Zuzana Kronerová

Když člověk překoná sám sebe, dostaví se euforie

Dělat rozhovor se Zuzanou Kronerovou v baru pražského Studia Ypsilon nebyl nejlepší nápad. V příjemném odpočinkovém útočišti nejen ypsilonkovských herců se s ní chtěl každý aspoň pozdravit. Oldřich Navrátil, který s ní zkouší novou hru, ředitel Ypsilonky Jan Schmid, který jim k tomu poskytl prostor, kolegové Josef Polášek a Lukáš Pavlásek, a bůhví, na koho jsem ještě zapomněl. Jednu výhodu ten přerušovaný dialog ale měl: na vlastní oči jsem viděl, jak ji mají všichni rádi a jak ona sama se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě. Není divu, v Čechách pracuje možná stejně intenzivně jako na Slovensku a zvláště český film si ji už více méně adoptoval.

 

text Jan Lukeš, foto Dalibor Puchta a archiv

kronerovajpg.jpg 

Všechno nasvědčuje tomu, že v posledních letech zažíváte možná nejlepší éru svého profesního života…

Co se týká filmu, ano, a jsem za to velmi vděčná. Musím ale s troškou černého humoru říci, že ráda bych tu kariéru měla i na Slovensku. Jenže u nás se točí méně filmů, a tak musím brát zavděk českými, i když natáčenými stále častěji i se slovenskou účastí. Velkou radost mám zato z toho, že jsem mimořádně často obsazovaná do slovenských studentských filmů, které ovšem dělám zadarmo. Ale jsem na to pyšná, i když to všechno ani nestíhám.

Slovenská kinematografie se za posledních zhruba pět let hodně zdvihla, nepochybně i díky koncepční podpoře z Audiovizuálního fondu…

Souhlasím. Vzniká víc filmů, vynikající jsou animované snímky, objevují se noví režiséři i režisérky. Fantastické jsou dokumentární filmy, které už získávají ceny po celém světě. Jenže jsme menší trh, máme méně producentů i scenáristů, takže proto ta spolupráce s českou stranou.
Musím se pochlubit, že poslední české filmy, které jsem točila, měly vždycky slovenskou účast. RUDÝ KAPITÁN Michala Ko­llára, česko-slovensko-polský film a smělý debut, se v podstatě dodělával na Slovensku. A romantická komedie Marty Ferencové VŠECHNO NEBO NIC, z mého pohledu velmi živá a dobře natočená, je zase česko-slovenská koprodukce. S Ferencovou mám výbornou zkušenost z televizních projektů a velmi mi konvenuje její nevykalkulované vidění světa, podobné poetice českých režisérů Alice Nellis nebo Bohdana Slámy.

PANÍ, KTERÁ MÁ RÁDA SVÉ POVOLÁNÍ

U Bohdana Slámy jste hrála ve všech jeho filmech, včetně toho posledního BÁBA Z LE­DU, který má teď premiéru. To už asi není jen náhoda…

Nevím, musel byste se zeptat Bohdana. Já si o role režisérům neříkám, jako to prý běžně dělají americké hvězdy, ale nějakým způsobem jsem se do jeho filmů vždycky dostala. Snad jen ve ČTYŘECH SLUNCÍCH jsem byla pouze takovým maskotem pro štěstí. Mám ráda Bohdanův způsob řešení dramatických situací, jeho humor, který nenápadně vykukuje zpoza tragikomických i vážných peripetií životních vztahů postav.
Poprvé jsme se setkali někdy kolem roku 2000, kdy přijel do Bratislavy hledat mladé představitele svého hraného debutu DIVOKÉ VČELY. Šel okolo našeho Divadla Astorka a viděl tam fotky z Nvotovy inscenace Pitínského MATKY, kde jsme byli namaskovaní jako z nějakého hororu anebo ze seriá­lu RODINA ADDAMSOVA. „Tahleta mi připomíná paní, podle které jsem psal maminku hlavní postavy,“ řekl prý Bohdan. Pak se podíval blíž a povídá: „Ale vždyť to je Kronerová, tu znám ze starých filmů a inscenací.“ Zašli za mnou, dali mi scénář, a mně se ohromně líbil.
Zádrhel nastal až první natáčecí den, kdy se mě Bohdan začal zdlouhavě vyptávat, jestli by mi nevadilo, že by moje postava měla jedno takové určité povolání. „Myslíte jako prostitutka?“ „Ano, ano,“ úplně zčervenal Bohdan. „Jestli to pro příběh potřebujete, tak pojďme do toho.“ A jak jsme se tak bavili, začala jsem uvažovat a říkám: „A dobré by bylo udělat to tak, že tu paní její povolání opravdu baví.“ – „To by bylo fajn,“ roztál Bohdan, a tím naše spolupráce začala.

 

banner_clanek

 

ŠTĚSTÍ

Za pár let vás pak obsadil i do svého ŠTĚSTÍ…

Odcházela jsem zrovna smutná z premiéry jednoho hodně špatného filmu a najednou mi od něj pípla esemeska: „Píšu pro tebe krásnou roli.“ To mi to zklamání vyvážilo. Bohdan má výhodu, že umí psát a točí autorské filmy. Inspiruje se při tom životem kolem sebe, lidmi, které zná, zároveň ale stále sleduje uměleckou nadstavbu díla, hledá jeho optimální podoby. DIVOKÉ VČELY měly ve scénáři třináct verzí.

Potřebujete mít ke své práci s režisérem blízký lidský a tvůrčí vztah?

S Bohdanem, Alicí Nellis, Martou Ferencovou to tak funguje. Vůbec se ale nebojím pracovat s neznámým režisérem – naopak jsem zvědavá, jakou má vizi, jak bude reagovat. Nebojím se riskovat a spolupracovat i s velmi mladými tvůrci. Mnoho z nich jsem objevila právě při školních filmech. Snažím se vyjít vstříc a vždycky se nějak domluvíme, jsem ale ráda překvapovaná a inspirovaná vším neznámým. S Bohdanem i Alicí jsme na sebe už nějak napojení, stejně jako s dávným kamarádem Ferem Feničem, který mě kdysi obsadil do hlavní role svého televizního debutu BREHY NEHY z roku 1982. Bohužel sám pan dramaturg ho tehdy potopil, když souhlasil s verdiktem jakési komise, že „ten příběh je tak pravdivý, že náš divák k němu nedorostl“, a film zavřeli na tři roky do trezoru.

NADŠENÁ HEREČKA VEDLEJŠÍCH ROLÍ

U BÁBY Z LEDU se všude zdůrazňuje, že jde o „love story z prostředí otužilců“. To prostředí je konec konců jen pobočný motiv, pro vás to ale představovalo dost drsný fyzický vklad…

Já sama jsem zimomřivá a teplomilná bytost, pro kterou i moře musí mít skoro třicet stupňů. Takže Bohdanovo popichování při ná­vštěvách u nich, co říkám zimnímu otužování a plavání, jsem ignorovala. Navíc mi původně nabízel roli kamarádky hlavní hrdinky. Jenže jak se původní scénář, který obsahoval asi pět příběhů v jednom filmu, v dalších verzích zužoval a měnil, změnilo se i původě plánované obsazení. Tak trochu to Bohdanovi napověděla i jeho manželka Mirka, ačkoli já jsem jinak velmi nadšená herečka vedlejších rolí.
Moje postava neměla být typem městské paničky, mělo být znát, že má kořeny někde na vesnici, ke kterým se tak trochu vrátí při katarzi na konci filmu. Až jsem se té hlavní postavy lekla – vždyť s něčím podobným jsem se ve slovenské filmové tvorbě rozloučila skoro před třiceti léty. A pokud jde o otužování, myslela jsem, že to nějak zakamuflujeme. Jenže Bohdan sám otužování praktikuje a propaguje, takže trval na tom, že všechno bude reálné a já se na to musím připravit. Ale kde v Bratislavě? Nakonec začali být nervózní i producenti, kteří mě sami moc nechtěli, proběhl casting a já ho asi vyhrála jen proto, že jsem se na rozdíl od ostatních do té vody opravdu vrhla. Přitom právě tohle určitě na té roli nebylo to nejdůležitější.

 

kronerova2jpg.jpg
S Pavlem Novým a slepicí Adélou ve filmu Bába z ledu

 

 

PARADOX PSYCHOLOGIE OBĚTI

Ano, ledová voda je ve filmu jen metafo­rou čehosi hlubšího. Stejně jako jeho název, který odkazuje k povaze vaší postavy, jakoby zamrzlé v sebeobětovném postoji. Nejdřív musí roztát, aby si uvědomila sebe samu…

Přesně. Proto bylo i to otužování nakonec jen brnkačka. Mnohem víc úsilí mě stálo přemýšlení o postavě, které jsem z velké zodpovědnosti možná až překombinovala. Jaký je výsledek, nevím, ale scénář i partneři byli skvělí.

Dal vám režisér nějaké vodítko k charakteru postavy, nebo její koncepci nechal na vás?

Společně jsme o ní debatovali a hledali odpověď na otázku, co to je vlastně za ženu. Vdova po zřejmě vysoce postaveném manželovi, asi straníkovi a tak trochu tyranovi, který se nechal svou ženou jen bezmezně obdivovat. Pro ni byl polobůh, jemuž se nemohla nikdy vyrovnat. A stejný model přebrali i oba jejich synové. Potatili se v tom smyslu, že i pro ně se stala jejich matka jen tou, která slouží, bez práva na vlastní život, a podobné móresy přenesli i do svých vlastních rodin.
Mně se na tom líbilo to, co Bohdan vyjádřil v explikaci scénáře: že se dnes už hodně mluví o týrání žen, ale málo o týrání starých lidí. Ti jsou často týráni svými nejbližšími, rodinou, a přitom jako moje postava Hana o tom třeba ani nevědí. Paradox psychologie oběti totiž spočívá v tom, že má často pocit, že ona je nositelem viny, a proto si zaslouží, že se k ní okolí chová tak nehorázně. Hana ani netuší, že by se měla vzepřít a osvobodit.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne