Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

 

Hroší zabijáci
Hroch je agresor. Nebezpečný a veliký. Takovým monstrem by mohl být i slon, ale ten je mnohem méně útočný, pokud jej neohrožujeme. I když tento chobotnatec zabije ročně přibližně stejné množství lidí jako hroch, jsou jeho útoky spíše náhodné. Například když se partička slonů pase v cukrové třtině a zoufalý zemědělec, který přichází o svou úrodu, se je odtud snaží vyhnat. A nebo skupinka slonů projde vesnicí a jen tak pro zábavu zláme všechny stromy. Místní se je snaží zastrašit, ale takový střet nekončí vždy jen vítězstvím dvounožců s puškou.
Na rozdíl od slona je hroch agresor svou podstatou. Když jej budeme pozorovat z padesáti metrů, nebude o nás projevovat zájem, ale střež se, turisto, přiblížíš-li se na třicet metrů!
„Ty se budeš v té vodě koupat?“ diví se mladá štíhlá černoška, jejíž angličtina je tak trochu komolena místním jazykem – sestswanštinou, jazykem Botswaňanů. S velkou opatrností nabírá do barelu vodu, zatímco já stojím po kolena v mírně se vlnící řece Okavango a snažím se zaměřit velkým objektivem poletující žluté snovače, budující z trávy domov.
„Je tam ‚hippo‘!“ varuje mě a raději ustoupí o krok zpět. „Já o něm vím,“ ukážu rukou k drobnému chomáči trávy a papyru, kde vyčuhují nad hladinu dva hrbolky – nadočnicové oblouky a nozdry, z nichž co chvíli vyletí sprška vody. Pohledná, asi pětadvacetiletá matka dvou dětí, držících se zpátky, za máminou sukní, jen zakroutila hlavou a zaťukala si na čelo. Světově známý, jednoduchý symbol označující cvoka.
Černoška netuší, jak jsem ve střehu a že jedno z nejnebezpečnějších zvířat Afriky mám stále v hledáčku. Její obavy jsou na místě, ale naštěstí mezi mnou a hrochem je hluboký kanál, jímž projíždí člun s výletníky, takže aby se ke mně tlustokožec dostal, musel by se potopit a plavat. A pak by stačilo vzít nohy na ramena – doufám, že i se stativem a fotoaparátem.
Hrocha vidím ve stejném úhlu jako strom posetý hnízdy opeřenců, a i když dělám, že mým zájmem je skupinka samečků stavící si hnízda, aby tak oslnili partnerku, přece jen doufám, že hrocha trošku vyprovokuju. Nechci ho dráždit, on o mně velmi dobře ví, a kdykoliv jen mávnu rukou, abych odehnal dotěrný hmyz, z rákosí se vynoří hlava a oči na jejím vrcholu mě dokonale rentgenují. Vím, že je připraven zaútočit.
Dlouhou dobu se hroch nechtěl prozradit, ale jeho hlasité vydechnutí nelze neslyšet. Mnohdy se snaží svého protivníka – v tento okamžik mě – zastrašit tím, že otevře tlamu, ukáže své zuby a říhne si. Říhání, mnohdy mylně považované za zívání, je u hrochů na denním pořádku. Shromážděné plyny z nakvašené potravy v žaludku musejí ven; jsou i jiné cesty, které však nejsou natolik fotogenické… Hroch se ovšem vyznačuje jistou zvláštností, což je ‚prdění tlamou‘. Postupným otevíráním tlamy, až do vyvrácení horní čelisti na svá záda, si tlustokožec odříhne a zbaví se tlačících plynů. Okamžik, na který čekám. Pevně sevřu stativ do pravé ruky, levou chytnu objektiv a fotím.
Chvílemi se zanoří a zmizí. Naštěstí se necítí být ohrožen a vždy se vynoří znovu na stejném místě. Vzdálenost, která nás dělí, vyhovuje oběma. Jsem však připraven rychle se otočit a utíkat.

 

hrosice2jpg.jpg
„Něco na zub by nebylo?“

  

Ojedinělá Jessica
Znám desítky příběhů rančerů, domorodců či majitelů statků popisujících hroší agresivitu. Hrůzostrašné vyprávění o převrácených lodích, rozdupaných člunech, překousnutých kravách, které se ve své neopatrnosti přišly napít k řece a hrochovi zkřížily cestu, či zabitých nešťastnících, které při rybaření proud zahnal příliš blízko k hroší skupince. Líčení hrošího apetitu, který býložravec projeví v období sucha, kdy si smlsne i na vnitřnostech uhynulého nebo lvy skoleného zvířete. Vyprávění a ojedinělé snímky dokazují, jak majestátní samci trhají a žvýkají maso mrtvého soka.
Neznal jsem mírumilovného hrocha, dokud jsem nepotkal Jessicu. Nádherné, exotické jméno by mohlo nabízet variantu, že jsem se slepě zamiloval do snědé, vysoké a štíhlé blondýny, ale tato kráska byla se štíhlou figurou na štíru, a to jí bylo teprve dvanáct. O dlouhých nožkách si mohla nechat zdát a blonďatou hustou hřívu nahrazovalo několik tvrdých chloupků na uších. Jessica je hrošice a je výjimečná.

 

banner_predplatne_clanek


Ale vrátím se na začátek. K osamocenému domku pod úpatím pohoří Dračích hor přinesla divoká voda i několik hrochů. Hroši se ve větším nebo menším počtu pohybují ve všech velkých řekách, jako například v Okavangu, a když se vody v období dešťů zvednou, může je silný proud zanést stovky kilometrů daleko do míst, kde už byli dávno vyhubeni. Poblíž domu šedesátiletého Jouberta se jako každý rok přehnala zpěněná masa vodního živlu, zpustošila jeho pole s mangem a polámala citroníky a pomerančovníky. Tenkrát, v roce 2000, byla však povodeň extrémně devastující a ničila vše nejen v Botswaně, ale i v sousedním Mosambiku a také v Jihoafrické republice. Jako vždy na podzim kontroloval Tonie Joubert napáchané škody a poblíž řeky Blyde našel naříkající hroší mládě. Ztratilo se matce a voda je přinesla až do těchto míst. Tonie vzpomíná, jaké to bylo vyděšené, opuštěné, hladové a strachy se třesoucí miminko. „Bylo pár hodin staré,“ říká. Ale prý mělo pořád sílu na to, aby na něj útočilo. „Věděli jsme, že potřebuje mléko, ale klasické kravské nemůže. Naštěstí jeden známý rančer měl recept na výrobu napodobeniny hrošího mléka. Smíchali jsme žloutky a plnotučnou smetanu z kravského mléka a ono to zabralo!“ rozjasní se mu oči. „Byl to nejmenší hroch, jakého jsem kdy viděl, měl sotva třináct kilogramů a třicet centimetrů na výšku,“ usměje se při vzpomínce. „Denně přibíral až deset procent své váhy!“
„Jessica si našla i kamarády – mého rotvajlera a pitbulteriéra. Co ti spolu vyváděli…,“ směje se Tonie. „Jak rostla, nosila psy v tlamě, a ti byli šťastní. Hroši mají silné sociální cítění, mládě se první čtyři roky od matky nehne. Jessica, vzhledem k tomu, že nepoznala matku, nebo jen krátce, nás pojala za svou rodinu,“ dodává pan Joubert.
První dny poté, co si Tonie se svou ženou Shirley přinesli do svého skromného domu nový přírůstek, byly pro malého hrocha bojem o přežití, ale péče manželského páru dovedla hroší dítě až do dívčích let, kdy jsem se s Jessicou poprvé potkal i já.

 

hrosice3jpg.jpg
Jessica se nechala napojit i políbit od autorovy pětileté dcery Valentiny.

 

Hippo Jessica
„Spávala s námi odmala v obýváku u ohně,“ říká majitel ranče, přejmenovaného na Hippo Jessica, jako by u jeho krbu ležel pes. A jako důkaz mi ukazuje snímky obra nataženého vedle kanape, přikrytého silnou dekou proti podchlazení za studených afrických večerů a sledujícího se svými adoptivními rodiči televizi. „Museli jsme vybourat díru vedle dveří do obýváku, aby za námi mohla chodit, kdykoli se jí zachce,“ ukazuje na dnes již zazděný otvor. „Ale když se naučila otvírat dveře, díru jsme zase zazdili!“
„Prosím?“ divím se. „Jak otvírat dveře?“ nevěřím. „Víš, oni hroši jsou velmi inteligentní. To se o nich neví, ale jsou učenliví,“ vypráví chraplavým hlasem Tonie. „Jen jednou uviděla, jak otáčím dózickým klíčem v zámku, a pak vzala klíč do tlamy, otočila jím a odemkla!“ sděluje mi bez vzrušení a mně padá spodní čelist dolů. „To snad není možné?“ namítám.
„Ale to nic není,“ mávne rukou, „jednou nám zachránila život!“ pokračuje a roztřesenou rukou si zapaluje camelku. „Před dvěma lety přišla velká povodeň, největší, jakou jsem zažil…,“ začíná vyprávět a zvedne ruku nad hlavu a prstem ukáže do koruny žlutého chininovníku, v jehož větvích, ve výšce dobrých deseti metrů, uvízla tráva, větve z jiných stromů, staré deky, plastové láhve… Památka po divoké vodě. Rozhlížím se a je mi jasné, že voda musela vystoupat do výšky dveří a byla všude v pokojích. „My jsme tenkrát s manželkou naskočili do loďky a chtěli jsme odplout, ale strhl nás proud!“ ukazuje místo, kde se to stalo – dnes na kopečku, vysoko nad vodou; roste tu hustá zelená tráva, několik olejových palem vytváří romantický stín.
„Nemohl jsem to upádlovat a utopili bychom se! Vedle nás se ale vynořila Jessica a zatlačila člun ke břehu. Voda tady vytvořila takovou malou zátoku; ona si lehla před nás, svým tělem dělala bariéru před řítící se vodou a zároveň tlačila loďku ke břehu. Takhle s námi ležela několik hodin, než voda opadla. Nebýt jí, jsme mrtví. Vděčíme jí za život!“ Tonie Jessicu miluje. Nejen jako přítele, kamaráda, zvíře, které je nám oddané, ale jako své dítě. Velké dítě, které je zachránilo.
„Je jemná,“ přidává. „I když dnes váží dvanáct set kilo a má strašlivou čelist s obrovskými zuby, ani jednou nenaznačila sebemenší agresi či nelibost. I když na páření má ještě čas, v roce 2005 jsem našel okolo našeho domu stopy velkého samce. Našel si ji divoký hroch a přišel za ní. Ona za ním odcházela a zase se k nám vracela! Jessica je volná, my ji nevězníme. Nazvali jsme toho samce Charlie, byl to obr, a kdyby se o páření snažil, polámal by ji. Hrošice musí nabrat aspoň dvě tuny, aby vydržela romantické hrátky s třítunovým samcem. Charlie byl velmi nebezpečný, ale jí neublížil a my jsme ho pozorovali jen z dálky. Pak po osmnácti měsících najednou zmizel,“ říká smutně. „Třetího června toho roku ho někdo zastřelil. Byli jsme z toho v šoku. On ji totiž chránil. Jednou, když se Jessica dostala do střetu s divokou březí samicí, která byla velmi agresivní a chtěla zabrat její tůňku, Charlie zasáhl a ochránil ji. Zastřelil ho nějaký ubohý farmář a ona přišla o svou první lásku,“ dodává a já začínám chápat jeho láskyplný vztah k prapodivnému tvoru, který jako dítě miluje své rodiče. „Jessica už měla tři přítele,“ ukáže na prstech Tonie a oba se zasmějeme nad tím, jaká je tato malá, více než tunu vážící nezbednice koketa. „Největší láskou byl ale Fred, pohledný, velmi slušný a pozorný býk.“ Tonie mluví o své obtloustlejší dceři s láskou a pečlivě kontroluje nápadníky, kteří ‚zaklepou‘ na dveře. „V roce 2007 vážně onemocněla. Nežrala, byla hubená. Nasadili jsme jí antibiotika. Tři dny jsme bojovali, ale antibiotika nezabírala. Sehnali jsme silnější, ale bylo je třeba dostat do těla injekcí, museli jsme proto Jessicu uspat šipkou. Po probuzení byla traumatizovaná, pořád ležela a občas kolabovala,“ přidává rančer. „Tonie to nesl hodně těžce,“ připojuje se jeho žena Shirley. Málomluvná a o mnoho let mladší polovička pana Jouberta je pravá hroší máma. „Neustále se modlil za Jessicu a prosil Nejvyššího. Ona byla pro nás darem od Boha.“ Jessica začala po pěti dnech žrát a znovu se jí vrátila chuť do života.
„Dnes je Jessice sedmnáct let a žije v divočině s jinými hrochy. Ale k nám se neustále vrací pro nějaký ten pamlsek.“ Pro Tonieho a Shirley je Jessica láskou na celý život.

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

text a foto Richard Jaroněk

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Reportáže - výběr z článků

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Kráčet po vodě jako…

Kráčet po vodě jako…

Chození po vodě je jedním ze snů lidstva. A svým způsobem je to určitý druh umění. Podle Písma suchou nohou dokázal přejít jezero pouze Ježíš Kristus. Po letošní instalaci díla THE FLOATING PIERS (Plovoucí mola) to dokázal i známý bulharský umělec Christo, a díky němu i tisíce dalších lidí…

Dillí – Indie

Dillí – Indie

Neoddělitelnou součástí indické metropole Dillí je federální hlavní město Nové Dillí se sídly všech vládních orgánů a institucí. Rozprostírá se na území o rozloze padesáti kilometrů čtverečných a má více než 16 milionů obyvatel. Hned po Bombaji je druhým největším městem Indie a zároveň i třetí největší světovou aglomerací.

Lvice bojovnice

Lvice bojovnice

Život a smrt jdou africkou savanou ruku v ruce. Denně se zabíjí a krev stříká jen proto, aby svou šanci dostali i ti nenarození. Lovci drtí kosti kořistí, hltají a žerou o závod. Nevědí, co bude za pár hodin, a už vůbec netuší, že se sami mohou stát obědem jiného lovce.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Timbuktu – město 333 mudrců

Timbuktu – město 333 mudrců

 Snad žádné jiné město černé Afriky nebylo v minulosti opředeno tolika záhadami a legendami jako právě Timbuktu – starobylé centrum obchodu a islámské vzdělanosti na řece Nigeru. První zmínka o této významné křižovatce karavanních cest na jižním okraji Sahary, kde se obchodovalo s otroky, zlatem, solí a slonovinou, pochází ze 14. století od arabského cestovatele. Po staletí se sem snažili proniknout i Evropané, ale podařilo se jim to až v 19. století. Ještě před pár lety bylo Timbuktu vyhledávanou turistickou atrakcí na seznamu Unesco a cizinci se sem jen hrnuli. Vypravit se do Timbuktu dnes je ale riziko, které pro nemuslima může skončit smrtí podobně jako před dvěma sty lety.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne