Jean-Paul Belmondo

Hvězdná pouť věčného puberťáka

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

 

text Jan Foll, foto nakladatelství Práh

 

belmondojpg.jpg
V divadle Variétés, 1996

 

 

Za start Belmondovy hvězdné kariéry bývá pokládáno jeho angažmá v jednom z erbovních děl francouzské nové vlny, dramatu U KONCE S DECHEM (1959) režiséra Jeana-Luca Godarda. Začínající herec však v několika filmech účinkoval ještě předtím a také s Godardem už se znal z dřívějška. „Byl mi z duše protivný,“ utrousil Belmondo ohledně jejich prvního setkání, kdy dostal nabídku na účast v Godardově krátkém snímku CHARLOTTA A JEJÍ JULES (1960). „Je schopen se najít, jen když se ztratí. Aby dosáhl svého cíle, důsledně se vyhýbá vědomí toho, kam jde. Neustále hledá překvapení, improvizaci, živoucí lidi,“ popsal svou spolupráci s extravagantním tvůrcem, který Bel­mondovi svěřil hlavní roli ve svém celovečerním debutu.

 

belmondo2jpg.jpg
Na konzervatoři v den přijímacích zkoušek, 1956

 


Romantická gangsterka U KONCE S DECHEM – natáčená improvizovaně, s minimálním štábem a v reálných prostředích – měla díky své neučesané formě, charismatickému „antihrdinovi“ a podtextu svobody mimořádný úspěch u diváků i u kritiků. „Ode dne, kdy se ten film začal promítat, se všechno mění. Telefon mi neustále zvoní, dokonce si musím změnit číslo. Jako mávnutím kouzelného proutku se smlouvy jen hrnou a nabízené honoráře mi připadají úžasné,“ poznamenal herec ve své autobiografii BELMONDO: MÝCH TISÍC ŽIVOTŮ, jež loni vyšla i česky. S režisérem, který ho proslavil, v šedesátých letech natočil také filmy ŽENA JE ŽENA (1961) a BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK (1965). Druhý z nich – anarchistická koláž o mileneckém páru, jenž utíká před všedností – je považován za další průkopnické dílo francouzské avantgardy.

 

belmondo3jpg.jpg
Sochař Paul Belmondo, otec Jeana-Paula, 1934

 

 

Zatvrzelý výtržník
Narodil se 9. dubna 1933, jeho otec Paul Belmondo byl sochař. V úvodu jiné autobiografické knihy BELMONDO O BELMONDOVI (jež rovněž loni vyšla česky a obsahuje množství unikátních fotografií) vylíčil svůj zážitek, kdy jako kluk vstoupil do otcova ateliéru a spatřil nahou modelku. „Připadá mi to normální, ve zdech otcova ,azylu‘ jsem je jinak neviděl,“ konstatoval Jean-Paul. Podle jeho radostných glos prožil šťastné dětství, odjakživa měl ale problémy se školní kázní. „Byl jsem zatvrzelý výtržník,“ přiznal ve své knižní zpovědi. „Vzpomínám si na zápas Marcela Cerdana proti Tonymu Zaleovi
z 21. září 1948. Nalepil jsem své dětské uši na rádio. Cerdan zvítězil k. o. Bylo rozhodnuto, také já budu boxerem,“ zdůvodnil svou tehdejší vášeň, v níž dosáhl obstojných úspěchů a chtěl ji dokonce provozovat profesionálně.

 

belmondo4jpg.jpg
V Zimbabwe při natáčení snímku CESTA ZHÝČKANÉHO DÍTĚTE, 1988

 


Jeho touhu po herecké profesi málem zhatila soukromá zkouška, kterou mu domluvil otec se svým váženým známým, bývalým členem ansámblu Comédie-Française. „Snažně mne prosil, abych si vybral jiné povolání než divadlo, například polární výpravy nebo práci v soukromé oblasti. Dodal, že jsem mezi špatnými ten nejhorší, naprostá nula. Nejhorší na tom bylo, že ten muž byl pověstný svou dobrotivostí, shovívavostí a laskavostí. Navíc mi byl jako přítel mého otce nakloněn,“ zrekapituloval své tehdejší zklamání. Skeptického barda však naštěstí neposlechl a začal tvrdě biflovat texty klasiků. Díky své interpretaci Cida byl přijat do hereckých kursů Raymonda Girarda. V roce 1952 – po dvou neúspěšných pokusech u přijímacích zkoušek – začal studovat pařížskou konzervatoř.
Snaživý elév s přezdívkou Bébel se mezitím nechal naverbovat do armády, z níž však brzy vyvázl díky lékařskému dobrozdání po komplikovaném zranění nosu. Přišel k němu poté, co usnul ve strážní budce a schytal za to ránu puškou od surového oficíra. Cenné zkušenosti pro své budoucí působení v divadle získal v kočovných souborech. „Hrajeme ve chlévech, v bistrech, v hangárech. A dokonce i v garážích, kde se stává, že uprostřed představení si přijde majitel pro auto,“ upřesnil ve své autobiografii. První nabídka na práci před kamerou přišla v létě roku 1956: film PŘÁTELÉ NA NEDĚLI vyprávěl o partě mladých dělníků a Belmondo v něm účinkoval s pozdějšími hereckými esy Bernardem Fressonem a Michelem Piccolim.
Po triumfu experimentu U KONCE S DECHEM natočil několik vážných filmů, dnes zůstávajících trochu ve stínu jeho populárních kriminálek a komedií. Ve válečném dramatu HORALKA (1960) – inspirovaném stejnojmenným románem Alberta Moravii – si po boku Sofie Lorenové zahrál zdrženlivého intelektuála. V jiném dobovém příběhu STATEK (1961) se jako idealistický mladík zamiloval do prodejné krásky, kterou ztělesnila Claudia Cardinalová. V titulní úloze dramatu KNĚZ LÉON MORIN (1961) jako zádumčivý a vstřícný zpovědník vystupoval v sutaně. Ani při tomto natáčení si však neodpustil své recese: v kněžském hábitu se po ulicích proháněl ve svém sporťáku, čímž konsternoval kolemjdoucí a popuzoval upjatého režiséra.
V relativně mladém věku se stal otcem. Ještě jako student konzervatoře se sblížil s tanečnicí Renée Constantovou, kterou poeticky překřtil na Élodii. Přitažlivá brunetka, s níž se oženil až po šesti letech jejich známosti, mu porodila tři potomky: dcery Patricii (nar. 1954) a Florence (nar. 1959) a syna Paula (nar. 1963). „Manželství s Élodií mi dalo smysl pro zodpovědnost. Otcovská role byla těžká, byl jsem k dcerám asi příliš laskavý. Vyrostly svobodně, v rozumných hranicích. Mí rodiče mě vychovávali stejně,“ řekl Belmondo o své rodině, jíž dopřával luxusní dovolené i nejrůznější sportovní povyražení.

 

belmondo5jpg.jpg
Se sestrou Muriel, matkou Madeleine a dcerou Patricií na křtinách Florence, 1961

 

 

O čtyřicet pater níž
Ve své typické poloze nezkrotného raubíře se představil v dobové podívané CARTOUCHE (1962). Příběh z 18. století, plný šermířských soubojů i vášnivé lásky, natočil Philippe De Broca, který pak s Belmondem realizoval několik evergreenů dobrodružného žánru. Tuto volnou sérii odstartoval MUŽ Z RIA (1963), kde Bébel jako kurážný vojín přijede do Paříže za svou snoubenkou a stane se zkoprnělým svědkem jejího únosu. Během honby za exotickými padouchy se octne až v Brazílii, kde se zaplete do komplotu kolem rituálních sošek, jež jsou klíčem k nedozírnému bohatství. Autoři využili vděčné scenérie amazonské divočiny, koloritu Rio de Janeira i hypermoderní architektury nové metropole Brasília.
Belmondo se blýskl efektními kaskadérskými kousky, jeden z nich – prováděný na laně mezi dvěma výškovými budovami – však málem skončil tragicky. Z bryndy mu pomohl jeho přítel, kaskadér Gil Delamare, který o pár let později zahynul jako dublér Jeana Maraise při nezvládnutém manévru s autem. „Když jsem visel ve vzduchu a jedno lano se proneslo, mé síly se vyčerpávaly a o čtyřicet pater níž bych se býval rozplácl o beton. Právě on mě ale trpělivě naváděl, a tak mě zachránil,“ zavzpomínal na jeden z nejkritičtějších okamžiků svého života.
V dalším úsměvném dobrodružství MUŽ Z HONGKONGU (1965) si zahrál rozmazleného boháče, který z nudy vymýšlí všelijaké nesmysly. Nechá se pojistit na dva milio­ny a objedná si zabijáky, kteří jej mají zlikvidovat. Právě v té době však potká pikantní striptérku… „Byla to láska na první pohled,“ komentoval své seznámení s Ursulou Andressovou, jež hrála jeho smyslnou „spasitelku“. „Byli jsme téměř nerozluční a má nová přítelkyně mě provázela všude, kde jsem točil. Prožil jsem s ní sedm krásných let,“ dodal o švýcarské sexbombě, která se proslavila v první bondovce DR. NO (1962).
Právě v té době se započala jeho nekompromisní válka s bulvárem. Rozpoutal ji senzacechtivý článek v plátku Paris Jour, jehož titulek zněl „Belmondo se rozvádí, ale Ursula nevyhrála“. Herec žádal právo na odpověď a hrozil novinám soudním postihem. „Jsem schopen snášet veškerou kritiku a jakýkoli názor na své herectví. Je to součást mého povolání. Ale nikdy nebudu snášet vměšování do mého soukromého života. Je to mé útočiště a trvám na tom, že nesmí být znásilňováno,“ shrnul svůj postoj.
Další titul ze zmíněné volné série MUŽ Z ACAPULCA (1973) si z rostoucí obliby bondovek laskavě utahoval. Belmondo v něm ztvárnil kontrastní dvojroli. Jako ušlápnutý spisovatel brakových románů – zahleděný do půvabné sousedky (v podání Jacqueline Bissetové) – řešil trable s přehnaně starostlivou uklízečkou i s úlisným nakladatelem. Jako tajný agent Bob Saint-Claire, do něhož se převtěloval ve svých fanta­ziích, veškeré problémy zvládal s nonšalantní bravurou.

 

banner_clanek

 

Poldové a kašpárci
Belmondovou oblíbenou parketou se stali samorostlí poldové, nelámající si hlavu s předpisy a úspěšně lovící padouchy díky své výjimečné odvaze a výtečné fyzické kondici.
Takový byl jeho samotářský komisař, jenž v thrilleru STRACH NAD MĚSTEM (1974) pátral po psychopatickém zabijákovi­ ne­řestných žen. Také v tomto příběhu Belmondo uplatnil svou zálibu v osobním natáčení nebezpečných scén: v závěru pronikl do apartmá ohrožené pornoherečky z lana zavěšeného pod helikoptérou.
Jiného individualistického poldu ztělesnil v krimi LOVEC HLAV (1976), kde byl jeho protivníkem cynický bankovní lupič zvaný Jestřáb. V dramatu TĚLO MÉHO NEPŘÍTELE (1976), označovaném za moderní variaci HRABĚTE MONTE CHRISTA, byl jeho hrdina nespravedlivě odsouzen za vraždu. Nesmíří se s bezprávím a po sedmi letech ve vězení vypátrá, kdo zničil jeho otce i jeho samotného. A vůči prominentům z provinčního města rozehraje rafinovanou odplatu. V gangsterce POLICAJT NEBO ROŠŤÁK (1978) jako divizní komisař Borowitz odcestuje do Nice. Jeho cílem je likvidace gangsterů i jejich zkorumpovaných kumpánů od policie. Během své tajné mise nešetří sarkasmem a rozpoutá soukromou válku, v níž se ničemové vybíjejí sami mezi sebou.
V thrilleru PROFESIONÁL (1981) zosobnil agenta tajné služby, který se stane nepohodlný svým šéfům a je odklizen do trestaneckého tábora. Po svém útěku z lágru začne s hlavouny ve státních službách nekompromisně účtovat. Dokončí i původní atentátnickou misi, za věrnost vlastním zásadám však zaplatí životem. Deziluzivní průhled do zákulisí vrcholné politiky neuzavírá happy end… Intriky zločinců suverénně zvládl i jako umanutý marseillský policista z filmu DOBRODRUH (1983). V jiné krimi SAMOTÁŘ (1987) je na začátku vyprávění zastřelen hrdinův parťák. Příležitost k pomstě se stárnoucímu ochránci zákona naskytne po dvou letech, kdy se vrah jeho kolegy vrátí do Paříže.
V nejplodnějších letech své kariéry točil i akční komedie. Snímek NENAPRAVITELNÝ (1975) vypráví o šarmantním šejdíři, jenž se během svých eskapád po návratu z kriminálu zamiluje do sličné kurátorky. Podobná je jeho postava sympatického zlodějíčka z krimikomedie KAŠPÁREK (1980), který se bezděčně zaplete do souboje mafiánů, teroristů a tajných služeb. V zábavném retru ESO ES (1982) si zahrál bývalého pilota, který jako trenér boxerského týmu odcestuje na berlínskou olympiádu. V hitlerovském Německu se spolu s bývalým rivalem pustí do záchrany ohroženého židovského kluka… Jako troufalý lupič převlečený za cirkusového klauna si zařádil v groteskní gangsterce BEZVA FINTA (1985), když se svým kumpánem přepadne montrealskou banku. Ve zdánlivě bezvýchodné situaci totálně znemožní stáda horlivých policistů, jež budovu obklíčí a způsobí absurdní mediál­ní humbuk.
Jiná bláznivá fraška ZVÍŘE (1977) těží z vděčného motivu dvojníků s protichůdnými povahami. Kurážný kaskadér dubluje rozmazleného herce a bojuje o ztracenou přízeň své vyvolené. „Rád střídám styly a čas od času mi dělá dobře trochu pohybu,“ přiznal protagonista, který v jedné z nejatraktivnějších scén osobně skákal z helikoptéry na dvojplošník. „Můj kaskadér je odvážný, ale smolař. Svede ty nejnebezpečnější akrobatické kousky, ale vždycky je zakončí strašnou katastrofou. A zrovna tak špatně si vede v soukromém životě: má problémy se svou krásnou partnerkou, kterou už omrzel. Kdežto mé druhé ,já‘ je superdomýšlivá hvězda a přitom velký zbabělec. Zároveň je to ovšem bájný hrdina a miláček dam. Ten film mi zkrátka nabídl ideální dvojroli,“ dodal Belmondo o snímku, jehož ženskou hvězdou byla Raquel Welchová.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne