Marche

Krajem tišin a výšin

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

 

Text a foto Jan Svatoš

 

marche1jpg.jpg
Střechy vesniček v sobě odrážejí charakter okolní krajiny.

 

 

Ani většina Čechů, kteří jezdí do nejrůznějších míst Itálie, o tomto kraji nikdy neslyšela. A pokud ano, vnímají jej nanejvýš z auta – jako hodiny jízdy navíc nutné při cestě na jih. Ve stejné zeměpisné šířce více láká mediálně známé Toskánsko. To je pohled přespolních. Pak je tu postřeh mnoha italských patriotů, jimž vadí, jak se z některých částí Itálie stávají smutné oběti svého vlastního věhlasu, a opatrně říkají: „Marche? To je Toskánsko před dvaceti lety. Jeďte se tam podívat, dokud je čas…“
A mají pravdu. Marche je skutečně krajem, v němž můžete zakusit pocity objevitelů. Můžete vypátrat, pojmenovat a vy­fotit své „vlastní“ kopce, vinice, města, ovšem pod jednou podmínkou: Nebudete o nich nikomu nic vykládat. Jak připomínají místní: „Přijďte k nám pobýt, ale pomozte nám prodlužit kouzlo nevědomosti, které je nejlepší ochranou před masovým turismem.“
Psát článek o kraji, jemuž člověk ne­chce ublížit, je docela zapeklité. Když jsem nedávno pro Xantypu napsal zamyšlení nad fenoménem genius loci a dopadu turismu na něj, dotkl jsem se dilematu, které řeší každý citlivý fotograf nebo filmař: psát, nebo nepsat, filmovat, nebo nefilmovat, mluvit, nebo mlčet? O Marche obvykle nemluvím, ale pro Xantypu jsem udělal výjimku. Věřím totiž, že její čtenáři mají o některé památky podobnou starost a tento příběh pomůže prosadit podobný cestovatelský přístup, který myslí nejen na potřeby poutníků, ale také na budoucnost navštívených krajů…

 

marche2jpg.jpg
Urbinský dóm byl zničen při zemětřesení v roce 1789, poté byl postaven znovu.
marche3jpg.jpg
Panorama Urbina. Pohled, který se nikdy neomrzí.

 

 

Výjimečnost v genech
To, že Marche je kraj něčím zcela výjimečný, potvrzuje mnoho sečtělých a moudrých Italů. Spisovatel Guido Piovene ve své knize VIAGGIO IN ITALIA z roku 1957 charakterizuje Marche jako pozoruhodný kon­centrát nabízející krásy z celé Itálie. Shoduje se s ním i další autor, Giosué Carducci, držitel Nobelovy ceny za literaturu. Podle jeho slov Bůh tento kraj obdařil všemi základními ingrediencemi italského krajinného koktejlu – horami, mořem a malebnými městy. V jihozápadní části leží sugestivní pohoří Monti Sibillini s nejvyšší horou Monte Vettore, dosahující výšky 2 476 metrů. Směrem k pobřeží krajina přechází v kopcovitý terén, jenž je rozbrázděn malebnými údolími formovanými krátkými řekami. A právě ona přebohatá a nekonečná variace krajinotvorných prvků je zde fenomenální. Nechme promluvit čísla: V Marche se nachází přes pět set náměstí, sto malebných a téměř neobjevených městeček, na tisíc kostelů, tucty archeologických nalezišť, řada chráněných území včetně dvou národních parků – Monte Sibillini a Monti della Laga. Mají tu také nejvyšší počet muzeí a galerií. Počet obyvatel přitom dosahuje 1,5 milionu, což tvoří pouze 2,5 % z celkového počtu 60 milionů Italů. A to nejdůležitější – turistů je tu opravdu poskrovnu. Podle jedné statistiky návštěvnost místního kraje představuje jen 7 % zahraničních ná­vštěv směřujících do Toskánska.

 

marche4jpg.jpg
Kostel San Bartolo v Urbinu
marche5jpg.jpg
Pohled do malebného kraje Marche

 

 

Krajina vepsaná do tváře
Až budete v opeře sledovat Lazebníka sevillského nebo se zaposloucháte do tónů světoznámé ouvertury z Viléma Tella, vzpomeňte si na dalšího rodáka z Marche, jehož věhlas doputoval daleko za hranice Itálie. Skladatel Gioacchino Rossini se narodil v Pesaru v hudební rodině. Jeho otec hrál na lesní roh a zároveň pracoval jako inspektor řeznických krámů. Není se tedy co divit, že mladičký Gioacchino byl obdařen nejen láskou k hudbě, ale i k dobrému jídlu, k čemuž později přidal slabost pro krásné ženy. Byl energický, aktivní, inspiroval nové módní vlny, a to jak svou hudbou, tak i osobitým životním stylem, oblékáním a dokonce i labužnictvím. Dodnes je v Itálii hovězí steak s kouskem kachní paštiky nazýván tournedos alla Rossini. Ale dopřejme prostor i dalším hvězdám minulých staletí: k místnímu kraji jsou připoutáni např. renesanční mistr Raffael Santi, architekt Bramante nebo největší z italských básníků Dante Alighieri, autor Božské komedie. Zapomenout bychom ale neměli na prosté obyvatele. Jakmile se totiž ocitnete v kraji Marche, všimnete si, že lidské povahy jsou tu mnohem intenzivněji formovány. Místní lidé jsou milí, jemní, citliví, mírní – a především nikam nespěchají. Jsou ochotní strávit v rozhovorech celé dopoledne a co je hlavní – budou vám naslouchat. Vybavuji si příhodu v městečku Urbania. Tehdy jsme se rozešli každý za svým: můj otec malíř Ivan Svatoš odešel skicovat náměty, já do kavárny psát scénář k novému filmu. Otec se vrátil až za tři hodiny. Když jsem se ho ptal, zda objevil nějaká malebná zákoutí, jen pokrčil rameny. Prý ale poznal pekaře Vittoria. Bodrý Ital mu ukázal vinný sklípek a pozval ho k sobě domů na sklenku. Prý má dva syny, jednoho farmáře a druhého učitele v hudební škole. S údivem jsem se ptal táty, jak se to vše dozvěděl, protože neumí italsky a Vittorio nemluvil zase anglicky. „Já ani nevím, pros­tě jsme si povídali…“ A to je další kouzlo Marche, vyhlášené po sousedních krajích – lidé se tu baví a rozumějí si, i když mluví různými jazyky…

Kraj na kraji
Historie regionu Marche sahá hluboko do časů starověkého Říma – přes kraj vedlo hned několik známých cest jako Via Flaminia či Via Salaria. Druhá jmenovaná byla důležitou spojnicí Říma s Adrií, krajinou proslulou solí (proto Salaria). V celém regionu lze ale slepovat střípky z dějin ještě starších – krajinu kdysi obývali Galové a pochopitelně i Etruskové. Tajuplné jméno Marche ovšem odkazuje na dějiny o něco mladší. Po pádu římského impéria a období stěhování národů se místní města ocitla na samé hranici vlivu jižní Byzance a severní Langobardie. Teprve v 10. století lze v písemných materiálech doložit pojmenování Marca, které označovalo pe­riferní oblasti vlivu římsko-německého císaře. Kolem roku 1000 se jednotlivá markrabství Ancona, Fana a Camerina spojila v jeden celek. Města prosperovala, sílila a úměrně se zvyšovalo jejich sebevědomí. Dodnes je nesmírně důležitým mezníkem regionálních dějin rok 1167, kdy přístavní Ancona krátce po sobě odolala obléhání císaře Fridricha Barbarossy a záhy přestála i politické příkoří žárlících Benátek.

 

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne