Karel Jerie

Rozkročen mezi malbou a komiksem

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto archiv Karla Jerie

 

jeriejpg.jpg
RACHACHA SMOTLACHA, 2011, akryl na plátně, 195 x 300 cm

 

 

Číst je můžeme dvojím způsobem: jako údaj o velikosti nebo jako římskou číslovku 40. Čtyřicátiny jste oslavil v březnu…

Výstavu jsem původně nezamýšlel jako retrospektivu k čtyřicátinám, ale když se ukázalo, že termín vernisáže se s narozeninami téměř shoduje a prostory galerie umožňují vystavit většinu mých velkých pláten, docvaklo mi to. Název XL v sobě spojuje oba významy. O uspořádání větší výstavy jsme mluvili s kurátorkou Pavlou Slancovou už před pár lety, když jsem se na dobříšském zámku zúčastnil skupinové výstavy s motivy andělů. A letos se to všechno potkalo najednou: moje čtyřicítka, termín výstavy i místo u pražského Anděla. Tahle část Prahy je pro mě vstupní branou do města na cestě z Dobříše, kde žiju.

Jak je expozice v Portheimce koncipovaná?

První, co návštěvníci uvidí, bude andělský průvod, který nakreslím přímo v prostorách výstavy na archy papíru. Zároveň na nich bude dost místa, aby si každý návštěvník mohl dokreslit svého anděla strážného. Vedle velkoformátových obrazů tu uvidí i ukázky komiksové tvorby.

 

banner_predplatne_clanek3

 

Na Dobříš jste se odstěhoval před dvěma lety. Měl jste už dost rušného života v Praze?

Jako rodilý Pražák jsem si užil velkoměsto až až. Teď mi stačí, když se do Prahy občas dostanu na jeden den – a mám toho plný kecky. Těším se na zahradu a na klid. Do Dobříše to z Prahy trvá jen zhruba půlhodinu, takže v Americe by nás určitě považovali za předměstí. Když jsem jako student AVU bydlel v Praze na Zahradním Městě, potřeboval jsem na cestu do centra paradoxně víc času než teď. Takže otázka, co je dálka, je relativní.

V dětství jste chodil na výtvarku do „lidušky“, pak na Hollarku a později na zmíněnou AVU. Takže jste byl kluk, který si odmala hodně kreslil?

Když jsem byl na základce, začal jsem si vymýšlet svoje vlastní komiksy. V umění jsem vyrůstal odmalička. Babička z maminčiny strany byla malířka Helena Kramaříková Šemberová. Její krajiny jsme měli doma.

Kdo další z našich výtvarníků vás v dětství ovlivnil?

Samozřejmě pánové Lada a Sekora. Obou si velmi vážím, protože mě vlastně nepřímo přivedli k mé profesi. Jejich ilustrace jsem znal z dětských knížek, některé jsme doma měli ještě po rodičích. Jako jakousi retro vzpomínku na klasická leporela jsem udělal knížku O ZLOBIVÉM HOUBAŘI, ke které mi můj bratr Denis napsal vynikající verše. Chtěli jsme, aby působila podobně jako stará leporela, a tomu jsme přizpůsobili styl textu i ilustrace.

 

jerie1jpg.jpg
UŽ JEDOU, 2008, olej na plátně, 190 x 420 cm

 

 

Četl jste jako kluk komiksové vydání RYCHLÝCH ŠÍPŮ?

Poznal jsem je v době kolem sametové revoluce, když začaly vycházet jako reedice. Bylo mi třináct a docela mě chytly. Shodou okolností teď dělám komiksy pro časopis Junák. Práce pro děti mě vrací zpátky do dětství. Přemýšlím, jak bych to nakreslil tak, aby mě to bavilo, kdybych byl ještě klukem. Ale zároveň nechci, aby byly moje kresby příliš dětinské, protože děti snesou víc, než si myslíme. Když si v příběhu přečtou něco, čemu úplně nerozumí, může je to nasměrovat k tomu, aby si určitou informaci vyhledaly samy.

O co v těch příbězích jde?

V krátkých stripech a jednostránkových komiksech vyprávím o vzniku Junáka u nás a jeho prvních táborech. Dostávám scénář, který následně zpracovávám. Také kreslím pro časopis Bublifuk, který je alternativou ke Čtyřlístku. Tam vychází na pokračování komiks ZELENÝ VLK. Je to možná trochu ulítlé, pracuje se tam hodně se symboly a alchymií, ale zároveň se musí udržet rovina srozumitelná dětem.

Komiksový kreslíř a zároveň teoretik komiksu Tomáš Prokůpek vás přirovnal k rhodskému kolosu, protože stojíte rozkročen mezi malbou a komiksem. Jak u vás tyto světy fungují?

Baví mě jejich vzájemné propojení. Někdy dělám komiks a souběžně maluju obrazy, které buď přímo vycházejí z komiksu nebo na něj volně navazují. Někdy vznikne nejdřív obraz nebo celá série obrazů, a teprve po letech komiksový příběh. Ale příběh je tam vždycky. Něco se právě děje, cosi dalšího bude teprve následovat. Jako by člověk nakoukl do kina, viděl nějakou scénu, aniž by věděl, jak to začalo a jak to bude pokračovat. A to je právě podnětné pro lidi, kteří přijdou na výstavu: Aby si tyhle meziscény sami dosadili a dotvořili si ve své fantazii konec příběhu. To je to, co chci dostat do svých obrazů.

Vaše obrazy jsou často dramatické, plné lovů, zápasů a bojů…

Samozřejmě obsahují recesi. Rád spojuju nadsázku a vážná témata, zobrazuji vážné věci nevážně a naopak. Hledám hranici, co to ještě snese. Přijde mi, že když jde o vážné téma, které se navíc pojme vážně, může to ve výsledku naopak působit směšně a absurdně. Zatímco lehký nadhled to celé jistí v udržitelné rovině.

Malujete zloduchy i superhrdiny. Které z nich máte radši?

Klasický superhrdinský komiks mě moc nezajímá. Líbí se mi takové, které z klasického schématu nějakým způsobem vybočují, jako například PINOCCHIO současného francouzského kreslíře Vincenta Paronnauda, který si říká Winshluss. Jde o volnou verzi, v níž je Pinocchio zpracovaný jako robot. Winshluss tu vypráví buď úplně bez textu, jen obrazem, anebo pak zaplní další tři stránky spoustou textu. Člověk nemusí číst všechno, aby příběhu porozuměl. To mám na současném komiksu rád: když autor používá klasické téma, do kterého dává současný prvek. Winshluss má originální styl, jehož výsledkem je velice působivá knížka.

 

jerie2jpg.jpg
Karel Jerie

 

 

Pokud hovoříme o současném komiksu, jak si vede ten náš?

Myslím si, že se usadil a etabloval. Asi nikdy nebude masovou záležitostí, ale takhle to chodí i u ostatních uměleckých oborů.

V roce 2006 jste spolu s kamarády založil festival KOMIKSFEST!. Po jeho desátém ročníku jste vloni ohlásili, že se další ročník konat nebude. Proč?

KOMIKSFEST! založil můj kamarád Tomáš Hibi Matějíček (1978 až 2009) s Joachimem Dvořákem. Já jsem v týmu fungoval jako výtvarná podpora. Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho. Festival zajišťovala organizačně jen hrstka lidí. Stál je hodně energie, která se časem vyčerpala. Nejde tedy jen o financování, ale také o jisté vyhoření. Každý z pořadatelů pracoval i na svých vlastních věcech a tahle intenzivní příprava člověka po určité době doslova vycucne. To, že to deset let šlapalo, beru jako velký úspěch.

Prozatím zůstane aspoň festivalová komiksová cena Mu­riel. Stejně jako vloni se bude i letos předávat v Brně…

Bylo by škoda, kdyby tradice úplně zanikla. Naše sdružení Sequence, které spolupracuje s nakladatelstvím Labyrint Joa­chima Dvořáka, se domluvilo s mezinárodním komiksovým festivalem KOMA v Brně, aby nám poskytl útočiště a aby se komiksové ceny zatím udělovaly tam.

Pražský KOMIKSFEST! byl místem, kde se pravidelně potkávali lidé z branže. Kde to bude nyní?

Stejně jako předtím. Na výstavách nebo výtvarných workshopech. V červnu proběhne tradiční festival CRWECON, který pořádá nakladatelství Crew. Pravidelně se tu setkávají autoři komiksů s lidmi, kteří mají o tenhle druh umění zájem. Když se mezi ně dostanete, je to dost přehledná scéna složená z autorů, vydavatelů, recenzentů a kritiků, kteří o sobě vědí. Někdy se to dokonce i prolíná. Někteří teoretici, jako třeba zmíněný Tomáš Prokůpek, komiksové příběhy sami píší.

Před několika lety jste se pustil do Voltairova CANDIDA, v němž se spojily vaše výtvarné nápady s klasikou francouzského osvícenství. Jak těžké bylo vybrat z literární předlohy vše podstatné tak, aby výsledek nepůsobil příliš didakticky?

Původní text má rychlý spád, vzhledem k době vzniku je to hodně moderní způsob vyprávění. Otočíte stránku – a rázem se ocitnete na druhém konci zeměkoule. Během jednoho odstavce tam proběhnou čtyři bitvy. Říkal jsem si, že by tato předloha mohla snést ledacos. Pojal jsem to tak, abych zachoval původní styl, ale zároveň CANDIDA zpracoval po svém. Šel jsem dál a zkusil, co to snese, proto se v příběhu objeví třeba i dinosauři. Vycházím z dobových karikatur 19. a 20. století, kde byly použity různé zvířecí prvky.

Dinosauři se objevili i v komiksové sérii ČEŠI, v níž jste dal výtvarnou podobu dílu o událostech roku 1968. To by asi čekal málokdo…

Byla by škoda, kdybych tuhle možnost nevyužil. Přemýšlel jsem, jak to výtvarně zpracuju, protože původní scénář filmového seriálu funguje v televizi jinak než v komiksu. Celý text se musel hodně proškrtat, aby se neskládal jen ze samých mluvících hlav. S autorem televizního scénáře Pavlem Kosatíkem jsme zevrubně probírali úpravy tak, aby text dával smysl, a aby v něm zůstaly důležité věci, doložené například ze zvukových záznamů nebo z korespondence. Kromě toho je v komiksu i dostatečný prostor pro vlastní fantazii.

Jak vás ale napadlo, že ztvárníte tehdejší reálné postavy politiků jako druhohorní ještěry?

Během prvních týdnů jsem nakreslil asi pět stran realistického komiksu, ve kterém vystupují normální lidé. To mi ale přišlo blbý, protože to tam vůbec nesedělo. Dlouho jsem nevěděl, jak jinak bych to měl pojmout. Bavil jsem se o tom s manželkou a přitom nadhodil, jestli mám snad tyhle reálné lidi nakreslit třeba jako dinosaury? A manželka na to, proč ne? Takže mě k tomu vlastně takhle postrčila.

Co si o vašem nápadu myslel Pavel Kosatík?

Na první schůzce jsem ještě neměl ukázku z komiksu, ale Pavel viděl skici jednotlivých postav. Snažil jsem se, aby to bylo takzvaně na půl cesty: aby si postavy byly v něčem podobné, ale aby to byli současně dinosauři. Pavel s tím neměl problém, tenhle směr se mu líbil a přál mi, aby to fungovalo po celou dobu příběhu.

Překvapily vás ohlasy čtenářů?

S pojetím nedávné historie mohou mít problém žijící pamětníci nebo jejich potomci. Typickým příkladem je televizní seriál BOHÉMA, který rozpoutal vášnivé diskuse. Ale překvapilo mě, že naprostá většina lidí tenhle můj komiks přijala kladně. Tady jsme opět u toho, jak si pohrát s mírou vážného a nevážného: V lehké nadsázce mohu lépe pracovat s mimikou, třeba když se Brežněv naštve a začne řvát. Pokud to ve výrazu přepálím, promění se lehce na zvířecího dinosaura. Jednotlivé hlavy ještěrů jsou vždycky specifické. Už jen podle siluety poznáte, že například ten s protáhlou hlavou je Dubček. Takže tenhle způsob práce byl daleko svobodnější a nabízel víc možností, než kdyby politici vypadali normálně.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Jaroslav Sedlák

Jaroslav Sedlák

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Kultura - výběr z článků

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Nenechte si ujít komentované prohlídky na Novoměstské radnici

Nenechte si ujít komentované prohlídky na Novoměstské radnici

V minulém roce navštívilo Novoměstskou radnici více jak 190 000 lidí. Málokdo však ví, že v průběhu staletí se stala svědkem mnoha dějinných událostí. Komentované prohlídky, které pokračují i letos, tak návštěvníkům odkryjí její podivuhodný příběh.

Jackie

Jackie

Druhého února vstupuje do kin snímek JACKIE, dlouho očekávané drama režiséra Pabla Larraína. Od své loňské premiéry na filmovém festivalu v Benátkách snímek posbíral řadu ocenění od kritiků i festivalových porot, včetně nominace na Zlatý glóbus nebo čerstvé nominace na cenu BAFTA pro představitelku titulní role Natalii Portmanovou.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne2