Alice Horáčková

Bahnem se nedá projít s čistými kotníky. O tajných láskách a ženském pohledu na totalitu

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Richard Klíčník

 

horackovajpg.jpg

 

Napsala jsi životopis o femme fatale Vladimíře Čerepkové i faktografickou knížku rozhovorů se sourozenci slavných osobností. Co tě nyní přivedlo k beletrii?
Vlastně všechny moje knížky vycházejí z rozhovoru a z pokušení si s tímhle žánrem pohrát, někam ho posunout. Můj velký vzor je v tomto přístupu běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová, která z desítek a stovek rozhovorů tvaruje úžasné příběhy. U mě to opouštění přísné fakticity nastávalo pozvolně, dalo by se říct, že rostlo úměrně tomu, jak jsem si začala víc věřit jako autorka. A výsledkem je román na půdorysu skutečného života.

Co tě do toho života tak vtáhlo?
Tajemství. Předobraz hlavní hrdinky, paní Alenu T., jsem objevila úplnou náhodou, na večírku u přátel. Vyprávěla tam, jak po smrti manžela našla v jeho šupleti štos dopisů. Byly neotevřené, psané ženskou rukou. Alena říkala, že je asi spálí. A já jí tam už tehdy nějak intuitivně řekla, ať je nepálí, že by to byla škoda. No a pár týdnů potom jsme šly na kafe…

Takže jsi vlastně byla stejně jako paní Dvořáková Aleninou zpovědnicí, která se postupně seznamuje s jejím příběhem?
Bylo to tak, a já až během těch setkání pochopila, že to bude nejen příběh o ne­otevřených dopisech, ale také o tom, že aby člověk mohl někoho podpírat, potřebuje být také sám podpírán, odněkud čerpat sílu… A že ty tajné lásky byly vlastně dvě.

Alena vypráví o době, kterou si coby ročník 1980 nemůžeš moc pamatovat…
Ono se to nezdá, ale těch devět roků, které jsem tu na sklonku „totáče“ prožila, je docela dost. Pamatuju si hrůzu, kterou měla moje máma z návštěvy jakéhokoli úřadu, na její boj s revizními doktory, pamatuju si na strach, že ve škole prořeknu něco z toho, co se říkalo doma, a taky na sadistickou ředitelku ve školce, která byla kovaná komunistka, a tím pádem byla nedotknutelná. Chtěla jsem ukázat, jak moc náš život ovlivňovaly takové věci, jako je kádrový posudek, domovníci v baráku nebo úřednice na národním výboru, a jak malá šance byla to změnit – tedy pokud měl člověk nějaký pud sebezáchovy. Tohle všechno ve mně rezonovalo, když jsem psala o Aleně, která po porodu živila tříčlennou rodinu z pouhých čtyř set padesáti korun měsíčně a čelila byrokratické buzeraci. To už si dneska, kdy se nostalgicky vzpomíná na „výborné“ socialistické školství a zdravotnictví, málokdo dokáže představit. Myslím, že v tom je hluboká pravda, když Alena říká, že každý, kdo v té době žil, se musel trochu umazat. Prostě bahnem se nedá projít s čistými kotníky.

V knížce se dotýkáš i tématu citlivého pro každou ženu, a to těhotenství a porodu, které v případě Aleny probíhaly poměrně dramaticky, včetně necitlivého přístupu porodníka. Mám bohužel pocit, že v tomto ohledu se zas tak moc nezměnilo…
No alespoň máme právo toho doktora změnit. Alena sice podvědomě tuší, že její porodník je špatný a předčasně ji posílá na císařský řez vlastně jen kvůli svému kalendáři, ale zároveň si to nechce úplně přiznat. Změnit doktora znamenalo v té době neskutečné úsilí. Navíc svou roli sehrála i takzvaná lékařská autorita, nebylo vůbec běžné, že by doktoři s pa­cienty nějak diskutovali, byla to v naprosté většině případů komunikace svrchu, to vím i z vlastní rodiny.

 

 baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 01. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 02/2019 - výběr z článků

Michelle Obamová a její příběh

Michelle Obamová a její příběh

V nejbližších dnech potěší české čtenáře memoáry bývalé první dámy USA Michelle Obamové, které vycházejí pod názvem MŮJ PŘÍBĚH v nakladatelství Argo. Neodolala jsem a překladatelky Míši Markové jsem se vyptala na její pocity při práci s textem, co nového se v knize dozvěděla a jaký vztah si se svojí jmenovkyní Michelle po dobu překládání vytvořila. Hned její první věty byly jednoznačné: „V době, kdy jsem kývla na nabídku přeložit memoáry Michelle Obamové, jsem o ní nic moc nevěděla. Prostě mi jen byla sympatická. Ale musím se přiznat, že s každou další stránkou knihy moje sympatie k ní rostly.“

Všichni to vědí

Všichni to vědí

Nejslavnější herecký pár současnosti Penélope Cruz a Javier Bardem září v hlavních rolích dávných milenců v psychologickém thrilleru Asghara Farhadiho VŠICHNI TO VĚDÍ.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Složka 64

Složka 64

Čtvrtý případ detektiva Carla Mørcka z Oddělení Q míří do kin! Mrazivý detektivní příběh vycházející ze skutečných událostí je čtvrtým severským thrillerem natočeným podle Adler-Olsenových bestsellerů, kterých se celosvětově prodalo více než 20 milionů výtisků.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Statečný mrňous Smoky

Statečný mrňous Smoky

Statečné a neobyčejně talentované fence jorkšírského teriéra Smoky byla za její zásluhy během druhé světové války udělena hodnost desátníka a stala se oficiálním maskotem amerických vojenských jednotek v Tichém oceánu.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

M., Mága, Magor…

M., Mága, Magor…

Představovat Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor na stránkách Xantypy by bylo nošením dříví do lesa. Kdo by tohoto muže dvou tváří neznal, nebo o něm aspoň neslyšel…

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/2019

XANTYPA XANTYPA 02/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne