Jiří Havelka

Od Hobita ke Stalinovu pomníku

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

 havelkajpg.jpg

 

Počet inscenací, které jsem v jeho režii viděl, přesahuje dvě desítky. Jenom mizivé procento z nich mě neuspokojilo, zato ČERNÁ DÍRA v Dejvickém divadle, POSLEDNÍ TRIK GEORGESE MELIESE v hradeckém Draku, DECHOVKA souboru Vosto5 s hosty či INDIÁN V OHROŽENÍ brněnského HaDivadla patří mezi moje velmi silné umělecké zážitky. Sešli jsme se v literární kavárně v Řetězové ulici, také proto, že se nachází v blízkosti DAMU, kde Jiří jako pedagog už několik let působí.

Nedávno jste se vrátil z Polska. Tuším, že jste pracoval v některém z tamních divadel…

Bylo to ve Wrocławi, v Teatru Lalek, kde je uměleckým šéfem Jakub Krofta. V naší autorské hře POMNÍK jde o příběh Otakara Švece a jím vytvořeného pověstného Stalinova sousoší v Praze na Letné. V Polsku teď současná vládnoucí garnitura dosazuje své lidi do všech důležitých pozic, došlo už i na divadla, byl vyměněn ředitel divadla Teatr Polski; mimochodem zrovna tam režíroval věhlasný Krystian Lupa, který na protest práci přerušil. Jsou tam často demonstrace a právě sochy a pomníky se také hodně řeší. Existuje vládní návrh na vztyčení monumentálního pomníku tragédii u Smolenska, což je dost absurdní, vezmeme-li v potaz, že tři nezávislé komise prokázaly, že za neštěstí mohli podnapilí politici, nutící piloty přistát. Současné vedení země však trvá na tom, že šlo prakticky o atentát. V této atmosféře naše inscenace až překvapivě zarezonovala.

 

banner_predplatne_clanek

 

Hrají v tomto projektu loutky nebo takzvaní živáci?

Na scéně jsou tři herci vstupující do různých rolí a potom plošné loutky; jeviště se loutkami stále víc zaplňuje, jako by se odlidšťovalo, až se postupně dostaneme k maketě letenského sousoší se Stalinem, kterého paradoxně ztvární herec.

Uvidíme inscenaci také u nás?

Snad ano, myslím, že se uvažuje o červnovém, loni vzniklém festivalu středoevropských divadel v Divadle pod Palmovkou. Vycházeli jsme společně se scénografem Markem Zákosteleckým a scenáristkou Elou Chowaniec ze Szczygiełova Gottlandu, tedy z polského pohledu na problém. Mě z celé knihy Švecův příběh zaujal nejvíc, ostatně už předtím jsem o něm jako tématu přemýšlel. Pak jsem ještě objevil jednu faktografickou knížku, která pojednává především o demolici onoho železobetonového monstra. Odstřel byl vůbec největší detonáží v českém prostředí, nicméně se o ní prakticky nemluvilo. Sousoší stálo jenom sedm let, což je snad nejkratší životnost pomníku. Byl ostatně zlikvidován až na nátlak z Moskvy. My tady vždycky čekáme, až jak se to vyvine okolo.

Vraťme se k počátkům vaší umělecké dráhy. Jste absolventem jihlavského gymnázia. Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

Na gymnáziu založil češtinář Zdeněk Krásenský spolek Hobit, protože první hru, kterou také režíroval, byl právě Tolkienův HOBIT, a já hrál Bilbo Pytlíka. Jedna ze studentek totiž při hodině češtiny tak přesvědčivě četla šišlavého Gluma, že se pan profesor rozhodl to celé udělat na divadle. Asi rok jsme zkoušeli, dramatizoval to postupně, hrálo nás asi dvacet. Na to, že šlo o školní besídku, jsme s jevištním dílkem vystupovali poměrně často. Přemístili jsme se do jihlavského „divadla na kopečku“, stali jsme se vlastně jeho stálým souborem, nastudovali jsme pak každý rok další hru. Ten gymnaziální soubor funguje dodneška.

 

havelka_str22jpg.jpg
Proměny Jiřího Havelky

 

 

A jako hobita vás napadlo jít po maturitě studovat DAMU…

Uvažoval jsem o češtině, filmové vědě nebo právech, to hlavně kvůli své tehdejší přítelkyni, která je šla studovat, ale kamarád Honza Šprincl si dával přihlášky na divadelní školy, a jelikož byl ze spolku Hobit nejchytřejší, tak jsem ho napodobil a zkusil to taky. Dal jsem si přihlášky na režii na DAMU, na činohru i na tzv. alternu (katedru alternativního a loutkového divadla, pozn. aut.). Na činohře jsem postoupil „do finále“ například s Davidem Švehlíkem, při rozhodujícím pohovoru mi ovšem vyschlo v puse, seděla tam velká komise s váženými profesory Císařem a Vostrým, pokud si dobře vzpomínám, někteří lidé tam byli dokonce v bílých pláštích. Zkrátka jsem to „nedal“. Na „alterně“ byl kulatý stoleček, příjemní pedagogové v čele s Markétou Schartovou. Podařilo se.

A jak dopadl kamarád Honza?

Nedostal se v Praze, ale přijali ho v Brně na JAMU. Vystudoval režii, absolvoval hrou, ke které mu dělal hudbu Filip Topol, byla to výborná inscenace.

Ještě k HOBITOVI. Když jste s tolkienovskou látkou tak srostlý, jak se díváte na opulentní Jacksonovy filmové verze?

To nehodnotím nijak, to je prostě srdeční záležitost. Chodíme na filmové premiéry právě s kamarády z onoho gymnaziálního spolku a prostě to na sebe necháme působit. Jde o komunitní fenomén, představy se sice stoprocentně nekryjí s tím, jak jsme to prožívali v adolescenci, ale já jsem vlastně rád, že je HOBIT natočen v hollywoodském stylu, připadám si v kině jako malý kluk a je mi to příjemné.

Po absolutoriu fakulty jste nastoupil do pražské Ypsilonky, nemýlím-li se…

Tam jsem pracoval už během studia, od druhého ročníku nám náš hlavní pedagog a šéf Ypsilonky Jan Schmid nabídl částečné pracovní smlouvy. Zaháčkovali jsme se strašně brzy, což myslím v dobrém. Šlo o skvělou praxi rovnou v divadelním provozu a těch několik stovek stačilo na zaplacení kolejného.

V divadelnických kruzích se o vás šuškalo, že jste něco jako korunní princ, že byste divadlo jednou mohl po Janu Schmidovi převzít…

Taky jsem to slyšel, nicméně tak se hovořilo i o některých mých předchůdcích. Ale kdo zná Ypsilonku blíž, ví, že k tomu nemůže dojít. Myslím, že to pochopil i další „princ“ Braňo Holiček. Mám na tu dobu ale ty nejlepší vzpomínky, teď už jsem tam téměř deset let nic nedělal, se Schmidem se stále domlouváme, že bych zase třeba někdy… Já bych se na to i těšil. Setkání s tehdejší pánskou šatnou, byť už třeba ne na uměleckém vrcholu Ypsilonky, pro mě bylo zásadní, hodně inspirativní. Můj první vstup mezi profesionály byl vlastně setkáním s legendami, ze kterých se stali kamarádi.

Kdy jste dali dohromady sdružení Vosto5?

Dohromady to dali kluci beze mě, jmenovitě Kašpar, Prokop a Cihlář jako studenti gymnázia Nad alejí; zkoušeli divadlo s učitelkou angličtiny v učebně 105, odtud název, pak přišli na DAMU: Cihlář na režii, Kašpar a Prokop se, řekl bych z rozpaků, přihlásili na produkci. Na DAMU se přidal Tomáš Jeřábek a všichni jsme se pak potkali přes televizi Óčko, u jejíhož založení jsem stál. Dělali jsme tam společně improvizační pořad BARÁŽ, který měl myslím vliv hlavně na tu kabaretní část poetiky Vosto5. No a pak se ještě přidal Ondra Bauer, který byl mimochodem taky člen jihlavského gymnaziálního spolku Hobit.

Hrajete v tomto seskupení poměrně často, že?

Až moc, nedávno jsme to počítali, že vlastně hrajeme měsíčně skoro jako repertoárové divadlo. Ono je to náročné hlavně logisticky, protože hrajeme po celé Praze v různých divadelních i nedivadelních prostorech. Tak jsme si říkali, že trošku zvolníme. Z těch větších produkčně komplikovanějších inscenací jsme na chvíli dali „k ledu“ PÉRÁKA, o DECHOVKU je stále velký zájem, s ní se ještě loučit nebudeme.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Jan Kerbr, foto pavel hejný

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne