Zuzana Kronerová

Když člověk překoná sám sebe, dostaví se euforie

Dělat rozhovor se Zuzanou Kronerovou v baru pražského Studia Ypsilon nebyl nejlepší nápad. V příjemném odpočinkovém útočišti nejen ypsilonkovských herců se s ní chtěl každý aspoň pozdravit. Oldřich Navrátil, který s ní zkouší novou hru, ředitel Ypsilonky Jan Schmid, který jim k tomu poskytl prostor, kolegové Josef Polášek a Lukáš Pavlásek, a bůhví, na koho jsem ještě zapomněl. Jednu výhodu ten přerušovaný dialog ale měl: na vlastní oči jsem viděl, jak ji mají všichni rádi a jak ona sama se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě. Není divu, v Čechách pracuje možná stejně intenzivně jako na Slovensku a zvláště český film si ji už více méně adoptoval.

 

text Jan Lukeš, foto Dalibor Puchta a archiv

kronerovajpg.jpg 

Všechno nasvědčuje tomu, že v posledních letech zažíváte možná nejlepší éru svého profesního života…

Co se týká filmu, ano, a jsem za to velmi vděčná. Musím ale s troškou černého humoru říci, že ráda bych tu kariéru měla i na Slovensku. Jenže u nás se točí méně filmů, a tak musím brát zavděk českými, i když natáčenými stále častěji i se slovenskou účastí. Velkou radost mám zato z toho, že jsem mimořádně často obsazovaná do slovenských studentských filmů, které ovšem dělám zadarmo. Ale jsem na to pyšná, i když to všechno ani nestíhám.

Slovenská kinematografie se za posledních zhruba pět let hodně zdvihla, nepochybně i díky koncepční podpoře z Audiovizuálního fondu…

Souhlasím. Vzniká víc filmů, vynikající jsou animované snímky, objevují se noví režiséři i režisérky. Fantastické jsou dokumentární filmy, které už získávají ceny po celém světě. Jenže jsme menší trh, máme méně producentů i scenáristů, takže proto ta spolupráce s českou stranou.
Musím se pochlubit, že poslední české filmy, které jsem točila, měly vždycky slovenskou účast. RUDÝ KAPITÁN Michala Ko­llára, česko-slovensko-polský film a smělý debut, se v podstatě dodělával na Slovensku. A romantická komedie Marty Ferencové VŠECHNO NEBO NIC, z mého pohledu velmi živá a dobře natočená, je zase česko-slovenská koprodukce. S Ferencovou mám výbornou zkušenost z televizních projektů a velmi mi konvenuje její nevykalkulované vidění světa, podobné poetice českých režisérů Alice Nellis nebo Bohdana Slámy.

PANÍ, KTERÁ MÁ RÁDA SVÉ POVOLÁNÍ

U Bohdana Slámy jste hrála ve všech jeho filmech, včetně toho posledního BÁBA Z LE­DU, který má teď premiéru. To už asi není jen náhoda…

Nevím, musel byste se zeptat Bohdana. Já si o role režisérům neříkám, jako to prý běžně dělají americké hvězdy, ale nějakým způsobem jsem se do jeho filmů vždycky dostala. Snad jen ve ČTYŘECH SLUNCÍCH jsem byla pouze takovým maskotem pro štěstí. Mám ráda Bohdanův způsob řešení dramatických situací, jeho humor, který nenápadně vykukuje zpoza tragikomických i vážných peripetií životních vztahů postav.
Poprvé jsme se setkali někdy kolem roku 2000, kdy přijel do Bratislavy hledat mladé představitele svého hraného debutu DIVOKÉ VČELY. Šel okolo našeho Divadla Astorka a viděl tam fotky z Nvotovy inscenace Pitínského MATKY, kde jsme byli namaskovaní jako z nějakého hororu anebo ze seriá­lu RODINA ADDAMSOVA. „Tahleta mi připomíná paní, podle které jsem psal maminku hlavní postavy,“ řekl prý Bohdan. Pak se podíval blíž a povídá: „Ale vždyť to je Kronerová, tu znám ze starých filmů a inscenací.“ Zašli za mnou, dali mi scénář, a mně se ohromně líbil.
Zádrhel nastal až první natáčecí den, kdy se mě Bohdan začal zdlouhavě vyptávat, jestli by mi nevadilo, že by moje postava měla jedno takové určité povolání. „Myslíte jako prostitutka?“ „Ano, ano,“ úplně zčervenal Bohdan. „Jestli to pro příběh potřebujete, tak pojďme do toho.“ A jak jsme se tak bavili, začala jsem uvažovat a říkám: „A dobré by bylo udělat to tak, že tu paní její povolání opravdu baví.“ – „To by bylo fajn,“ roztál Bohdan, a tím naše spolupráce začala.

 

banner v článku

 

ŠTĚSTÍ

Za pár let vás pak obsadil i do svého ŠTĚSTÍ…

Odcházela jsem zrovna smutná z premiéry jednoho hodně špatného filmu a najednou mi od něj pípla esemeska: „Píšu pro tebe krásnou roli.“ To mi to zklamání vyvážilo. Bohdan má výhodu, že umí psát a točí autorské filmy. Inspiruje se při tom životem kolem sebe, lidmi, které zná, zároveň ale stále sleduje uměleckou nadstavbu díla, hledá jeho optimální podoby. DIVOKÉ VČELY měly ve scénáři třináct verzí.

Potřebujete mít ke své práci s režisérem blízký lidský a tvůrčí vztah?

S Bohdanem, Alicí Nellis, Martou Ferencovou to tak funguje. Vůbec se ale nebojím pracovat s neznámým režisérem – naopak jsem zvědavá, jakou má vizi, jak bude reagovat. Nebojím se riskovat a spolupracovat i s velmi mladými tvůrci. Mnoho z nich jsem objevila právě při školních filmech. Snažím se vyjít vstříc a vždycky se nějak domluvíme, jsem ale ráda překvapovaná a inspirovaná vším neznámým. S Bohdanem i Alicí jsme na sebe už nějak napojení, stejně jako s dávným kamarádem Ferem Feničem, který mě kdysi obsadil do hlavní role svého televizního debutu BREHY NEHY z roku 1982. Bohužel sám pan dramaturg ho tehdy potopil, když souhlasil s verdiktem jakési komise, že „ten příběh je tak pravdivý, že náš divák k němu nedorostl“, a film zavřeli na tři roky do trezoru.

NADŠENÁ HEREČKA VEDLEJŠÍCH ROLÍ

U BÁBY Z LEDU se všude zdůrazňuje, že jde o „love story z prostředí otužilců“. To prostředí je konec konců jen pobočný motiv, pro vás to ale představovalo dost drsný fyzický vklad…

Já sama jsem zimomřivá a teplomilná bytost, pro kterou i moře musí mít skoro třicet stupňů. Takže Bohdanovo popichování při ná­vštěvách u nich, co říkám zimnímu otužování a plavání, jsem ignorovala. Navíc mi původně nabízel roli kamarádky hlavní hrdinky. Jenže jak se původní scénář, který obsahoval asi pět příběhů v jednom filmu, v dalších verzích zužoval a měnil, změnilo se i původě plánované obsazení. Tak trochu to Bohdanovi napověděla i jeho manželka Mirka, ačkoli já jsem jinak velmi nadšená herečka vedlejších rolí.
Moje postava neměla být typem městské paničky, mělo být znát, že má kořeny někde na vesnici, ke kterým se tak trochu vrátí při katarzi na konci filmu. Až jsem se té hlavní postavy lekla – vždyť s něčím podobným jsem se ve slovenské filmové tvorbě rozloučila skoro před třiceti léty. A pokud jde o otužování, myslela jsem, že to nějak zakamuflujeme. Jenže Bohdan sám otužování praktikuje a propaguje, takže trval na tom, že všechno bude reálné a já se na to musím připravit. Ale kde v Bratislavě? Nakonec začali být nervózní i producenti, kteří mě sami moc nechtěli, proběhl casting a já ho asi vyhrála jen proto, že jsem se na rozdíl od ostatních do té vody opravdu vrhla. Přitom právě tohle určitě na té roli nebylo to nejdůležitější.

 

kronerova2jpg.jpg
S Pavlem Novým a slepicí Adélou ve filmu Bába z ledu

 

 

PARADOX PSYCHOLOGIE OBĚTI

Ano, ledová voda je ve filmu jen metafo­rou čehosi hlubšího. Stejně jako jeho název, který odkazuje k povaze vaší postavy, jakoby zamrzlé v sebeobětovném postoji. Nejdřív musí roztát, aby si uvědomila sebe samu…

Přesně. Proto bylo i to otužování nakonec jen brnkačka. Mnohem víc úsilí mě stálo přemýšlení o postavě, které jsem z velké zodpovědnosti možná až překombinovala. Jaký je výsledek, nevím, ale scénář i partneři byli skvělí.

Dal vám režisér nějaké vodítko k charakteru postavy, nebo její koncepci nechal na vás?

Společně jsme o ní debatovali a hledali odpověď na otázku, co to je vlastně za ženu. Vdova po zřejmě vysoce postaveném manželovi, asi straníkovi a tak trochu tyranovi, který se nechal svou ženou jen bezmezně obdivovat. Pro ni byl polobůh, jemuž se nemohla nikdy vyrovnat. A stejný model přebrali i oba jejich synové. Potatili se v tom smyslu, že i pro ně se stala jejich matka jen tou, která slouží, bez práva na vlastní život, a podobné móresy přenesli i do svých vlastních rodin.
Mně se na tom líbilo to, co Bohdan vyjádřil v explikaci scénáře: že se dnes už hodně mluví o týrání žen, ale málo o týrání starých lidí. Ti jsou často týráni svými nejbližšími, rodinou, a přitom jako moje postava Hana o tom třeba ani nevědí. Paradox psychologie oběti totiž spočívá v tom, že má často pocit, že ona je nositelem viny, a proto si zaslouží, že se k ní okolí chová tak nehorázně. Hana ani netuší, že by se měla vzepřít a osvobodit.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Astrid Lindgrenová

Astrid Lindgrenová

Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se už za svého života stala legendou. S jejími knížkami vyrostlo několik generací dětí z celého světa. Její hlas měl ale velkou váhu i ve veřejných debatách. Protestovala například proti velkochovům, apelovala na to, aby lidé nezapomínali, že zvířata jsou živé bytosti. Zákonu na ochranu zvířat, o který se zasadila, se na její počest začalo říkat Lex Lindgren. V letošním roce si připomínáme 110. výročí jejího narození a 15. výročí jejího úmrtí.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Keira Knightley

Keira Knightley

Již podruhé britskou herečku Keiru Knightley práce na filmu zavála do Čech, kde právě natáčela poválečné drama THE AFTERMATH (NÁSLEDKY), v němž ztělesňuje hlavní ženskou roli, manželku britského důstojníka Rachel Morganovou. Děj filmu vznikl podle stejnojmenné knihy Rhidiana Brooka a zavádí nás do Hamburku v roce 1946.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner