Radim Špaček

Vše hovořilo pro, abych s předlohou svoje síly poměřil

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

text Jan Kerbr, foto Patrik Nguyen a archiv

 

 spacek1jpg1.jpg

 

Jak ses dostal k tématu filmu ZLATÝ PODRAZ?
Přišel jsem k tomu, jak se říká, jako slepý k houslím. Obrátil se na mě producent Bouček, který produkoval televizní seriál o soudci A. K., na němž jsem se režijně podílel. Když jsem jednou přišel v šest ráno na plac, přepadl mě se scénářem, ať si ho přečtu, že chce, abych to točil. Zprvu jsem byl v rozpacích, protože v té době byl scénář slabší, než jak ho později autoři dopracovali, a také já a basketbal, to zrovna nešlo dohromady.
Právě jsem se chtěl zeptat, máš-li nějaký vztah ke kolektivním sportům…
Vůbec ne, a co se pravidel košíkové týče, byl jsem zcela „pole neorané“. Na druhé straně, byla to příležitost, jsem režisér. Podmínky, včetně rozpočtu na film, byly neobyčejně nadstandardní. Producent byl velkorysý, navíc slíbená spolupráce s kameramanem Vladimírem Smutným, to vše hovořilo pro to, abych s předlohou svoje síly poměřil. V roce 1984 jsem hrál v nějakém dětském filmu, kde stál Smutný za kamerou, měl jsem z něho velice pozitivní dojem. Je mu teď sedmdesát šest, je ovšem maximálně ve formě, všechno si šteluje sám, leze po žebřících a vůbec je velmi akční. Taky myslím, že mladý kolektiv, především herci, které snímal, mu dodával velkou energii.

 

spacek2jpg1.jpg
Z natáčení filmu zlatý podraz, 2018

 


Jak se téma filmu objevilo?
Autoři scénáře, Jirka Závozda s Jakubem Bažantem, jsou aktivní basketbalisté, oba, profesí novináři, se od mládí znají, chodili spolu snad i na gympl, a napsali knihu o dějinách české košíkové včetně oněch let i „podrazu“ v zápasu se Sovětským svazem, o nichž pojednává film. Při zpovídání pamětníků, spjatých s tímto sportem za války a v počátcích komunistické totality, je napadlo, že by z toho mohl být dobrý film. Sepsali to a zašli za Boučkem, který basketbal také kdysi hrával. Pak i trénovali kluky-herce, kteří ve filmu ony sportovce ztělesňují, měli k tomu ještě další pomocníky. Každou neděli byl trénink, pak se dávaly dohromady choreografie herních situací, které jsme měli namalovány, všechno bylo na­režírováno, kdo dá koš a podobně, žádná improvizace, kluci se to museli naučit. Měli jsme k ruce též pravidla, která platila pro košíkovou konkrétně v době, kdy se film odehrává.
A co výběr herců, casting? Dělal sis ho sám?
Měl jsem castingovou režisérku, ta vytipovala některé herce, o nichž ví, že mají vztah ke sportu. A já jich pár znal z divadla, představitele hlavní role Filipa Březinu jsem například viděl v Synáčcích ve štvanické Vile, dokoukal jsem i jeho další inscenace v DISKu, protože teprve nedávno končil studium. Velký objev pro mě byl Jirka Roskot, objevili se kluci z Ostravy, Brna, Příbrami, z tamního divadla konkrétně Jirka Vojta, který se perfektně hodil do role „správňáka“, jenž se ovšem ocitne na druhé straně, straně nastupující moci.
A co představitelka lásky hlavního hrdiny, Patricja Volny?
Udělali jsme si předvýběr, původně šlo ve scénáři o ruskou Židovku. Nejdřív jsem se probíral portréty ruských nebo izrael­ských hereček slovanského původu, objevovaly se typy se širokým obličejem, já si ovšem představoval dívku tajuplnou, tmavší a hubenou. Proto pak došlo na představitelky polské. Mají v české kinematografii určitou tradici, například představitelka Olgy Hepnarové Michalina Olszaňska, na niž jsem také myslel a která se objevila i u nás ve finálovém castingu. Jeli jsme pak s Jardou Boučkem do Varšavy, celý den jsme vybírali, pak jsme ještě šli na pivo s Boguslavem Lindou a Olafem Lubaszenkem (ztvárnili hlavní role v Michálkově filmu JE TŘEBA ZABÍT SEKALA – pozn. aut.), nechali jsme si i od nich poradit a shodli jsme se na Patricji. Byla to teprve její druhá role, předtím hrála menší roli ve snímku Agnieszky Hollandové PŘES KOSTI MRTVÝCH. Ale teď už se její kariéra rozjela.
Já na internetu zjistil, že je dcerou vý­znamného polského protestního zpě­váka Jacka Kaczmarského, spjatého s hnu­tím Solidarita, na jehož fantastický koncert jsem se víceméně náhodně dostal v roce 1980 v Krakově. On ovšem poměrně mladý zemřel…
Asi nedlouho poté, co jsi ho viděl, emigroval, Patricja se narodila v Mnichově a příjmení má po druhém manželovi své matky, což byl Čech a příbuzný Slávy Volného, který působil na rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově. Patricja mě nezklamala, polské herečky mají v sobě, zdá se mi, větší dávku emocí. I při minimalistické prezentaci.
Jak jsi spokojen s ohlasy na premiéru filmu?
Myslím, že jsou v podstatě příznivé, nějaké mouchy kritik vždycky najde, ale dobré je, že výtky směřovaly každá jinam, což svědčí o tom, že nejde o generální průšvih. Ostatně – vyučuji předmět filmové herectví, společný pro studenty DAMU i JAMU, obory herectví i režie. Jde o to připravit studenty na to, že před kameru nemohou přijít s tím, co se hodí třeba na velkou scénu; s nimi jsme o ZLATÉM PODRAZU diskutovali, byli velmi kritičtí, ale takové střety jsou velmi podnětné.
Vypozoroval jsem, že k obsazování ně­k­terých herců se rád vracíš. Třeba k hradeckému Ondřeji Malému, jednomu z nejlaskavějších lidí, které v oboru znám, a u tebe hraje jednoznačné pa­douchy…
Už jsem si říkal, že to v jeho případě musím zlomit, vlastně jsem ho do toho typu filmem POUTA trochu uvrtal. Těším se na to, až mu budu moci nabídnout roli milujícího otce.

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Osobnosti - výběr z článků

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne