipulaci s ním.
Také Picassova poslední družka Jac­queline Roqueová musela o přízeň svého „pána“ soupeřit s největší láskou jeho života, s jeho posledním psem. Tato láska potrefila oba naráz a současně: jak životem zmoženého šestasedmdesátiletého Picassa, tak sotva ročního hladkosrstého jezevčíka jménem Lump.


Lump si ho vyvolil
Lump patřil fotografovi Davidu Douglasu Duncanovi. Ten 19. dubna 1957 zaparkoval svůj mercedes před Picassovu secesní vilou La Californie nedaleko Cannes. „Jen co se otevřely dveře, Lump vyskočil, „rozhlédl se, kouknul se na mě, jako kdyby řekl: ,Ciao!‘ – a opustil mě, neboť se rozhodl strávit zbytek života s Picassem,“ vzpomíná Duncan ve své půvabné knížce PICASSO & LUMP – ODYSSEA JEDNOHO JEZEVČÍKA. Tento Američan, povoláním válečný fotograf, jenž byl svědkem krvavých střetů na frontách v Japonsku, Koreji a ve Vietnamu, jistě nebyl žádný citlivka. Ale teď je na měkko – a slzám se neubrání ani po letech, když o Lumpově zradě vypráví novinářům.

 

picaso3jpg.jpg
Jezevčík Lump směl jíst z Picassova talíře.

 


A Picasso je přemožen Lumpovou směsí vitality a radosti ze života, která nepřipustí žádné: „Ne, pejsku, já tě nechci!“ Vytuší, že si ho Lump vyvolil. „Kdykoliv se Picasso na Lumpa podíval, mihlo se mu v očích cosi jemného, něžného, ale jen nakratičko, takže nebylo možné to zachytit kamerou,“ zaznamenal Duncan. Ještě téhož dne Picasso Lumpa portrétuje na polévkový talíř, který dokonce signuje a datuje. Tentokrát to Duncanova leica stihne a jedinečný okamžik zachytí: „Pour Lump. Picasso. Cannes 19. 4. 1957“. Jen pro úplnost, o podobné věnování pravidelně žadonili politici, filmové hvězdy a milionáři všech národností, ale Picasso je se škodolibou důsledností odmítal.
Sotvaže se od Duncana dozví, že chudák Lump ještě v celém svém životě neviděl žádného zajíce, vyrobí mu ušáka z bílé lepenky. Jezevčík nebohé zvíře znalecky zneškodní a předvádí svou rozcupovanou kořist Jacquelině. Mistr nadšeně aplauduje, přestože je mu jasné, že by ten či onen milovník umění za jeho lepenkového zajíce zaplatil, co by si řekl. Picasso je blahem bez sebe: „Jako kdybych to byl nevěděl! Lump miluje zajíce!“ Picasso, tento „sadista“, vyrábí hračky pro jezevčíka…
Opuštěnému Duncanovi nezbude nic jiného než si přiznat: „Picasso a Lump si byli souzeni, byli to spřízněnci duší. Picasso byl samotář. Člověk, který šel tvrdě životem a nekoukal nalevo ani napravo. A Lump nebyl o moc jiný. Když ho člověk zvedl, aby se s ním pomazlil, odvrátil se. Řekl bych, že mě měl docela rád. Ale když jsem ho chtěl obejmout – utekl. To nesnesl, od nikoho.“ Dosud! Sotvaže se Picasso sehnul a vzal jezevčíka do náručí, ten se k němu přitiskl celým tělem a vší silou, jako kdyby konečně našel svého tatínka.

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018..

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne