Daniel Herman: Nebudu se chovat jako pohůnek Pekingu

Daniel Herman býval sekretářem kardinála Miloslava Vlka, mluvčím České biskupské konference i ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Nyní je ministrem kultury a jako takový vzbudil emoce přijetím dalajlámy, což se nelíbilo v Číně.

 

 herman1jpg.jpg

 

Pane ministře, byl jste někdy ministrantem?

Samozřejmě. Mimochodem, slova ministr i mi­nistrant mají stejný latinský základ minist­rare, což znamená sloužit. Tak to i chápu. Podle mého názoru je to jediný smysluplný výklad pozice ve vládě.

Když jsem si o vás sbíral materiály…

To zní zajímavě… (úsměv)

Teď jste promluvil jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Proč to vlastně s vámi a ÚSTR tenkrát tak dopadlo?

Když to řeknu eufemisticky, šlo o názorový střet, jestli byl komunismus od začátku do konce totalitní, nebo nebyl. Já zastávám názor, že byl. Vedoucí úloha KSČ existovala i v roce 1968, dominantní postavení Sovětského svazu také a v letech 1968 až 1990 k tomu přibyla přítomnost okupačních vojsk. To všechno jsou symptomatické znaky toho, že tady nebyla úplná svoboda. Nakonec o tom hovořila i Brežněvova doktrína omezené suverenity. Někteří říkají, že rok 1968 znamenal konec totalitního režimu, pak už to byl jen režim autoritářský, ale já nepřijímám tezi, která relativizuje zločinnou totalitní podstatu komunistického režimu od jeho začátku až do konce.

Dá se říct, že jste v čele ÚSTR vlastně překážel předpokládanému povolebnímu objetí ČSSD s KSČM, k němuž ale nakonec nedošlo?

Takhle jednoduché to není, protože v ČSSD byli také lidé, v nichž jsem měl velikou oporu. Na druhou stranu se někteří politici TOP 09 stavěli k té věci hodně pragmaticky, takže to šlo trochu napříč stranami. Vlastně to byla otázka osobnostní a osobní.

Je nyní ohroženo volné nahlížení do archivů?

Pokud jsem informovaný, tak přímé na­hlížení do materiálů ohrožené není. Spíš zvítězily akcenty, které, jak už jsem říkal, relativizují totalitní podstatu komunistického režimu v 70. a 80. letech.

Komunistická poslankyně Semelová chce nahradit program PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ „příběhy bezpráví za dvacet pět let současného režimu“. To je hodně zaslepené pojetí, ne?

Každý člověk dává tím, co dělá a co říká, výpověď především sám o sobě. Paní poslankyně Semelová je o tom přesvědčená, já s ní naprosto nesouhlasím. Žijeme nicméně v demokratické zemi a je třeba, abychom sváděli politický souboj kultivovaně, o což se velmi snažím, a paní poslankyně ze svého úhlu pohledu také. Je na voličích, aby rozhodli. Podle mého přesvědčení jsou důkazy o zločinné podstatě komunistického režimu dostatečně výmluvné. Všude, kde se komunisté a jejich ideologie dostali k moci, ať to bylo v Evropě, Asii, Latinské Americe, vždycky to bylo spojené s násilím. Neexistuje jediná výjimka, kdy by tomu bylo jinak.

 

herman2jpg.jpg

 

Předpokládám, že jako bývalý kněz ctíte Desatero a nelžete…

Bývalý kněz vlastně neexistuje. Je to svátostné znamení na duši a já se k té kontinuitě života hlásím. Jen jsem požádal apoštolský stolec o uvolnění z duchovenských závazků a bylo mi vyhověno.

Zbavil vás papež takzvanou laicizací i celibátu, takže se můžete už bez jeho dalšího souhlasu třeba oženit?

Ano. Papeže bych musel požádat, kdybych chtěl reaktivovat plnohodnotnou duchovenskou službu.

Takže jste takový „spící špion“…

Téhle formulace bych se trošku obával, protože by si tam někdo mohl dodat „vatikánský“ a okamžitě to zapadne do určitého klišé. (úsměv) Každopádně Desatero pokládám za základní referenční rámec, ve kterém se pohybujeme. Nelže se, protože je to špatné, včetně lhaní v Poslanecké sněmovně, nekrade se ani v německém supermarketu, ani na internetu.

Nikdy jste si nestáhl načerno film nebo hudbu?
Snad mi budou čtenáři věřit: Nikdy v životě jsem to neudělal.

Žijete s nějakou ženou?

V současné době mám přítelkyni, se kterou částečně žijeme – částečně proto, že přítelkyně pobývá i v zahraničí. V době, kdy jsem požádal o uvolnění z duchovenských závazků, jsem také měl přítelkyni, se kterou jsem žil.

Byla za vaším vstupem do semináře víc snaha o alternativní cestu než duchovní důvody, takže se vám později odcházelo snadněji?

Kdybych měl popsat svůj duchovní stav, tak jsem židokřesťan. Židovství a křesťanství pokládám za dvě etapy téže duchovní cesty. Takže máte pravdu. Snažil jsem se hledat pozitivní alternativu a v církevním prostředí jsem ji skutečně našel. Ovšem od roku 1990 jsem nikdy v duchovní správě nebyl, protože mě tehdejší českobudějovický biskup Miloslav Vlk pozval ke spolupráci ve svém sekretariátu.

Oba jste z Českých Budějovic, znali jste se?

Pan kardinál byl spolužákem mé maminky, maturovali spolu. My dva jsme byli v kontaktu od druhé poloviny osmdesátých let. Když jsem přijal v roce 1990 jeho nabídku, odešel jsem z duchovní služby a už jsem se do ní nikdy nevrátil, takže po patnácti letech v administrativní službě bylo všechno snazší. Neopouštěl jsem žádnou farnost, žádné prázdné místo po mně nezůstalo. S kardinálem Vlkem, se kterým máme dodnes velmi přátelské vztahy, jsem se vždycky radil. A protože mám svátek sedmnáctého prosince a on osmnáctého, už šestadvacet let slavíme naše svátky společně.

Radil jste se s ním také o vaší laicizaci?

Samozřejmě jsem k ní přistoupil po konzultaci s ním a on mi v tom procesu pomohl. Tehdy byl arcibiskupem pražským, a kdyby se za ni nepostavil, nebylo by to tak jednoduché.

Vaše přijetí dalajlámy na ministerstvu kultury vzbudilo u některých politiků emoce. Slíbil jste někomu, jak se tvrdí, že dalajlámu na ministerstvu nepřijmete?

Nikdy jsem nic takového neslíbil, protože by se ve mně ježilo všechno, co by se ještě ježit mohlo. A nikdy to po mně nikdo ani nežádal. To, o čem se mluvilo, bylo nesetkat se s dalaj­lámou. Na začátku mandátu naší vlády tu otázku otevřel pan ministr zahraničních věcí (Lubomír Zaorálek – pozn. aut.) v souvislosti se zlepšováním vztahů s Čínskou lidovou republikou. Samozřejmě nevidím problém ve zlepšení vztahů s nějakou zemí, ale mělo by se tak dít jako rovný s rovným. Ve chvíli, kdy bylo řečeno, že bychom měli slíbit, že se v době svého mandátu nesetkáme s dalajlámou, jsem řekl: „To neslíbím. To je pro mě nepřijatelné, jelikož je to v rozporu s mým přesvědčením a svědomím.“ Pan ministr zahraničních věcí mě pak požádal, kdyby k takovému setkání mělo dojít, abych ho předem informoval a on mohl podniknout určité kroky, což se mi zdálo logické, a udělal jsem to dokonce dvakrát.

 

herman3jpg.jpg
Ministr Daniel Herman s Jeho Svatostí dalajlámou

 

 

Dvakrát?

V prvním případě se o tom vůbec nemluvilo a netýkalo se to jenom dalajlámy, ale i předsedy tibetské exilové vlády. Když tady byl před třemi lety v rámci FORA 2000, tak jsem panu ministrovi řekl, že se s ním setkám, a nevzbudilo to žádný zásadní zájem. Loni na podzim přijel dalajláma na FORUM 2000 znova. Také v minulosti jsem se zúčastnil jeho přednášek a organizátoři FORA se mnou koordinovali jeho návštěvu s tím, že by bylo vhodné, kdyby ho někdo oficiálně přijal. Bylo logické, že by to měl být ministr kultury, do jehož kompetence spadají církve, a protože s tím názorově konvenuji, souhlasil jsem. Program dalajlámy je vždycky spojený s přísnými bezpečnostními opatřeními, takže to krystalizovalo do poslední chvíle. Když bylo zřejmé, v jakém formátu se setkání uskuteční, chtěl jsem pana ministra zahraničních věcí osobně informovat, ovšem na zasedání vlády, které bylo poslední před tím setkáním, nedorazil, poněvadž byl v zahraničí. Tak jsem mu napsal alespoň esemesku, v níž jsem uvedl, že se setkání uskuteční a kde se uskuteční.

A on vám odepsal: „Na ministerstvu ne.“?

Večer mi telefonoval a řekl, že by bylo vhodné, kdyby se to setkání uskutečnilo někde jinde. Já jsem mu řekl, že k tomu nevidím důvod a že všechny věci jsou připravené, takže jediná možnost uskutečnit to jinde by vznikla, pokud by se dalajláma sám rozhodl preferovat jiné prostředí.

Jak to pokračovalo?

Vyvinula se zvláštní situace. Pan ministr mi telefonoval, když jsem byl na zahajovací diskusi FORA 2000 zrovna v okamžiku, kdy uprchlice z KLDR velmi emotivně vyprávěla o svém životě. Nemohl jsem hovor vzít, protože plakala a bylo to dramatické. Poté, co to skončilo, jsem vyšel ven a vysvětloval jsem mu, proč jsem nemohl telefon vzít, a on se mě ptal, kdo tam se mnou je. „Asi budete znát bývalé české velvyslance v USA Martina Palouše a Petra Koláře,“ povídám. A z toho pak někdo vyfabuloval, že jsem s nimi návštěvu dalajlámy připravoval a že jsou snad nějakými mými „řídícími důstojníky“. Totální nesmysly.

Návštěva dalajlámy se tedy odehrála v Nostickém paláci…

Hodně se skloňovalo, že do Bílého domu šel dalajláma zadním vchodem. K nám šel taky zadním vchodem, protože obtížněji chodí a u zadního vchodu je výtah. Zajímalo by mě, kde mají výtah v Bílém domě. Podle mě u hlavního vchodu také ne. S dalajlámou jsme byli nejprve v kapli, která v paláci je, pak jsme hovořili o otázkách mezináboženského dialogu v souvislosti s uprchlickou krizí i o dialogu s islámem. Dalajláma je velmi tolerantní a otevřený, naprosto nechápu, jak může tento člověk někomu vadit. Jestli tedy někomu vadí, tak ne dalaj­láma, ale ten člověk má problém! Jak už jsem říkal, každý vydáváme svědectví sám o sobě. Připomíná mi to zkušenost s komunisty před listopadem 1989, když mě při výslechu vyčítali, že mám kontakty s knězem, a argumentovali slovy: „Víte, že je to nepřítel socialismu?“ A já jsem odpověděl: „Já ho znám jako ryzího a poctivého člověka, který by se rozdal.“ Prostě ty režimy tímto ukazují vlastní slabost, a to já nemůžu akceptovat. Jistě, nemůžu změnit to, že se na to současné vedení v Pekingu takto dívá. Já se na to ale takhle dívat nebudu. Jsem demokraticky zvoleným poslancem svobodné České republiky a členem demokratické vlády členské země Evropské unie a NATO a nebudu se chovat jako pohůnek Pekingu. To už jsme tu slyšeli, když se Jan Masaryk kdysi vracel z Moskvy a řekl: „Jel jsem tam jako ministr zahraničí a vracím se jako Stalinův pohůnek.“ Jedno poučení stačí.

Co říkáte následné bagatelizaci zásluh vašeho strýce slovy: „Vždyť on ‚jenom‘ přežil!“

Všechno asi začalo v okamžiku, kdy se stal kufřík jeho sestry Hany artefaktem Tokijského centra pro výzkum holokaustu a jeho ředitelka Fumiko Išioka po dlouhém pátrání našla strýce. Vznikla knížka HANIN KUFŘÍK, divadelní a rozhlasová hra, televizní dokument a na základě toho se rozvinula masivní aktivita, kdy můj strýc – dnes už to pomalu přebírá jeho dcera – přednáší v Americe, Evropě, Asii i Africe o toleranci a smíření, za což dostal řadu vysokých vyznamenání. Takže to není proto, že ‚jen přežil‘, a ten, kdo nic podobného nezažil, by si neměl dovolovat říkat ‚jen‘. Iniciativa na strýcovo státní vyznamenání v České republice vzešla od starosty Nového Města na Moravě, přivlastnil si ji poslanecký sociálnědemokratický klub a tak, jak je to běžné, se obrátil na další kluby. No a za poslanecký klub KDU-ČSL jsem návrh podepsal já. Začalo se říkat, že dělám naší rodině promotion, ale to na podstatě věci vůbec nic nemění.

Jak se díváte na slušnost v politice?

Jsem třetí rok v Poslanecké sněmovně a třetí rok ve vládě a jako všude jsem potkal lidi slušné, vzdělané, ale i lidi, o kterých bych to říci nemohl. Myslím si, že slušnost by měla být předpokladem jakékoli lidské komunikace. I v politice. A jestliže někdo slušný není, tak – a o to prosím čtenáře – nevolme neslušné lidi.

Z vašich slov cítím, že vás politika neotrávila a míníte v ní pokračovat.

Čím dál tím víc v ní vidím smysl svého života. Rozhodl jsem se pokračovat ve službě. Samozřejmě, pokud si to budou voliči přát. Vidím to jako smysluplnou misi. Jistěže v politice existuje spousta jednotlivostí, které bych nazval nehezkým výrazem „opruz“, ale ty jsou všude. Máme krásnou zemi s úžasnou tradicí a skvělými lidmi, která si zaslouží slušné zacházení. Já se otrávit nenechám. Už jsem „velkej kluk“.

P. S. Pana ministra pobavilo, že ho fotografoval Vojtěch Vlk – tedy další Vlk v jeho životě (ačkoli nemá s kardinálem nic společného).

 

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk a archiv

XANTYPA 02/17 - výběr z článků

Video k únorové Xantypě

Video k únorové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Meryl Streepová

Meryl Streepová

Letos v lednu získala čestný Zlatý glóbus a ve své děkovné řeči se opřela do xenofobních postojů Donalda Trumpa. „Hollywood je plný cizinců a lidí, kteří přišli odjinud. Když je všechny vyhodíme, budete se moct dívat jenom na fotbal a na bojová umění, což není umění,“ prohlásila Meryl Streepová. Ve svém emotivním projevu se zastala také handicapovaného novináře, kterého Trump ostudně zesměšňoval. Reakce nově zvoleného prezidenta přišla vzápětí: označil Meryl za jednu z nejpřeceňovanějších amerických hereček. Tento dehonestující žvást snad ani nelze brát vážně. Jen málokterá hvězda je totiž uznávanější, pracovitější a kreativnější než právě ona.

David Koller: Většina politiků jsou psychopati

David Koller: Většina politiků jsou psychopati

David Koller žije v Mikulově, kde má dům a dvě děti. Do Prahy už jen dojíždí. Účinkovat, za kamarády nebo dělat rozhovory. Za ta léta už si zvykl. A ostatní také. Jelikož jsme kolegové z branže a dlouho jsme byli takřka sousedé, nepředstírali jsme vykání. Povídali jsme si o životě na jižní Moravě, o jeho dětech a také o skupině Lucie a MeetFactory.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička

Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička

Od našeho prvního setkání s Ondřejem uplynulo už jistě víc než deset let. Během té doby se stačil stát vyhledávaným a uznávaným skladatelem filmové a scénické hudby, autorem dvou muzikálů, četně oslovovaným aranžérem a producentem, široce oblíbeným moderátorem, hercem a především zpěvákem a interpretem vlastních písní na pomezí jazzu, popu a funky. Spolu se svou druhou ženou Taťánou, Miss World 2006, se nevyhnul ani dychtivému zájmu nevybíravého bulváru, jehož lačnosti ani jeden z nich nevychází právě vstříc.

Skvosty evropské přírody

Skvosty evropské přírody

Nedělá vám dobře let nad oceánem, ale přesto toužíte objevovat neobvyklé přírodní scenérie? Pro dobrodružné zážitky není třeba překročit hranice Evropy.

Jackie

Jackie

Druhého února vstupuje do kin snímek JACKIE, dlouho očekávané drama režiséra Pabla Larraína. Od své loňské premiéry na filmovém festivalu v Benátkách snímek posbíral řadu ocenění od kritiků i festivalových porot, včetně nominace na Zlatý glóbus nebo čerstvé nominace na cenu BAFTA pro představitelku titulní role Natalii Portmanovou.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Petra Špalková

Petra Špalková

Dvacet pět písmen, dvacet pět slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Benedict Cumberbatch

Benedict Cumberbatch

Na civilních fotografiích připomíná vedoucího skautského oddílu nebo alespoň kladnou postavičku z nějakého komiksového seriálu, třeba RYCHLÝCH ŠÍPŮ. Brity fascinuje až groteskní podobnost jeho tváře a výrazu s chráněným bobrem.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/17

XANTYPA XANTYPA 02/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne