Jiří Havelka

Od Hobita ke Stalinovu pomníku

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

 havelkajpg.jpg

 

Počet inscenací, které jsem v jeho režii viděl, přesahuje dvě desítky. Jenom mizivé procento z nich mě neuspokojilo, zato ČERNÁ DÍRA v Dejvickém divadle, POSLEDNÍ TRIK GEORGESE MELIESE v hradeckém Draku, DECHOVKA souboru Vosto5 s hosty či INDIÁN V OHROŽENÍ brněnského HaDivadla patří mezi moje velmi silné umělecké zážitky. Sešli jsme se v literární kavárně v Řetězové ulici, také proto, že se nachází v blízkosti DAMU, kde Jiří jako pedagog už několik let působí.

Nedávno jste se vrátil z Polska. Tuším, že jste pracoval v některém z tamních divadel…

Bylo to ve Wrocławi, v Teatru Lalek, kde je uměleckým šéfem Jakub Krofta. V naší autorské hře POMNÍK jde o příběh Otakara Švece a jím vytvořeného pověstného Stalinova sousoší v Praze na Letné. V Polsku teď současná vládnoucí garnitura dosazuje své lidi do všech důležitých pozic, došlo už i na divadla, byl vyměněn ředitel divadla Teatr Polski; mimochodem zrovna tam režíroval věhlasný Krystian Lupa, který na protest práci přerušil. Jsou tam často demonstrace a právě sochy a pomníky se také hodně řeší. Existuje vládní návrh na vztyčení monumentálního pomníku tragédii u Smolenska, což je dost absurdní, vezmeme-li v potaz, že tři nezávislé komise prokázaly, že za neštěstí mohli podnapilí politici, nutící piloty přistát. Současné vedení země však trvá na tom, že šlo prakticky o atentát. V této atmosféře naše inscenace až překvapivě zarezonovala.

 

banner_predplatne_clanek

 

Hrají v tomto projektu loutky nebo takzvaní živáci?

Na scéně jsou tři herci vstupující do různých rolí a potom plošné loutky; jeviště se loutkami stále víc zaplňuje, jako by se odlidšťovalo, až se postupně dostaneme k maketě letenského sousoší se Stalinem, kterého paradoxně ztvární herec.

Uvidíme inscenaci také u nás?

Snad ano, myslím, že se uvažuje o červnovém, loni vzniklém festivalu středoevropských divadel v Divadle pod Palmovkou. Vycházeli jsme společně se scénografem Markem Zákosteleckým a scenáristkou Elou Chowaniec ze Szczygiełova Gottlandu, tedy z polského pohledu na problém. Mě z celé knihy Švecův příběh zaujal nejvíc, ostatně už předtím jsem o něm jako tématu přemýšlel. Pak jsem ještě objevil jednu faktografickou knížku, která pojednává především o demolici onoho železobetonového monstra. Odstřel byl vůbec největší detonáží v českém prostředí, nicméně se o ní prakticky nemluvilo. Sousoší stálo jenom sedm let, což je snad nejkratší životnost pomníku. Byl ostatně zlikvidován až na nátlak z Moskvy. My tady vždycky čekáme, až jak se to vyvine okolo.

Vraťme se k počátkům vaší umělecké dráhy. Jste absolventem jihlavského gymnázia. Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

Na gymnáziu založil češtinář Zdeněk Krásenský spolek Hobit, protože první hru, kterou také režíroval, byl právě Tolkienův HOBIT, a já hrál Bilbo Pytlíka. Jedna ze studentek totiž při hodině češtiny tak přesvědčivě četla šišlavého Gluma, že se pan profesor rozhodl to celé udělat na divadle. Asi rok jsme zkoušeli, dramatizoval to postupně, hrálo nás asi dvacet. Na to, že šlo o školní besídku, jsme s jevištním dílkem vystupovali poměrně často. Přemístili jsme se do jihlavského „divadla na kopečku“, stali jsme se vlastně jeho stálým souborem, nastudovali jsme pak každý rok další hru. Ten gymnaziální soubor funguje dodneška.

 

havelka_str22jpg.jpg
Proměny Jiřího Havelky

 

 

A jako hobita vás napadlo jít po maturitě studovat DAMU…

Uvažoval jsem o češtině, filmové vědě nebo právech, to hlavně kvůli své tehdejší přítelkyni, která je šla studovat, ale kamarád Honza Šprincl si dával přihlášky na divadelní školy, a jelikož byl ze spolku Hobit nejchytřejší, tak jsem ho napodobil a zkusil to taky. Dal jsem si přihlášky na režii na DAMU, na činohru i na tzv. alternu (katedru alternativního a loutkového divadla, pozn. aut.). Na činohře jsem postoupil „do finále“ například s Davidem Švehlíkem, při rozhodujícím pohovoru mi ovšem vyschlo v puse, seděla tam velká komise s váženými profesory Císařem a Vostrým, pokud si dobře vzpomínám, někteří lidé tam byli dokonce v bílých pláštích. Zkrátka jsem to „nedal“. Na „alterně“ byl kulatý stoleček, příjemní pedagogové v čele s Markétou Schartovou. Podařilo se.

A jak dopadl kamarád Honza?

Nedostal se v Praze, ale přijali ho v Brně na JAMU. Vystudoval režii, absolvoval hrou, ke které mu dělal hudbu Filip Topol, byla to výborná inscenace.

Ještě k HOBITOVI. Když jste s tolkienovskou látkou tak srostlý, jak se díváte na opulentní Jacksonovy filmové verze?

To nehodnotím nijak, to je prostě srdeční záležitost. Chodíme na filmové premiéry právě s kamarády z onoho gymnaziálního spolku a prostě to na sebe necháme působit. Jde o komunitní fenomén, představy se sice stoprocentně nekryjí s tím, jak jsme to prožívali v adolescenci, ale já jsem vlastně rád, že je HOBIT natočen v hollywoodském stylu, připadám si v kině jako malý kluk a je mi to příjemné.

Po absolutoriu fakulty jste nastoupil do pražské Ypsilonky, nemýlím-li se…

Tam jsem pracoval už během studia, od druhého ročníku nám náš hlavní pedagog a šéf Ypsilonky Jan Schmid nabídl částečné pracovní smlouvy. Zaháčkovali jsme se strašně brzy, což myslím v dobrém. Šlo o skvělou praxi rovnou v divadelním provozu a těch několik stovek stačilo na zaplacení kolejného.

V divadelnických kruzích se o vás šuškalo, že jste něco jako korunní princ, že byste divadlo jednou mohl po Janu Schmidovi převzít…

Taky jsem to slyšel, nicméně tak se hovořilo i o některých mých předchůdcích. Ale kdo zná Ypsilonku blíž, ví, že k tomu nemůže dojít. Myslím, že to pochopil i další „princ“ Braňo Holiček. Mám na tu dobu ale ty nejlepší vzpomínky, teď už jsem tam téměř deset let nic nedělal, se Schmidem se stále domlouváme, že bych zase třeba někdy… Já bych se na to i těšil. Setkání s tehdejší pánskou šatnou, byť už třeba ne na uměleckém vrcholu Ypsilonky, pro mě bylo zásadní, hodně inspirativní. Můj první vstup mezi profesionály byl vlastně setkáním s legendami, ze kterých se stali kamarádi.

Kdy jste dali dohromady sdružení Vosto5?

Dohromady to dali kluci beze mě, jmenovitě Kašpar, Prokop a Cihlář jako studenti gymnázia Nad alejí; zkoušeli divadlo s učitelkou angličtiny v učebně 105, odtud název, pak přišli na DAMU: Cihlář na režii, Kašpar a Prokop se, řekl bych z rozpaků, přihlásili na produkci. Na DAMU se přidal Tomáš Jeřábek a všichni jsme se pak potkali přes televizi Óčko, u jejíhož založení jsem stál. Dělali jsme tam společně improvizační pořad BARÁŽ, který měl myslím vliv hlavně na tu kabaretní část poetiky Vosto5. No a pak se ještě přidal Ondra Bauer, který byl mimochodem taky člen jihlavského gymnaziálního spolku Hobit.

Hrajete v tomto seskupení poměrně často, že?

Až moc, nedávno jsme to počítali, že vlastně hrajeme měsíčně skoro jako repertoárové divadlo. Ono je to náročné hlavně logisticky, protože hrajeme po celé Praze v různých divadelních i nedivadelních prostorech. Tak jsme si říkali, že trošku zvolníme. Z těch větších produkčně komplikovanějších inscenací jsme na chvíli dali „k ledu“ PÉRÁKA, o DECHOVKU je stále velký zájem, s ní se ještě loučit nebudeme.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Jan Kerbr, foto pavel hejný

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Václav Bedřich

Václav Bedřich

Je podepsán pod těmi nejlepšími Večerníčky. Kdo by neznal POHÁDKY OVČÍ BABIČKY, ŠTAFLÍKA A ŠPAGETKU, O MAKOVÉ PANENCE A MOTÝLU EMANUELOVI, ŘÍKÁNÍ O VÍLE AMÁLCE, MAXIPSA FÍKA, O ZVÍŘÁTKÁCH PANA KRBCE nebo BOBA A BOBKA – KRÁLÍKY Z KLOBOUKU. Režíroval i znělku VEČERNÍČKU, která děti, a nejen je, přivolává k televizním obrazovkám nepřetržitě od roku 1965. Za svůj život natočil 357 kreslených, ploškových i loutkových animovaných filmů, které získaly řadu cen u nás i ve světě. Pro Xantypu na něj zavzpomínala jeho dcera Uljana Jiravová.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne