Sundarbans

V říši mangrovů, vodních kanálů a neviditelných tygrů

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

 

sundarbandjpg.jpg
Volavky v korunách vzrostlých stromů

 

Kromě velikosti plochy, kterou obě části parku zabírají, liší se i počtem obyvatel žijících v jeho těsné blízkosti, či přímo v chráněných územích. I když je Indie státem nad jiné lidnatým, Bangladéš nepředčí. A je tu ještě jeden podstatný rozdíl: obě části území sice oplývají stejným dílem mangrovovými porosty, množstvím vody, bahna a především bujně pestrou škálou flóry a fauny, nicméně na té „méně civilizované“ straně, tedy v Bangladéši, jsou prostory národního parku pro návštěvníky mnohem přístupnější. Respektive je zde větší benevolence místních správních institucí vůči turistům, díky níž se mohou po bangladéšské části parku pohybovat svobodněji.

Delta a lidé
Sundarbanská delta je jednou z nejširších na světě. Hlavně díky mohutným řekám, které ji spoluvytvářejí. Masu zdejších vod mají na svědomí takoví velikáni, jako jsou Ganga či Brahmaputra, ale na celkové zavodněnosti prostoru mají svůj podíl i toky menšího kalibru. Oba sundarbanské národní parky, indický i bangladéšský, získaly své názvy díky rozsáhlé mangrovové vegetaci s převládajícími křovinami Heritiera sundari. Dřevo stromu sundari má purpurovou barvu a je neobyčejně pevné. Bývá vyhledávaným materiálem při stavbě lodí a hojně se také využívá pro základní konstrukce budov, výrobu železničních pražců i telegrafních a osvětlovacích sloupů. Dřevorubci, jimž se tu říká bawalis, pracují v primitivních podmínkách od svítání do tmy. Za obydlí jim občas slouží provizorní přístřešky postavené na kmenech stromů, nicméně většinou, pokud to situace dovoluje, přespávají přímo na řece, ve člunech. Jejich už tak dost náročnou práci komplikuje opakující se i několik metrů vysoká přílivová vlna přicházející z Bengálského zálivu, stejně jako nebezpečí napadení dravou zvěří, hlavně bengálskými tygry. Od začátku listopadu do poloviny prosince se do jižní části Sundarbanu stahují tisíce rybářů, aby v ústí řek pokoušeli štěstí. Rybolov trvá v tu dobu skoro nepřetržitě, dnem i nocí, a podílejí se na něm i stovky lodic. Až na výjimky se rybaření v oblasti rezervace oficiálně nepovoluje, ale mnoho vesničanů tady i přes riziko postihu pytlačí. Mangrovy jsou mokřadní lesy plné vzhůru rostoucích vzdušných kořenů. Jejich hladké, kluzké a místy i špičaté hroty vytvářejí neschůdnou plochu připomínající fakírský koberec. Vypadá to, jako by tady všude pod povrchem žila obří dřevěná chobotnice.
Vzhledem ke zdejší nehostinné krajině se první lidé v Sundarbanu objevili až ve 13. století našeho letopočtu. V té době tady hledali útočiště především hinduisté, ustupující před šířícím se islámem. Později, v 17. století, se v kraji rozšířil vliv věhlasných portugalských pirátů, kteří odsud beztrestně podnikali své krvavé výboje. Kvůli nedostatku pitné vody se ale v oblasti žádná lidská komunita příliš dlouho trvale neudržela. Sundarbanské bažiny proto zůstávají až do dneška především nerušeným domovem zvěře a zajímavých botanických druhů. Je ovšem nad slunce jasnější, že kdyby indická, respektive bangladéšská vláda důsledně nevymezovaly hranice svých národních parků, patrně by se všechny dostupné pralesní plochy brzy proměnily v nová, rýží osetá pole.

 

sundarband2jpg.jpg
Přistávací molo v Sajnekhali

  

V říši mangrovů
Mangrovy hostí mnoho živočichů, a to jak savců, ptáků či plazů, tak i všelijakého hmyzu. Už po pár hodinách ale dokážete celkem bravurně rozeznat v houští skrytého varana nebo rodinku vzácných říčních vyder bezstarostně se prohánějících po bahnitém břehu. Nejčastěji lze zahlédnout axise indické, kropenaté jeleny. V lese plném ostrých stínů jim skvrny slouží za dokonalé mimikry. Kromě ledňáčků, volavek a vodouchů můžete občas spatřit i malajského marabu s opelichanou hlavou a sáhodlouhýma nohama, jak spolu s ostatními brodivými ptáky hledá, v čase těsně po odlivu, potravu skrytou v blátě bahnitého břehu. Na území Sundarbanu žije šedesát druhů savců, dvě stě šedesát druhů ptáků a padesát pět druhů plazů, což, sečteno a podtrženo, vydá na slušně velkou zoo.

 

banner_predplatne_clanek3



Med lesních včel a svět bohů lesa
Zvláštní postavení mezi obyvateli pralesa mají divoká včelstva. Měli jsme štěstí a viděli větev, z níž visela asi metr dlouhá plástev včely zlaté Apis dorsata. Dělnice tohoto druhu jsou výrazně žluté a dosahují délky skoro dvou centimetrů. Místní lidé hovoří o posvátných včelích stromech a sběr medu tu odedávna patří k tradičním činnostem. Kvalitu medu zjišťují jednoduchým způsobem, postačí jim jen klůcek čistého plátna a zápalky. Med nakapou na látku a zapálí ji. Pokud je oheň čistý a jasný, pak test dopadl na výbornou. Ovšem třikrát běda prodejci, je-li plamen tlumený nebo plátno dokonce pouze doutná a čadí.
Rizika spojená se sběrem pralesního medu, těžbou dřeva, rybolovem i dalšími činnostmi sloužícími k obživě v krajině mangrovových porostů dala vzniknout legendě o statečné dívce Bonbibi. Jak hinduisté, tak muslimové, všichni zde uctívají bohyni lesa Bonbibi. Tato „Paní džungle“, jak se jí také přezdívá, spolu s bohem Dakshin Raiem, dohlížejí na tygry, hady, žraloky i krokodýly, aby lidem pracujícím v lesích pokud možno neškodili. V každé zdejší osadě najdeme svatyně osazené sochami, které jasnookou a černovlasou ochránkyni Bonbibi zpodobňují. O tom, že vesničané, odcházející do mangrovového lesa za obživou, neberou nebezpečí na lehkou váhu, svědčí i zvyky, jež přetrvávají z minulosti až dodnes. Traduje se, že ženy, jejichž manželé jdou do pralesa, odkládají na znamení smutku své šperky, aby se po dobu mužovy nepřítomnosti stávaly dočasnými vdovami. Sběrači medu pátrající po hnízdech lesních včel nosívají dle starého obyčeje vzadu na temeni připevněnou masku znázorňující lidský obličej. Nosí ji proto, aby vzbudili v číhajícím tygrovi dojem, že jsou k němu stále otočeni čelem.

 

sundarband3jpg.jpg
Řeka Pusuri, vlévající se do vod Bengálského zálivu, je jedním z mnoha toků, které spoluvytvářejí rozsáhlou sundarbanskou deltu.

 

Panthera tigris tigris
Na indickém subkontinentu najdeme celkem třiadvacet tygřích rezervací. Pokud se nějaký cestovatel rozhodne vydat do sundarbanské delty, je pro něj stoprocentně tím nejočekávanějším, nejatraktivnějším, nejnebezpečnějším zvířetem bengálský tygr, Panthera tigris tigris. Hned na začátku chci poctivě říct, že já, ani mí přátelé jsme žádného bengálského krasavce nespatřili. A to ani na bangladéšské, ani na indické straně.
Bengálský tygr se živí masem jelenů, antilop a divočáků, nepohrdne ovšem ani divokým skotem. Denně musí zkonzumovat až deset kilogramů potravy, proto se v nouzi nevyhýbá požírání žab, drobných hlodavců a ptáků. Podle výsledků posledního indického sčítání žije v Národním parku Sundarbans dvě stě sedmdesát tygřích jedinců. Na bang­ladéšské, tedy na té podstatně rozsáhlejší straně se bohužel v posledních letech žádná revize stavu nedělala. Tygr se stal postupem času jedním z nejohroženějších zvířecích druhů na světě. Ještě před druhou světovou válkou žilo v Asii skoro sto tisíc těchto šelem, ale v šedesátých letech minulého století se jejich stav kriticky snížil na pouhých dva a půl tisíce kusů. Vskutku alarmující číslo! Vztah místních obyvatel k těmto šelmám vystihují nejlépe slova Pranábese Sandžala, jednoho z rybářů, kterého nedávno potrhal v pralese tygr: „Bez těchto zvířat by nebyla žádná džungle. A přestane-li existovat džungle, zahyneme nakonec i my.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

text a foto Jaromír Červenka

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Reportáže - výběr z článků

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Kráčet po vodě jako…

Kráčet po vodě jako…

Chození po vodě je jedním ze snů lidstva. A svým způsobem je to určitý druh umění. Podle Písma suchou nohou dokázal přejít jezero pouze Ježíš Kristus. Po letošní instalaci díla THE FLOATING PIERS (Plovoucí mola) to dokázal i známý bulharský umělec Christo, a díky němu i tisíce dalších lidí…

Dillí – Indie

Dillí – Indie

Neoddělitelnou součástí indické metropole Dillí je federální hlavní město Nové Dillí se sídly všech vládních orgánů a institucí. Rozprostírá se na území o rozloze padesáti kilometrů čtverečných a má více než 16 milionů obyvatel. Hned po Bombaji je druhým největším městem Indie a zároveň i třetí největší světovou aglomerací.

Lvice bojovnice

Lvice bojovnice

Život a smrt jdou africkou savanou ruku v ruce. Denně se zabíjí a krev stříká jen proto, aby svou šanci dostali i ti nenarození. Lovci drtí kosti kořistí, hltají a žerou o závod. Nevědí, co bude za pár hodin, a už vůbec netuší, že se sami mohou stát obědem jiného lovce.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Timbuktu – město 333 mudrců

Timbuktu – město 333 mudrců

 Snad žádné jiné město černé Afriky nebylo v minulosti opředeno tolika záhadami a legendami jako právě Timbuktu – starobylé centrum obchodu a islámské vzdělanosti na řece Nigeru. První zmínka o této významné křižovatce karavanních cest na jižním okraji Sahary, kde se obchodovalo s otroky, zlatem, solí a slonovinou, pochází ze 14. století od arabského cestovatele. Po staletí se sem snažili proniknout i Evropané, ale podařilo se jim to až v 19. století. Ještě před pár lety bylo Timbuktu vyhledávanou turistickou atrakcí na seznamu Unesco a cizinci se sem jen hrnuli. Vypravit se do Timbuktu dnes je ale riziko, které pro nemuslima může skončit smrtí podobně jako před dvěma sty lety.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne2