Jiří Hrzán

Myslel si, že umí létat?

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

text Pavel Taussig, foto Sas Janovský

 

hrzanjpg.jpg

 

V mládí býval nadšeným a dobrým sportovcem – věnoval se lehké atletice, plavání, fotbalu i hokeji. Mrštnost a obdivuhodnou pohyblivost si udržel později i na jevišti a před filmovou a televizní kamerou. Neuspěl, když se ucházel o přijetí na DAMU; úspěšný však byl při zkouškách na námořní akademii v polském Štětíně. Dozvěděl se, že Emil František Burian otevírá při svém divadle studio, šel za ním a Burian se ho zeptal: „Co dělá tatínek?“ – „Je zahradníkem.“ – „Když je tatínek zahradníkem, řekni, milý hochu, ředkvička.“
Jako by usmívající se divadelník tušil, že zkoušený míval ještě nedávno s písmenem „ř“ problémy. Zkouška dopadla dobře, a když po dvou letech Burian zemřel, Hrzána vzali hned do třetího ročníku divadelní akademie. Ještě jako studenta ho pozvali do Semaforu, kde účinkoval ve hře TAKOVÁ ZTRÁTA KRVE (1960).
Od roku 1961 hrál v pardubickém divadle, kde se potkal s Josefem Somrem. Společně obývali pokoj v divadelní ubytovně. Jeden chválil druhého, jak ohleduplně a vstřícně mizel spolubydlící třeba do kina, když měl být čistý vzduch. Jak mohli tušit, že se stanou za pár let členy slavného pražského Činoherního klubu! Ale mezitím ještě přijal Jiří Hrzán pozvání do ostravského Divadla Petra Bezruče. V Činoherním klubu se zaskvěl hned první rolí v zahajovacím představení v roce 1965, jako sluha Syr v Machiavelliho MANDRAGOŘE. Jiří Menzel, režisér této inscenace, řekl: „S Jirkou se dobře spolupracovalo, protože to byl herec s fantazií. Byl schopen nechat na jevišti duši. Ale musel se usměrnit a někdy to dalo práci. A někdy to ani nešlo.“
Jiří Hrzán byl ve svém angažmá nadmíru spokojený. Hojně ho obsazovali, v repertoáru měl různorodé role. Herec, jemuž říkali, snad i s odkazem na slavného Friga, „komik kamenné tváře“, rozesmával diváky, ale zvládal bravurně i dramatické a psychologické role. Byl oceňován, že do vážnosti uměl vložit velkou dávku humoru.
Ale vážné role opravdu nebyly Hrzánovým hereckým údělem. O to víc zasáhl diváky studií psychopatického a charakterově rozvráceného mladého vězeňského dozorce v bizarním filmu HLÍDAČ (1970).

Vada nevada
Jiří Hrzán měl zcela slyšitelně vadnou výslovnost. Herec tvrdil, že jeho zadrhávání bylo psychického původu. Měl asi pravdu, protože když s Činoherním klubem hráli v Londýně a nemusel mít obavy, že mu publikum nerozumí, mluvil plynně. Mimochodem, v metropoli nad Temží měli úspěch i ostatní kolegové; jedině on však dostal nabídku na stálé angažmá.
Režisér Jiří Krejčík tlumil Hrzánovu vadu řeči tím, že ho nechal hrát ve SVATBĚ JAKO ŘEMEN (1967) postavu ženicha, který má mírně „přebráno“. A Halibut z PENSIONU PRO SVOBODNÉ PÁNY (1967), filmu rovněž režírovaném Krejčíkem, je dokonce značně opilý. Budiž řečeno, že herec opilost nepřehrává a zajíkavost nepřehání. Pod dobrým režijním vedením použil správnou míru komediální stylizace.
To Václav Vorlíček v komedii PANE, VY JSTE VDOVA! (1970) si počínal bez skrupulí a vědomě využil pro zvýšení humorného účinku Hrzánova nedostatku. Iva Janžurová, která měla mluvit jeho dikcí, pracně zkoušela, aby se chytala. Navzdory šumlování, zadrhávání, dokonce i koktání, byl hodnocen jako pravdivý herec, který nedokáže říct falešnou větu. Podle všeho mu bylo bližší jevištní herectví. Můžeme tak soudit i podle toho, že jednou řekl: „Na divadle si člověk lépe ověří, na co stačí a na co ne.“

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne