Jenovéfa Boková

Jsme bláznivá rodina

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

 

text Eva Potužníková, foto Jan Zima a archiv J. Bokové

 

 bokovajpg.jpg

 

Pořád jsou pro vás nejlepší džíny a pivo, jak jste kdysi kdesi řekla, nebo už snesete i společenštější notu?
Pořád jsou, ale už to umím hodit za hlavu a obléknout se na červený koberec – říkám si, že to je jenom takové pozlátko. Asi je to tím, že jsme rodina undergrounďáků a mám nejradši čtyřkové hospody a pivo s přáteli. Dokonce jsem se prý jako malá naučila chodit na baru v klubu Radost. A i když už si umím obléknout dámské šaty, mám v módě spíš minimalistické vnímání (při rozhovoru má na sobě Jenovéfa černé džíny, černé úzké triko, je nenalíčená a přišla v černé bundě… přejedu po ní pohledem – pozn. aut.) – jo, dneska je to extra minimalistické.
DO VĚTRU je film o svobodě a generaci „Y“…
Mileniálové, že jo?

 

banner_clanek


Ano, generace, která se narodila na přelomu tisíciletí do svobodného světa. Co chcete, to můžete, ale někteří vaši vrstevníci se tím naopak cítí svazováni. Jak to vnímáte vy?
Pokud nejste člověk, který stoprocentně ví, co chce, tak čím víc možností máte, tím víc je to matoucí. Já to vidím sama na sobě, dělám dvě věci a obě zkouším dělat pořádně – housle a herectví – a zároveň jsou ještě možnosti dělat další věci, láká mě to… ale myslím, že jde o to rozhodnout se, co opravdu chcete. Ale zároveň si říkám, že můj otec celý život dělal různá povolání a našel to, co opravdu chtěl dělat, až ve čtyřiceti, takže to zkoušení a experimentování je dobré. Jasně že jsme netrpěliví, díky těmhle krabičkám (zamává v ruce mobilem – pozn. aut.) můžeme všechno, můžeme se sebrat a odjet ze dne na den, ale myslím, že lidi, kteří jsou ztracení, by byli ztracení i v jiné době.

 

bokova2jpg.jpg
Noční scéna s Vladimírem Polívkou

 


Co je pro vás svoboda? Je to spíš osobní pocit, nebo stav společnosti?
Já věděla, že se zeptáte (zasměje se a bouchne dlaněmi do stolu, dělá to během rozhovoru často – pozn. aut.). Pro mě je to spíš osobní svoboda. Moji rodiče žili ve svobodě, i když to bylo za komunismu, táta (John Bok – pozn. aut.) leccos nemohl, ale pořád měl kolem sebe kruh lidí, se kterými se cítil svobodný – a to je podle mě důležité, to vám nikdo nesebere, když to máte v sobě. Žijeme teď v nejlepší době, v jaké můžeme žít, nemáme tady válku, nemůžu si na nic stěžovat, můžu se zítra sebrat a odjet do Berlína, nikdo mi to nezakáže, záleží na mně. Když se podíváte na Ukrajinu nebo někam dál, tak tam je to už fakt horší, ale my tady v Čechách… sice máme Babiše a Zemana, ale můj otec třeba vůbec neztrácí naději a pozitivní myšlení. Třeba teď po volbách táta říkal: „Co blbneš, i když je to teď v p…eli, tak už jsme se měli hůř a tohle nás přece nezabije.“

 

bokova3jpg.jpg
Se sestrou Kristýnou a nevlastním bratrem Kryštofem Rímským

 


Film DO VĚTRU akcentuje spíš tu osobní svobodu. Ztotožňujete se s rolí Natálky, jak ona ji vnímá?
My jsme velmi spjatá rodina, jsem na ní závislá – psychicky, fyzicky už ne – a ne­umím si představit, že bych nic neřekla a ze dne na den odjela. To by bylo hrozně nezodpovědné, hrozně sobecké. Ani si neumím představit, že by mě někdo takhle zblbnul nebo že bych se do někoho tak zamilovala, odjela a vykašlala se na všechno. V tomhle je ta Natálka úplně jiná než já. Ale co nás spojuje, je hraní na housle a empatie vůči ostatním.
Jaké bylo natáčení s režisérkou Šustkovou, která je jen o málo starší než vy a je to její první celovečerní film?
Hezké, protože Sofie o tom umí hezky mluvit a umí dost předat, co přímo chce. V Řecku to bylo hodně náročné, měsíc s pětadvaceti cizími lidmi… Když jsem byla malá, tak byl boom reality show a já jsem si říkala, jak bych to já dala, kdybych takhle někde byla. A vlastně takovou reality show jsem trochu zažila v Řecku: jste pořád se stejnými lidmi, musíte jim důvěřovat, že se o vás postarají, protože se nemůžete sebrat a jen tak zničehonic odjet domů, do toho vedro, mně se na té jachtě dělalo špatně… Nikdy předtím jsem na jachtě nebyla, tak jsem byla trošku hysterická, ale zároveň jsem si potvrdila, že jsem nekonfliktní člověk. Ten film taky vznikl díky tomu, že jsme všichni potlačili svoje ega a asi v půlce natáčení jsme si řekli, že to zvládneme, i když už nemůžeme, a taky kvůli tomu, že Sofii mám ráda. Nejhorší byla únava. Někdy jsme vstávali v šest, někdy šli spát ve čtyři ráno; to si vlastně neodpočinete. Zároveň na to natáčení vzpomínám s největší láskou a jsem hrozně vděčná, že jsem tam mohla být.
Točilo se na jachtě a na řeckých ostrůvcích, zní to romanticky. Užila jste si i vy romantiku?
Ten první týden byla taková euforie, to bylo fakt krásný, přijeli jsme do krásné vily, kterou pronajali, no a do toho v průběhu noci zjistíte, že nebudete točit dvanáct hodin, ale osmnáct, takže ta romantika se velmi rychle vytratí. Ale určitě mám krásný momenty, kdy točíme sami na pláži na pustým ostrově, pak se jdeme v noci vykoupat…
Znamenalo netradiční natáčení na jachtě, že jste se musela něco kvůli roli na­učit? Třeba kvůli filmu REVIVAL jste si mu­sela udělat řidičský průkaz…
Řidičák a obarvit hlavu (smích). No, jednou nebo dvakrát jsme měli předtím kurs na jachtě, než jsme tam jeli, takže jsem uměla vytáhnout plachty a trochu jsem řídila. Ale že bych odjela na jachtu a mohla ji sama řídit, to fakt ne. Spali jsme na pevnině, ale přes den – pořád je všude sůl, musíte kašlat na to, jak vypadáte. To jsem se tam třeba naučila, předtím jsem na sebe dost dbala, vždycky jsem si nalíčila aspoň řasy, ale když jsem přijela po měsíci z Řecka, tak mi bylo jedno, jak vypadám, protože jsem byla spokojená a vlastně mě to naučilo být v tomhle volnější. Celé natáčení bylo hodně náročné, ale pro mě obohacující zkušenost.

 

bokova4jpg.jpg
Jachta, na níž probíhalo natáčení filmu DO VĚTRU.

 


Teď jste se přestěhovala, ale ještě nedávno jste říkala, že se vám z rodinného hnízda nechce, že nechcete nechat rodiče samotné, když jste nejmladší a poslední – co se změnilo?
Nechtělo se mi, já jsem s nimi opravdu spokojená, ale moje kamarádka jela na Erasmus do Berlína a sháněla někoho, kdo by bydlel v jejím bytě, a já ten její byt miluju, tak jsem si řekla, že to zkusím. No a pak se vedle uvolnil byt a já se přestěhovala úplně. Ale oddělování od rodiny bylo těžké pro obě strany. Když jsem pak přišla na návštěvu, maminka brečela, když jsem odcházela k sobě… Ségra Kristýna bydlí ob dva baráky, takže vlastně bydlí pořád skoro u nich, ale já se odstěhovala na Národní třídu, což je velmi daleko z Karlína, to jsem si dovolila dost (rozesměje se). Vždycky říkám, že jedu na víkend k rodičům do Karlína. My jsme v tomhle blázniví, ale jsem ráda, že máme rodinu takhle spjatou, protože co víc člověk může mít.
Nakolik vás rodina ovlivnila v tom, co děláte?
Hodně. Třeba co se týče houslí, bez mámy bych u toho nevydržela. Ale jsem jí za to vděčná a vůbec to od ní nevnímám jako křivdu. Jako dítě jsem nechtěla cvičit, táta říkal, že ty housle vyhodíme, že na to nemá, strašně jsme se hádali. Jenže pak jsem se dostala na gympl (hudební Gymnázium Jana Nerudy – pozn. aut.), kde jsem musela dělat housle osm let. Rodiče mě ovlivnili strašně a já můžu být jenom hrdá na to, co udělali, nikdy jsem se za ně nestyděla. I když můj otec je velmi komplikovaná osobnost a nejvíc se hádám s ním.
Teď studujete na HAMU. Řekla jste, že se necítíte být houslistkou, ale jako někdo, kdo housle studuje. Cvičit na ně ale musíte?
Teď jsem měla zkouškový období, tak jsem cvičila. Celý leden. Ale na podzim moc ne, od září jsem zkoušela představení HONEY s Mirkem Krobotem, a když už to konečně skončilo a měli jsme poslední představení toho bloku a já bych si mohla po tom maratonu odfrknout, musela jsem začít honem dělat školu, začít cvičit dost na housle – až do toho ledna.
Na střední škole jste hrála ve smyčcovém kvartetu, jste v uskupení Wunder Bar Band, které teď zrovna nehraje. Zahrajete si na housle mimo školu?
V květnu budu koncertovat s Janem P. Muchowem, budeme hrát jeho filmovou muziku.
Zkoušela jste někdy komponovat?
Zkoušela… já o tom nerada mluvím, protože když takhle něco řeknu, tak za rok, za dva budu naštvaná, že jsem to třeba neudělala. Mám to v hlavě, že bych jednou chtěla hrát svoje věci. Ale ještě jsem nedošla do fáze, kdy bych měla začít tvořit. Vím ale, že to někde ve mně je. Ne vyloženě orchestrální skladby, spíš si chci tak jako hrát.
Máte sexy zastřený hlas, to je ale způsobeno špatným fungováním hlasivek, nemáte strach, že o něj přijdete?
To se mi právě už stalo. Trošku víc jsem kouřila a asi i trošku víc pila a najednou jsem úplně přestala mluvit. Chodila jsem doma s popsanými kartičkami, a tehdy jsem si řekla, že už je to asi špatně. Zašla jsem k foniatričce a ta mě naučila, jak s hlasem pracovat. Dřív, když jsem mluvila, tak mě to i bolelo. A dnes mě v divadle pro čtyři sta padesát lidí slyší i diváci v poslední řadě (smích).
Hrajete v představení Dejvického divadla a La Putyky HONEY – vlastně to byla náhoda, zaskočila jste za těhotnou Marthu Issovou. Jinak divadlo nehrajete?
Ne, to byla moje první zkušenost. A hodně mě naučila sama o sobě. Mirek Krobot mě oslovil na dovolené v Řecku, přišla mi od něj zpráva, jestli bych nechtěla něco zkusit – hru s La Putykou a Dejvickým divadlem. A já seděla na nádherné pláži a říkala jsem si: to není možný, tady je někde skrytá kamera, nebo si ze mě někdo dělá srandu… Pak jsem se s Mirkem sešla, ale rovnou jsem mu říkala, že jsem to nikdy nedělala, že mám strach z výšek a klaustrofobii. A on se na mě podíval a řekl: To dáš. Tak jsem řekla, že jo. No a naučila jsem se to, přestala jsem se bát výšek, lítám tam ve vzduchu, zlepšila jsem si i fyzičku. Ale trvalo mi to dlouho, vlastně celý ten podzimní blok představení, navíc to bylo poprvé, co jsem hrála před lidmi, nevěděla jsem, jestli jsem dobrá nebo špatná…

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne