Jiří Havelka

Od Hobita ke Stalinovu pomníku

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

 havelkajpg.jpg

 

Počet inscenací, které jsem v jeho režii viděl, přesahuje dvě desítky. Jenom mizivé procento z nich mě neuspokojilo, zato ČERNÁ DÍRA v Dejvickém divadle, POSLEDNÍ TRIK GEORGESE MELIESE v hradeckém Draku, DECHOVKA souboru Vosto5 s hosty či INDIÁN V OHROŽENÍ brněnského HaDivadla patří mezi moje velmi silné umělecké zážitky. Sešli jsme se v literární kavárně v Řetězové ulici, také proto, že se nachází v blízkosti DAMU, kde Jiří jako pedagog už několik let působí.

Nedávno jste se vrátil z Polska. Tuším, že jste pracoval v některém z tamních divadel…

Bylo to ve Wrocławi, v Teatru Lalek, kde je uměleckým šéfem Jakub Krofta. V naší autorské hře POMNÍK jde o příběh Otakara Švece a jím vytvořeného pověstného Stalinova sousoší v Praze na Letné. V Polsku teď současná vládnoucí garnitura dosazuje své lidi do všech důležitých pozic, došlo už i na divadla, byl vyměněn ředitel divadla Teatr Polski; mimochodem zrovna tam režíroval věhlasný Krystian Lupa, který na protest práci přerušil. Jsou tam často demonstrace a právě sochy a pomníky se také hodně řeší. Existuje vládní návrh na vztyčení monumentálního pomníku tragédii u Smolenska, což je dost absurdní, vezmeme-li v potaz, že tři nezávislé komise prokázaly, že za neštěstí mohli podnapilí politici, nutící piloty přistát. Současné vedení země však trvá na tom, že šlo prakticky o atentát. V této atmosféře naše inscenace až překvapivě zarezonovala.

 

banner_clanek

 

Hrají v tomto projektu loutky nebo takzvaní živáci?

Na scéně jsou tři herci vstupující do různých rolí a potom plošné loutky; jeviště se loutkami stále víc zaplňuje, jako by se odlidšťovalo, až se postupně dostaneme k maketě letenského sousoší se Stalinem, kterého paradoxně ztvární herec.

Uvidíme inscenaci také u nás?

Snad ano, myslím, že se uvažuje o červnovém, loni vzniklém festivalu středoevropských divadel v Divadle pod Palmovkou. Vycházeli jsme společně se scénografem Markem Zákosteleckým a scenáristkou Elou Chowaniec ze Szczygiełova Gottlandu, tedy z polského pohledu na problém. Mě z celé knihy Švecův příběh zaujal nejvíc, ostatně už předtím jsem o něm jako tématu přemýšlel. Pak jsem ještě objevil jednu faktografickou knížku, která pojednává především o demolici onoho železobetonového monstra. Odstřel byl vůbec největší detonáží v českém prostředí, nicméně se o ní prakticky nemluvilo. Sousoší stálo jenom sedm let, což je snad nejkratší životnost pomníku. Byl ostatně zlikvidován až na nátlak z Moskvy. My tady vždycky čekáme, až jak se to vyvine okolo.

Vraťme se k počátkům vaší umělecké dráhy. Jste absolventem jihlavského gymnázia. Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

Na gymnáziu založil češtinář Zdeněk Krásenský spolek Hobit, protože první hru, kterou také režíroval, byl právě Tolkienův HOBIT, a já hrál Bilbo Pytlíka. Jedna ze studentek totiž při hodině češtiny tak přesvědčivě četla šišlavého Gluma, že se pan profesor rozhodl to celé udělat na divadle. Asi rok jsme zkoušeli, dramatizoval to postupně, hrálo nás asi dvacet. Na to, že šlo o školní besídku, jsme s jevištním dílkem vystupovali poměrně často. Přemístili jsme se do jihlavského „divadla na kopečku“, stali jsme se vlastně jeho stálým souborem, nastudovali jsme pak každý rok další hru. Ten gymnaziální soubor funguje dodneška.

 

havelka_str22jpg.jpg
Proměny Jiřího Havelky

 

 

A jako hobita vás napadlo jít po maturitě studovat DAMU…

Uvažoval jsem o češtině, filmové vědě nebo právech, to hlavně kvůli své tehdejší přítelkyni, která je šla studovat, ale kamarád Honza Šprincl si dával přihlášky na divadelní školy, a jelikož byl ze spolku Hobit nejchytřejší, tak jsem ho napodobil a zkusil to taky. Dal jsem si přihlášky na režii na DAMU, na činohru i na tzv. alternu (katedru alternativního a loutkového divadla, pozn. aut.). Na činohře jsem postoupil „do finále“ například s Davidem Švehlíkem, při rozhodujícím pohovoru mi ovšem vyschlo v puse, seděla tam velká komise s váženými profesory Císařem a Vostrým, pokud si dobře vzpomínám, někteří lidé tam byli dokonce v bílých pláštích. Zkrátka jsem to „nedal“. Na „alterně“ byl kulatý stoleček, příjemní pedagogové v čele s Markétou Schartovou. Podařilo se.

A jak dopadl kamarád Honza?

Nedostal se v Praze, ale přijali ho v Brně na JAMU. Vystudoval režii, absolvoval hrou, ke které mu dělal hudbu Filip Topol, byla to výborná inscenace.

Ještě k HOBITOVI. Když jste s tolkienovskou látkou tak srostlý, jak se díváte na opulentní Jacksonovy filmové verze?

To nehodnotím nijak, to je prostě srdeční záležitost. Chodíme na filmové premiéry právě s kamarády z onoho gymnaziálního spolku a prostě to na sebe necháme působit. Jde o komunitní fenomén, představy se sice stoprocentně nekryjí s tím, jak jsme to prožívali v adolescenci, ale já jsem vlastně rád, že je HOBIT natočen v hollywoodském stylu, připadám si v kině jako malý kluk a je mi to příjemné.

Po absolutoriu fakulty jste nastoupil do pražské Ypsilonky, nemýlím-li se…

Tam jsem pracoval už během studia, od druhého ročníku nám náš hlavní pedagog a šéf Ypsilonky Jan Schmid nabídl částečné pracovní smlouvy. Zaháčkovali jsme se strašně brzy, což myslím v dobrém. Šlo o skvělou praxi rovnou v divadelním provozu a těch několik stovek stačilo na zaplacení kolejného.

V divadelnických kruzích se o vás šuškalo, že jste něco jako korunní princ, že byste divadlo jednou mohl po Janu Schmidovi převzít…

Taky jsem to slyšel, nicméně tak se hovořilo i o některých mých předchůdcích. Ale kdo zná Ypsilonku blíž, ví, že k tomu nemůže dojít. Myslím, že to pochopil i další „princ“ Braňo Holiček. Mám na tu dobu ale ty nejlepší vzpomínky, teď už jsem tam téměř deset let nic nedělal, se Schmidem se stále domlouváme, že bych zase třeba někdy… Já bych se na to i těšil. Setkání s tehdejší pánskou šatnou, byť už třeba ne na uměleckém vrcholu Ypsilonky, pro mě bylo zásadní, hodně inspirativní. Můj první vstup mezi profesionály byl vlastně setkáním s legendami, ze kterých se stali kamarádi.

Kdy jste dali dohromady sdružení Vosto5?

Dohromady to dali kluci beze mě, jmenovitě Kašpar, Prokop a Cihlář jako studenti gymnázia Nad alejí; zkoušeli divadlo s učitelkou angličtiny v učebně 105, odtud název, pak přišli na DAMU: Cihlář na režii, Kašpar a Prokop se, řekl bych z rozpaků, přihlásili na produkci. Na DAMU se přidal Tomáš Jeřábek a všichni jsme se pak potkali přes televizi Óčko, u jejíhož založení jsem stál. Dělali jsme tam společně improvizační pořad BARÁŽ, který měl myslím vliv hlavně na tu kabaretní část poetiky Vosto5. No a pak se ještě přidal Ondra Bauer, který byl mimochodem taky člen jihlavského gymnaziálního spolku Hobit.

Hrajete v tomto seskupení poměrně často, že?

Až moc, nedávno jsme to počítali, že vlastně hrajeme měsíčně skoro jako repertoárové divadlo. Ono je to náročné hlavně logisticky, protože hrajeme po celé Praze v různých divadelních i nedivadelních prostorech. Tak jsme si říkali, že trošku zvolníme. Z těch větších produkčně komplikovanějších inscenací jsme na chvíli dali „k ledu“ PÉRÁKA, o DECHOVKU je stále velký zájem, s ní se ještě loučit nebudeme.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Jan Kerbr, foto pavel hejný

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne