Jiří Hrzán

Myslel si, že umí létat?

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

text Pavel Taussig, foto Sas Janovský

 

hrzanjpg.jpg

 

V mládí býval nadšeným a dobrým sportovcem – věnoval se lehké atletice, plavání, fotbalu i hokeji. Mrštnost a obdivuhodnou pohyblivost si udržel později i na jevišti a před filmovou a televizní kamerou. Neuspěl, když se ucházel o přijetí na DAMU; úspěšný však byl při zkouškách na námořní akademii v polském Štětíně. Dozvěděl se, že Emil František Burian otevírá při svém divadle studio, šel za ním a Burian se ho zeptal: „Co dělá tatínek?“ – „Je zahradníkem.“ – „Když je tatínek zahradníkem, řekni, milý hochu, ředkvička.“
Jako by usmívající se divadelník tušil, že zkoušený míval ještě nedávno s písmenem „ř“ problémy. Zkouška dopadla dobře, a když po dvou letech Burian zemřel, Hrzána vzali hned do třetího ročníku divadelní akademie. Ještě jako studenta ho pozvali do Semaforu, kde účinkoval ve hře TAKOVÁ ZTRÁTA KRVE (1960).
Od roku 1961 hrál v pardubickém divadle, kde se potkal s Josefem Somrem. Společně obývali pokoj v divadelní ubytovně. Jeden chválil druhého, jak ohleduplně a vstřícně mizel spolubydlící třeba do kina, když měl být čistý vzduch. Jak mohli tušit, že se stanou za pár let členy slavného pražského Činoherního klubu! Ale mezitím ještě přijal Jiří Hrzán pozvání do ostravského Divadla Petra Bezruče. V Činoherním klubu se zaskvěl hned první rolí v zahajovacím představení v roce 1965, jako sluha Syr v Machiavelliho MANDRAGOŘE. Jiří Menzel, režisér této inscenace, řekl: „S Jirkou se dobře spolupracovalo, protože to byl herec s fantazií. Byl schopen nechat na jevišti duši. Ale musel se usměrnit a někdy to dalo práci. A někdy to ani nešlo.“
Jiří Hrzán byl ve svém angažmá nadmíru spokojený. Hojně ho obsazovali, v repertoáru měl různorodé role. Herec, jemuž říkali, snad i s odkazem na slavného Friga, „komik kamenné tváře“, rozesmával diváky, ale zvládal bravurně i dramatické a psychologické role. Byl oceňován, že do vážnosti uměl vložit velkou dávku humoru.
Ale vážné role opravdu nebyly Hrzánovým hereckým údělem. O to víc zasáhl diváky studií psychopatického a charakterově rozvráceného mladého vězeňského dozorce v bizarním filmu HLÍDAČ (1970).

Vada nevada
Jiří Hrzán měl zcela slyšitelně vadnou výslovnost. Herec tvrdil, že jeho zadrhávání bylo psychického původu. Měl asi pravdu, protože když s Činoherním klubem hráli v Londýně a nemusel mít obavy, že mu publikum nerozumí, mluvil plynně. Mimochodem, v metropoli nad Temží měli úspěch i ostatní kolegové; jedině on však dostal nabídku na stálé angažmá.
Režisér Jiří Krejčík tlumil Hrzánovu vadu řeči tím, že ho nechal hrát ve SVATBĚ JAKO ŘEMEN (1967) postavu ženicha, který má mírně „přebráno“. A Halibut z PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY (1967), filmu rovněž režírovaném Krejčíkem, je dokonce značně opilý. Budiž řečeno, že herec opilost nepřehrává a zajíkavost nepřehání. Pod dobrým režijním vedením použil správnou míru komediální stylizace.
To Václav Vorlíček v komedii PANE, VY JSTE VDOVA! (1970) si počínal bez skrupulí a vědomě využil pro zvýšení humorného účinku Hrzánova nedostatku. Iva Janžurová, která měla mluvit jeho dikcí, pracně zkoušela, aby se chytala. Navzdory šumlování, zadrhávání, dokonce i koktání, byl hodnocen jako pravdivý herec, který nedokáže říct falešnou větu. Podle všeho mu bylo bližší jevištní herectví. Můžeme tak soudit i podle toho, že jednou řekl: „Na divadle si člověk lépe ověří, na co stačí a na co ne.“

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Osobnosti - výběr z článků

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne