Milan Uhde

Jako opice v menažerii

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

uhdejpg.jpg

 

Jak jste se cítil, když jste dopsal poslední větu?
Měl jsem intenzivní pocit, že mi to nejde. Neumím psát prózu. Naučil jsem se vyjadřovat dialogem, ale zachytit pokoj, krajinu nebo vzhled člověka je pro mě nesplnitelný úkol, nemluvě o dalších požadavcích jako rytmus a podobně. Zápasil jsem taky s obavou, že mi začne selhávat paměť, a to právě když půjde o nedávné zážitky. Věděl jsem, že to jsou počáteční kouzla propadů do nicoty, která s námi provozuje skleróza. Když jsem nedávno vzal tu tlustou knihu do ruky a otevřel, obstály právě jen dialogy, a ještě ani ne všechny.
Rodiče vám tajili spoustu věcí, aby vás ochránili. Váš kamarád z dětství Jirka Hanzálek vám řekl: „Seš blbej, nebo na­vedenej?“ a nazýval vás opicí v mena­že­rii. Proč?
Byl o dva roky starší, a navíc vyrůstal v docela normálním prostředí. Mou menažerií byla předzahrádka rodinného domu v Králově Poli, dobře oplocená a s brankou uzamčenou tak, že bez klíče nešla otevřít ani značným násilím. Ven na ulici jsem nesměl, zato dovnitř chodili kamarádi i kamarádky bez omezení. Poprvé jsem bez doprovodu vyrazil do školy někdy v pololetí první třídy. Ale zatímco spolužáci obdivovali v kině mesršmity a štuky, já jsem nevěděl, co to je. Biograf je zdrojem nebezpečných infekcí, vysvětlil mi tatínek. Proto jsem tam směl až někdy na podzim roku 1945. Infekci jsem stejně neušel. U rodinného stolu jsem vychvaloval statečnost německých vojáků a protestoval proti domácí snaze ukrýt tatínkovy lyže pod hromady koksu v kotelně. Lyže přece daleko naléhavěji potřebují hrdinové dobývající Stalingrad. Jirka Hanzálek mě právem zkoumal, zda mi takové blbosti vštěpuje rodina, nebo zda je mám „ze sebe“. Nepřirozené prostředí, kde se o některých věcech nemluvilo, vytvořili naši sice z pochopitelných důvodů, protože jsem byl neurotické, přecitlivělé děcko, ale na druhé straně mě to utajování handicapovalo na dlouhou dobu dopředu.
Já mám snad nejraději vaši rozhlasovou hru VELICE TICHÉ AVE (1981), kterou potom vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Kanadě. Zdá se, že jste se tady vypsal ze svých rodinných traumat, vyznal lásku matce a vyrovnal se se vztahem k otci. Norimberskými zákony a jejich platností i v protektorátu přišel do vaší rodiny vzdělaných právníků strach…
Nejhorší na tom podle mě bylo, že přišel nepojmenován. Tušil jsem, že se děje něco, co rodičům dělá starosti, ale dlouho jsem si myslel, že jde o nouzi o peníze, protože jsem si uvědomil, že maminka zůstala doma s mými třemi mladšími sourozenci, její advokátní kancelář v přízemí našeho domu byla opuštěná a sloužila jako sklad. Strašně jsem se nad tím trápil. Ovzduší, ve kterém se něco stále usilovněji utajovalo, na mně leželo jako mrak. Všímavá učitelka upozornila rodiče, že jsem nepřirozeně vážný a ustaraný. Bagatelizovali to přede mnou jako nesmysl. Nic jiného jim nezbývalo.
Co tedy rodiče před vámi vlastně tajili?
Teprve dlouho po válce jsem se to dozvěděl – a ještě k tomu ne od rodičů. Například že maminku už v roce 1938 vyloučila ze svých řad Advokátní komora, a to protože byla Židovka. Kdepak by mě napadlo, že máme doma někoho z těch odporných lidí, o kterých nám vyprávěl ve škole pan řídící Novotný. S dědečkem a babičkou z maminčiny strany jsem se rozloučil, protože odjeli na Slovensko pečovat o vilu, kterou tam široká rodina vlastnila. Teprve jako sedmadvacetiletý dramatik a autor mizerné rozhlasové hry jsem si v dopise jednoho z posluchačů přečetl celou tu historii: maminku před koncentrákem zachránil statečný a obětavý anděl. Byl to dědečkův starý kamarád. Společně vyrobili falešné, ale důkladně svědecky doložené důkazy o tom, že má matka byla andělovým nemanželským potomkem. Kamarád-anděl ji prý svěřil údajným pěstounům, což byli ve skutečnosti její vlastní rodiče. Maminka na ně potom v dohodě s nimi podala takzvanou paternitní žalobu, jinými slovy usilovala o úřední popření jejich rodičovství. Soud jí po ponižující a odporné proceduře vyhověl a prohlásil ji za rasově čistou. Dědeček s babičkou byli brzy poté odvlečeni do koncentračního tábora Riga, kde zahynuli.


Ukázka ze hry VELICE TICHÉ AVE:
Matka: Tatínek chce, aby mě pohřbíval kněz? Proč ne? Byla jsem katolička.
Syn: Vzpomínám si. Naučilas mě takovou divnou modlitbičku. Svatý Josefe, pěstoune Pána našeho a pravý snoubenče Marie Panny.
Matka: A Otčenáš a Zdrávas.
Syn: To jsem jen odříkával. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Co o tom člověk ví, když je mu šest? Ale ta modlitbička, počkej, jak končila? Oroduj za nás a za umírající dnešní noci. Bylo to za války. Co je umřít, tomu jsem rozuměl.
Matka: Já vím, nehodila se pro děti. Ale já jsem musela. Říkat to s někým nahlas. Že zatímco jsme doma, mí rodiče jsou tam.

Ulevilo se vám?
Obecně platí, že pravda bývá úlevná. Jenže já jsem zpočátku tu historii za pravdivou nechtěl uznat. Maminka mi totiž na přímou otázku odpověděla, že tak to vůbec nebylo. Zároveň však rázně odmítla dál o tom mluvit. Tomu posluchači jsem potom napsal nejsprostší dopis, jaký jsem v životě spáchal. Teprve dlouho, předlouho potom jsem ho v duchu odprosil. Na setkání s ním už bylo bohužel pozdě. Začal jsem pátrat na vlastní pěst, dotazovat se pamětníků, hledat po domě, ve kterém jsem až do svých třiceti s rodiči bydlel, a nakonec si domýšlet to, co se nedalo zjistit. Zejména jsem kroužil kolem otázky, jakou úlohu v té historii hrál můj otec. Vždyť přece bylo známo, že pokud Židovčin rasově čistý partner vytrval v manželství a nerozvedl se, uchránil partnerku od bezprostřední hrozby a teprve až před koncem války je obvykle zasáhlo nacistické pronásledování. Znamená to, že paternitní proces maminka zahájila proto, že manžel uvažoval o rozvodu? Nejistota byla čím dál obludnější a sužovala mě do vysokého věku, zatímco „spor s otcem“ prožívají mladí muži a uzavírají jej zároveň s dozráním v dospělosti. Ještě v prvních letech jednadvacátého století jsem tím byl posedlý a hru ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ (2007) jsem věnoval podobnému konfliktu. Teprve pár let poté se při prodeji a vyklízení našeho rodinného domu v Králově Poli našly papíry, které svědčily o tom, že můj otec jednal v dohodě s ostatními a o náznaku nějakého selhání mohla být sotva řeč. Škoda, že naši ani po válce nenašli odhodlání otevřeně se mnou o tom promluvit. Ale co když měli k tomu důvody, které neznám, mohu si je zase jen domýšlet a vymýšlet, a nesmím je proto hodnotit?

 

uhde2jpg.jpg


Asi nejzajímavějším periodikem v Brně v šedesátých letech, v němž se sešlo několik významných a originálních osobností najednou – Jan Skácel, Jan Trefulka, Oleg Sus, Jan Steklík – byl Host do domu. Redakce se rozdělila na tzv. pronásledovatele myší a ochránce myší. Vy jste patřil kam?
Ten spor mě myslím ponechal stranou. Ale jako chatař, poté chalupář a nakonec zase chatař bych myši pronásledoval. Jana Steklíka, jejich ochránce, jsem však měl rád. Byl bohém, a tak jsem ho jako měšťák silně obdivoval. Napodobit jsem ho ovšem neuměl. Nejsilnější vztah jsem měl k Olegu Susovi. Byl na filozofické fakultě můj nejvlivnější učitel, později mi nabídl přátelství a já jsem těžil z jeho vzdělání a schopnosti předávat vědomosti jakoby mezi řečí, a vždycky přitažlivě a nezapomenutelně. Těžce jsem si zvykal na to, že nás situace po zániku Hosta do domu oddělila a že předčasně zemřel: věděl, že už podruhé prodělává infarkt, a nešel k lékaři. Tvrdil, že donští kozáci k doktorovi nechodí. Ale on nebyl donský kozák, nýbrž syn ruského emigranta a křehký intelektuál, který přilnul k české kultuře věrněji než leckterý rodilý Čech. Dějiny české estetiky žel nedokončil. S Janem Trefulkou jsme byli kamarádi a potom dokonce sousedi, společně jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech prožívali úděl občanů druhého řádu, chodili na policii k výslechům a jezdili na setkání zakázaných autorů. Jan jako starší a zralejší byl mi příkladem odolnosti a statečnosti. Na Jana Skácela vzpomínám jako na velkého básníka a jedinečného šéfredaktora, jehož zásluhou se náš časopis stal skvělým periodikem celostátního významu. Osobně jsme si nerozuměli, ale čas ty rozpory smazal nebo aspoň v mých očích hodně oslabil.
Po představení vaší hry KRÁL – VÁVRA v tehdejším divadle Večerní Brno, která se hluboce dotkla komunistického režimu, jste se náhle ocitl v roli autora, jemuž hrozil zákaz. Byl to pro vás šok?
Uvedení této drzé kabaretní grotesky v roce 1964 mě překvapilo. Vůbec jsem s ním nepočítal, a proto ji psal naprosto svobodně, jako by neexistovala přísná cenzura, s kterou jsem se pravidelně setkával coby redaktor Hosta do domu. K premié­ře došlo zázrakem. Tajemník, který ji povolil, hru sám nečetl, spoléhal na posudky poradců – a vedení divadla se podařilo ovlivnit je natolik, že vyzněly kladně. Na zákaz potom naléhali pouze někteří komunističtí funkcionáři, ale ti přišli k moci až po roce 1969, zatímco osvícení reformní komunisté zakazovat nechtěli. Pro mě to znamenalo, že jsem se z autora nepůvodní básnické sbírky a nevýrazné prozaické prvotiny stal známým dramatikem, považovaným za jednu z nadějí české literatury. Stačil jsem potom ještě napsat velmi špatnou divadelní hru, kterou uvedlo pražské i brněnské Národní divadlo, aby byl průser ještě zřetelnější, ale KRÁL – VÁVRA zůstal podle všeho v dobré paměti, takže zákaz nakonec přece jen přišel. Došlo k němu až koncem října 1972, ale zato byl zveřejněn v Rudém právu a týkal se veškeré mé literární činnosti. Mé knihy byly vyházeny z veřejných knihoven a policejní dozor bránil tomu, abych nastoupil byť i jen manuální práci, dokud neudělám zásadní sebekritiku v televizi.

 

banner_clanek


Jak jste se bránil svému osudu, jde-li to vůbec?
První reakci na zákaz nemohu pojmenovat jinak než jako zhroucení. Dělal jsem společně s jedním bývalým vězněm z padesátých let a na jeho jméno překlady z ruštiny do češtiny a z češtiny do ruštiny, ale ze začínajícího prominenta šedesátých let se prostě stal „zbórané kořeň“, a nebýt zásadní podpory, kterou mi prokazovala má první žena, nevím, jak by to dopadlo. Narození obou dětí (1972 a 1975) bylo nepochybně vzpruhou, ale rozhodující napřímení jsem prodělal, když jsem se v prosinci roku 1976 rozhodl podepsat Chartu 77. Zesílený policejní dozor, výslechy a vyhrožování mě sice krušily, ale jen zpočátku. Velmi mi pomohla spolupráce na cizí jméno s Divadlem Husa na provázku, kde byly na repertoáru postupně čtyři mé hry. Zejména úspěch jedné z nich, BALADY PRO BANDITU (1975), obnovil mé ztracené sebevědomí a přinesl i slušný příspěvek do rodinného rozpočtu. Přátelství a sounáležitost s disidenty, pravidelná setkání s nimi a příležitost některé rozhlasové hry úspěšně uplatnit v zahraničí, spolupráce se strojopisnými časopisy Obsah a O divadle, to všechno se podílelo na tom, že jsem v roce 1988 podepsal manifest Hnutí za občanskou svobodu, který vyslovil otevřené politické požadavky svobodných voleb a ukončení neomezené moci jedné politické strany. Odtud vedla přímá cesta k polistopadovému angažmá ve vysokých politických funkcích.

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne