Milan Uhde

Jako opice v menažerii

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

uhdejpg.jpg

 

Jak jste se cítil, když jste dopsal poslední větu?
Měl jsem intenzivní pocit, že mi to nejde. Neumím psát prózu. Naučil jsem se vyjadřovat dialogem, ale zachytit pokoj, krajinu nebo vzhled člověka je pro mě nesplnitelný úkol, nemluvě o dalších požadavcích jako rytmus a podobně. Zápasil jsem taky s obavou, že mi začne selhávat paměť, a to právě když půjde o nedávné zážitky. Věděl jsem, že to jsou počáteční kouzla propadů do nicoty, která s námi provozuje skleróza. Když jsem nedávno vzal tu tlustou knihu do ruky a otevřel, obstály právě jen dialogy, a ještě ani ne všechny.
Rodiče vám tajili spoustu věcí, aby vás ochránili. Váš kamarád z dětství Jirka Hanzálek vám řekl: „Seš blbej, nebo na­vedenej?“ a nazýval vás opicí v mena­že­rii. Proč?
Byl o dva roky starší, a navíc vyrůstal v docela normálním prostředí. Mou menažerií byla předzahrádka rodinného domu v Králově Poli, dobře oplocená a s brankou uzamčenou tak, že bez klíče nešla otevřít ani značným násilím. Ven na ulici jsem nesměl, zato dovnitř chodili kamarádi i kamarádky bez omezení. Poprvé jsem bez doprovodu vyrazil do školy někdy v pololetí první třídy. Ale zatímco spolužáci obdivovali v kině mesršmity a štuky, já jsem nevěděl, co to je. Biograf je zdrojem nebezpečných infekcí, vysvětlil mi tatínek. Proto jsem tam směl až někdy na podzim roku 1945. Infekci jsem stejně neušel. U rodinného stolu jsem vychvaloval statečnost německých vojáků a protestoval proti domácí snaze ukrýt tatínkovy lyže pod hromady koksu v kotelně. Lyže přece daleko naléhavěji potřebují hrdinové dobývající Stalingrad. Jirka Hanzálek mě právem zkoumal, zda mi takové blbosti vštěpuje rodina, nebo zda je mám „ze sebe“. Nepřirozené prostředí, kde se o některých věcech nemluvilo, vytvořili naši sice z pochopitelných důvodů, protože jsem byl neurotické, přecitlivělé děcko, ale na druhé straně mě to utajování handicapovalo na dlouhou dobu dopředu.
Já mám snad nejraději vaši rozhlasovou hru VELICE TICHÉ AVE (1981), kterou potom vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Kanadě. Zdá se, že jste se tady vypsal ze svých rodinných traumat, vyznal lásku matce a vyrovnal se se vztahem k otci. Norimberskými zákony a jejich platností i v protektorátu přišel do vaší rodiny vzdělaných právníků strach…
Nejhorší na tom podle mě bylo, že přišel nepojmenován. Tušil jsem, že se děje něco, co rodičům dělá starosti, ale dlouho jsem si myslel, že jde o nouzi o peníze, protože jsem si uvědomil, že maminka zůstala doma s mými třemi mladšími sourozenci, její advokátní kancelář v přízemí našeho domu byla opuštěná a sloužila jako sklad. Strašně jsem se nad tím trápil. Ovzduší, ve kterém se něco stále usilovněji utajovalo, na mně leželo jako mrak. Všímavá učitelka upozornila rodiče, že jsem nepřirozeně vážný a ustaraný. Bagatelizovali to přede mnou jako nesmysl. Nic jiného jim nezbývalo.
Co tedy rodiče před vámi vlastně tajili?
Teprve dlouho po válce jsem se to dozvěděl – a ještě k tomu ne od rodičů. Například že maminku už v roce 1938 vyloučila ze svých řad Advokátní komora, a to protože byla Židovka. Kdepak by mě napadlo, že máme doma někoho z těch odporných lidí, o kterých nám vyprávěl ve škole pan řídící Novotný. S dědečkem a babičkou z maminčiny strany jsem se rozloučil, protože odjeli na Slovensko pečovat o vilu, kterou tam široká rodina vlastnila. Teprve jako sedmadvacetiletý dramatik a autor mizerné rozhlasové hry jsem si v dopise jednoho z posluchačů přečetl celou tu historii: maminku před koncentrákem zachránil statečný a obětavý anděl. Byl to dědečkův starý kamarád. Společně vyrobili falešné, ale důkladně svědecky doložené důkazy o tom, že má matka byla andělovým nemanželským potomkem. Kamarád-anděl ji prý svěřil údajným pěstounům, což byli ve skutečnosti její vlastní rodiče. Maminka na ně potom v dohodě s nimi podala takzvanou paternitní žalobu, jinými slovy usilovala o úřední popření jejich rodičovství. Soud jí po ponižující a odporné proceduře vyhověl a prohlásil ji za rasově čistou. Dědeček s babičkou byli brzy poté odvlečeni do koncentračního tábora Riga, kde zahynuli.


Ukázka ze hry VELICE TICHÉ AVE:
Matka: Tatínek chce, aby mě pohřbíval kněz? Proč ne? Byla jsem katolička.
Syn: Vzpomínám si. Naučilas mě takovou divnou modlitbičku. Svatý Josefe, pěstoune Pána našeho a pravý snoubenče Marie Panny.
Matka: A Otčenáš a Zdrávas.
Syn: To jsem jen odříkával. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Co o tom člověk ví, když je mu šest? Ale ta modlitbička, počkej, jak končila? Oroduj za nás a za umírající dnešní noci. Bylo to za války. Co je umřít, tomu jsem rozuměl.
Matka: Já vím, nehodila se pro děti. Ale já jsem musela. Říkat to s někým nahlas. Že zatímco jsme doma, mí rodiče jsou tam.

Ulevilo se vám?
Obecně platí, že pravda bývá úlevná. Jenže já jsem zpočátku tu historii za pravdivou nechtěl uznat. Maminka mi totiž na přímou otázku odpověděla, že tak to vůbec nebylo. Zároveň však rázně odmítla dál o tom mluvit. Tomu posluchači jsem potom napsal nejsprostší dopis, jaký jsem v životě spáchal. Teprve dlouho, předlouho potom jsem ho v duchu odprosil. Na setkání s ním už bylo bohužel pozdě. Začal jsem pátrat na vlastní pěst, dotazovat se pamětníků, hledat po domě, ve kterém jsem až do svých třiceti s rodiči bydlel, a nakonec si domýšlet to, co se nedalo zjistit. Zejména jsem kroužil kolem otázky, jakou úlohu v té historii hrál můj otec. Vždyť přece bylo známo, že pokud Židovčin rasově čistý partner vytrval v manželství a nerozvedl se, uchránil partnerku od bezprostřední hrozby a teprve až před koncem války je obvykle zasáhlo nacistické pronásledování. Znamená to, že paternitní proces maminka zahájila proto, že manžel uvažoval o rozvodu? Nejistota byla čím dál obludnější a sužovala mě do vysokého věku, zatímco „spor s otcem“ prožívají mladí muži a uzavírají jej zároveň s dozráním v dospělosti. Ještě v prvních letech jednadvacátého století jsem tím byl posedlý a hru ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ (2007) jsem věnoval podobnému konfliktu. Teprve pár let poté se při prodeji a vyklízení našeho rodinného domu v Králově Poli našly papíry, které svědčily o tom, že můj otec jednal v dohodě s ostatními a o náznaku nějakého selhání mohla být sotva řeč. Škoda, že naši ani po válce nenašli odhodlání otevřeně se mnou o tom promluvit. Ale co když měli k tomu důvody, které neznám, mohu si je zase jen domýšlet a vymýšlet, a nesmím je proto hodnotit?

 

uhde2jpg.jpg


Asi nejzajímavějším periodikem v Brně v šedesátých letech, v němž se sešlo několik významných a originálních osobností najednou – Jan Skácel, Jan Trefulka, Oleg Sus, Jan Steklík – byl Host do domu. Redakce se rozdělila na tzv. pronásledovatele myší a ochránce myší. Vy jste patřil kam?
Ten spor mě myslím ponechal stranou. Ale jako chatař, poté chalupář a nakonec zase chatař bych myši pronásledoval. Jana Steklíka, jejich ochránce, jsem však měl rád. Byl bohém, a tak jsem ho jako měšťák silně obdivoval. Napodobit jsem ho ovšem neuměl. Nejsilnější vztah jsem měl k Olegu Susovi. Byl na filozofické fakultě můj nejvlivnější učitel, později mi nabídl přátelství a já jsem těžil z jeho vzdělání a schopnosti předávat vědomosti jakoby mezi řečí, a vždycky přitažlivě a nezapomenutelně. Těžce jsem si zvykal na to, že nás situace po zániku Hosta do domu oddělila a že předčasně zemřel: věděl, že už podruhé prodělává infarkt, a nešel k lékaři. Tvrdil, že donští kozáci k doktorovi nechodí. Ale on nebyl donský kozák, nýbrž syn ruského emigranta a křehký intelektuál, který přilnul k české kultuře věrněji než leckterý rodilý Čech. Dějiny české estetiky žel nedokončil. S Janem Trefulkou jsme byli kamarádi a potom dokonce sousedi, společně jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech prožívali úděl občanů druhého řádu, chodili na policii k výslechům a jezdili na setkání zakázaných autorů. Jan jako starší a zralejší byl mi příkladem odolnosti a statečnosti. Na Jana Skácela vzpomínám jako na velkého básníka a jedinečného šéfredaktora, jehož zásluhou se náš časopis stal skvělým periodikem celostátního významu. Osobně jsme si nerozuměli, ale čas ty rozpory smazal nebo aspoň v mých očích hodně oslabil.
Po představení vaší hry KRÁL – VÁVRA v tehdejším divadle Večerní Brno, která se hluboce dotkla komunistického režimu, jste se náhle ocitl v roli autora, jemuž hrozil zákaz. Byl to pro vás šok?
Uvedení této drzé kabaretní grotesky v roce 1964 mě překvapilo. Vůbec jsem s ním nepočítal, a proto ji psal naprosto svobodně, jako by neexistovala přísná cenzura, s kterou jsem se pravidelně setkával coby redaktor Hosta do domu. K premié­ře došlo zázrakem. Tajemník, který ji povolil, hru sám nečetl, spoléhal na posudky poradců – a vedení divadla se podařilo ovlivnit je natolik, že vyzněly kladně. Na zákaz potom naléhali pouze někteří komunističtí funkcionáři, ale ti přišli k moci až po roce 1969, zatímco osvícení reformní komunisté zakazovat nechtěli. Pro mě to znamenalo, že jsem se z autora nepůvodní básnické sbírky a nevýrazné prozaické prvotiny stal známým dramatikem, považovaným za jednu z nadějí české literatury. Stačil jsem potom ještě napsat velmi špatnou divadelní hru, kterou uvedlo pražské i brněnské Národní divadlo, aby byl průser ještě zřetelnější, ale KRÁL – VÁVRA zůstal podle všeho v dobré paměti, takže zákaz nakonec přece jen přišel. Došlo k němu až koncem října 1972, ale zato byl zveřejněn v Rudém právu a týkal se veškeré mé literární činnosti. Mé knihy byly vyházeny z veřejných knihoven a policejní dozor bránil tomu, abych nastoupil byť i jen manuální práci, dokud neudělám zásadní sebekritiku v televizi.

 

baner-clanek


Jak jste se bránil svému osudu, jde-li to vůbec?
První reakci na zákaz nemohu pojmenovat jinak než jako zhroucení. Dělal jsem společně s jedním bývalým vězněm z padesátých let a na jeho jméno překlady z ruštiny do češtiny a z češtiny do ruštiny, ale ze začínajícího prominenta šedesátých let se prostě stal „zbórané kořeň“, a nebýt zásadní podpory, kterou mi prokazovala má první žena, nevím, jak by to dopadlo. Narození obou dětí (1972 a 1975) bylo nepochybně vzpruhou, ale rozhodující napřímení jsem prodělal, když jsem se v prosinci roku 1976 rozhodl podepsat Chartu 77. Zesílený policejní dozor, výslechy a vyhrožování mě sice krušily, ale jen zpočátku. Velmi mi pomohla spolupráce na cizí jméno s Divadlem Husa na provázku, kde byly na repertoáru postupně čtyři mé hry. Zejména úspěch jedné z nich, BALADY PRO BANDITU (1975), obnovil mé ztracené sebevědomí a přinesl i slušný příspěvek do rodinného rozpočtu. Přátelství a sounáležitost s disidenty, pravidelná setkání s nimi a příležitost některé rozhlasové hry úspěšně uplatnit v zahraničí, spolupráce se strojopisnými časopisy Obsah a O divadle, to všechno se podílelo na tom, že jsem v roce 1988 podepsal manifest Hnutí za občanskou svobodu, který vyslovil otevřené politické požadavky svobodných voleb a ukončení neomezené moci jedné politické strany. Odtud vedla přímá cesta k polistopadovému angažmá ve vysokých politických funkcích.

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Janek Ledecký

Janek Ledecký

Není u nás úspěšnějšího muzikálového autora, než je Janek Ledecký, jehož HAMLETA vidělo v České republice, na Slovensku, v Koreji a Japonsku milion dvě stě tisíc diváků! Kromě toho se věnuje své sólové pěvecké kariéře a užívá si úspěchů svých dětí: nadaného výtvarníka a hudebníka Jonáše a dvojnásobné olympijské vítězky v lyžování a snowboardingu Ester. S Jankem jsme dlouholetí přátelé.

Bára Poláková

Bára Poláková

Skláním se před každým, kdo něco umí. Tím spíš, pokud se mu daří ve více oborech. Barbora Poláková je například úspěšná herečka i zpěvačka. Za hlavní ženskou roli ve filmu KVARTETO byla nominována na Českého lva a videoklip singlu PO VÁLCE z jejího posledního alba ZE.MĚ má na YouTube už přes dva a půl milionu zhlédnutí! Ale povídali jsme si i o jejích dcerách a partnerovi, herci Pavlu Liškovi.

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne