Natalie Portmanová

Židovská kráska prezidentskou vdovou

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

 

portmanjpg.jpg

 

Zpodobnění ženy, jež se po boku Johna Fitzgeralda Kennedyho stala světovou celebritou a zůstala jí i po jeho smrti, znamenalo pro Portmanovou lákavou i riskantní výzvu. „Předem jsem o ní moc nevěděla. Stejně jako většina běžných lidí jsem znala pouze její mediální obraz,“ přiznala herečka. Jackie ztvárnila jako zraněnou bytost, zmítanou reportérským dotíráním, pragmatickým politickým provozem i trýznivými starostmi o dvě děti. V nejhlubší vrstvě vyprávění se svěřuje empatickému knězi (v podání nedávno zesnulého Johna Hurta). V jejích drásavých zpovědích zaznívají trpké zmínky o Johnových nevěrách i existenciální otázky nad boží spravedlností.
„Když přesně nevíte, co se dělo, máte dost herecké svobody. Když Jackie mluví se svým knězem nebo s Bobbym Kennedym, můžete tu scénu hrát, jak se vám zlíbí. Ale atentát byl tak nepředstavitelný a filmový záznam té události je natolik známý, že bylo velmi těžké zahrát ten okamžik věrohodně,“ poznamenala o scéně, v níž pár vteřin po vražedných výstřelech drží v rukou zkrvavenou hlavu svého muže. Během příprav na svou roli zhlédla i skutečný dobový dokument z roku 1961, v němž Jackie provázela televizní štáb po Bílém domě. „Naučila jsem se rytmus její řeči, kde dělala pauzy i jaký měla přízvuk,“ upřesnila Portmanová.
„Zahlédnete různé stránky komplikované osobnosti. Zjistíte, v čem byla silná a v čem zranitelná, jak se uměla odvázat a kdy se ovládala,“ shrnula herečka, jež vůči skutečné Jackie neskrývá svou úctu. „Dokud jsem ji hrála, snažila jsem se její povahu nesoudit. Ale teď už můžu říct, že jsem si ji zamilovala. Nesmírně ji obdivuji za to, jak tu tragédii překonala a pořád dokázala žít smysluplný život,“ dodala o předobrazu postavy, která jí letos vynesla nominaci na Oscara. Obsahově pozoruhodné i pečlivě vydekorované retro, na základě skutečných událostí mapující vrcholné politické zákulisí i zvraty sebeluxusnějších životů, bylo na prestižní ocenění nominováno i za hudbu a kostýmy.

 

natalie-portman-21468jpg.jpg
Černá labuť, 2010

 

Modelkou být nechci
Její cesta před filmovou kameru připomíná vyfabulovanou pohádku. Narodila se židovským rodičům v Jeruzalémě 4. června 1981 – přesně v den, kdy její matce Shelley bylo devětadvacet. Její otec Avner Hershlag je specialista na léčbu ženské neplodnosti, samotná Natalie se kdysi chtěla stát zvěrolékařkou. Ve třech letech přesídlila s rodiči do USA, od čtyř chodila do baletu, pseudonym Portmanová, který používá od svého filmového debutu, má podle dívčího jména své babičky. „Když mi bylo jedenáct, po hodině tance jsem zašla do pizzerie. Byl tam chlapík od firmy Revlon a chtěl, abych se stala jejich modelkou. A seznámil mě s příslušnými agenty. Ale já jim řekla, že modelkou být nechci, že chci radši hrát. A tak mě představili nějakým hereckým agentům,“ zavzpomínala herečka.
Svůj přirozený talent projevila hned v prvním filmu. V thrilleru LEON (1994) hrála osiřelou dívenku, které se ujme negramotný zabiják (v podání Jeana Renoa). Bizarní dvojice – připomínající potulného muzikanta a jeho bezprizornou schovanku – začne pátrat po psychopatickém policistovi, který nechal zlikvidovat hrdinčinu rodinu. Režisér Luc Besson mladičkou Natalii zprvu obsadit nechtěl vzhledem k jejímu nízkému věku. Pak ale zohlednil připomínky jejích rodičů, pozměnil scénář a vsadil na její bezprostřednost. Výsledkem byl originální postmoderní „morytát“, zpestřený jiskřivými dialogy a černým humorem.
„Když jsem se vrátila do školy a všem o filmu vykládala, zřejmě jsem to nepodávala zrovna nejcitlivěji. Asi jsem byla dost arogantní a ostatní se se mnou přestali bavit. Bylo mi tak strašně, že jsem musela změnit školu. Tehdy jsem si zvykla přemýšlet o tom, jaký vliv mají moje slova na ostatní,“ zrekapitulovala rub své počínající kariéry, kterou dokázala i moudře korigovat. „Působí fakt divně, když je člověk ve dvanácti vnímán jako sexuální objekt. Proto jsem se rozhodla jít opačným směrem a snad deset let jsem vyhýbala všemu erotickému.“ Kvůli příliš explicitním sexuálním scénám odmítla role v novém přepisu Nabokovova románu LOLITA či v pikantním retru LEDOVÁ BOUŘE.
Jako nevlastní dcera umanutého policis­ty se objevila v existenciální gangsterce NE­LÍTOSTNÝ SOUBOJ (1995), pod taktovkou Woo­dyho Allena hrála v jeho parodickém muzikálu VŠICHNI ŘÍKAJÍ: MILUJI TĚ (1996). Pak získala roli v jedné z nejproslulejších sci-fi sérií všech dob: ve třech nových epizodách STAR WARS (1999, 2002 a 2005), jež časově předcházely ději původní ságy, ztvárnila královnu Amidalu. „Když jsem byla obsazena do EPIZODY I – SKRYTÁ HROZBA, původní HVĚZDNÉ VÁLKY jsem vůbec neviděla. Samozřejmě jsou součástí naší pop-kultury, takže jsem znala základní věci jako Yodu, Obi-Wan Kenobiho, účes princezny Leiy, hlášky typu ‚Ať vás provází Síla‘ a tak podobně. Ale možná to bylo dobře. Možná jsem zapůsobila při castingu právě tím, že jsem celou tu mytologii nebrala tak vážně jako ostatní,“ zauvažovala Natalie, jež fandí profesionálnímu wrestlingu, ráda se potápí a mezi svými kolegyněmi si váží hlavně Diane Keatonové.

 

banner_predplatne_clanek

 

 

04_jackie_photo-stjpg.jpg
Ve filmu Jackie s Casparem Phillipsonem

 

Mapy paměti
První otevřenou milostnou scénu předvedla na plátně v trpce úsměvné romanci JDI ZA SVÝM SRDCEM (2000), známé i z českých kin. V ní zosobnila těhotnou mladou „socku“, kterou opustí její milý. Bezradná hrdinka tajně přespává v hypermarketu, pak se ale v oklahomském zapadákově postaví na vlastní nohy. Ještě předtím ztvárnila titulní roli v broadwayské divadelní inscenaci DENÍK ANNY FRANKOVÉ. Už během natáčení LEONA navštívila slavný amsterodamský dům, kde se pronásledovaná židovská dívka skrývala před nacisty. A otec dal své dceři přečíst i Anniny světoznámé zápisky. „Pomohla mi stát se lepším člověkem. Ta inscenace znamenala to nejmenší, co jsem mohla udělat na její počest.“
Na přelomu milénia vystudovala psychologii na prestižní Harvardově univerzitě v Bostonu. „Dost jsem se zajímala o funkci paměti, o to, jak paměť souvisí s formováním lidské identity,“ uvedla spoluautorka práce AKTIVACE ČELNÍHO LALOKU PŘI STÁLOSTI OBJEKTU, na níž se podílela během studií. „Když pak hrajete nějakou postavu, můžete si vytvořit mapu její paměti. Víte, jak její charakter formovaly určité věci z minulosti a jak se promítají do jejích vzpomínek. To hodně pomáhá. Navíc existuje řada postav, které trpí nějakou poruchou či úchylkou. Takže se docela hodí znát něco z psychopatologie,“ naznačila souvislost svých studií s hereckou profesí.
Zásadním titulem její pestré filmografie se stalo drama NA DOTEK (2004) realizované podle divadelní hry Patricka Marbera. Za svou kreaci v této sarkastické anamnéze intimních vztahů Portmanová vyhrála Zlatý glóbus a byla nominována na Oscara za vedlejší úlohu. Kvůli roli v postkatastrofické sci-fi V JAKO VENDETA (2006) – natočené podle scénáře sourozenců Wachowských – si v jedné z klíčových epizod nechala oholit hlavu. Hrála spojenkyni tajuplného mstitele, jenž pomocí převleků a výbušnin válčí proti totalitnímu systému v britské budoucnosti. „O roli Evey jsem moc stála, protože se v ní setkává řada témat, která mě zajímají. Ta dívka nechce mít na začátku s politikou nic společného. Ale určité skutečnosti z její minulosti ji k ní dovedou,“ podotkla Portmanová. Během natáčení prý Wachowským vnukla nápad na zfilmování románu ATLAS MRAKŮ, který tehdy právě četla.
Oběť zrůdného režimu – tentokrát v reálné španělské minulosti – zosobnila v dramatu GOYOVY PŘÍZRAKY (2006), pro něž si ji vyhlédl Miloš Forman. Jako dcera bohatého madridského kupce kvůli nesmyslnému doznání prodělá hrůzné mučení od fanatických inkvizitorů. „Natáčení toho filmu pro mě bylo jako další rok na vysoké. Dozvěděla jsem se hodně věcí o Španělsku, jeho historii, kultuře, o Goyově životě… Moje Inés byla herecky i lidsky nesmírně zajímavá, byly to vlastně dvě postavy. Nejprve Goyova múza, nádherná a neposkvrněná dívka z křesťanské rodiny. A poté, co ji nespravedlivě obvinili z kacířství, se z ní ve vězení stala lidská troska,“ ozřejmila herečka, jež ve Formanově podobenství o konfliktu umělecké svobody a ideologické zaslepenosti ztvárnila i dceru utrápené hrdinky – otrlou prostitutku Alicii.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Jan Foll, foto profimedia.cz a archiv

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne