Zuzana Kronerová

Když člověk překoná sám sebe, dostaví se euforie

Dělat rozhovor se Zuzanou Kronerovou v baru pražského Studia Ypsilon nebyl nejlepší nápad. V příjemném odpočinkovém útočišti nejen ypsilonkovských herců se s ní chtěl každý aspoň pozdravit. Oldřich Navrátil, který s ní zkouší novou hru, ředitel Ypsilonky Jan Schmid, který jim k tomu poskytl prostor, kolegové Josef Polášek a Lukáš Pavlásek, a bůhví, na koho jsem ještě zapomněl. Jednu výhodu ten přerušovaný dialog ale měl: na vlastní oči jsem viděl, jak ji mají všichni rádi a jak ona sama se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě. Není divu, v Čechách pracuje možná stejně intenzivně jako na Slovensku a zvláště český film si ji už více méně adoptoval.

 

text Jan Lukeš, foto Dalibor Puchta a archiv

kronerovajpg.jpg 

Všechno nasvědčuje tomu, že v posledních letech zažíváte možná nejlepší éru svého profesního života…

Co se týká filmu, ano, a jsem za to velmi vděčná. Musím ale s troškou černého humoru říci, že ráda bych tu kariéru měla i na Slovensku. Jenže u nás se točí méně filmů, a tak musím brát zavděk českými, i když natáčenými stále častěji i se slovenskou účastí. Velkou radost mám zato z toho, že jsem mimořádně často obsazovaná do slovenských studentských filmů, které ovšem dělám zadarmo. Ale jsem na to pyšná, i když to všechno ani nestíhám.

Slovenská kinematografie se za posledních zhruba pět let hodně zdvihla, nepochybně i díky koncepční podpoře z Audiovizuálního fondu…

Souhlasím. Vzniká víc filmů, vynikající jsou animované snímky, objevují se noví režiséři i režisérky. Fantastické jsou dokumentární filmy, které už získávají ceny po celém světě. Jenže jsme menší trh, máme méně producentů i scenáristů, takže proto ta spolupráce s českou stranou.
Musím se pochlubit, že poslední české filmy, které jsem točila, měly vždycky slovenskou účast. RUDÝ KAPITÁN Michala Ko­llára, česko-slovensko-polský film a smělý debut, se v podstatě dodělával na Slovensku. A romantická komedie Marty Ferencové VŠECHNO NEBO NIC, z mého pohledu velmi živá a dobře natočená, je zase česko-slovenská koprodukce. S Ferencovou mám výbornou zkušenost z televizních projektů a velmi mi konvenuje její nevykalkulované vidění světa, podobné poetice českých režisérů Alice Nellis nebo Bohdana Slámy.

PANÍ, KTERÁ MÁ RÁDA SVÉ POVOLÁNÍ

U Bohdana Slámy jste hrála ve všech jeho filmech, včetně toho posledního BÁBA Z LE­DU, který má teď premiéru. To už asi není jen náhoda…

Nevím, musel byste se zeptat Bohdana. Já si o role režisérům neříkám, jako to prý běžně dělají americké hvězdy, ale nějakým způsobem jsem se do jeho filmů vždycky dostala. Snad jen ve ČTYŘECH SLUNCÍCH jsem byla pouze takovým maskotem pro štěstí. Mám ráda Bohdanův způsob řešení dramatických situací, jeho humor, který nenápadně vykukuje zpoza tragikomických i vážných peripetií životních vztahů postav.
Poprvé jsme se setkali někdy kolem roku 2000, kdy přijel do Bratislavy hledat mladé představitele svého hraného debutu DIVOKÉ VČELY. Šel okolo našeho Divadla Astorka a viděl tam fotky z Nvotovy inscenace Pitínského MATKY, kde jsme byli namaskovaní jako z nějakého hororu anebo ze seriá­lu RODINA ADDAMSOVA. „Tahleta mi připomíná paní, podle které jsem psal maminku hlavní postavy,“ řekl prý Bohdan. Pak se podíval blíž a povídá: „Ale vždyť to je Kronerová, tu znám ze starých filmů a inscenací.“ Zašli za mnou, dali mi scénář, a mně se ohromně líbil.
Zádrhel nastal až první natáčecí den, kdy se mě Bohdan začal zdlouhavě vyptávat, jestli by mi nevadilo, že by moje postava měla jedno takové určité povolání. „Myslíte jako prostitutka?“ „Ano, ano,“ úplně zčervenal Bohdan. „Jestli to pro příběh potřebujete, tak pojďme do toho.“ A jak jsme se tak bavili, začala jsem uvažovat a říkám: „A dobré by bylo udělat to tak, že tu paní její povolání opravdu baví.“ – „To by bylo fajn,“ roztál Bohdan, a tím naše spolupráce začala.

 

banner_predplatne_clanek

 

ŠTĚSTÍ

Za pár let vás pak obsadil i do svého ŠTĚSTÍ…

Odcházela jsem zrovna smutná z premiéry jednoho hodně špatného filmu a najednou mi od něj pípla esemeska: „Píšu pro tebe krásnou roli.“ To mi to zklamání vyvážilo. Bohdan má výhodu, že umí psát a točí autorské filmy. Inspiruje se při tom životem kolem sebe, lidmi, které zná, zároveň ale stále sleduje uměleckou nadstavbu díla, hledá jeho optimální podoby. DIVOKÉ VČELY měly ve scénáři třináct verzí.

Potřebujete mít ke své práci s režisérem blízký lidský a tvůrčí vztah?

S Bohdanem, Alicí Nellis, Martou Ferencovou to tak funguje. Vůbec se ale nebojím pracovat s neznámým režisérem – naopak jsem zvědavá, jakou má vizi, jak bude reagovat. Nebojím se riskovat a spolupracovat i s velmi mladými tvůrci. Mnoho z nich jsem objevila právě při školních filmech. Snažím se vyjít vstříc a vždycky se nějak domluvíme, jsem ale ráda překvapovaná a inspirovaná vším neznámým. S Bohdanem i Alicí jsme na sebe už nějak napojení, stejně jako s dávným kamarádem Ferem Feničem, který mě kdysi obsadil do hlavní role svého televizního debutu BREHY NEHY z roku 1982. Bohužel sám pan dramaturg ho tehdy potopil, když souhlasil s verdiktem jakési komise, že „ten příběh je tak pravdivý, že náš divák k němu nedorostl“, a film zavřeli na tři roky do trezoru.

NADŠENÁ HEREČKA VEDLEJŠÍCH ROLÍ

U BÁBY Z LEDU se všude zdůrazňuje, že jde o „love story z prostředí otužilců“. To prostředí je konec konců jen pobočný motiv, pro vás to ale představovalo dost drsný fyzický vklad…

Já sama jsem zimomřivá a teplomilná bytost, pro kterou i moře musí mít skoro třicet stupňů. Takže Bohdanovo popichování při ná­vštěvách u nich, co říkám zimnímu otužování a plavání, jsem ignorovala. Navíc mi původně nabízel roli kamarádky hlavní hrdinky. Jenže jak se původní scénář, který obsahoval asi pět příběhů v jednom filmu, v dalších verzích zužoval a měnil, změnilo se i původě plánované obsazení. Tak trochu to Bohdanovi napověděla i jeho manželka Mirka, ačkoli já jsem jinak velmi nadšená herečka vedlejších rolí.
Moje postava neměla být typem městské paničky, mělo být znát, že má kořeny někde na vesnici, ke kterým se tak trochu vrátí při katarzi na konci filmu. Až jsem se té hlavní postavy lekla – vždyť s něčím podobným jsem se ve slovenské filmové tvorbě rozloučila skoro před třiceti léty. A pokud jde o otužování, myslela jsem, že to nějak zakamuflujeme. Jenže Bohdan sám otužování praktikuje a propaguje, takže trval na tom, že všechno bude reálné a já se na to musím připravit. Ale kde v Bratislavě? Nakonec začali být nervózní i producenti, kteří mě sami moc nechtěli, proběhl casting a já ho asi vyhrála jen proto, že jsem se na rozdíl od ostatních do té vody opravdu vrhla. Přitom právě tohle určitě na té roli nebylo to nejdůležitější.

 

kronerova2jpg.jpg
S Pavlem Novým a slepicí Adélou ve filmu Bába z ledu

 

 

PARADOX PSYCHOLOGIE OBĚTI

Ano, ledová voda je ve filmu jen metafo­rou čehosi hlubšího. Stejně jako jeho název, který odkazuje k povaze vaší postavy, jakoby zamrzlé v sebeobětovném postoji. Nejdřív musí roztát, aby si uvědomila sebe samu…

Přesně. Proto bylo i to otužování nakonec jen brnkačka. Mnohem víc úsilí mě stálo přemýšlení o postavě, které jsem z velké zodpovědnosti možná až překombinovala. Jaký je výsledek, nevím, ale scénář i partneři byli skvělí.

Dal vám režisér nějaké vodítko k charakteru postavy, nebo její koncepci nechal na vás?

Společně jsme o ní debatovali a hledali odpověď na otázku, co to je vlastně za ženu. Vdova po zřejmě vysoce postaveném manželovi, asi straníkovi a tak trochu tyranovi, který se nechal svou ženou jen bezmezně obdivovat. Pro ni byl polobůh, jemuž se nemohla nikdy vyrovnat. A stejný model přebrali i oba jejich synové. Potatili se v tom smyslu, že i pro ně se stala jejich matka jen tou, která slouží, bez práva na vlastní život, a podobné móresy přenesli i do svých vlastních rodin.
Mně se na tom líbilo to, co Bohdan vyjádřil v explikaci scénáře: že se dnes už hodně mluví o týrání žen, ale málo o týrání starých lidí. Ti jsou často týráni svými nejbližšími, rodinou, a přitom jako moje postava Hana o tom třeba ani nevědí. Paradox psychologie oběti totiž spočívá v tom, že má často pocit, že ona je nositelem viny, a proto si zaslouží, že se k ní okolí chová tak nehorázně. Hana ani netuší, že by se měla vzepřít a osvobodit.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne