Fritz Hückel

Šampion z království klobouků

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Text Milan Švihálek, foto archiv

 

klobouk4jpg.jpg
Na fotografii (z roku 1913) je unikátní automobil, jemuž dal jeho konstruktér Fritz Hückel název Austro-cyclecar. Byl to jeden z prvních pokusů o lidové vozítko v historii automobilismu. Auto bylo jednomístné a vážilo i s řidičem pouhých 330 kg.

 

 

Vzduch na přelomu 19. a 20. století voněl benzinem, naftou a petrolejem, jimiž se poháněly automobilové mo­tory. Vzrušující vůně fascinovala takřka všechny mladé muže té doby. Ničím nepřipomínala zápach hnoje a koňského trusu či vůni sena, po staletí provázejícího cesty otců. Koňské stáje se rychle měnily v dílny a garáže, z nichž se ozýval tlukot kladiv a řinčení nástrojů. Hrdiny doby se stala bafající plechová monstra. K mladíkům poblouzněným příchodem „století motorů“ patřil i čtrnáctiletý Fritz Hü­ckel. Vystudoval vyšší reálku v rodném Novém Jičíně (Neutitscheinu) a vzdělání dovršil inženýrským diplomem na vídeňské technice. Ke strojům a motorům měl blízko, protože se už od dětství setkával v továrně svého otce s moderními vynálezy a nejrůznějšími technickými vymoženostmi.

Zrození kloboučnické dynastie
Kloboučnictví bývalo odedávna rukodělnou činností. Zatímco k výkonu jiných povolání byly už ve středověku potřeba poměrně složité pomůcky, někdy dokonce primitivní stroje a mechanismy, čepice a pokrývky hlav bylo možné zhotovovat pouze ručně. Ale roku 1865, dvacet let před Fritzovým narozením, zavedl dědeček Johann do výroby klobouků jako první v habsburské monarchii parní stroj. Firma Hückel se tak stala zakladatelem mechanizované výroby klobouků v celém tehdejším Rakousku. Takřka přes noc se jí podařilo zvýšit produkci, což umožnilo masivní export novojičínských klobouků do celého světa.
Získané prostředky dovolily Johannu Hückelovi postavit na jižním předměstí Nového Jičína továrnu vybavenou nejmodernějšími stroji. To už nebyla skromná dílnička, v níž koncem roku 1799 pracoval Fritzův pradědeček, zakladatel moravskoslezské kloboučnické dynastie. Do města se přistěhoval z nedalekého Fulneku, kde žili jeho předkové od první poloviny 17. století, přesněji řečeno od roku 1625. Ačkoliv v té době třicetiletá válka téměř rozvrátila hospodářství většiny Evropy, došlo ve městech a vesnicích moravsko-slezského pomezí k rychlému rozvoji soukenické výroby. Měli na tom zásluhu zkušení němečtí a nizozemští řemeslníci, přicházející na Moravu ze západní Evropy. K nositelům technického pokroku patřil i Gottfried Hückel, pocházející z bavorského Würzburgu, jednoho z center evropského soukenictví.
Soukenictví bylo v 17. století s klobou­čnictvím spojeno. Často se stávalo, že soukeníci a kloboučníci přecházeli z jednoho oboru do druhého nebo že se řemeslnické rodiny spojovaly výhodnými sňatky. Tak tomu bylo i u fulnecko-würzburských Hückelů. Když se roku 1638 Gottfried Hückel oženil s Ester Hielscherovou, dcerou fulneckého soukenického mistra, netušil, že zakládá řemeslnický rod, jehož věhlas přesáhne hranice města, a že se Nový Jičín, kam se Hückelové po sto padesáti letech z Fulneku přestěhují, stane „kloboučnickou metropolí světa“.

 

klobouk1jpg.jpg
Friedrich Paul Hückel

 

 

Klobouk dolů
V druhé polovině 19. století se s demokratizací společnosti mj. změnil její vztah k oděvní kultuře. Vzhled a kvalita oblečení se staly symbolem prosperity a moderního způsobu života. Například klobouk přestal být znakem bohatství vzdělanců. Pořídit si jej mohl nejen profesor, lékař, starosta či úředník, ale i dělník, domkař nebo zednický učedník. K prosperitě kloboučnického průmyslu přispělo také uvolnění mezinárodních trhů po prusko-francouzské válce. Pokud jde o firmu Johann Hückel’s Söhne (jak se od roku 1867 nazývala novojičínská velkotovárna), urychlil její rozvoj i dostatek kvalitních pracovních sil, získávaných omezováním soukenické výroby v okolních městech.
O růstu podniku svědčil mimo jiné stoupající počet zaměstnanců. Zatímco v roce 1799 zaměstnával cechmistr Johann Hückel jen několik kloboučnických tovaryšů, roku 1867 pracovalo u strojů v nové továrně již tři sta lidí. Na konci 19. století zaměstnávala firma dvanáct set osob a tři stovky dalších zaměstnanců se zabývaly prací pro potřeby závodu doma. Byly to většinou manželky Hückelových dělníků. Roku 1910 procházely branami podniku každý den už dva tisíce zaměstnanců.
Neustálé rozšiřování firmy vyžadovalo zapojení potomků dosavadních výlučných majitelů, zástupců čtvrté generace rodiny Hückelů, do chodu podniku. Zároveň se dbalo o to, aby všichni synové – Hugo, Otto, Hans i Fritz – získali odborné vzdělání. Bylo jim umožněno pobývat v cizině, kde získávali stejně jako jejich otcové cenné zkušenosti. Roku 1902 pak byli bratři Hugo a Otto zapsáni do obchodního rejstříku jako veřejní společníci firmy, o čtyři roky později i Hans. A Fritz?

 

klobouk2jpg.jpg
Vily, které si nechali v Novém Jičíně (Neutitscheinu) postavit na zrcadlový způsob v první polovině osmdesátých let 19. století bratři Augustin Hückel a Johann Hückel, dědicové firmy. Ve vilách často pobýval i Fritz Hückel.

 

 

Rodinné známosti
Hospodářské a obchodní aktivity Hü­ckelovy rodiny se odrážely i ve společenské oblasti. To platilo obecně. Bylo přece obvyklé, že se podnikatelské rodiny navzájem stýkaly, spojovaly se sňatky a upevňovaly tak společenský vliv. Po této stránce měl Fritz mimořádné štěstí. Jeho strýc totiž pojal v roce 1872 za manželku dvacetiletou Franzisku (Fanny) Schustalovou, dceru známého kopřivnického podnikatele Ignáce Schustaly, zakladatele továrny na kočáry, později proslavené automobily značky Tatra. Její náklonnost byla pro mladého muže zblázněného do motorů velmi důležitá. Franziska měla sice osm (!) vlastních dětí, ale velkou péči věnovala i Fritzovi. Všemožně ho podporovala a automobilovou vášeň svého synovce povzbuzovala až do své smrti v roce 1919.
Fritz vnesl do rodiny oddané výrobě klobouků dynamického ducha. Už na přelomu 19. a 20. století, kdy mu bylo patnáct let, přesvědčil svého otce Augustina, aby zakoupil automobil. Hückelovi se tak stali první rodinou, která v Novém Jičíně automobil vlastnila. Fritzovi to ale nestačilo. Již v roce 1906, ještě za studií, kdy mu bylo sotva jednadvacet let, se pokusil s přítelem Otto Klossem, dědicem krnovské firmy na výrobu varhan, sestavit vlastní osobní vozidlo s čtyřválcovým motorem. Výsledek nebyl ideální, ale společné náčrty svědčily o velké zběhlosti v technických otázkách.
Myšlenka automobilismu se v rodině slibně rozvíjela. Když byl 29. března 1908 založen v Brně Moravsko-Slezský automobilový klub, stal se ještě téhož roku jeho členem i Fritzův pětatřicetiletý bratranec Otto Hückel. Dokonce se stal jeho zapisovatelem a v rámci spolkové činnosti i spolupořadatelem automobilových závodů. To už si jeho mladší bratranec Fritz pořídil své první auto. Jednalo se samozřejmě o kopřivnický výrobek – typ „S“ 1910 16/18 PS. A již následujícího roku se Fritz Hückel zúčastnil prvního automobilového závodu. Nebylo mu ještě dvacet pět let.

 

klobouk3jpg.jpg
Ředitelská budova bývalé Hückelovy továrny se vstupní bránou (foto z šedesátých let 20. století). To už bylo Hückelovo impérium přejmenováno na národní podnik Tonak a ozdobeno nejen rudou hvězdou, ale i titulem nositel Řádu práce.

 

 baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 01. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 02/2019 - výběr z článků

Michelle Obamová a její příběh

Michelle Obamová a její příběh

V nejbližších dnech potěší české čtenáře memoáry bývalé první dámy USA Michelle Obamové, které vycházejí pod názvem MŮJ PŘÍBĚH v nakladatelství Argo. Neodolala jsem a překladatelky Míši Markové jsem se vyptala na její pocity při práci s textem, co nového se v knize dozvěděla a jaký vztah si se svojí jmenovkyní Michelle po dobu překládání vytvořila. Hned její první věty byly jednoznačné: „V době, kdy jsem kývla na nabídku přeložit memoáry Michelle Obamové, jsem o ní nic moc nevěděla. Prostě mi jen byla sympatická. Ale musím se přiznat, že s každou další stránkou knihy moje sympatie k ní rostly.“

Všichni to vědí

Všichni to vědí

Nejslavnější herecký pár současnosti Penélope Cruz a Javier Bardem září v hlavních rolích dávných milenců v psychologickém thrilleru Asghara Farhadiho VŠICHNI TO VĚDÍ.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Složka 64

Složka 64

Čtvrtý případ detektiva Carla Mørcka z Oddělení Q míří do kin! Mrazivý detektivní příběh vycházející ze skutečných událostí je čtvrtým severským thrillerem natočeným podle Adler-Olsenových bestsellerů, kterých se celosvětově prodalo více než 20 milionů výtisků.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Statečný mrňous Smoky

Statečný mrňous Smoky

Statečné a neobyčejně talentované fence jorkšírského teriéra Smoky byla za její zásluhy během druhé světové války udělena hodnost desátníka a stala se oficiálním maskotem amerických vojenských jednotek v Tichém oceánu.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

M., Mága, Magor…

M., Mága, Magor…

Představovat Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor na stránkách Xantypy by bylo nošením dříví do lesa. Kdo by tohoto muže dvou tváří neznal, nebo o něm aspoň neslyšel…

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/2019

XANTYPA XANTYPA 02/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne