Zuzana Kronerová

Když člověk překoná sám sebe, dostaví se euforie

Dělat rozhovor se Zuzanou Kronerovou v baru pražského Studia Ypsilon nebyl nejlepší nápad. V příjemném odpočinkovém útočišti nejen ypsilonkovských herců se s ní chtěl každý aspoň pozdravit. Oldřich Navrátil, který s ní zkouší novou hru, ředitel Ypsilonky Jan Schmid, který jim k tomu poskytl prostor, kolegové Josef Polášek a Lukáš Pavlásek, a bůhví, na koho jsem ještě zapomněl. Jednu výhodu ten přerušovaný dialog ale měl: na vlastní oči jsem viděl, jak ji mají všichni rádi a jak ona sama se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě. Není divu, v Čechách pracuje možná stejně intenzivně jako na Slovensku a zvláště český film si ji už více méně adoptoval.

 

text Jan Lukeš, foto Dalibor Puchta a archiv

kronerovajpg.jpg 

Všechno nasvědčuje tomu, že v posledních letech zažíváte možná nejlepší éru svého profesního života…

Co se týká filmu, ano, a jsem za to velmi vděčná. Musím ale s troškou černého humoru říci, že ráda bych tu kariéru měla i na Slovensku. Jenže u nás se točí méně filmů, a tak musím brát zavděk českými, i když natáčenými stále častěji i se slovenskou účastí. Velkou radost mám zato z toho, že jsem mimořádně často obsazovaná do slovenských studentských filmů, které ovšem dělám zadarmo. Ale jsem na to pyšná, i když to všechno ani nestíhám.

Slovenská kinematografie se za posledních zhruba pět let hodně zdvihla, nepochybně i díky koncepční podpoře z Audiovizuálního fondu…

Souhlasím. Vzniká víc filmů, vynikající jsou animované snímky, objevují se noví režiséři i režisérky. Fantastické jsou dokumentární filmy, které už získávají ceny po celém světě. Jenže jsme menší trh, máme méně producentů i scenáristů, takže proto ta spolupráce s českou stranou.
Musím se pochlubit, že poslední české filmy, které jsem točila, měly vždycky slovenskou účast. RUDÝ KAPITÁN Michala Ko­llára, česko-slovensko-polský film a smělý debut, se v podstatě dodělával na Slovensku. A romantická komedie Marty Ferencové VŠECHNO NEBO NIC, z mého pohledu velmi živá a dobře natočená, je zase česko-slovenská koprodukce. S Ferencovou mám výbornou zkušenost z televizních projektů a velmi mi konvenuje její nevykalkulované vidění světa, podobné poetice českých režisérů Alice Nellis nebo Bohdana Slámy.

PANÍ, KTERÁ MÁ RÁDA SVÉ POVOLÁNÍ

U Bohdana Slámy jste hrála ve všech jeho filmech, včetně toho posledního BÁBA Z LE­DU, který má teď premiéru. To už asi není jen náhoda…

Nevím, musel byste se zeptat Bohdana. Já si o role režisérům neříkám, jako to prý běžně dělají americké hvězdy, ale nějakým způsobem jsem se do jeho filmů vždycky dostala. Snad jen ve ČTYŘECH SLUNCÍCH jsem byla pouze takovým maskotem pro štěstí. Mám ráda Bohdanův způsob řešení dramatických situací, jeho humor, který nenápadně vykukuje zpoza tragikomických i vážných peripetií životních vztahů postav.
Poprvé jsme se setkali někdy kolem roku 2000, kdy přijel do Bratislavy hledat mladé představitele svého hraného debutu DIVOKÉ VČELY. Šel okolo našeho Divadla Astorka a viděl tam fotky z Nvotovy inscenace Pitínského MATKY, kde jsme byli namaskovaní jako z nějakého hororu anebo ze seriá­lu RODINA ADDAMSOVA. „Tahleta mi připomíná paní, podle které jsem psal maminku hlavní postavy,“ řekl prý Bohdan. Pak se podíval blíž a povídá: „Ale vždyť to je Kronerová, tu znám ze starých filmů a inscenací.“ Zašli za mnou, dali mi scénář, a mně se ohromně líbil.
Zádrhel nastal až první natáčecí den, kdy se mě Bohdan začal zdlouhavě vyptávat, jestli by mi nevadilo, že by moje postava měla jedno takové určité povolání. „Myslíte jako prostitutka?“ „Ano, ano,“ úplně zčervenal Bohdan. „Jestli to pro příběh potřebujete, tak pojďme do toho.“ A jak jsme se tak bavili, začala jsem uvažovat a říkám: „A dobré by bylo udělat to tak, že tu paní její povolání opravdu baví.“ – „To by bylo fajn,“ roztál Bohdan, a tím naše spolupráce začala.

 

banner_predplatne_clanek

 

ŠTĚSTÍ

Za pár let vás pak obsadil i do svého ŠTĚSTÍ…

Odcházela jsem zrovna smutná z premiéry jednoho hodně špatného filmu a najednou mi od něj pípla esemeska: „Píšu pro tebe krásnou roli.“ To mi to zklamání vyvážilo. Bohdan má výhodu, že umí psát a točí autorské filmy. Inspiruje se při tom životem kolem sebe, lidmi, které zná, zároveň ale stále sleduje uměleckou nadstavbu díla, hledá jeho optimální podoby. DIVOKÉ VČELY měly ve scénáři třináct verzí.

Potřebujete mít ke své práci s režisérem blízký lidský a tvůrčí vztah?

S Bohdanem, Alicí Nellis, Martou Ferencovou to tak funguje. Vůbec se ale nebojím pracovat s neznámým režisérem – naopak jsem zvědavá, jakou má vizi, jak bude reagovat. Nebojím se riskovat a spolupracovat i s velmi mladými tvůrci. Mnoho z nich jsem objevila právě při školních filmech. Snažím se vyjít vstříc a vždycky se nějak domluvíme, jsem ale ráda překvapovaná a inspirovaná vším neznámým. S Bohdanem i Alicí jsme na sebe už nějak napojení, stejně jako s dávným kamarádem Ferem Feničem, který mě kdysi obsadil do hlavní role svého televizního debutu BREHY NEHY z roku 1982. Bohužel sám pan dramaturg ho tehdy potopil, když souhlasil s verdiktem jakési komise, že „ten příběh je tak pravdivý, že náš divák k němu nedorostl“, a film zavřeli na tři roky do trezoru.

NADŠENÁ HEREČKA VEDLEJŠÍCH ROLÍ

U BÁBY Z LEDU se všude zdůrazňuje, že jde o „love story z prostředí otužilců“. To prostředí je konec konců jen pobočný motiv, pro vás to ale představovalo dost drsný fyzický vklad…

Já sama jsem zimomřivá a teplomilná bytost, pro kterou i moře musí mít skoro třicet stupňů. Takže Bohdanovo popichování při ná­vštěvách u nich, co říkám zimnímu otužování a plavání, jsem ignorovala. Navíc mi původně nabízel roli kamarádky hlavní hrdinky. Jenže jak se původní scénář, který obsahoval asi pět příběhů v jednom filmu, v dalších verzích zužoval a měnil, změnilo se i původě plánované obsazení. Tak trochu to Bohdanovi napověděla i jeho manželka Mirka, ačkoli já jsem jinak velmi nadšená herečka vedlejších rolí.
Moje postava neměla být typem městské paničky, mělo být znát, že má kořeny někde na vesnici, ke kterým se tak trochu vrátí při katarzi na konci filmu. Až jsem se té hlavní postavy lekla – vždyť s něčím podobným jsem se ve slovenské filmové tvorbě rozloučila skoro před třiceti léty. A pokud jde o otužování, myslela jsem, že to nějak zakamuflujeme. Jenže Bohdan sám otužování praktikuje a propaguje, takže trval na tom, že všechno bude reálné a já se na to musím připravit. Ale kde v Bratislavě? Nakonec začali být nervózní i producenti, kteří mě sami moc nechtěli, proběhl casting a já ho asi vyhrála jen proto, že jsem se na rozdíl od ostatních do té vody opravdu vrhla. Přitom právě tohle určitě na té roli nebylo to nejdůležitější.

 

kronerova2jpg.jpg
S Pavlem Novým a slepicí Adélou ve filmu Bába z ledu

 

 

PARADOX PSYCHOLOGIE OBĚTI

Ano, ledová voda je ve filmu jen metafo­rou čehosi hlubšího. Stejně jako jeho název, který odkazuje k povaze vaší postavy, jakoby zamrzlé v sebeobětovném postoji. Nejdřív musí roztát, aby si uvědomila sebe samu…

Přesně. Proto bylo i to otužování nakonec jen brnkačka. Mnohem víc úsilí mě stálo přemýšlení o postavě, které jsem z velké zodpovědnosti možná až překombinovala. Jaký je výsledek, nevím, ale scénář i partneři byli skvělí.

Dal vám režisér nějaké vodítko k charakteru postavy, nebo její koncepci nechal na vás?

Společně jsme o ní debatovali a hledali odpověď na otázku, co to je vlastně za ženu. Vdova po zřejmě vysoce postaveném manželovi, asi straníkovi a tak trochu tyranovi, který se nechal svou ženou jen bezmezně obdivovat. Pro ni byl polobůh, jemuž se nemohla nikdy vyrovnat. A stejný model přebrali i oba jejich synové. Potatili se v tom smyslu, že i pro ně se stala jejich matka jen tou, která slouží, bez práva na vlastní život, a podobné móresy přenesli i do svých vlastních rodin.
Mně se na tom líbilo to, co Bohdan vyjádřil v explikaci scénáře: že se dnes už hodně mluví o týrání žen, ale málo o týrání starých lidí. Ti jsou často týráni svými nejbližšími, rodinou, a přitom jako moje postava Hana o tom třeba ani nevědí. Paradox psychologie oběti totiž spočívá v tom, že má často pocit, že ona je nositelem viny, a proto si zaslouží, že se k ní okolí chová tak nehorázně. Hana ani netuší, že by se měla vzepřít a osvobodit.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Carlos Santana

Carlos Santana

Jedním z významných a vlivných muzikantů, kteří letos slaví své kulaté životní jubileum, je Carlos Santana. Stejně jako je pestrá a různorodá jeho hudba, je pestrý i jeho původ a hudební prostředí, které ho obklopovalo a ovlivňovalo. Mnohonásobný držitel cen Grammy – jen za album SUPERNATURAL si jich odnesl devět! – i jejich latinskoamerické obdoby, dvojnásobný člen Síně slávy rock’n’rollu – jako sólista i jako člen skupiny Santana, nositel dalších ocenění. Úspěšný tvůrce a protagonista specifického rockového stylu označovaného jako latino-rock svým osudem znovu potvrdil platnost pořekadla, že štěstí přeje připraveným. Je totiž doslova dítětem hudebního festivalu ve Woodstocku.

Alice Flemrová

Alice Flemrová

Neapolská tetralogie Eleny Ferrante GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ, jež je příběhem dvou dívek, respektive žen – Eleny a Lily a jejich přátelství, zasazeným do Itálie padesátých až osmdesátých let minulého století, se stala světovým bestsellerem. Nejde o umělou marketingovou bublinu, ty knížky lidé opravdu čtou, nadšeně o nich mluví a navzájem si je doporučují. U nás vyšly zatím dva díly, na třetí se můžeme těšit v říjnu. Přeložila je naše přední překladatelka z italštiny Alice Flemrová.

Aretha Franklin

Aretha Franklin

Královna soulu, zároveň první žena uvedená do rokenrolové síně slávy – to je Aretha Franklin. Letos pětasedmdesátiletá umělkyně ověnčená předlouhou řadou ocenění a titulů svou kariéru zvolna uzavírá. Poslední album vydala v roce 2014, koncertních vystoupení plánuje jen velmi omezený počet. Šanci vidět ji naživo však mají pouze na severoamerickém kontinentu. Po dramatickém zážitku v roce 1984 totiž odmítá nastoupit do letadla.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne