Česko v kolektivní hibernaci či kolektivním „oni to zařídí“

Co se to s námi stalo? Proč volíme, jak volíme?

text Martin Fendrych (komentátor Aktuálně.cz), psáno 11. února 2019, archiv

 

fendrychjpg4.jpg
Hybernovaní pasažéři ze stejnojmenného filmu

 

Žijeme v „turbulentní době“, v do­bě, která má turbo a jede na plné pecky. Den nedáváte pozor a jste mimo. Události se valí, sílí názor, že události špatné, ale možná se jen odehrává změna, která ke zlému nezamíří.
Jistý údiv nad vývojem si nelze nezastírat. Premiér Babiš trestně stíhán, rodinu zatáhl do podivných kšeftů, bývalý komunista, bývalý agent StB (nijak významný, nutno dodat). Prezident Zeman zvolený v přímé volbě „zlobí“, útočí na státní instituce, jako jsou tajná civilní služba BIS či Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, stojí na straně komunistické Číny a podporuje Putina.
Jsme v šoku z toho, co se děje ve Sněmovně, poslanec Lubomír Volný (SPD) tam volá na poslance Jana Birkeho (ČSSD) „pojď ven“ a „tam si to můžeme vyřešit“, zřejmě nabízí rvačku… Místopředseda sněmovny Tomio Okamura (SPD) se zase dotazuje ministra kultury, zda Muzeum romské kultury požádalo „v dopise o částku bilion korun“ (výdaje na celý rozpočet roku 2019 jsou okolo 1,5 bilionu korun). Pakárna.
Poslanec za ODS Václav Klaus mladší zas přišel s novelou trestního zákoníku, jíž by chtěl zakázat mazání lží na Facebooku a dalších velkých sítích, což je experty viděno jako snaha pomoci ruským trollům, aby napadali eurounijní demokracii. Koho si to volíme? Proč?

Umění zapomínat a nechat se ošálit
Novinář Jan Lipold v textu „Babišovi se v cukrárně rozbil chronometr a došla mu trpělivost“ (komentář o tom, jak chce šéf ANO náhle podporovat živnostníky) píše: „Že Babišova taktika já nic, já muzikant pořád slaví úspěch, alespoň zčásti skutečně ničemu jinému než ‚kolektivní hibernaci‘ připsat nejde. V umění zapomínat a nechat se ošálit hezkými slůvky jsme asi mnohem dál, než se všeobecně soudí.“
To je jedno vysvětlení – „kolektivní hi­bernace“, uspání velké části společnosti, ne umění, ale návyk, schopnost zapomínat a nechat se oblbnout. Jistě na tom něco bude, jistě si rádi „nepamatujeme“ speciálně to, co sami děláme špatně, zatímco druhým jejich chyby spočítáme. A hned dodejme, předem dalšího pátrání po tom, „kdo jsme“, že se to netýká celé společnosti. Vzpomeňme, jak těsně vyhrál Miloš Zeman nad Jiřím Drahošem. Ne, není to zdrcující většina, ale většina to je.
Abychom věděli, proč „volíme, jak volíme“, musíme daleko do minulosti, do té komunistické. Trvala čtyřicet let, předcházely jí tři roky svobody, ale poválečné, tři roky lízání si ran, roky po peklu.
Za komunistů byl národ cíleně ideologicky zpracováván, masírován, měněn. Dodnes zápasíme s nejasným (slušně ře­čeno) výkladem našich dějin ve školách. Celé rodiny se v minulém režimu naučily nějak chovat, přežít, proplout, nebýt vidět, a přece žít. Známé je heslo „Kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu“. Stát jako nepřítel, proti kterému se ale mlčí a se kterým se dá vyjít, když držím hubu a krok.

Návyk jménem „oni“
To byl základ. Pak přišla revoluce, krátký „čas Havla“. Režim (už bez podpory Sovětského svazu) více méně padl sám (přispěli k tomu zejména mladí lidé, studenti, herci, kulturní ženy a muži). Začala „demoška“, věci se rychle měnily, ale základ, tedy rodiny, zůstávaly většinou stejné, byli to pořád ti samí otcové a matky a děti se svými komunistickými nemravnými návyky, zlozvyky.
Z nich nejhorší a masivně rozšířený (kolik lidí bylo v opozici vůči KSČ?) byl návyk „oni“. Oni to zařídí, oni nesou odpovědnost, oni za mě rozhodnou. Jistě, mohli jsme si „je“ svobodně zvolit, ale moc jsme je nekontrolovali.
Do zvyku „oni“ se vejde i to, že „čekám, jak se věci vyvinou“, sám jsem pasivní. Teď myslím věci veřejné, nikoli studium, zaměstnání atd. Politika, stát a jeho vztah k občanovi (nikoli vztah občana ke státu). Proto Havel, který rozhodně nebyl ani svatý, ani geniální, ani bez chyb, tolik naléhal, aby vznikala občanská společnost. Ta věci veřejné nenechává na „nich“, stará se sama.
Občanská společnost se u nás vyvíjí, ale velmi pomalu, právě kvůli starým návykům, tomu „oni nesou odpovědnost, ne já“. Porovnáme-li se s Němci, je to nebe a dudy a my jsme ti dudáci. Stačí sledovat, jak se většina Němců vyrovnává s uprchlíky ve své zemi. Jak pomáhají, jak se s naprostou samozřejmostí starají. A funguje to. Jistě ne úplně, ne dokonale, ale funguje.
Díky silnému spoléhání na „ně“ mají taky „oni“, tedy vládnoucí politici, velkou moc, větší, než se zdá. Viselo to na nich, a když se po létech ukázalo, že podváděli (samozřejmě ne všichni), že se o nás nestarali úplně poctivě a dobře, byli zavrženi, prokleti taková ODS se z prokletí; už jakž takž vylízala, zatímco ČSSD v něm vězí až po uši.

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Společnost - výběr z článků

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Studentka ve vzpouře

Studentka ve vzpouře

Právě před padesáti lety, v listopadu 1968, se uskutečnila okupační stávka českých studentů. Na protest proti posrpnovému vývoji společnosti do ní vstoupilo šedesát tisíc vysokoškoláků.

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Stezka osobností otevřena

Stezka osobností otevřena

Osm let sázejí významné osobnosti v trojské botanické zahradě stromy. Začátkem léta byla STEZKA OSOBNOSTÍ, součást projektu KOŘENY OSOBNOSTÍ, slavnostně otevřena pro veřejnost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne