Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

 

text Daňa Horáková, foto archiv a profimedia.cz

 

blixenovajpg.jpg
Karen Blixenová se svými psy, východní Afrika – Keňa, 1918

 

 

Takže vlastně nepřekvapí, že v „pánech tvorstva“ Karen Blixenová (1885–1962) více méně automaticky vzbuzovala strach. Její okolí ji odepsalo coby excentrickou starou pannu a litovalo jejího bratrance, švédského barona Brora z Blixenu (1886 až 1945), kterého ve svých osmadvaceti letech „uhnala“ díky svému věnu.

Plemeno, které pomohl zachránit Walter Scott
Roku 1914 odjeli novomanželé do Keni. „Po celou dobu svého působení v Africe jsem chovala jeden druh loveckých psů, skotské chrty. Jsou to velcí, ostrosrstí psi s protáhlou hlavou a vysokýma nohama, černošedí a kolem očí čistě černí. Neznám ušlechtilejší, chytřejší a oddanější psy. Museli žít s člověkem dlouhá staletí, aby se tak skvěle přizpůsobili jeho způsobu života. Bývají vyobrazeni na starých malbách a goblénech a sami dovedou ze svého okolí vytvářet obraz, přenést vás o několik staletí nazpět do zašlých feudálních dob. Prvního skotského chrta, slyšel na jméno Dusk, jsem dostala jako svatební dar a vzala jsem si ho do Afriky. Měl naprosto neohroženou, věrnou a vznešenou povahu,“ vzpomíná Karen Blixenová ve svém autobiografickém románu AFRICKÁ FARMA. A nepřehání: skotští chrti jsou potomci dávných keltských chrtů. Na skotské Vysočině (High­land) byli chováni s takovou láskou a péčí, že se stali součástí skotské národní identity. Když roku 1746 v bitvě u Cullodenu Angličané Skoty porazili, byl vážně ohrožen také chov tohoto plemene. Naštěstí se počátkem 19. století pro tyto psy nadchl sir Walter Scott, jehož romány, například IVANHOE, vyvolaly romantickou „posedlost“ Skotskem, a rozhodl se toto plemeno zachránit.
Ale vraťme se ke Karen Blixenové. Z jejího manžela Brora se vyklubal vášnivý lovec a sukničkář bez sebemenšího zájmu o podnikání, takže Karen dostala příležitost ověřit si, zda její touha po samostatnosti a kritický postoj k maloměšťáckým hodnotám a úzkoprsé morálce obstojí i v této vyhrocené situaci. Necelý rok po svatbě ji Bror nakazil syfilidou. Karen věděla, co ji čeká, neboť její otec, taktéž nevěrník, trpěl v důsledku své syfilidy tak silnými depresemi, že spáchal sebevraždu. Novopečená baronka podstoupila léčbu, což tehdy znamenalo užívání léků, které obsahovaly jedovatý arzenik.

Když chrtům vládne antilopa
Odkázaná sama na sebe hledá a nalezne oporu v psaní – a ve svých psech. K Duskovi (anglicky Soumrak) se přidruží Dawn (Svítání): „Když se ti dva proháněli, budili dojem, že sem patří odjakživa. Jako kdyby této krajině, těmto nekonečným stepím, horám a řekám k dokonalosti chyběli už jen moji chrti,“ píše Karen. Jednou se na její farmu zatoulalo mládě, antilopa. Baronka ji pojmenovala Lullu a ponechala si ji. „Lullu se v domě brzy ujala vlády. Psy odstrkovala od misky s mlékem a večer z jejich vyhřátého místa před krbem, a dokonce to došlo tak daleko, že jakmile zaslechli v pokojích cinkání zvonečku, který jsem jí uvázala na krk, sami od sebe se ze svých pelechů u ohně odevzdaně zvedli a uvelebili se jinde,“ píše o soužití svých psů s antilopou – lesoněm bahenním Karen Blixenová. Ti velci hrdí lovci si to nechali líbit. Jako kdyby chtěli svým klidem, svou mírností a snášenlivost jít vzorem všem obyvatelům a zaměstnancům její plantáže.

 

banner_clanek

 

Psí smysl pro humor
Na Karenině pozemku nedaleko Nairobi, na úpatí pohoří Ngong, žili křesťané, Masajové se svými „pohanskými pověrami“ a také muslimové, jimž jejich víra kontakt se psy zakazuje. A barončiny čtyřnozí přátelé očividně vycítili, že jejich přítomnost je v mohamedánských příbytcích nežádoucí, a vyhýbali se jim. Jedinou výjimkou byl Karenin šofér Ismail, jenž čas od času Duskovi dovolil, aby si v jeho stanu zdříml. Karen vzpomíná, jak svou velkodušnost zdůvodnil: „,Víš, tvůj Dusk musí patřit ke stejnému kmeni jako ty,‘ řekl mi jednou. ‚Je stejně jemnocitný jako ty, nikdy by nebyl schopen zranit mé city. Vy dva prostě musíte mít společné předky. A oba dva považujete lidi za komická stvoření a děláte si z nich legraci.‘“
„Potrhlá baronka“ (jak o ní mluví ostatní Evropané v nairobských klubech pro bílé) byla přesvědčená, že Dusk se skutečně umí smát: „Moji psi se usmívali, dokonce když spali a něco příjemného se jim zdálo.“ Smát se prý uměl i Duskův potomek Pania. „Skotští chrti si během staletého soužití s člověkem osvojili lidský smysl pro humor,“ tvrdila Karen a dokazovala to následující příhodou, kterou zažila právě s Paniou: „Jednoho dne jsme šli spolu kolem rybníku, kde rostla řada vysokých, štíhlých modrých gumovníků, a on se najednou k jednomu rozběhl, začal štěkat a vrátil se mi na půl cesty naproti. Došla jsem ke stromu a uviděla jsem, že vysoko ve větvích sedí serval. Servalové nám rdousili kuřata, a tak jsem ho zastřelila. Spadl z velké výšky se žuchnutím na zem a Pania se k němu v mžiku přihnal, třásl jím a škubal, celý rozradostněný štěstím, jaké nás potkalo. Po nějakém čase jsem kolem rybníku kráčela znovu stejnou cestou. Pania se najednou rozletěl k poslednímu stromu v aleji, zuřivě se pod ním rozštěkal, hnal se zpátky ke mně a zase ke stromu. Těšila jsem se na dalšího servala. Při pohledu do koruny stromu jsem však zjistila, že až úplně nahoře sedí rozzuřená domácí kočka. ,Panio, ty hlavo skopová, vždyť je to kočka!‘ zvolala jsem. Ale Pania se chechtal na celé kolo. Přihnal se ke mně, křepčil kolem, vrtěl ocasem, kňučel, vyskakoval mi předními tlapami na ramena a tiskl mi čumák na tvář a zase pádil zpátky a smál se: ,Ale ano, vždyť já vím, že to je kočka, věděl jsem to od začátku. Ale kdyby ses viděla, jak ses k té kočce řítila! Jako kdybys nevěděla, že nemám široko daleko nikoho, s kým se mi tak dobře směje jako s tebou!‘ Dokonce i večer, když usnul, slyšela jsem ho ze spánku kňourat a kňučet smíchy.“ Co dodat? Už Goethe věděl, že „lidé ničím neprozrazují svůj charakter víc než tím, co je jim k smíchu“. Což zřejmě – s jistými výjimkami – platí i pro psy.
Po rozvodu s Brorem se Karen sblí­žila s Denysem-Finchem Hattonem (1887–1931). Denys byl potomkem jednoho z nejstarších anglických šle­chtických rodů, absolvoval Oxford, miloval operu a byl nebezpečně hezký (zkrátka byl stejně neodolatelný jako Robert Redford, který ho ztělesnil ve filmu VZPOMÍNKY NA AFRIKU). V Keni provázel lovce a turisty se zájmem o safari. Karen samozřejmě podlehla šarmu tohoto kultivovaného dobrodruha, ale hlavně v něm našla spřízněnou nespoutanou bytost. „Denys nikdy nedělal nic, co dělat nechtěl, a nikdy se nesnížil ke lsti, což jsem velmi oceňovala,“ napsala. Po jeho boku hostí ve svém domě významné osobnosti, například britského prince Eduarda VIII. nebo švédského prince Viléma. Ale stejně jako Bror i Denis přichází a odchází, jak se mu zlíbí, jen její psi jsou stále s ní.

 

blixenova2jpg.jpg
Její filmová představitelka Meryl Streepová

 

Setkání s divokými psy
S Duskem kdysi zažila podivuhodnou příhodu. Pochodovala s ním a sluhou Farahem sálající krajinou. Slunce žhnu­lo, jen ticho a vedro, vzduch se tetelil, nikde se nepohnul ani lísteček. Náhle se na obzoru vynořil cválající mrak prachu: „,Jsou to pakoně nebo ne? Co myslíš, Farahu?‘ V tu chvíli jsem si všimla, že Dusk napjatě na zvířata upíná pozornost, uši mu trčí vzhůru a upřeně je sleduje svým bystrozrakým pohledem. ,Jsou to divocí psi, memsahib,‘ odpověděl mi Farah. Divocí psi jsou menší než hyeny, velikostí přibližně odpovídají velkému a silnému německému ovčákovi. Jsou černí a na špičce ocasu a na uších mají bílou skvrnu,“ vysvětluje Karen. Jen na okraj: k uším psů se vrací stále znovu, jako kdyby ji fascinovala schopnost psů jimi komunikovat, neboť lidé, jak známo, uši svou vůlí ovládat nemohou.
Ale zpět k líčené události: „Před námi se muselo hnát pět set divokých psů. Zvláštním způsobem postupovali pomalým cvalem vpřed a neohlíželi se napravo ani nalevo. Když se k nám přiblížili, nepatrně uhnuli, nicméně se nezdálo, že by si nás všimli, a pokračovali dál stejným tempem. Nejblíž se k nám dostali na vzdálenost třiceti metrů. Dusk byl vybičovaný k zuřivosti a trhal za šňůru, jen aby se za nimi mohl rozběhnout. Objala jsem ho kolem krku a myslela na to, že kdybych ho včas neuvázala, dávno by ho sežrali,“ uvědomovala si Karen. Ptala se domorodců, jak si tuto příhodu vysvětlují. „Všichni ji pochopili jako špatné znamení, důrazné znamení války, jelikož divocí psi žerou zdechliny,“ uzavírá.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne