Dagmar Pecková

V kůži Mackieho Messera

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

 

text Jan Foll, foto Petr Kurečka a Jaroslav Urban  

 

peckova1jpg.jpg 

 

Proč právě Kurt Weill?

První impuls přišel už dávno. V roce 1992, tedy před pětadvaceti lety, skoro přesně v tentýž den jako chystaná premiéra v Lucerně, jsem měla premiéru ve Státní opeře Stuttgart. Účinkovala jsem tehdy ve Weillově a Brechtově opeře VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY. Do sopránové role Jenny mě tenkrát obsadila kontroverzní německá režisérka Ruth Berghaus. Během osmi týdnů dosti tvrdých zkoušek – jak hudebních, tak režijních – jsme neustále vedly diskuse o tom, jak Weilla vnímat a zpívat. A já začala chápat, že ta hudba, která svým způsobem připomíná návykovou drogu, stojí za bližší poznání. Přísahala jsem si, že se k ní jednou vrátím.

A kdy se váš zájem oživil?

Asi před dvěma lety jsem během jízdy autem poslouchala německou stanici SWR2, která je podobná naší Vltavě. Vysílali tam asi hodinové pásmo o Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi. Ten pořad mě tak fascinoval, že jsem si okamžitě sedla k počítači, objednala si všechny dostupné klavírní výtahy a pustila se do studia těch úchvatných songů. Mezitím jsem také poslouchala Lotte Lenyu, manželku Kurta Weilla, vlastně jedinou autentickou interpretku jeho písní.

 

banner_predplatne_clanek

 

Čím je Weillova tvorba výjimečná?

Byl to geniální reformátor klasických oper. Jejich tradiční témata – spjatá s dnes už poněkud vyčpělým romantickým patosem – přenesl z honosných paláců a nóbl salonů do obyčejných putyk, šantánů, bordelů i do podezřelých zákoutí zločinecké galerky. Jeho kariéra začala raketovým startem v Německu počátkem dvacátých let minulého století. Jeho operní prvotina měla premiéru rovnou ve Státní opeře v Drážďanech. Spolupráce s Bertoltem Brechtem ho katapultovala do první ligy doma i po celém světě. Později, když kvůli svému židovskému původu emigroval a nakonec doputoval až do Ameriky, ho zásadně inspiroval obdiv k americké hudbě. V jeho dílech lze proto najít spoustu jazzových prvků.

Já si vždycky myslel, že Weill skládal hlavně šansony…

Ale to je samozřejmě pravda. Narážíte zřejmě na songy, které u nás zpopularizovala Hana Hegerová. Viděla jsem ji na serveru YouTube v berlínském představení KURT WEILL REVUE z roku 1989, kde byla úžasná. Skvěle vedený hlas, bezchybná němčina, o emocionálním náboji ani nemluvě. Nesmírně si jí vážím také za její nahrávky BARBARA SONG a SURABAYA JOHNNY s krásnými texty Pavla Kopty… Musím však zároveň dodat, že vnímání Kurta Weilla je dnes trochu překroucené. Jeho nejslavnější píseň MACKIE MESSER nazpívalo hodně populárních zpěváků, včetně Louise Armstronga, Franka Sinatry nebo Robbieho Williamse. A tím pádem vzniká mylný dojem, že Weill byl především autorem pop-music. Lidé, kteří se podívají na plakát naší připravované show, se mě občas ptají, jestli jsme přesedlali na „popinu“. Ale samotný Weill se považoval za autora novodobých oper, lépe řečeno žánru, který označoval za „music theatre“, tedy hudebního divadla. V něm je důležitý nejen zpěv, ale i mluvené slovo, pohyby účinkujících, scénografie a další inscenační složky. Což je přesně to, co mě v mé práci vždycky zajímalo.

 

peckova2jpg.jpg
Autoři a protagonisté show WANTED (v popředí zleva): Šimon Caban, Dagmar Pecková, Michal Caban, producent Tomáš Ságl, barytonista Jiří Hájek, kostýmní výtvarnice Simona Rybáková a dirigent Jan Kučera

 

 

Zřejmě to souvisí s vaším naturelem, se snahou prolamovat operní kánony…

Máte pravdu, nepovažuji se totiž za operní pěvkyni v tradičním slova smyslu. Takové pojetí má přídech statičnosti, dokonce až jakési „kredencióznosti“, což se mi příčí. Pokud si mě publikum pamatuje z mé role Carmen, musí vědět, že typická operní zpěvačka jsem nikdy nebyla a nebudu. Nikdy mi nestačilo vyjadřovat se pouze hlasem. Vždycky tam bylo, jak aspoň doufám, něco navíc. Víc duše, víc tělesnosti, víc snahy o herectví. Nebyla jsem zkrátka Pecková, ale Carmen. A toho bych chtěla docílit i v naší připravované revue.

Máte v tomto ohledu nějaké vzory?

Odjakživa jsem obdivovala Mariu Callas. Ta vždycky věděla, co zpívá, a uměla to i adekvátně interpretovat. Proto nikdy nezněla povrchně.

Vraťme se k připravované inscenaci v Lucerně. Jak bude vypadat?

Bude to velkolepá kabaretní revue s patnácti hudebními čísly. Víc zatím prozradit nemůžu. Ale můžu snad říct, že scénář napsali CABANI a že spojujícím motivem inscenace bude příběh o přátelství Kurta Weilla a Bertolta Brechta. Budu v ní nejen zpívat, ale také mluvit. Ale mluvené slovo by mělo být specifickým výrazovým prostředkem našeho večera.

Kdo další se na té revui podílí?

Kostýmy vymýšlí Simona Rybáková, žena Šimona Cabana. Chceme v nich maximálně potlačit tu operní zatuchlost a „kredencióznost“, o níž už byla řeč. Základem bude korzet, k němu přibudou různé sukně, topy, boa a další doplňky. Kostýmy by měly zdůrazňovat klasicky elegantní ženskou siluetu. Ten pánský převlek za Mackieho Messera – inspirovaný nezapomenutelným klipem Miloše Kopeckého – je groteskní nadsázka, něco jako třešnička na dortu. Z hudebního hlediska se zmíním aspoň o dvou nejdůležitějších spolupracovnících. Prvním je Jan Kučera, skvělý dirigent, skladatel, pianista a autor některých aranžmá. V naší show bude dokonce i zpívat. Na jevišti Lucerny se spolu se mnou objeví také sólista pražského Národního divadla, barytonista Jiří Hájek. Jirku jsem oslovila kvůli jeho famóznímu hlasovému projevu. Chci, aby to byl večer Weilla zpívaného, ne recitovaného.

Na léto připravujete v Chrudimi hudební festival ZLATÁ PECKA. Jak se zrodil?

Před několika lety jsme se Štefanem Margitou společně vystupovali v rámci festivalu SMETANOVA LITOMYŠL. A protože v samotné Litomyšli už nebyly prostorové kapacity, uskutečnil se v chrudimských klášterních zahradách. Při pohledu na ta krásná místa mě napadlo, že by se do nich hodil festival. Navíc jsem se narodila v nedaleké vesnici Medlešice. S tím nápadem jsem tenkrát oslovila starostu, ale pak to nějak usnulo. Když jsem tam loni v dubnu koncertovala ke svému jubileu, tu myšlenku jsem mu nadhodila znovu. A on okamžitě pozitivně zareagoval. Než jsem večer odjížděla, všechno už bylo domluvené.

Co bude náplní festivalu?

Zahájení proběhne 27. srpna, první ročník bude ve znamení CARMEN. Druhý den se uskuteční koncert árií z klasické opery, povedu také několikadenní výukový seminář o interpretaci děl vrcholného romantismu a začátku dvacátého století; 2. září proběhne happening v mých rodných Medlešicích, jehož součástí bude módní přehlídka mé kamarádky Ivany Follové. A chystáme taky premiéru zajímavého projektu s herečkou Bárou Hrzánovou.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne