Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

 

text Daňa Horáková, foto archiv a profimedia.cz

 

blixenovajpg.jpg
Karen Blixenová se svými psy, východní Afrika – Keňa, 1918

 

 

Takže vlastně nepřekvapí, že v „pánech tvorstva“ Karen Blixenová (1885–1962) více méně automaticky vzbuzovala strach. Její okolí ji odepsalo coby excentrickou starou pannu a litovalo jejího bratrance, švédského barona Brora z Blixenu (1886 až 1945), kterého ve svých osmadvaceti letech „uhnala“ díky svému věnu.

Plemeno, které pomohl zachránit Walter Scott
Roku 1914 odjeli novomanželé do Keni. „Po celou dobu svého působení v Africe jsem chovala jeden druh loveckých psů, skotské chrty. Jsou to velcí, ostrosrstí psi s protáhlou hlavou a vysokýma nohama, černošedí a kolem očí čistě černí. Neznám ušlechtilejší, chytřejší a oddanější psy. Museli žít s člověkem dlouhá staletí, aby se tak skvěle přizpůsobili jeho způsobu života. Bývají vyobrazeni na starých malbách a goblénech a sami dovedou ze svého okolí vytvářet obraz, přenést vás o několik staletí nazpět do zašlých feudálních dob. Prvního skotského chrta, slyšel na jméno Dusk, jsem dostala jako svatební dar a vzala jsem si ho do Afriky. Měl naprosto neohroženou, věrnou a vznešenou povahu,“ vzpomíná Karen Blixenová ve svém autobiografickém románu AFRICKÁ FARMA. A nepřehání: skotští chrti jsou potomci dávných keltských chrtů. Na skotské Vysočině (High­land) byli chováni s takovou láskou a péčí, že se stali součástí skotské národní identity. Když roku 1746 v bitvě u Cullodenu Angličané Skoty porazili, byl vážně ohrožen také chov tohoto plemene. Naštěstí se počátkem 19. století pro tyto psy nadchl sir Walter Scott, jehož romány, například IVANHOE, vyvolaly romantickou „posedlost“ Skotskem, a rozhodl se toto plemeno zachránit.
Ale vraťme se ke Karen Blixenové. Z jejího manžela Brora se vyklubal vášnivý lovec a sukničkář bez sebemenšího zájmu o podnikání, takže Karen dostala příležitost ověřit si, zda její touha po samostatnosti a kritický postoj k maloměšťáckým hodnotám a úzkoprsé morálce obstojí i v této vyhrocené situaci. Necelý rok po svatbě ji Bror nakazil syfilidou. Karen věděla, co ji čeká, neboť její otec, taktéž nevěrník, trpěl v důsledku své syfilidy tak silnými depresemi, že spáchal sebevraždu. Novopečená baronka podstoupila léčbu, což tehdy znamenalo užívání léků, které obsahovaly jedovatý arzenik.

Když chrtům vládne antilopa
Odkázaná sama na sebe hledá a nalezne oporu v psaní – a ve svých psech. K Duskovi (anglicky Soumrak) se přidruží Dawn (Svítání): „Když se ti dva proháněli, budili dojem, že sem patří odjakživa. Jako kdyby této krajině, těmto nekonečným stepím, horám a řekám k dokonalosti chyběli už jen moji chrti,“ píše Karen. Jednou se na její farmu zatoulalo mládě, antilopa. Baronka ji pojmenovala Lullu a ponechala si ji. „Lullu se v domě brzy ujala vlády. Psy odstrkovala od misky s mlékem a večer z jejich vyhřátého místa před krbem, a dokonce to došlo tak daleko, že jakmile zaslechli v pokojích cinkání zvonečku, který jsem jí uvázala na krk, sami od sebe se ze svých pelechů u ohně odevzdaně zvedli a uvelebili se jinde,“ píše o soužití svých psů s antilopou – lesoněm bahenním Karen Blixenová. Ti velci hrdí lovci si to nechali líbit. Jako kdyby chtěli svým klidem, svou mírností a snášenlivost jít vzorem všem obyvatelům a zaměstnancům její plantáže.

 

baner-clanek

 

Psí smysl pro humor
Na Karenině pozemku nedaleko Nairobi, na úpatí pohoří Ngong, žili křesťané, Masajové se svými „pohanskými pověrami“ a také muslimové, jimž jejich víra kontakt se psy zakazuje. A barončiny čtyřnozí přátelé očividně vycítili, že jejich přítomnost je v mohamedánských příbytcích nežádoucí, a vyhýbali se jim. Jedinou výjimkou byl Karenin šofér Ismail, jenž čas od času Duskovi dovolil, aby si v jeho stanu zdříml. Karen vzpomíná, jak svou velkodušnost zdůvodnil: „,Víš, tvůj Dusk musí patřit ke stejnému kmeni jako ty,‘ řekl mi jednou. ‚Je stejně jemnocitný jako ty, nikdy by nebyl schopen zranit mé city. Vy dva prostě musíte mít společné předky. A oba dva považujete lidi za komická stvoření a děláte si z nich legraci.‘“
„Potrhlá baronka“ (jak o ní mluví ostatní Evropané v nairobských klubech pro bílé) byla přesvědčená, že Dusk se skutečně umí smát: „Moji psi se usmívali, dokonce když spali a něco příjemného se jim zdálo.“ Smát se prý uměl i Duskův potomek Pania. „Skotští chrti si během staletého soužití s člověkem osvojili lidský smysl pro humor,“ tvrdila Karen a dokazovala to následující příhodou, kterou zažila právě s Paniou: „Jednoho dne jsme šli spolu kolem rybníku, kde rostla řada vysokých, štíhlých modrých gumovníků, a on se najednou k jednomu rozběhl, začal štěkat a vrátil se mi na půl cesty naproti. Došla jsem ke stromu a uviděla jsem, že vysoko ve větvích sedí serval. Servalové nám rdousili kuřata, a tak jsem ho zastřelila. Spadl z velké výšky se žuchnutím na zem a Pania se k němu v mžiku přihnal, třásl jím a škubal, celý rozradostněný štěstím, jaké nás potkalo. Po nějakém čase jsem kolem rybníku kráčela znovu stejnou cestou. Pania se najednou rozletěl k poslednímu stromu v aleji, zuřivě se pod ním rozštěkal, hnal se zpátky ke mně a zase ke stromu. Těšila jsem se na dalšího servala. Při pohledu do koruny stromu jsem však zjistila, že až úplně nahoře sedí rozzuřená domácí kočka. ,Panio, ty hlavo skopová, vždyť je to kočka!‘ zvolala jsem. Ale Pania se chechtal na celé kolo. Přihnal se ke mně, křepčil kolem, vrtěl ocasem, kňučel, vyskakoval mi předními tlapami na ramena a tiskl mi čumák na tvář a zase pádil zpátky a smál se: ,Ale ano, vždyť já vím, že to je kočka, věděl jsem to od začátku. Ale kdyby ses viděla, jak ses k té kočce řítila! Jako kdybys nevěděla, že nemám široko daleko nikoho, s kým se mi tak dobře směje jako s tebou!‘ Dokonce i večer, když usnul, slyšela jsem ho ze spánku kňourat a kňučet smíchy.“ Co dodat? Už Goethe věděl, že „lidé ničím neprozrazují svůj charakter víc než tím, co je jim k smíchu“. Což zřejmě – s jistými výjimkami – platí i pro psy.
Po rozvodu s Brorem se Karen sblí­žila s Denysem-Finchem Hattonem (1887–1931). Denys byl potomkem jednoho z nejstarších anglických šle­chtických rodů, absolvoval Oxford, miloval operu a byl nebezpečně hezký (zkrátka byl stejně neodolatelný jako Robert Redford, který ho ztělesnil ve filmu VZPOMÍNKY NA AFRIKU). V Keni provázel lovce a turisty se zájmem o safari. Karen samozřejmě podlehla šarmu tohoto kultivovaného dobrodruha, ale hlavně v něm našla spřízněnou nespoutanou bytost. „Denys nikdy nedělal nic, co dělat nechtěl, a nikdy se nesnížil ke lsti, což jsem velmi oceňovala,“ napsala. Po jeho boku hostí ve svém domě významné osobnosti, například britského prince Eduarda VIII. nebo švédského prince Viléma. Ale stejně jako Bror i Denis přichází a odchází, jak se mu zlíbí, jen její psi jsou stále s ní.

 

blixenova2jpg.jpg
Její filmová představitelka Meryl Streepová

 

Setkání s divokými psy
S Duskem kdysi zažila podivuhodnou příhodu. Pochodovala s ním a sluhou Farahem sálající krajinou. Slunce žhnu­lo, jen ticho a vedro, vzduch se tetelil, nikde se nepohnul ani lísteček. Náhle se na obzoru vynořil cválající mrak prachu: „,Jsou to pakoně nebo ne? Co myslíš, Farahu?‘ V tu chvíli jsem si všimla, že Dusk napjatě na zvířata upíná pozornost, uši mu trčí vzhůru a upřeně je sleduje svým bystrozrakým pohledem. ,Jsou to divocí psi, memsahib,‘ odpověděl mi Farah. Divocí psi jsou menší než hyeny, velikostí přibližně odpovídají velkému a silnému německému ovčákovi. Jsou černí a na špičce ocasu a na uších mají bílou skvrnu,“ vysvětluje Karen. Jen na okraj: k uším psů se vrací stále znovu, jako kdyby ji fascinovala schopnost psů jimi komunikovat, neboť lidé, jak známo, uši svou vůlí ovládat nemohou.
Ale zpět k líčené události: „Před námi se muselo hnát pět set divokých psů. Zvláštním způsobem postupovali pomalým cvalem vpřed a neohlíželi se napravo ani nalevo. Když se k nám přiblížili, nepatrně uhnuli, nicméně se nezdálo, že by si nás všimli, a pokračovali dál stejným tempem. Nejblíž se k nám dostali na vzdálenost třiceti metrů. Dusk byl vybičovaný k zuřivosti a trhal za šňůru, jen aby se za nimi mohl rozběhnout. Objala jsem ho kolem krku a myslela na to, že kdybych ho včas neuvázala, dávno by ho sežrali,“ uvědomovala si Karen. Ptala se domorodců, jak si tuto příhodu vysvětlují. „Všichni ji pochopili jako špatné znamení, důrazné znamení války, jelikož divocí psi žerou zdechliny,“ uzavírá.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne