Justin Jan Berka

Život v kontemplaci

Justin Jan Berka je převorem cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě od roku 2007. Kromě vedení kláštera má na starost i styk s okolím a zastupuje komunitu řeholníků. Do řádu vstoupil hned po revoluci. „Já jsem si svůj osud nevybral, zavolal si mě Pán Bůh,“ říká převor. „Hodně času jsem pak promodlil, radil se o všem se zpovědníkem, duchovním otcem, který mě odrazoval. Ale nic mě nezviklalo.“

Autor: Pavel Pechoušek, foto autor a archivy kláštera, města Vyšší Brod a Turistického spolku Lipenska

 

berka1jpg.jpg
Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie

 

Je 3:45 ráno a v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě začíná pracovní den. Nikoho asi nepřekvapí, že modlitbou. Stejným úkonem končí denní program ve tři čtvrtě na osm večer. Cisterciáci každý den promodlí více než pět hodin a mezi modlením pracují – společně v klášterní kuchyni, dále jeden má na starosti praní, další žehlení, v létě pracují na zahradě, přes zimu trávili mnoho času inventarizací knihovny. „Naše heslo je ‚ora et labora‘, tedy ,modli se a pracuj‘. Jsme takzvaný kontemplativní řád, takže nejvíc času věnujeme modlitbě a práci,“ říká převor kláštera páter Justin Berka.
Převorovým úkolem je také komunikace s vnějším světem. „Jednám s úřady, mluvím s návštěvníky. K tomu potřebuji telefon, který bych sice nejradši zahodil, ale je to můj úkol. Bratři o telefon nestojí, protože by je rušil,“ vysvětluje převor.
Ani Facebook zdejší mniši nechtějí. „Chceme mít klid. Viděl jsem mnoho mladých lidí, kteří chtěli vstoupit do kláštera, protože toužili po klidu, jenže pak to na ně přijde a potřebují na internet a na Facebook. Mají pocit, že přicházejí o kontakty. Já jim vždycky říkám, že si musí vybrat, co opravdu chtějí. Jestli chtějí mít čas a klid, rozum, srdce a myšlenky u Boha, tak je Facebook bude rozptylovat,“ má jasno páter Justin. „Musí se ho vzdát stejně jako sexuálního života. Vzít si příklad z Pána Ježíše, který se také vzdal manželství pro království nebeské. To všechno je třeba obětovat Bohu, který dá člověku sílu. Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. S pomocí Boží je možné to dokázat,“ je přesvědčen převor Justin.

Klášter jako turistická atrakce
Každý, kdo si myslí, že klášter je nějaká starobylá instituce, velmi se mýlí. Je zde k dispozici wi-fi, klášter má atraktivní webové stránky. „Naše instituce byla vždy nositelem vzdělanosti a pokroku. Vždyť klášter kdysi založil také elektrárnu, pivovar a železnici na Lipno. Byla sem jako na jedno z prvních míst na Lipensku zavedena elektřina. Měli jsme první klášterní pěvecký sbor v okolí, který byl založen v roce 1860,“ vysvětluje převor Justin.
Cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě vznikl na popud šlechtice Voka I. z Rožmberka v roce 1259. Mnišský řád cisterciáků se stal ve středověku největším stavitelem a na přání Rožmberků pojali vyšebrodský klášter velkoryse. Rožmberkové klášter vydatně podporovali a díky jejich ochraně nebyl zasažen husitskými válkami, dokonce je to jediný klášter tohoto řádu, který nebyl vypleněn.
Na magické místo přijede ročně kolem třiceti tisíc návštěvníků. „Zrovna teď je tu zájezd Italů. Mimo sezonu se musíte objednat, na­příklad v informačním středisku nebo na webových stránkách je kontakt, kde je možné domluvit termín i jazyk průvodce. Od prvního května máme otevřeno každý den. Lidé, kteří k nám přijedou, jsou uchváceni, jak je klášter jedinečný, nikdy nic takového neviděli. Jezdí k nám více cizinců, ale jsem rád, že i počty domácích turistů rostou,“ říká převor.
V klášteře opatrují výtvarná díla mimořádné ceny. Například deskový obraz Panny Marie, proslulý jako VYŠEBRODSKÁ MADONA, jenž pochází z počátku 15. století. Velmi cenný je také deskový obraz zvaný UKŘIŽOVÁNÍ Z VYŠŠÍHO BRODU, jenž je ještě starší, vznikl na konci 14. století a pravděpodobně je raným dílem Mistra třeboňského oltáře.
Nejvzácnějším předmětem vyšebrodského klášterního pokladu je ZÁVIŠŮV KŘÍŽ, skvost zlatnického umění, který svým provedením patří k nejkrásnějším, které se v Evropě dochovaly. Slouží jako relikviář, schránka pro úlomek z Kristova kříže, je posázen drahokamy a perlami a jeho hodnotu lze srovnat s českými korunovačními klenoty.
K vyšebrodskému klášteru neodmyslitelně patří díla Mistra vyšebrodského oltáře. Jde zejména o devět deskových maleb z hlavního oltáře klášterního kostela. Oltář je dlouhodobě zapůjčen Národní galerii v Praze, a ta jej vystavuje v Anežském klášteře.

 

banner_predplatne_clanek

 

Život v řeholi
Na celém světě je cisterciáckých řeholníků kolem třinácti set. Ve Vyšším Brodě jich momentálně žije pět a s nimi ještě několik zájemců o vstup do řádu. Jsou to všechno Češi, mladší muži okolo třiceti let. Každý má na své cele jen to nejdůležitější. Stůl a židli, postel a klekátko. Televizi byste zde nenašli a internet využívají jen turisté a převor. „Přesto jsme informováni. Lidé nám ledacos poví nebo se nám svěřují se svými starostmi či problémy v rodinách e-mailem, který mám pouze já. V neděli po mši za námi přijdou do sakristie a žádají nás, abychom se modlili třeba za oběti atentátu, teroristického útoku. Často nás prosí o finanční dar, například příspěvek na léky. Jeden pán nám sem nosí rakouské noviny. Přestože denní program mám velice nabitý, poslouchám Rádio Vatikán,“ prozrazuje převor.
Klášter zaměstnává asi deset spolupracovníků, všichni jsou sdruženi ve firmě Bernardinum, s.r.o., která spravuje klášterní majetek. „Dostali jsme v restituci čtyři tisíce hektarů lesů, rybníky a nějaké nemovitosti. Některé statky jsou úplně zdevastované, ale budeme se snažit je co nejdříve obnovit, jako například pivovar, který je v areálu kláštera. Zaměstnáváme lesníka, revírníky, stavebního technika, účetní, referenta pronájmů. Jsme rádi, že můžeme dát lidem práci,“ říká převor. „Musíme z něčeho žít a něco zde udržovat, zároveň dávat jako klášter společnosti nějaký sociální užitek. Bylo by nenormální, kdybychom byli neustále závislí na nějakých dotacích a žebrali. Vším, co vyděláme, hradíme obnovu kláštera. Je tady opravdu hodně práce, zkrátka ‚jako na kostele‘,“ vysvětluje převor.

 

berka2jpg.jpg
Převor Justin Jan Berka

 

 

Převorova cesta k mnišství
Justin Jan Berka se narodil v Kadani a civilním povoláním je technik. „Za hluboké totality bylo těžké si představit, že by komunismus mohl padnout. V osmdesátých letech ale bylo cítit, že se něco mění, a já jsem uvažoval, co dál se životem. Bůh mi dal poznat život v klášteře,“ vzpomíná. „Když někdo chce být mnichem, tak si svůj osud nevybírá, volá si ho Bůh. Já jsem jen uslyšel Boží hlas, a proto jsem tady už od svých šestadvaceti let. Hodně času jsem poté promodlil, radil se o všem se zpovědníkem, duchovním otcem,“ říká.
Na Vyšebrodsku byl poprvé v roce 1977, na vandru. „Tehdy to tu bylo úplně jiné. Už tenkrát mě ale to místo oslovilo. Když jsem stál na nádvoří, cítil jsem v srdci, že sem patřím. Nejprve jsem vstoupil do řádu tajně v roce 1987. Po roce 1989 už definitivně, bylo to v době, kdy se sem vrátili po čtyřiceti letech mniši, tehdy již stařečkové. Já jsem se s nimi spojil a přišel jsem mezi ně,“ vzpomíná.
„Za komunistů tu sídlili vojáci a státní statky. Konvent byl zdevastovaný. Do kostela pršelo. Neměli jsme kde bydlet a kde se modlit. Cela, ve které dnes bydlím, byla pomalovaná a bez stropu. Přístupná byla pouze knihovna, ta sloužila s kostelem jako mu­zeum a měli ji na starosti památkáři. My jsme si museli hned opravit místnosti, které potřebujeme k životu. Finančně nám do začátku pomohli bratři v Rakousku,“ doplňuje.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Společnost - výběr z článků

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Stezka osobností otevřena

Stezka osobností otevřena

Osm let sázejí významné osobnosti v trojské botanické zahradě stromy. Začátkem léta byla STEZKA OSOBNOSTÍ, součást projektu KOŘENY OSOBNOSTÍ, slavnostně otevřena pro veřejnost.

Manifest vůle po svobodě

Manifest vůle po svobodě

Příští rok nás čekají velkolepé oslavy stého výročí vzniku Československé republiky. Ovšem již v těchto dnech si připomínáme jubileum akce, která výrazně prokázala, jak o dosažení samostatnosti usilovali i představitelé národní elity – zástupci spisovatelské obce.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Zákony slabé proti zvykům

Zákony slabé proti zvykům

V Rusku nedávno začal spor o zrušení zákona, který se týká domácího násilí. Znepokojení kritici, především lidskoprávní aktivisté, poukazovali na hrůzostrašné statistiky, podle nichž zemře v zemi každý rok důsledkem týrání až 14 000 žen, což jistě je výsledek nepříznivý tamním sociálním úřadům a policii. Kritika a obavy se neozvaly pouze od Rusů samotných, ale přidala se hojně i evropská média, česká nevyjímaje.

Lobkowiczové

Lobkowiczové

Lobkowiczové se řadí k nejstarším českým šlechtickým rodům. Prosluli nejen jako schopní diplomaté a vojevůdci, ale také jako štědří mecenáši umění. V míře srovnatelné s nejvýznamnějšími středoevropskými rody budovali svoji identitu prostřednictvím architektury, obrazů, knih, hudby a uměleckých předmětů. Svůj, tedy Lobkowiczký palác na Pražském hradě otevřeli veřejnosti jako muzeum představující vzácné ukázky ze svých rodových uměleckých sbírek. Právě s panem Williamem Lobkowiczem z roudnické větve Lobkowiczů jsem si povídala nejen o historii rodu, uměleckých sbírkách, ale hlavně o hudební tradici.

Pět odchodů,  které ovlivní dějiny

Pět odchodů, které ovlivní dějiny

Vládu nad Kubou předal Fidel Castro svému mladšímu bratru Raúlovi fakticky už v roce 2006 (oficiálně 2008), přesto se jeho listopadové úmrtí ve věku devadesáti let stalo na krátký čas mezinárodní událostí číslo jedna. V době bipolárního rozdělení světa zavedl Castro v roce 1959 první komunistický režim na americkém kontinentu, takřka na dohled břehům Spojených států.

Česká centra Lukáš Přibyl

Česká centra Lukáš Přibyl

Ani se mi nechce věřit, že je to už osm let, kdy jsem s Lukášem Přibylem dělala do Xantypy rozhovor o jeho dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY, který věnoval českým a moravským Židům odvlečeným za druhé světové války do ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. Cyklus dokumentů byl promítán po celém světě, získal řadu cen. Nyní Lukáš Přibyl již třetím rokem řídí České centrum v Tel Avivu. Zní to honosně, ale v praxi to znamená, že má jedinou kolegyni a celé centrum tvoří kancelář o patnácti metrech čtverečních. Přesto dělá svoji práci výborně a se stejnou obětavostí a stejným nasazením, jako když připravoval své výjimečné dokumenty. Vzhledem k omezenému rozpočtu ubytovává české hosty, kteří přijedou na pozvání Českého centra do Tel Avivu, ve svém nevelkém bytě. „Už jich u mě bydlelo více než sto sedmdesát, takže je to občas trochu punk, ale při debatách v kuchyni zase vznikne spousta nápadů, co by se dalo dále dělat,“ usmívá se.

Dáša Zázvůrková

Herečka a zpěvačka Dáša Zázvůrková o sobě s potěšením říká, že je klaunka. Nemohla by být nejen bez divadla, ale taky bez humoru. Na rozhovor přijela na kole a po něm jela na hodinu tance.
 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne