Ladislav Mrkvička

Divadlo je báseň

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Text Lucie Kocourková, foto archiv L. Mrkvičky a ND

 

mrkvicka1jpg.jpg
Ladislav Mrkvička, 2018

 

Vaše kariéra vypadá při zpětném pohledu jako formovaná vyhazovy a odchody. Jako kdyby ve vás byl rebel stojící mimo jakoukoli organizovanou formu protestu nebo odboje. Kde se to ve vás vzalo? Snad už v dětství?
To nevím. Narodil jsem se těsně před okupací, takže jsem dětství prožil v atmosféře války. To na nás určitě nějaký vliv mělo. Už jako děti jsme věděli, že o některých věcech se musí mluvit potichu a tajně, že tomuhle člověku se nesmí říct nic. Měli jsme se od počátku k obezřetnosti, poprvé za okupace a později, když komunisté vyhráli volby v šestačtyřicátém. To byl trénink na pozdější komunistický teror. Ale dětství jsme jinak prožili jako všechny děti. Za války jsem jezdil k prarodičům do Skutče, kde bylo malé vojenské letiště. Tam jsme si přes zákaz dospělých chodili celá parta hrát a lezli do letadel, která tam na konci války nechali Němci. Vymýšleli jsme si různé úkoly a připadali si jako bojovníci. Samozřejmě jsme nevěděli, jak je to nebezpečné. Pak jsem začal chodit do školy v Praze na Proseku, to byla tehdy ještě taková zvláštní příměstská obec na kopci nad Vysočany, byl to venkov. A celá ta velká oblast byla proslavená možná i několik generací tím, že tam existovaly malé oblasti, které mezi sebou válčily, jako byli Střížkováci, Hornolibeňáci, Novoprosečáci, Staroprosečáci… Kluci spolu válčili jako ve Stínadlech. A to vrostlo do každého z nás. O tom, co se děje, začal člověk přemýšlet a dělat si názory spíš proto, že to byla doba plná rychlých změn.

 

mrkvicka2jpg.jpg
S Janem Kačerem v inscenaci PAZUCHIN A… v Divadle Na zábradlí, 1985, foto Pavel Vácha

 

 

Padesátá léta, procesy…
Když popravili Miladu Horákovou, bylo mi jedenáct, ale vím, že to v nás zanechalo záblesk podezření, že se děje něco, čemu nerozumíme, že něco není správně, vytrhlo nás to z dětského vnímání světa. Začali zavírat rodiče mých spolužáků. Vím, jak jsem si v duchu říkal, že přeci není možné popravit ženu, vždyť to nebyla žádná vražedkyně. Ve mně narůstal nepokoj, v tom režimu se všechno pořád obracelo. Jednou někoho vynášeli, vzápětí ho popravili jako zrádce, tak jsem si říkal, že buď je společnost plná skrytých nepřátel, nebo se děje něco nespravedlivého. Také nám jednou v době procesů třídní učitelka doporučila příliš se nekamarádit s jistou spolužačkou, protože jejího tátu zatkli jako třídního nepřítele. Byla to doba velkého zatýkání lidí, které jsme znali, a to v nás vyvolávalo zmatek, nedůvěru. Po XX. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956 (kdy byl Stalin obviněn z kultu osobnosti – pozn. red.) se zase všechno převrátilo. V té době jsme byli všichni dezorientovaní, dostal jsem se do sporu s učitelem občanské nauky. Jak se v tom máme vyznat, když je jeden den někdo náš největší spojenec a druhý den nepřítel? Tak se mi snažil vysvětlovat něco o historických proměnách, sám to měl asi dost těžké. Takových příhod by bylo mnoho…

Jenže jste se brzy začal zajímat o divadlo…
Začal jsem hrát ochotnicky, a tak jsem se ocital ve společnosti lidí, které zajímalo divadlo a umění a příliš se nestarali o politické záležitosti. Když, tak mezi sebou, mladé k tomu moc nepouštěli. Když jsem se nedostal na DAMU, šel jsem pracovat do Avie, kde také pracoval táta. V té době se tam vyráběla letadla. Tam jsem se poprvé setkal s dělnickou třídou. Zjistil jsem s jistým zadostiučiněním, že nadávají na režim daleko víc než my studenti, ale přesto když byla svolaná nějaká schůze, tak se sešli a všichni hlasovali podle toho, co bylo nařízené.

 

mrkvicka3jpg.jpg
První rok s úsměvem

 

 

Na DAMU jste se dostal na třetí pokus a mohl se věnovat vysněnému studiu. Měl jste na začátku herecké kariéry nějaké představy o budoucnosti?
Ve škole jsem měl dva konflikty – odmítl jsem dělat zkoušku z marxismu-leninismu a napsal práci, za kterou mě málem vyloučili. Na zkoušku jsem nakonec šel a na škole se udržel. A druhý malér nastal po majálesu, v posledním ročníku těsně před obhajobou diplomové práce v květnu roku 1962. Myslím, že je to docela známá příhoda: do průvodu studentů začal najíždět nervózní tramvaják, měl jsem strach, aby někomu neublížil, tak jsem sundal z tramvaje kladku, jenže jsme nevěděli, že mezi studenty je spousta provokatérů, a nějaký estébák mě tajně vyfotil. A to byl malér, přišli mě zatknout přímo na zkoušku našeho absolventského představení, šel jsem ještě v kostýmu. Chvíli jsem byl ve vyšetřovací vazbě, potom mě sice pustili, ale vyhazov ze školy byl jasný. V osmašedesátém mi přišel dopis, že jsem rehabilitovaný a dostanu diplom. Ale podepsaný předseda rehabilitační komise byl profesor Antonín Dvořák, stejný člověk, který mě ze školy vyhodil. Půjčil jsem si v šatně rtěnku, na papír napsal, ať si políbí cosi, a poslal ho zpátky. Diplom mi stejně přišel…
Takže moje začátky byly velmi netypické, do divadla jsem nastupoval v podstatě ilegálně. Po vyloučení ze studia a odpykání vojenské služby (mezitím už byl natočen film ATENTÁT – pozn. red.) jsem pracoval ve Vítkovických železárnách a v té době pro mě bylo alfou a omegou dostat se zpátky k divadlu. To se mi nakonec podařilo. Herecké řemeslo má ale bohužel tu nevýhodu, že pokud herec nemá tak dominantní postavení, že si může roli vybrat, a takových je málo, většinou trpně čeká, až ho obsadí. Když jsme začínali, byla úplně jiná doba a divadlo bylo vnímané jiným způsobem. Lidé očekávali, že z jeviště zaslechnou narážky na politickou situaci, rébus v jinotajích a drobné improvizace. Tak se časem zakazovaly improvizace, dokonce i celé inscenace a autoři. Třeba hru Slawomira Mrožka TANGO v režii Václava Lohniského jsme odehráli jenom jednou.

Občas jste dal výpověď nebo se nechal vyhodit z divadla, nepodepisoval žádná prohlášení, nechodil k volbám. A byl skeptický k reformám…
Komunisté mluvili o reformách, ale žádnou velkou změnu udělat nikdy nechtěli, nechtěli zrušit vedoucí úlohu strany. Šedesátý osmý rok jsem považoval za podvod. Když pak přijeli Rusové, připomnělo mi to dětství, už zase jsme byli v okupované zemi. Pak jsem na začátku normalizace odmítl v divadle hrát pro sovětské vojáky a dal jsem výpověď na hodinu (z libeňského Divadla S. K. Neumanna), což přineslo velmi trpké následky. Ale vždycky, když bylo nejhůř, jsem našel pomocnou ruku, která mě někam zase dotáhla. A v podstatě kromě asi dvou nebo tří trochu veřejných výstupů jsem patřil k takovému „protestujícímu normálu“, zato po velké revoluci v roce 1989 v mém případě nastoupila okamžitě skepse.

Na Slovensku si loni připomněli výročí 105 let od narození spisovatele Dominika Tatarky a 25. výročí úmrtí režiséra Štefana Uhra. V Bratislavě se znovu promítal film PANNA ZÁZRAČNICA z roku 1966, který Uher režíroval podle Tatarkovy literární předlohy. V pozornosti našich diváků zapadl, ale Slováci o něm natočili i krátký dokument. Hlavní roli malíře Tristana jste hrál vy, a zatímco všechny ostatní mužské postavy byly přemluvené, i když to byli Slováci, vám nechali váš hlas…
Všichni to byli neherci, musel se na ně použít voiceover. Já jsem slovensky mluvit nechtěl, ale přemluvili mě. Na natáčení si dobře vzpomínám, i na krásnou polskou herečku Jolantu Umeckou. Hrála dívku, které za německé okupace zachrání ta skupina výtvarníků život. A především vzpomínám na úžasnou spolupráci se Štefanem Uhrem. To byl režisér s obrovským viděním, měl metaforické myšlení a v něčem připomínal Evalda Schorma. Byli si podobni viděním světa a poslání umění, ale nikdy se neseznámili, i když si tím byli blízcí.
Kniha je podle skutečné události, Anabella existovala. Tristan se mi dostal pod kůži svým postojem, který byl odbojný, ale přitom ne proklamativní a organizovaný. Pan Tatarka nám jeho i ostatní popisoval, všechny ty kluky znal. Tvořili skupinu, ale Tristan se z ní vyčleňoval, vždycky si šel svou cestou, a to se mi líbilo. Ještě si pamatuji ateliér, kde se natáčelo a který vypadal jako skutečný, na půdě jednoho domu v Bratislavě. Skoro všechno se točilo tam, v exteriéru jen pár přírodních záběrů.

 

mrkvicka4jpg.jpg
Věčná láska – koně

 

 

Třeba jak skáčete do Dunaje…
To se točilo nadvakrát a málem jsem se tam otrávil alkoholem, protože jak byla strašná zima (Dunajem táhla ledová tříšť), tak mi dali proti nastydnutí vypít půllitrovku rumu. Když jsem tam skočil poprvé, vytáhli mě, nalili do mě půl flašky, fény vysoušeli kostým, který na mě stejně zase vlhký navlíkli. Když jsem tam skočil podruhé, tak už jsem se klepal zimou. A Dunaj má hodně silný proud, to se nezdá, jak snadno člověka chytí. Trochu mě museli honit, než mě vylovili do lodi, a pak do mě nalili druhou půlku toho rumu. Z toho už si pak pamatuju velmi málo, jen že mi začalo stoupat teplo od nohou a že jsem se všem omluvil, že budu za chvíli opilej. Ale když se na tyhle staré filmy koukám, už je na tom plátně jiný člověk. Je mi trochu podobný, ale jinak už se mnou nemá nic společného.

Odmítl jste někdy roli?
V době, kdy jsem vystudoval, nepřipadalo v úvahu odmítnout roli. To mohlo znamenat ztrátu nejen zaměstnání v konkrétním divadle, ale že už se člověk k divadlu nemusel zpátky dostat nikdy. Odmítl jsem tenkrát hrát pro sovětské vojáky, ale to nebylo kvůli hře. Většina problémů nevzniká kvůli textu, ale kvůli tomu, že si nerozumíte s režisérem nebo s partnerem. Že se herci nelíbí přístup režiséra, je poměrně častý jev. I dnes spousta herců hraje v inscenacích, které se jim moc nelíbí, ale také si nemohou dovolit odmítnout, jen z jiných důvodů než předtím. Dvakrát odmítneš a potřetí už se na jeviště nedostaneš. V žádném povolání se lidé tak nervou o to, aby mohli pracovat, hrát, zkoušet jako u našeho řemesla.

 

mrkvicka5jpg.jpg
Ladislav Mrkvička v inscenaci Národního divadla LES s Vladimírem Javorským a Johanou Tesařovou, 2014, foto ND Martin Špelda

 

 

Konkurence je velká, herci vezmou zavděk i seriálem…
V poslední době bych to nazval takovou bitvou o peníze. Hodně herců říká: Já bych ten televizní seriál netočil, ale zaplatí mi to složenky. Takže vlastně sami odhalují důvod, proč to hrají. Chtějí říct, že kdyby měli lepší platy v divadlech, tak by nemuseli dělat tyhle pokleslosti, které se v televizi objevují. To ale spočívá na rozhodnutí každého z nich. Je mi to jen líto jako pedagogovi. Když jsem s některými z těch mladších pracoval, jevili veliké nadání a jakýsi příslib toho, že jeviště zase ožije čerst­vou hereckou krví. Mnozí ale dali přednost něčemu jinému.

 

 baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 01. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 02/2019 - výběr z článků

Michelle Obamová a její příběh

Michelle Obamová a její příběh

V nejbližších dnech potěší české čtenáře memoáry bývalé první dámy USA Michelle Obamové, které vycházejí pod názvem MŮJ PŘÍBĚH v nakladatelství Argo. Neodolala jsem a překladatelky Míši Markové jsem se vyptala na její pocity při práci s textem, co nového se v knize dozvěděla a jaký vztah si se svojí jmenovkyní Michelle po dobu překládání vytvořila. Hned její první věty byly jednoznačné: „V době, kdy jsem kývla na nabídku přeložit memoáry Michelle Obamové, jsem o ní nic moc nevěděla. Prostě mi jen byla sympatická. Ale musím se přiznat, že s každou další stránkou knihy moje sympatie k ní rostly.“

Všichni to vědí

Všichni to vědí

Nejslavnější herecký pár současnosti Penélope Cruz a Javier Bardem září v hlavních rolích dávných milenců v psychologickém thrilleru Asghara Farhadiho VŠICHNI TO VĚDÍ.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Složka 64

Složka 64

Čtvrtý případ detektiva Carla Mørcka z Oddělení Q míří do kin! Mrazivý detektivní příběh vycházející ze skutečných událostí je čtvrtým severským thrillerem natočeným podle Adler-Olsenových bestsellerů, kterých se celosvětově prodalo více než 20 milionů výtisků.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Statečný mrňous Smoky

Statečný mrňous Smoky

Statečné a neobyčejně talentované fence jorkšírského teriéra Smoky byla za její zásluhy během druhé světové války udělena hodnost desátníka a stala se oficiálním maskotem amerických vojenských jednotek v Tichém oceánu.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

M., Mága, Magor…

M., Mága, Magor…

Představovat Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor na stránkách Xantypy by bylo nošením dříví do lesa. Kdo by tohoto muže dvou tváří neznal, nebo o něm aspoň neslyšel…

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/2019

XANTYPA XANTYPA 02/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne