Jiří Lábus

Puďák

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

 

text Magdalena Šebestová, foto Matěj Třešňák

 

labus1jpg.jpg

 

Měl jste jako malý kluk rád vodníky?
To už si nějak nepamatuju, ale rozhodně mám postavu vodníka spojenou s Ladovejma obrázkama, takže jsem ho vždycky vnímal spíš jako hodnýho. Kdo by si ale nepamatoval spoustu různejch vodníků v podání Josefa Dvořáka – dokonce i v Arabele. Ale pak je tady i zlej vodník z Erbenovy KYTICE…
Film HASTRMAN je autory popisován jako příběh jedné lásky, jedné vášně a jedné krajiny. Jak ho vnímáte vy?
Je to dost zvláštní žánr, na mě působí spíš dojmem balady. Autor předlohy Miloš Urban ho nazývá zelený román, Ondra Havelka ho zase vidí trochu jako ekologický thriller. Jsem moc zvědavej, jak ho budou vnímat diváci.
Hastrman alias baron de Caus v prologu říká: „Vrátil jsem se ne jako ten, kým jsem, ale jako ten, kým jsem se stavěl být.“ Cítíte se jako herec podobně?
Pokud jde o hraní, já dám vždycky na první pocit, na první seznámení s tím, koho hraju. Už během čtení se mi vytváří kontury postavy a cítím, kam ji asi povedu. Pak to samozřejmě musím korigovat s režisérem.

 

baner-clanek


Takže na roli nejdete vědecky?
To hodně záleží na látce. Ale jsem spíš intuitivní herec. Takovej „puďák“.
Děj filmu je zasazen do malé vísky v době máchovské. Komorní, ale důležitou roli tam hraje farář, který si stěžuje na lid, stále pěstující pohanské zvyky. Nazývá ho pověrčivými hlupáky, kteří nemají pravou víru…
Vesnice měla vždycky větší náklonnost k pověrám a mýtům – asi proto, že lidi tam mají blíž k přírodě. Je v tom jejich celoživotní zkušenost. Na vesnicích taky najdeme mnohem víc věřících než ve městech. Já mám pocit, že člověk by měl v něco věřit. Život s vírou se totiž, aspoň já si to tak myslím, stává srozumitelnějším. Nakonec, v Desateru není vůbec nic špatně…
Pokud člověk nemá jasno v otázce Boha, není úplně lehké si říct, v co vlastně opravdu věří. Svedl byste to?
No, když potkám nějakou velkou nespravedlnost, věřím, na „boží mlýny“ a taky na to, že „na každého jednou dojde“. Já se v životě držím tří hlavních zásad: Co si člověk neudělá sám – to nemá, každý svého štěstí strůjcem a všeho s mírou…

 

labus2jpg.jpg


Ve filmu zazní motiv zodpovědnosti k tomu, co vytvořili naši předkové…
Mám pocit, že na to dneska nějak není čas. Život je strašně rychlej a navíc se lidi podle mě zaobíraj děsnejma blbostma a důležitý věci jim utíkaj.
Jak se vám sloužilo vašemu pánovi – Karlovi Dobrému?
Výborně! On je na tuhle roli ideální typ, nedovedu si představit, že by to hrál někdo jinej. Skoro jako by mu roli Miloš Urban psal na tělo.
V hlavní ženské roli se představila mladá brněnská herečka z Divadla Husa na provázku Simona Zmrzlá. Okouzlila vás Katynka stejně jako skoro všechny mužské postavy filmu?
Je nesmírně půvabná a má, což je pro herečku důležité, úžasný kouzlo i pro kameru. Pro plastičnost role bylo potřeba, aby okouzlovala, a to se opravdu povedlo. Ale musím se přiznat k trapasu, kterej jsem s ní zažil: asi měsíc po natáčení jsem byl na svatbě, která se odehrávala na plovárně. Já přišel až večer, venku stála nějaká slečna, zdravila mě a nesměle mi připomínala, že se známe. „Já jsem Zmrzlá.“ – „No jo, ono je tady fakt chladno,“ já na to… „Ježíš, no jó, omlouvám se, já vás nepoznal!“

 

labus3jpg.jpg
S Karlem Dobrým ve filmu Hastrman

 


Předpovídáte jí velkou filmovou budoucnost?
Proč ne? Není jen pohledná a nadaná, ale ještě k tomu krásně zpívá, takže se může uplatnit i v hudebních filmech a na divadle. Samozřejmě hodně záleží i na štěstí a na výběru rolí – v tomhle je herectví dost složitý.
Katynka je dcera rychtáře, náruživá čtenářka (i zakázaných knih), o níž farář říká: „Kdyby se narodila jako chlapec, studovala by v Praze na doktora.“ Máte s ní hezkou scénu, kdy drhnete podlahu a ona sedí a čte. Mohlo by se to stát Jiřímu Lábusovi v reálném životě?
Myslím, že když žena něco dokáže, pro nezamindrákovanýho partnera je to velice sexy. Je na ní pyšnej a je to pro něj zároveň i motor. Ale vzdělaný ženy, který chtějí mít kariéru i rodinu, to mají hrozně těžký – mnohem těžší než chlapi. Prostě to jde dohromady jen obtížně. Ale obecně vzato, pokud je ženská schopná, fandím jí. Měla by mít možnost dělat všechno, co ji baví.
Není divu, že máte pro ženy pochopení – jste asi nejobsazovanější muž v ženských rolích…
To vzniklo už v době před třiceti lety, kdy jsme s Oldou Kaiserem začali dělat společný pořady. Vždycky tam byla nějaká ženská postava, kterou na sebe jeden z nás musel vzít.

 

labus4jpg.jpg
Jiří Lábus v osmdesátých letech

 


Máte v sobě asi silný ženský element, když jsou vaše ženské role tak uvěřitelné…
Je pravda, že hodně čerpám z různejch lidí, který vidím třeba na ulici. Nemám auto, takže jezdím MHD, a kdykoliv vidím něco zajímavýho, hned to použiju. A přiznám se, že taky čerpám hodně z mé matky. Nejvíc to uplatňuju v rozhlasovým seriálu TLUČHOŘOVA RODINKA – tam používám přímo některý její výrazy.
Třeba?
Třeba když šel táta do restaurace, máma mu vždycky říkávala: „Táto, měj návratníka!“
Nedávno měl premiéru film HMYZ Jana Švankmajera, kde jste si zahrál netalentovaného herce – chrobáka. Nebyl to ale váš první švankmajerovský film. Čím vás fascinuje režisérova osobnost?
Celej život si drží svůj nezaměnitelnej filmovej jazyk, kterej fascinuje celej svět. Jeho neuvěřitelná surrealistická imaginace – myslím, že měl HMYZ natočenej v hlavě dřív, než padla první klapka…
Jste známý hlavně jako komediální herec, ale ceny jste, paradoxně, sbíral za role vážné…
To je pravda, i když dělat komedii je daleko obtížnější, proto to dělá mnohem míň lidí. Já jsem hrál komický role už na škole v DISKu. Pak mě ale Vladimír Michálek obsadil do vedlejší vážný role ve filmu AMERIKA, a určil mi tak trochu jinou cestu. Pro mě osobně je nesmírně důležitá rolička v jiným Michálkově nádherným filmu – v ZAPOMENUTÉM SVĚTLE. Pak tady byly další vážný role: ve ZDIVOČELé ZEMI, v KLAUNECH a televizní film Viktora Polesného SJEZD ABITURIENTŮ.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne