Světla a stíny Kibery

aneb Pohled fotografa na největší slum v Africe

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

 

text Marcel Koláček a Jiří Pasz, foto Marcel Koláček

 

kibera1jpg.jpg
Výroba chapati (bílých chlebových placek), typického pokrmu ve východní Africe

 

Na naší planetě žije sedm mi­liard lidí. Všechny nás spojuje potřeba někde bydlet. V současnosti jedna miliarda lidí bydlí ve slumech, v těch nejtěžších, sotva představitelných podmínkách. A v bu­doucnu bude těchto „měst“ přibývat, pro­tože urbanizace světa pokračuje překotným tempem. I když je Kibera jeden z mnoha slumů nacházející se na africkém kontinentě, má jedno prvenství: patří k největším slumům na světě.

Vlastnictví půdy
Kibera vznikla jako osada v lesích mimo Nairobi. Když se nubijští vojáci vrátili z první světové války, byly jim, jako projev uznání, přiděleny pozemky.
Keňa získala nezávislost na Anglii v roce 1963. Od roku 1970 hospodáři pronajímali své nemovitosti v Kibeře výrazně většímu počtu nájemníků, než bylo povoleno zákonem. Obyvatelé Kibery jsou Afričané. Původní osadníci Nubijci, lidé z keňsko-súdánské hranice, nyní zabírají asi 15 procent Kibery, jsou to většinou muslimové a ve většině případů vlastníci chatrčí ve slumu. Další majitelé jsou Kikujové (kmen z Nairobi) – ve většině případů sami v Kibeře nežijí, chatrče pouze pronajímají. Většina nájemníků jsou z kmenů Luo, Luhya a Kamba – lidé ze západní Keni. V Kibeře existují mnohá napětí, zejména mezi lidmi z kmene Luo a Kikuji, ale také mezi pronajímateli a nájemci. Multietnický charakter Kibe­ry vytváří kmenový systém, který prostupuje keňskou politikou a to vedlo v Kibeře k řadě malých etnických konfliktů v celé její dlouhé historii. Keňská vláda vlastní všechny pozemky, na nichž Kibera stojí, a ráda by se Kibery zbavila. Ale abychom vládě nekřivdili, přece jen do Kibery něco investovala. Vyasfaltovala dva hlavní silniční tahy, vybudovala veřejné toalety a sprchy, jsou tu vládní školy, místní ředitel jedné ze soukromých škol je během rozhovoru spočítal na čtyři, včetně jedné speciální, vše je ale samozřejmě nedostačující vzhledem k počtu populace.

 

banner_predplatne_clanek

 

HIV je tabu
Místní žena, která se dlouhodobě problémem HIV zabývá, odhaduje, že je takto postižených 20 procent místních obyvatel, také velký počet osiřelých dětí má virus HIV.
V Kibeře neexistuje žádná vládní zdra­votnická péče. Tu poskytují dobročinné organizace a kostely a odvádějí skvělou práci. Dosažitelný pro všechny je test na HIV zdarma, a je-li pozitivní, lidé dostávají zdarma i generické ARV léky. Problém HIV je samozřejmě hlubšího rázu, všichni to vědí, ale je to tabu. Pokud se o nakaženého člověka začne zajímat veřejnost, přináší to silné negativní sociální dopady. Výsledkem je skrývání zdravotního stavu, absence diskuse a tím i prevence. Podle jednoho výzkumu je žen nakažených virem HIV pětkrát víc než mužů. Důvodů je několik. Pouze 41 procent chlapců a 32 procent dívek ví, že kondomy jsou účinnou prevencí. Celých 43 procent dotázaných dospívajících dívek uvedlo, že jejich první sexuální zkušenost byla vynucená. A 66 procent dívek od svých 16 let pravidelně obchoduje se sexem výměnou za potraviny. Mnoho z nich začíná sexuálně žít už v šesti letech.
I když je počet zdravotnických center vzhledem k populaci nedostačující, v kontrastu s venkovním prostředím je jejich stav až překvapující. Působí čistě, svěže, organizovaně. Většinou jsou vytvořena z přepravních kontejnerů. Ve slumech se vyskytuje cholera a tyfus v důsledku špatné hygieny a infikaci odpadní vody. Častá je i malárie.

 

kibera2jpg.jpg
Dívenka mě upřeně a nedůvěřivě pozoruje. Její vzhled mě ihned zaujal, neváhal jsem a zvěčnil jsem ji.

 

 

Kriminalita a násilí
Jsou součástí každodenního života, jednou z příčin je nedostatek policejních složek, také jejich velká zkorumpovanost. Oblíbenost místní policie je na bodu mrazu. Za kriminalitou stojí i changaa, místní pálenka z kukuřice, která se vyrábí nesprávně, takže má obvykle velmi vysokou hladinu methanolu, je velmi levná a velmi silná (více než 50 % alkoholu), lidé jsou po pár skleničkách velmi opilí. Vysoká nezaměstnanost v Kibeře způsobuje, že mnoho lidí začíná pít brzy ráno, což vede k násilí, loupežím, znásilňování atd. Také levné léky a čichání lepidla jsou rostoucím problémem, lidé se stávájí závislými. Vzhledem k tomu, že mnoho mužů nepoužívá kondomy a je rozšířeno požívání ilegálně pálené changy, mnoho dívek otěhotní mezi 16. až 25. rokem. Většina z těchto těhotenství je nežádoucí, v mnoha případech dochází k umělému potratu, což bývá velmi nebezpečné. Tuto skutečnost se snaží zlepšit mnoho charitativních organizací.
Prošel jsem velkou část slumu s doprovodem a ke konci pobytu navzdory negativnímu mediálnímu obrazu i sám na vlastní pěst a žádný problém nenastal. Pohyboval jsem se zcela svobodně. Jistě, byla místa, která místní nedoporučovali navštívit bez doprovodu, kvůli velkému riziku přepadení. To ostatně hrozí v každém větším městě. Potkal jsem zde mnoho vlídných lidí. Postupem času mě již poznávali a posledních pár dnů bylo fotografování naprosto bezproblémové.

Bydlení
Boudy jsou postaveny z bláta, vlnitého plechu, hlíny, někdy mají betonovou podlahu. Cena nájemného se pohybuje v přepočtu okolo 180 Kč za měsíc. V těchto chatrčích bydlí i osm a více lidí, mnoho z nich spí na podlaze. Pokud si chcete dopřát lepší zázemí v podobě kameného baráčku se sociálním zařízením a čtyřmi místnostmi, musíte našetřit našich téměř čtyři tisíce korun, což je pro většinu místních nedosažitelné. Jen asi pětina obydlí v Kibeře má elektřinu, která se tu většinou odebírá načerno, časté jsou výpadky.
Ulicemi a uličkami mezi obydlími protékají stoky. Ve většině obydlí Kibery nejsou toalety. Jedna latrína (díra v zemi) je sdílena až padesáti chatrčemi. Jakmile je plná, mladí chlapci latríny vyprázdní a jejich obsah vyklopí k řece či do řeky. UN-Habitat a několik dalších agentur se snaží zlepšit tuto situaci, ale je to bolestně pomalý proces, protože mnoho Kibeřanů používá „létající záchod“, to znamená vyprazdňování do plastového sáčku či plechovky, které se v noci jednoduše vyhodí do vzduchu. Kam padne, tam padne. Většina odpadních vod teče z kopce v otevřených příkopech, které se táhnou kolem obydlí, což vede k množení hmyzu a zápachu. Otřesné hygienické podmínky zapřičiňuje i nedostatek vody. Donedávna Kibera neměla žádnou vodu. Musela být přiváděna z přehrady v Nai­robi. Přehradní voda není čistá a způsobuje tyfus a choleru. Nyní se v Kibeře nacházejí dva rozvody vody vybudované městem Nairobi a Světovou bankou. Obyvatelé si tedy mohou nabrat čistou vodu, za 20 litrů zaplatí přibližně 0,72 Kč. Jedni mají štěstí, že bydlí blízko u vodních kohoutů, druzí podnikají zdlouhavé cesty za vodou s kárkami. Když prší, obyvatelé sbírají dešťovou vodou ze střech pomocí kýblů a barelů, což je velmi nebezpečné, protože tato voda obsahuje mnoho škodlivých bakterií, jelikož většinu střech ohrožují již zmíněné „létající toalety“, a produkují tak vysoce kontaminovanou vodu.

 

kibera3jpg.jpg
Místní boxeři během pravidelného tréninku ve skromné „tělocvičně“, kde je nesnesitelné parno. 

 

 

Odpad
Rozhodně patří mezi nejviditelnější problémy. Otřesný pohled. Za poslední roky je prý změna k lepšímu znát, vláda najímá mnoho místních na svoz odpadu, stále to ale není dostačující. Místní jsou pasivní, jsou přesvědčeni, že se o odpad má starat pouze vláda. V mnoha případech mi říkali „vláda se nezajímá“. Ať tak či onak, inicia­tiva místních by pomohla zlepšit životní prostředí. Dokud to ale bude záležitostí pouze pár jedinců, kteří si sice zaslouží uznání, ale reálně toho mnoho nezmohou, lepší budoucnost je v nedohlednu. V obecném postoji se odráží mentalita místních, jejich přístupu.

Inspirace?
Seznam problémů slumu by mohl pokračovat v podobě politických a kmenových sporů, nedostatku soukromí vzhledem k vysoké populaci, absence fauny, flóry atd. To vše na pouhých dvou a půl kilometrech čtverečních.
Zní to hrozivě. Je ale realita skutečně tak děsivá, jak se zdá? Je vůbec něco pozitivního na takovém místě? Pro čerstvého pozorovatele je tato myšlenka nepřípustná. Zdá se jako bláznovství vydat se sem dobrovolně. Člověk se musí přenést přes počáteční šok a strávit tu mnoho času, aby si uvědomil, že inspiraci může nalézt i zde. Trvalo mi téměř celý měsíc, než jsem dokázal docenit toto prapodivné a nám tak cizí místo. S výčtem dostupných informací má představivost pracovala na plné obrátky.

Má cesta
Započala 8. srpna 2016, kdy jsem se na měsíc připojil k českému týmu filmařů, kteří tu po dobu dvou měsíců natáčeli dokumentární cyklus. Parta Čechů si vzala za úkol popsat slum bez stereotypů. Chtějí ukázat, že všechno není jen černobílé, negativní, ale že i na takovém místě je mnoho věcí pozitivních. Z toho důvodu se sem vrací jedna členka týmu již deset let. Film má být o světě, který je drsný, ale i veselý. I lidé žijící v nejtěžších životních podmínkách mohou být inspirující. Například avantgardní umělci malují noviny pro lidi, kteří neumějí číst. A umí místní bylinkář opravdu namíchat nápoj lásky? Jak si vytvořit ledničku tam, kde není elektřina? Najde se nový keňský Rocky mezi dětmi v místním boxerském klubu? Jak tanec rozvíjí nejen tělo, ale i ducha? Jak místní využívají skládky? Na to a mnoho dalšího se pokoušejí filmaři odpovědět za pomoci dvou bratří z kmene Luo, kteří jim věrně asistují. Vzniká neotřelý dokumentární film, který pokládá a zodpovídá mnoho otázek, ukazuje Kiberu a její osobnosti v širších souvislostech.
Já fotografuji každodenní život. Nena­rážím sice na žádné překážky, ale rozhodně se nedá říct, že by místní byli lhostejní k tomu, že na ně míříte objektivem. Zpočátku si vás prohlížejí s nedůvěrou, o „muzungus“ (původně prý oslovení označovalo britské kolonialisty), běloších, kteří vnímají Kiberu jako atrakci, tu nemají valného mínění. To se týká novinářů a všech médií. „Jeden den přijdou, natočí a nafotí, co chtějí, a odejdou, nic jiného je nezajímá,“ říká John, jeden z místních, a jeho názor sdílí většina. Johna jsem míjel den co den u stánku s občerstvením. Jeho exkluzivní menu obsahovalo vejce natvrdo, rozpůlené a naplněné směsí nasekaných rajčat a koření. Vynikající a levné. Stal jsem se jeho pravidelným zákazníkem. Lidé jako John vaše představy změní. Po určité době si zvyknete na zdejší rytmus života, včetně všudypřítomného odpadu; společně s „kanalizací“ a zápachem, táhnoucím se mezi příbytky z hlíny, dřeva a plechu, vytvářejí specifický kolorit Kibery.
Pár dní před odjezdem jsem se dozvěděl, že několik stovek metrů od slumu se nachází velký les. Mohu potvrdit, že útěk z nevlídného prostředí slumu do oázy klidu a zeleně působí jako balzám na duši.

 

kibera4jpg.jpg
Muslimský chlapec čekající na pravidelnou modlitbu v jedné z místních mešit

 

 

Co je pozitivní?
Překvapující je, že v Kibeře seženete téměř vše. Od „značkového“ oblečení po nejnovější elektroniku, chytré mobilní telefony – a disponuje jimi značná část obyvatel. Chcete si zahrát na nejnovější playstation? Za 12 Kč na hodinu žádný problém. Významné plus Kibery jsou nízké životní náklady, je tu levně. To je zřejmě hlavní důvod, proč tu mnoho lidí žije dobrovolně. Rodiny, které dostaly od vlády nové bydlení, se vrátily do Kibery a byt mimo slum pronajímají. Způsob života ve slumu jim chybí. Kde jinde se najíte za dvacetikorunu na den? Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ceny mimo slum nejsou příznivé, v mnoha případech byly vyšší než u nás. Nakupoval jsem a stravoval se ve slumu, kde jsme také pobývali.

Náboženství
V Kibeře je naprostá převaha křesťanů, muslimové tvoří asi deset procent obyvatel. Ve slumu stojí stovky skromných „svatostánků“. Náboženské problémy jsem nezaregistroval, obě strany se respektují. Náboženství je tu bráno velmi vážně, je silnou součástí každodenního života. Navštívil jsem kostely i mešity, na obou stranách jsem byl přijat velice mile a kultivovaně.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

Reportáže - výběr z článků

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Kráčet po vodě jako…

Kráčet po vodě jako…

Chození po vodě je jedním ze snů lidstva. A svým způsobem je to určitý druh umění. Podle Písma suchou nohou dokázal přejít jezero pouze Ježíš Kristus. Po letošní instalaci díla THE FLOATING PIERS (Plovoucí mola) to dokázal i známý bulharský umělec Christo, a díky němu i tisíce dalších lidí…

Dillí – Indie

Dillí – Indie

Neoddělitelnou součástí indické metropole Dillí je federální hlavní město Nové Dillí se sídly všech vládních orgánů a institucí. Rozprostírá se na území o rozloze padesáti kilometrů čtverečných a má více než 16 milionů obyvatel. Hned po Bombaji je druhým největším městem Indie a zároveň i třetí největší světovou aglomerací.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne