Trojský zámek

Perla evropského baroka

Přestože má většina Pražanů Troju spojenou především s tamní zoologickou zahradou, získala tato městská čtvrť svůj název podle dominantního zámku. Až do konce 17. století se totiž nevelká viniční a rybářská osada na pravém vltavském břehu nazývala Zadní Bubeneč nebo též Zadní Ovenec. Na počátku 17. století zde pro Albrechta z Valdštejna vznikl manýristický letohrádek se zahradou, jehož pozdější ruiny sečtělým pozorovatelům zřejmě připomínaly antickou Troju. Je však též možné, že toto nové pojmenování vzniklo až v souvislosti s okázalou zámeckou novostavbou hraběte Šternberka z let 1679–1703, náležící dnes k nejvýznamnějším českým barokním památkám.

 

text Martin Krummholz, foto Petr Hron

 

troja1jpg.jpg
Zámek se pro veřejnost otevírá 29. března 2019 výstavou ALEŠ HNÍZDIL / JIŘÍ KAČER. Oba sochaři byli součástí skupiny mladých, která v druhé polovině 80. let vystoupila s otevřenou kritikou svazových a fondových praktik, což nakonec vedlo ke znovuotevření Galerie mladých U Řečických, první platformy, která dávala prostor začínajícím umělcům bez prověrek a nezasahovala do jejich tvorby. Zatímco první z vystavujících pracuje s vertikálně orientovanou efemérní formou abstraktních drátěných konstrukcí s kinetickými detaily, druhý naopak preferuje kámen v komorním i monumentálním formátu s graficky formulovanou strukturou na povrchu ležících bloků.

 

 

Přes zažité označení „zámek“ se v případě Troji ve skutečnosti jedná spíše o zahradní palác, který byl vybudován v nedaleké vzdálenosti od Šternberkova hlavního obydlí, jímž byl palác na Hradčanech, patřící dnes Národní galerii. Stísněná zástavba Hradčan neumožňovala obklopit tamní palác zahradou, takže se hrabě Šternberk odhodlal k velkorysému stavebnímu počinu na svém blízkém povltavském statku. Tím se hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka (1643–1708) zařadil po bok budovatele východočeského Kuksu Františka Antonína Šporka, s nímž tvoří dvojici nejvýznamnějších domácích aristokratických mecenášů barokního období. Na rozdíl od Šporka pocházel hrabě Šternberk ze starého českého rodu s tradicí sahající až do 12. století. V druhé polovině 17. století byli rozvětvení Šternberkové spřízněni s mnoha významnými šlechtickými rody působícími v Čechách, Slezsku, Německu i Rakousku. Tehdy také patřili k předním objednavatelům slavného malíře Karla Škréty. Otec Václava Vojtěcha ze Šternberka byl zastřelen během švédského vpádu do Prahy v roce 1648, takže výchova pěti malých dětí spočinula na bedrech matky, Ludmily Benigny rozené Kavkové z Říčan. Trojice synů (Václav Vojtěch, Jan Norbert, Ignác Karel) po ukončení studia u olomouckých a pražských jezuitů a posléze na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě se v roce 1661 společně vypravila na takzvanou kavalírskou cestu, jež je zavedla do zemí západní a jižní Evropy (Belgie, Francie, Itálie, Nizozemí, Anglie, Rakousko, Německo) a v je­jímž rámci si měli mladí šlechtici na prahu dospělosti procvičit své jazykové schopnosti a získat zkušenosti nezbytné pro následující manželský život, příkladnou správu rodového majetku i vlastní společenskou kariéru. Záhy po návratu (1665) se bratři podělili o otcovský majetek. Václavu Vojtěchovi tehdy připadlo západočeské panství Zelená Hora a středočeské Vršovice se Zadním Ovencem (Trojou). O tři roky později získal jihomoravský Drnholec, roku 1676 odkoupil od zadluženého bratra Horažďovice a rok na to přibyla do šternberského majetku severočeská hornická Krupka. Po předčasném skonu obou svých bratrů (1678 a 1700) a zejména rodinné tragédii, k níž došlo na řece Innu 13. července 1700, kdy se utopil synovec Jan Josef s manželkou i dcerou, se Václav Vojtěch náhle stal posledním mužským potomkem adamovské linie konopišťských Šternberků. Se svou manželkou Klárou Bernardinou rozenou z Malzanu (1645–1719) – někdejší dvorní dámou císařovny – měl totiž pouze jedinou dceru Marii Barboru (1674–1694).

 

troja2jpg.jpg
Pohled z viničního svahu, ze kterého je dobře patrná osová orientace trojského zámku na Pražský hrad, resp. svatovítskou katedrálu.

 

 

Velkolepé dílo architekta J. B. Matheye
Stavební práce v Troji započaly roku 1678 a trvaly déle než čtvrt století. Přestože autorství původního projektu bývá někdy připisováno D. Orsimu, konečnou podobu zámku rozhodující měrou ovlivnil Jean Baptiste Mathey (1629–1695). Během výstavby se ovšem hrabě Šternberk obracel i na další přední barokní architekty: K. Dientzenhofera, D. Martinelliho či J. B. Fischera z Erlachu. Mathey, rodilý
Burgunďan, přišel v roce 1675 do Čech z Říma jako dvorní malíř pražského arci­biskupa Jana Bedřicha z Valdštejna a te­prve poté se vyprofiloval coby samostatně činný architekt. Paralelně s trojským zámkem pro Prahu navrhl i křižovnický chrám sv. Františka – první středoevropskou kos­telní stavbu s tamburem a kupolí.
Ještě za hraběte Šternberka se stal vý­stavný trojský zámek vyhledávaným cílem šlechty i zahraničních návštěvníků české metropole. Mezi zdejšími hosty bychom mj. potkali holandského vyslance v Drážďanech, saskou vévodkyni, bádenskou markraběnku, bývalého císařského vy­slance v Římě Liechtensteina, saského kurfiřta s doprovodem, knížete Lobkovice, skandály opředeného toskánského velkovévodu Giana Gastona Mediciho s manželkou a další.
Po smrti Kláry Bernardiny (1719) připadl šternberský majetek vzdáleným příbuzným ze štěpánovské linie. Mezi následně se střídající majitele Troji se řadili pražský arcibiskup Khünburg (1722) či hraběnka Terezie Pöttingová rozená Michnová (1727), která v Troji – tři roky před jejím katastrofálním zpustošením pruským vojskem – hostila Marii Terezii s manželem (1754). Od roku 1763 byla Troja v majetku královské komory, v letech 1776–1832 ji vlastnili Astlerové z Astfeldu a Vydří, 1841–1873 Windischgrätzové a následně podnikatelská rodina Židlických. Od roku 1897 patřila velkostatkáři Aloisi Svobodovi (1852–1929). Tento poslední soukromý majitel odkázal v roce 1922 rozlehlé pozemky včetně zámku československému státu. Zámecký objekt byl posléze využíván pro galerijní účely. V letech 1977–1989 proběhla celková rekonstrukce trojského zámku i zahrad, po jejímž ukončení byl areál zpřístupněn veřejnosti.

 

troja5jpg1.jpg
Východní část zámecké zahrady (původní ovocná štěpnice) s novodobým labyrintem

 

 

Zahrada podle francouzského vzoru
Poloha, architektonický koncept i výzdoba trojského zámku jsou pozoruhodným příkladem dobové kariérní strategie a ostentativně projevované Šternberkovy loajality vůči císaři, resp. habsburské dynastii, jež se hraběti evidentně vyplatila. Poloha Zadního Ovence přímo naproti někdejší královské lovecké oboře (Stromovce) byla pro takový záměr ideální. Habsburkové totiž při žádném ze svých pražských pobytů Stromovku neopomíjeli. Až do sklonku 17. století se v ní přitom nenacházela adekvátní stavba skýtající panovníkovi a jeho doprovodu prostor k odpočinku během lovecké kratochvíle. A právě s vědomím této skutečnosti vybudoval hrabě Šternberk na protějším břehu Vltavy vlastní letní sídlo. Předpokládaná císařská návštěva znamenala pro hostitele mimořádnou poctu, významné posílení vlastní prestiže a v budoucnu se mohla odrazit v projevu přízně vídeňského dvora a ziskem některé z významných zemských či dvorských funkcí. Teprve v červenci 1702, kdy Troju navštívil budoucí císař Josef I., se Šternberkův sen částečně vyplnil.
Trojský zámek je orientován hlavní osou k Pražskému hradu a svou náruč rozevírá směrem k řece a protilehlému císařskému revíru. Celková koncepce je určena původním hlavním přístupem od Vltavy, přes kterou kdysi urozené návštěvníky přepravovala přepychová loď zhotovená benátským umělcem. Po stranách barokně zakřiveného vstupu do zámecké zahrady se nacházejí přízemní budovy bývalých oranžerií. Koncepce zahrady vycházela z nejaktuálnějších francouzských předloh. Jednotlivé části zahradních parterů lemuje stříhaný zimostráz a dříve je zkrášlovaly ornamentální květinové záhony. Původní sochařská výzdoba zahrady se nedochovala, současný stav je výsledkem náznakové rekonstrukce z konce 20. století. Vlastní zámecká stavba je situovaná na vyvýšené terase dekorované arkádami a balustrádami s terakotovými vázami. Poměrně náročné terénní úpravy sledovaly nejen estetické cíle. Masivní terasa zámek jednak chránila před povodněmi, zároveň v ní byly umístěny rozlehlé vinné sklepy a provozní prostory. Výškového odstupňování zahrady bylo navíc efektně využíváno pro oblíbené barokní radovánky a slavnosti. Středem zámecké terasy stoupá dlážděná rampa ústící před skvostné schodiště. Za vlastní zámeckou budovou se nacházejí symetricky komponované přízemní budovy někdejších stájí, kočároven a kuchyně s prádelnou. Menší schodiště mezi nimi původně vedlo ke kapli svaté Kláry, nacházející se na viničním svahu nad zámkem. Po pravé straně přiléhá k přísně symetrické okrasné zahradě užitková zahrada, nazývaná dříve libosad. Tou původně prostupovala hvězdice alejí pohledově zakončených částečně dochovanými iluzivními prospekty zahradní zdi, zdobenými malbou, mozaikou, štukem a skulpturou.
Markantní architektonický prvek dvojice vyhlídkových věží je inspirován italskou vilovou architekturou. Červenobílá barevnost trojských fasád byla v barokní době běžná a oblíbená. Se světlými plochami stěn kontrastují červeně natřené tektonické a další plastické prvky. Nevelký zámecký objekt má zcela symetrickou dispozici a obsahuje, vedle středových prostor přízemního vestibulu a hlavního sálu v patře, na obou podlažích dvojici identicky řešených apartmánů – obytných jednotek určených danému urozenému obyvateli a sestávajících vždy z trojice prostor: předpokoje, kabinetu a ložnice.

 

troja6jpg.jpg
Zámecké schodiště propojuje zahradu s hlavním sálem. Sochařská výzdoba znázorňuje vítězství olympských bohů nad Titány.
troja4jpg.jpg
Zatímco stropy východního apartmánu zdobí barokní fresky F. Marchettiho, stěny jsou dekorovány orientalizujícími náměty proslulých čínských architektur z konce 18. století.

 

 

Sochařská výzdoba
Trojský zámek byl budován v období, kdy nejvýznamnější domácí raně barokní sochař J. J. Bendl již nežil a budoucí slavní tvůrci vrcholného baroka M. B. Braun a F. M. Brokoff byli teprve dětmi. Proto se architekt Mathey obrátil na své osvědčené spolupracovníky – drážďanské dvorní sochaře, jimž ostatně svěřil také v téže době probíhající výzdobu pražského křižovnického kostela. Skulptury trojského schodiště datované vytesanými letopočty 1685, 1689, 1695 a 1703 vytvořila dílna Johanna Georga Heermanna, o jehož silné orientaci na římské baroko svědčí nebývalá dynamičnost a expresivita zdejších soch. Ty představují olympské bohy vítězící nad Titány svrženými do Tartaru, středové schodištní šachty, v níž tito obři leží zavaleni bloky kamene. Volba takového námětu nebyla náhodná: Triumf bohů nad Titány byl oblíbenou dobovou alegorií habsburského vítězství nad Turky, a to zejména v souvislosti s obležením Vídně roku 1683. Vnější balustrádu schodiště pak zdobí alegorické busty představující čtveřice živlů, světadílů, ročních a denních dob, vytvořené zřejmě Heermannovým synovcem Paulem, který trojskou zakázku dokončil po strýcově smrti. Z heermannovské dílny pocházely také mramorové sochy zámeckého interiéru a asi též skulptury původních barokních fontán zahradních parterů, z nichž se dochovaly pouhé fragmenty. Umělci z Drážďan se zřejmě rovněž podíleli na vzniku pozoruhodného souboru monumentálních terakotových váz a poprsí antických imperátorů, dekorujících zahradní balustrády, oranžerie a obvodové zdi. Autorem heraldickými relié­fy zdobených kachlových kamen v přízemních prostorách trojského zámku byl drážďanský dvorní kamnář G. Fischer, o němž se ví, že zhotovoval též zahradní dekorativní prvky. Do zahrady libochovického zámku, na jehož stavebních úpravách se ve stejné době také podílel architekt Mathey, dodal Fischer na 335 glazovaných keramických zahradních nádob.

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Architektura - výběr z článků

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Záchrana ateliéru sochařky Hany Wichterlové

Za svůj život jsem prošel desítky ateliérů pražských výtvarníků. Koneckonců jsem se sám v jednom z nich narodil, byl na Letné a patřil mým rodičům – sochařům, kteří si jeho část v podkroví činžovního domu adaptovali na bydlení. Táta mne brával často ke svým přátelům, malířům, sochařům, grafikům, fotografům, architektům i restaurátorům, a tak si vybavuji ta kouzelná místa, většinou poněkud neuspořádaná, zato s typickou směsicí různých vůní: olejových barev, šelaku, terpentýnu, mokré sochařské hlíny nebo vývojek. O stěny opřená plátna v rámech nebo sochy na policích, fotografie rozvěšené po stěnách či architektonické modely na stolech, rozměrnými okny proudí dovnitř záplavy světla…

Příběhy paláců před Pražským hradem

Příběhy paláců před Pražským hradem

Monumentální stavební komplex Schwarzenberského paláce zaujímá v panoramatu Prahy výraznou polohu. Stavba, připomínající svým zjevem spíše venkovský zámek než městskou rezidenci, od Hradčanského náměstí oddělená zdmi a branami, vytváří spolu se sousedním Salmovským palácem urbanistický celek vynikající kvality, zároveň markantní dominantu příjezdové rampy k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence, zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce připomíná architekturu Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce reprezentují staletí českých a evropských dějin, jejímiž aktéry jsou i Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Salmové.

Když Praha za noci zářila neonem…

Když Praha za noci zářila neonem…

Nakladatelství Paseka vydává již řadu let pozoruhodnou edici ZMIZELÁ PRAHA, v níž nás prostřednictvím historických fotografií a zasvěcených komentářů seznamuje s tím, jak vypadala Praha v minulosti, s tím, co nenávratně zmizelo. Svazky této záslužné edice jsou zaměřeny jednak na jednotlivé čtvrti, jednak také tematicky, například na továrny, sportoviště, letohrádky, výletní místa, nevěstince, nádraží, tramvajové tratě. Nejnovější díl je věnován pražským neonům a světelným reklamám.

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

Neratov

Neratov

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne