Milan Cais

Dveře dovnitř

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Milan Cais

Narozen 1974. Hudebník a multimediální umělec. V roce 1999 absolvoval AVU, studoval v ateliérech Socha II. u prof. Huga Dematriniho a v ateliéru Vizuální komunikace u Jiřího Davida. Šíři svého talentu uplatňuje v hudbě, audiovizuální instalaci, na poli scénografie, performance i grafického designu. Účastnil se řady společných výstav u nás i ve světě a jeho práce je zastoupena v několika soukromých i státních sbírkách. V roce 1988 spoluzaložil skupinu Tata Bojs, kde dodnes působí jako skladatel, zpěvák, bubeník, textař, výtvarník a producent. Vytvořil hudbu i ke dvěma divadelním představením (LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE, KRAKATIT) a k celovečernímu loutkovému filmu MALÝ PÁN. Společně s výtvarníky a hudebníky Petrem Niklem, Ondřejem Smeykalem a Jiřím Hradilem působí od roku 2005 ve „svátečně“ vystupující hudebně-performační skupině Sváteční Pop. Žije a pracuje v Praze.
Výstava DVEŘE DOVNITŘ v pražské Galerii Villa Pellé je k vidění do 26. března.


 

 

cais2jpg.jpg
Expozice na půdě galerie Villa Pellé, v pozadí KAZETY

 

Milan Cais téma dveří, které mohou rozdělovat i spojovat, skrývat tajemství nebo ho naopak odkrývat, být překážkou, zároveň ale i branou do jiné dimenze, zakomponoval do časového rámce. Nejnovější díla jsou ve Ville Pellé instalována v přízemí, čím stoupáme výš, tím přibývají ta, která v sobě nesou paměť minulých zápasů a hledání.
„Neměl jsem moc přesnou představu, jak tu instalaci udělat, ale měl jsem k dispozici dost svých věcí. Jako když přijdete do sklepa, kde je harampádí, které se na vás po otevření dveří vyvalí. Jsou zde i věci, které jsem dělal ještě na školách, dokonce jsou zde instalovány i předměty, z kterých se vyklubaly sochy až v rámci instalace,“ přibližuje umělec. 

Tvůrčí zrání zakomponované v čase
Pomyslnou cestu do Caisova nitra můžeme začít v přízemí, kde najdeme jeho nejnovější díla. Nebo můžeme vyjet rovnou výtahem nahoru, kde se setkáme se zdánlivě nekoordinovanou změtí nápadů, myšlenek, pokusů i zdařilých realizací v půdním prostoru, jenž symbolizuje minulost dávnou, nikoli však zatracovanou. Časovou osu jednotlivých pater spojuje vertikální linie, kterou je nejlépe vnímat průzorem ve výtahu. Když divák nejpomalejším výtahem na světě projíždí jednotlivými patry, vidí výtahovou špehýrkou objekty reflektující jak hlavní téma dveří, tak časový kontext. Když opouští přízemí, pomalu se mu z pohledu ztrácí PUMPIČKA PRO PRÁZDNÝ DUŠE, pak zahlédne ŠŤASTNÉ DVEŘE a nakonec vystoupí před změtí kabelů, odpadu a temných skvrn na dveřích, což se vše, dle slov autora, vztahuje „k tomu bordelu v minulosti“.
Moment času je na celé výstavě velmi důležitý. Cais dává nahlédnout do osobního zrání, od období hledání přes provokace až k současnému momentu jakéhosi zastavení. Zavírání jedněch dveří a otevírání těch druhých, k zralosti a pochopení. Časový tok umocňují v rámci celé výstavy i akvarely, v nichž je čas symbolizovaný tečkami. „Byl jsem požádán, abych něco vytvořil přímo pro svatební místnost ve Ville Pellé. Tak vznikly akvarely ANO a NE, kam jsem zakomponoval zlaté prstýnky, které tečou skrze nápisy. Je to něco, co se na výstavě pak opakuje vícekrát. Symbolizuje to tok času. Já jsem přesně uprostřed. Právě přecházím z jednoho období do druhého. Cítím to hodně fyzicky, prochází to mnou, mění se mi pohled na život týden od týdne. Vnímám čas jako důležitý aspekt k mému vývoji přemýšlení.“

 

banner_predplatne_clanek

 

Je to hodně osobní
„Dveře vnímám v symbolické rovině. Jsou pro mne klíčová tři slova: tajemství, moment překvapení a moment rozhodnutí. Jsou to témata poměrně obšírná a ten banální předmět, dveře, se kterým se člověk setkává denně, mi krásně symbolizuje prostor, který dveře nejenom rozdělují na místnosti, ale i prostory v jakési časové ose, která se vztahuje k mé osobě. Výstava je tedy hodně osobní.“
Osobní rovinu nezastřeně odkrývají všechny objekty v expozici. Ať už to jsou díla nejnovější jako dveřní sousoší s názvem NĚKOLIK PROBLÉMŮ NAJEDNOU, jejímž prostřednictvím je divákovi zprostředkován složitý proces uvědomování, hledání, bourání a následného budování, či spektakulární PRSTEN, jasný symbol spojení, obsahující však velmi zneklidňující pocit ohrožení v podobě vysypaného bílého prášku (jed, kokain?), v každém případě něco, co naznačuje jakousi nestabilitu nebo rozbití pevnosti, již má prsten symbolizovat. Otázku relativity věcí i dění v sobě skrývají všechna díla na výstavě. Například SETKÁNÍ, objekt zachycující střet temné a světlé stránky člověka, je jakoby roztažen v čase i v prostoru, ale neviditelné napětí antagonistických stran je soustředěno do malé mezery mezi zobáčky opeřenců. „Každý člověk se snaží být milý, chovat se uctivě, vytváří vlastně takový vlastní předobraz, v tom běžném všedním fungování. V obchodě se smějeme, snažíme se působit na lidi mile. Pak jsou v životě situace, kdy se ve vteřině tato snaha změní a na povrch vyvře něco temného. To vyjadřuje objekt SETKÁNÍ. Temná stránka za sebou táhne svoji temnou minulost, ale ta světlá taky. Jdou proti sobě, v jednom momentě se setkávají a veškerá energie, která se táhne po místnosti, se soustřeďuje do místa mezi zobáčky, kde je elektrizující napětí,“ vysvětluje Milan Cais.
Snad nejosobnější rovinu demonstrují dveře s vyřezaným nápisem EGO. Není těžké si představit, v jakém rozpoložení vzal autor do ruky motorovou pilu, aby s její pomocí „napsal“ to obnažující slovo. „V rámci výstavy se hodně dívám sám na sebe, různě si nastavuji zrcadlo a ego je něco, co mě opravdu zajímá. Je to něco, co vždycky jde tak trochu proti tomu, co chceme. Je to taková malá svině, která život často znepříjemňuje, dělá situace složitější. Snažím se ho obrušovat a uvědomovat si ho v různých situacích a vyvozovat z toho důsledky. Tady jsem měl potřebu ten nápis vyrýt motorovou pilou brutálním způsobem. Je jasné, že to je něco, s čím je nutné se nemazlit.“

 

cais3jpg.jpg
ŠKVÍRA K VÍŘE

  

Měřítko, barevnost a přetavení staré věci v novou
Barevnost celé výstavy je minimalistická. „Snažil jsem se DVEŘE DOVNITŘ dělat minimalisticky barevně i materiálem, aby to příliš neodbíhalo jinam. Vyšly mi barvy černá, bílá, přirozená barva dřeva a kliky dveří hází kontext na zlatou, která pak prochází i akvarely. V nich je patrný běh času, je to v oněch tečkách a horizontálních a vertikálních li­niích, které se objevují často. To jsou akvarely, které vznikly asi před čtrnácti dny, čerst­vé práce. Osm akvarelů, jejichž témata jsem měl v hlavě dlouho a nyní je zrealizoval,“ říká Milan Cais.
Cais na výstavě často pracuje s měřítkem, které dodává věcem kontext a výraz. Nejzřetelněji je to patrné u děl KLIKA a pak na KAZETÁCH, které se povalují v půdním prostoru. Sám svůj postup popisuje takto: „Kdybych tu kliku udělal jako modýlek, tak by to za moc nestálo, ale tím, že se takhle zvětší, tak je to najednou trošku větší problém. Na tomhle díle mě baví to, že je KLIKA udělaná ze dveří, které byly v domě, do kterého jsem se před jedenácti lety nastěhoval. První, co mě zaujalo, bylo, že ty dveře jsou hnusný. Takže něco, co mě kdysi esteticky prudilo, teď dávám na odiv jako sochu, což je také takový zvláštní paradox. To je princip, který se v mé tvorbě trochu opakuje. Přetavení staré věci v novou.“

Půda s duší rebela a umělce
Otevřením dveří od půdy, jako by nás umělec pouštěl do svých nejintimnějších zákoutí. Cais otevřeně vyjevuje svá tajemství, vzpomínky, pokusy, nezdary i vítězství. Změť předmětů a soch však nevyvolává negativní pocity, naopak provokuje až hmatatelné souznění, je zde totiž patrný uklidňující nadhled a nosné vyrovnání se s minulostí a její akceptování. Již zmíněné KAZETY v nadměrném měřítku jsou např. vyřezané z nábytku jeho pokojíku z mládí. „Jednou jsem přijel na chalupu a tam byl můj teenegerskej pokoj rozbouchanej do prken a připravenej na spálení, táta to tam takhle aktivně připravil. Když jsem viděl samolepky, které jsem si tam lepil a u nich spal, najednou to ve mně vzbudilo silnou emoci. Nechtěl jsem, aby se ten nábytek spálil. Dal jsem si ho na stranu a pak jsem z něj udělal tyhle velký KAZETY, protože na tom peřiňáku jsem měl kazeťák a na něm jsem si pouštěl svoji oblíbenou hudbu. Chtělo se mi tomu dát nějaký další život.“
Na půdě Villy Pellé jsou další útržky z Caisovy tvorby, části nerealizovaných soch, fragmenty jeho dřívějších instalací, zkrátka ten „bordel let minulých“. Je to však místo vyzařující tvůrčí atmosféru, nepostrádající humor a laskavost, která z hledání, zkoumání, z pohledů dovnitř činí věc přitažlivou a přínosnou.

Galerie Villa Pellé
Villa Pellé je novorenesanční objekt v rezidenční části Prahy 6, v níž sídlí nekomerční galerie, která se v dlouhodobé perspektivě věnuje zejména kresbě a ilustraci jako svébytnému médiu. Pravidelně se zde konají tvůrčí dílny.

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Marie Třešňáková, foto Jiří Zahrádka

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Kultura - výběr z článků

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Miroslav Šašek

Miroslav Šašek

Zatímco jeho populární obrazové bedekry vycházely svého času od New Yorku až po Austrálii, jméno Miroslava Šaška zůstávalo pro české čtenáře po celá desetiletí bohužel takřka neznámé. Obrat nastal až na podzim roku 2013, kdy se první z Šaškových slavných průvodců TO JE PAŘÍŽ objevil po neuvěřitelných čtyřiapadesáti letech konečně i na pultech zdejších knihkupectví. A to zásluhou Olgy Černé a nakladatele Juraje Horvátha, kteří tím odstartovali česká vydání titulů někdejší Šaškovy legendární řady THIS IS…

Sklo Zdeňka Lhotského

Sklo Zdeňka Lhotského

Profesor Stanislav Libenský, považovaný se svou ženou Jaroslavou Brychtovou za nejvýznamnější skláře 20. století, vychoval desítky dnes mezinárodně profilovaných žáků. Zdeněk Lhotský je mezi nimi však jediný, kdo se stal i jejich přímým spolupracovníkem v realizaci rozměrných návrhů do architektury a také jejich nejobjemnějších děl. V bývalé textilní továrně rodiny Liebiegů v Železném Brodě, kterou nedávno zčásti rekonstruovala skupina investorských nadšenců z regionu pod vedením Ing. Milana Kuršela, můžete navštívit stálou expozici dvojice Brychtová-Libenský a do konce června skupinovou výstavu čtyř významných umělců – Zdeněk Lhotský, Oldřich Plíva, Jaroslav Róna a Lucie Švitorková – SKLOVOTVAR.

Prague Nonverbal

Prague Nonverbal

Mezinárodní festival nonverbálního divadla pořádá pražská La Fabrika již podruhé. Opět představí špičkové umělce tohoto žánru z tuzemska i mnoha dalších zemí. Diváci během jednoho týdne (21. – 28. května) mohou navštívit okolo dvaceti představení. Hlavním centrem dění je kulturní prostor La Fabrika, letos rozšířený o další scény v Jatkách 78, v divadle Alfred ve dvoře, ve Studiu Hrdinů, v Centru současného umění DOX a Cross Clubu, které se podílejí na programu i realizaci festivalu.

Ceny kritiky za mladou malbu

Ceny kritiky za mladou malbu

Cena kritiky za mladou malbu dosáhla desátého výročí svého trvání a k shrnutí dosavadních výsledků soutěže byl vydán Sdružením výtvarných kritiků a teoretiků, českou sekcí AICA sborník jako kronika vývoje z let 2008–2017, provázený výstavní ukázkou nové tvorby jednotlivých laureátů.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne