Ivo Skalský

S pomocí robota jsme u nás začali operovat jako první v republice

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Lucie Tesárek (Nemocnice Na Homolce)

 

skalsky1jpg.jpg
Při operaci

 

 

Abyste zjistil, jestli vám nebude vadit lékařské prostředí, domluvila vám ma­minka ještě v době, kdy jste chodil na gymnázium, návštěvu pitevny. Udělalo to s vámi něco?
Vůbec nic. Tělo jsem bral jako schránku, která má jen určitý vymezený čas k životu. Nejsem věřící, škola a rodiče mě vychovali jako ateistu. Ale přínosné na tom bylo, že jsem se přesvědčil, že mě medicína zajímá a že na tenhle obor asi mám.

Kdy jste si byl jistý, že to bude právě kardiochirurgie?
Už na medicíně jsem chtěl pracovat jako chirurg, přestože mně maminka radila, abych šel na zubaře. To mě ale vůbec nebralo, chtěl jsem směřovat k velkému chirurgickému oboru, a takovým se pro mě stala v budoucnu kardiochirurgie. Po škole jsem necelé dva roky pracoval v Okresní nemocnici Praha-západ, která byla umístěna v Poliklinice v Klimentské ulici, pak jsem udělal konkurs do IKEMu, kde jsem strávil dvacet let.

Na které pracoviště jste tehdy přišel?
Na Kliniku kardiovaskulární a transplantační chirurgie. Začal jsem provádět různé cévní operace, například femoropopliteální nebo aortofemorální bypassy a další cévní rekonstrukce. Součástí našeho programu byly také transplantace orgánů. Jako mladí chirurgové jsme začínali odběrem orgánů od dárců a poté jsme asistovali při jejich transplantování. Odtransplantoval jsem jich na padesát. Když se měla rozdělit klinika na samostatné kliniky, nakonec jsem si zvolil kardiochirurgii.

Vybavujete si první kardiochirurgickou operaci?
Proběhla v IKEMu, kde jsme spolu s kolegy z kliniky pracovali americkým způsobem, v týmech. Každý z šéfů týmu měl pod sebou prvního a druhého asistenta. Když jsem se dostal na pozici prvního asistenta, postupně jsme se učili jednotlivé části operace, až mě po určité době nechal MUDr. Petr Pavel udělat moji první operaci. Když je člověk mladý, má pocit, že to chirurgovi jde naproti samo. Ale když si pak stoupnete k operačnímu stolu z druhé strany, zjistíte, že tomu tak není, a začnete přemýšlet úplně jinak. Poté následovala moje první „oficiální“ operace, kterou mi asistoval prof. Jan Pirk. Díky oběma i ostatním kolegům jsem se naučil opravdu mnoho.

 

skalsky2jpg.jpg
Kardiochirurg Ivo Skalský

 

 

Jak dnes hodnotíte léta strávená v IKEMu?
Měl jsem velkou výhodu, že jsem tam operoval cévy, takže jsem byl cévní chirurg, než jsem definitivně přešel na kardiochirurgii. Prošel jsem intenzivním tréninkem, takže nepřeháním, když řeknu, že jsem deset let prakticky nevyšel z nemocnice. Byla to tehdy pionýrská doba, kdy se začaly ve zvýšené míře operovat koronární bypassy. Měli jsme hodně služeb, začínali jsme v pátek ráno a domů odcházeli až v pondělí odpoledne. Za rok tam chirurg absolvoval zhruba tři sta výkonů, teď je to v průměru „jen“ sto padesát až dvě stě. Díky tomu to dnes umíme. Protože byl IKEM už za socialismu velice prestižním pracovištěm, kde chtěl pracovat téměř každý lékař, s kolegy jsme víceméně soupeřili, kdo zůstane a vypracuje se dál. IKEM měl navíc v té době dobré kontakty se Západem, kam odjížděla řada našich lékařů na roční stáže, třeba do proslulého Texas Heart Institute (THI) v Hustonu, přičemž jsme tehdy přejímali metody a postupy americké školy. Česká kardiochirurgie měla a také dnes má ve světě dobrý zvuk.

I vy jste se dostal na roční stáž do jednoho z největších kardiochirurgických center ve Velké Británii, do Papworth Hospital – University of Cambridge. Čím vás tento pobyt obohatil?
Seznámil jsem se s tamějším zdravotnictvím. Zjistil jsem, že u nás máme velmi dobrou a komplexní péči o naši populaci. Chirurgicky jsem se snažil vstřebat co nejvíc. Mohu vzpomenout například doktora Wellse a jeho mitrální plastiky. Až v Anglii jsem si uvědomil, že jsem měl velmi dobrou chirurgickou školu a že jsme u nás na stejné, v některých směrech i na lepší úrovni. V Papworth jsem provedl samostatně kolem padesáti operací a nespočet jich asistoval.

V roce 2013 jste se stal přednostou Kardiocentra Nemocnice Na Homolce a primářem oddělení kardiochirurgie. Na jaké výkony se zaměřujete?
Především na záchovné operace srdečních chlopní, operace hrudní aorty a na minimálně invazivní kardiochirurgické operace. Současně tu rozvíjíme program komplexní chirurgické péče o pacienty s vrozenými srdečními vadami v dospělosti. Ten má na starosti kolegyně docentka Jana Rubáčková-Popelová. Celkově provádíme kolem osmi set kardiochirurgických výkonů za rok a v některých případech je tato péče u nás opravdu výjimečná.

 

skalsky3jpg.jpg
Relax při windsurfingu…

 

 

V čem?
Zkoušíme a zavádíme nové techniky a postupy léčby, a to jak v oblasti kardiochirurgie, tak kardiologie, poněvadž oba obory spolu úzce souvisejí. Operujeme ve spolupráci s kardiologií, kde je u mnoha výkonů průkopníkem kolega profesor Neužil. Jsme v neustálém kontaktu s cévní chirurgií, kterou vede profesor Petr Štádler. Vysoká úroveň komplexního kardiovaskulárního programu Homolky je jedinečná právě díky této mezioborové spolupráci. Pacienti k nám přijíždějí z různých koutů Česka i ze zahraničí. Již třináct let operujeme nejkomplikovanější vady srdce, takže jsme mezitím získali mimořádné zkušenosti s diagnostikou a operacemi těchto vrozených srdečních vad u dospělých. Ročně tu operujeme kolem osmdesáti pacientů starších osmnácti let, kteří v dětství opakovaně absolvovali operace srdce. Tím, jak se srdce časem vyvíjí, musí v dospělosti dojít k dalším operačním výkonům. Jedná se o nové rekonstrukce, plastiky chlopní, náhrady chlopní nebo použití autotransplantátu, homograftu. Spolu s Fakultní nemocnicí Motol a FN Brno jsme jedním ze tří center, která provádějí tyto operace, přičemž jsme dosud odoperovali přes tisíc pacientů s vrozenou srdeční vadou. Zatímco dříve byl dospělý pacient s vrozenou vadou srdce považován spíše za raritu, v budoucnu bude počet těchto pacientů narůstat. Dále narůstá počet pacientů s degenerativními vadami srdečních chlopní.

 

 baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 01. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 02/2019 - výběr z článků

Michelle Obamová a její příběh

Michelle Obamová a její příběh

V nejbližších dnech potěší české čtenáře memoáry bývalé první dámy USA Michelle Obamové, které vycházejí pod názvem MŮJ PŘÍBĚH v nakladatelství Argo. Neodolala jsem a překladatelky Míši Markové jsem se vyptala na její pocity při práci s textem, co nového se v knize dozvěděla a jaký vztah si se svojí jmenovkyní Michelle po dobu překládání vytvořila. Hned její první věty byly jednoznačné: „V době, kdy jsem kývla na nabídku přeložit memoáry Michelle Obamové, jsem o ní nic moc nevěděla. Prostě mi jen byla sympatická. Ale musím se přiznat, že s každou další stránkou knihy moje sympatie k ní rostly.“

Všichni to vědí

Všichni to vědí

Nejslavnější herecký pár současnosti Penélope Cruz a Javier Bardem září v hlavních rolích dávných milenců v psychologickém thrilleru Asghara Farhadiho VŠICHNI TO VĚDÍ.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Složka 64

Složka 64

Čtvrtý případ detektiva Carla Mørcka z Oddělení Q míří do kin! Mrazivý detektivní příběh vycházející ze skutečných událostí je čtvrtým severským thrillerem natočeným podle Adler-Olsenových bestsellerů, kterých se celosvětově prodalo více než 20 milionů výtisků.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Statečný mrňous Smoky

Statečný mrňous Smoky

Statečné a neobyčejně talentované fence jorkšírského teriéra Smoky byla za její zásluhy během druhé světové války udělena hodnost desátníka a stala se oficiálním maskotem amerických vojenských jednotek v Tichém oceánu.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

M., Mága, Magor…

M., Mága, Magor…

Představovat Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor na stránkách Xantypy by bylo nošením dříví do lesa. Kdo by tohoto muže dvou tváří neznal, nebo o něm aspoň neslyšel…

Osobnosti - výběr z článků

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

Adele

Adele

Tváří a postavou přímo slovanský typ, hlasem a projevem naopak odkazuje k černým interpretkám rhytm and blues. Zpěvačka a autorka, jejíž alba vycházejí označena číslovkou rovnající se jejímu věku v době nahrávání. Svět populární hudby ji zná jako Adele.

Ivo Plicka

Ivo Plicka

Nechce se tomu ani věřit, ale od vzniku takových hitů jako JÁ BUDU CHODIT PO ŠPIČKÁCH, POVÍDEJ, NÁHROBNÍ KÁMEN, KLAUNOVA ZPOVĚĎ či POKOJ Č. 26 uplynulo již padesát let! Jsou pod nimi podepsáni zpěvák a skladatel Petr Novák a jeho dvorní textař Ivo Plicka.

Michelle Obamová a její příběh

Michelle Obamová a její příběh

V nejbližších dnech potěší české čtenáře memoáry bývalé první dámy USA Michelle Obamové, které vycházejí pod názvem MŮJ PŘÍBĚH v nakladatelství Argo. Neodolala jsem a překladatelky Míši Markové jsem se vyptala na její pocity při práci s textem, co nového se v knize dozvěděla a jaký vztah si se svojí jmenovkyní Michelle po dobu překládání vytvořila. Hned její první věty byly jednoznačné: „V době, kdy jsem kývla na nabídku přeložit memoáry Michelle Obamové, jsem o ní nic moc nevěděla. Prostě mi jen byla sympatická. Ale musím se přiznat, že s každou další stránkou knihy moje sympatie k ní rostly.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/2019

XANTYPA XANTYPA 02/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne