Turkana
Jezero mezi životem a smrtí
Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.
Měl to být velký objev. Poslední bílé místo na mapě Afriky údajně ukrývalo obrovské jezero plné života a netušeného bohatství. V optimistickém duchu se proto nesl i rozhovor korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I. a královny Sissi, s maďarským hrabětem, cestovatelem a lovcem Samuelem Telekim von Szék (1845–1916). Spíše než politik byl princ Rudolf obdivovatelem pokroku a velkým příznivcem přírodních věd. Byl zkušeným ornitologem a obdivovatelem německého zoologa Brehma. Snad také proto souhlasil, aby se objevitelská výprava maďarského dobrodruha vydala na cestu s jeho požehnáním. Nadšený Teleki nezůstal korunnímu princi nic dlužen a přislíbili mu nesmrtelnost: objeví-li skutečně neznámé jezero, bude pojmenováno po mocném Habsburkovi. Zavalitý a prchlivý hrabě se do Afriky vypravil se svým nerozlučným přítelem, rakouským důstojníkem Ludwigem von Höhnelem. Byla to největší, nejrozsáhlejší a také poslední expedice uspořádaná pod patronací Rakouska-Uherska. Vídeňský dvůr neměl na temném kontinentu žádnou kolonii, takže výprava měla čistě vědecké poslání. Aby expedici s šesti sty padesáti nosiči bylo vůbec možné zaplatit, musel Teleki prodat rodový majetek včetně rodinného diamantu. V roce 1887 se dostal se svými lidmi na ostrov Zanzibar, odkud dále pokračoval ke Kilimandžáru a potom k jezeru Baringo, kam doputoval v lednu roku 1888. A tady začaly problémy.
Objev, o nějž nikdo nestál
Kvůli neúrodnému roku nebylo možné doplnit zásoby potravin, ale návrat oba dobrodruhové nechtěli vůbec připustit, a tak se rozhodli pokračovat. Riskovali tím vše. Chuť podpořená adrenalinem se postupně vytrácela v souladu s dramaticky se měnící krajinou. Plahočení se po vyprahlých prašných pláních a kamenitých pustinách učinilo z cesty boj o holý život. Docházela navíc i pitná voda, kterou hledali velmi složitě. Na jaře vyčerpaný hrabě a rakouský důstojník vystoupili na sluncem vyprahlý sopečný kužel s vírou, že spatří buď naději, nebo svůj konec. Z vrcholu vulkánu (který dnes nese Telekiho jméno) se jim naskytl okouzlující pohled na tmavozelenou hladinu rozlehlého jezera. Voda! To slovo, to pomyšlení, ten snový obraz – to vše odevzdanost v myslích mužů proměnilo v palivo pro poslední odhodlání. Trvalo další den, než se zmátožené mužstvo doplahočilo k pobřeží. Všichni se bez váhání nahrnuli k hladině a začali pít. Přízračné jezero mělo však další překvapení. Jen co vysílení muži tekutinu pozřeli, dostavil se silný průjem, neboť voda z jezera byla silně alkalická. Okolní krajina se pozvolna proměňovala v pohřebiště. V okolí se nenacházela divoká zvěř vhodná k lovu, a když se podařilo nějaké maso obstarat, prudké odpolední větry znemožňovaly rozdělat oheň. Apokalypsa byla téměř dokonána.
Naděje umírá poslední
Zbytky sil, zdravého rozumu a štěstí přivedly velitele k rozhodnutí vydat se pro pomoc ještě více na sever, kde se krajina jevila utěšenější. Nebyla to ale již pouhá fata morgana? Nejdříve se objevila zvířata, potom oáza a nakonec i domorodci, kteří vysíleným mužům kupodivu nabídli pomoc. Výprava se zotavila a Teleki jezero slavnostně pojmenoval po korunním princi Rudolfovi. Ten se z posledního velkého geografického objevu radoval jen krátce. Telekiho „sebevražedná“ výprava jako by svou atmosférou předznamenala osud nešťastného a nemocného následníka trůnu. V roce 1889 Rudolf spáchal sebevraždu i se svou milenkou v usedlosti Mayerling. Skončila tak jedna epizoda politických dějin, začala však druhá, jíž je historie Rudolfova jezera. Toto jméno neslo téměř sto let. Krátce po vyhlášení nezávislosti je první keňský prezident Jomo Kenyatta nazval Turkana po nejpočetnějším tamním kmeni. Psal se rok 1975.
Ve jménu extrémů
Jezero Turkana je rozlohou skutečně velkolepé. Je dvě stě dvacet kilometrů dlouhé a místy až čtyřiačtyřicet kilometrů široké. Drží hned několik světových rekordů: je to největší alkalické jezero na světě, největší pouštní jezero a jezero s nejpočetnější populací krokodýlů nilských. Z přírodovědného hlediska je Turkana unikátní přírodní laboratoří, což potvrzuje i existence hned tří národních keňských parků. Spíše než ráj však okolní krajina připomíná peklo, v období sucha tu teploty stoupají až k 50 °C. Nechvalně proslulé jsou i prudké větry, jejichž nesmlouvavost okusil nejen zmíněný hrabě Teleki, ale také nám dobře známý George Adamson či američtí filmoví průkopníci Martin a Osa Johnsonovi, kteří jezero ve 30. letech minulého století jako první na světě nafilmovali z ptačí perspektivy. Nárazy větru jsou zde natolik silné, že doslova vysušují jezerní hladinu, což se projevuje mohutným výparem vody a dramatickým poklesem hladiny. V tomto období se naskýtá nevídaný pohled na bahnité dno, připomínající paletu fauvistického umělce. Navzdory extrémním podmínkám tu žije velké množství živočichů, včetně mnoha jedovatých hadů a škorpionů. Relativně mělká hloubka (průměrně 30 metrů) a teplá voda přejí také vodnímu životu – v jezeře žije např. metrový okoun nilský nebo tilapie. Turkana je bezodtoké jezero, které vzácnou vodu přijímá zejména z řeky Omo a z několika dalších sezonních toků. Ke zmíněnému sníženému stavu hladiny došlo postupně. Před devíti a půl tisíci lety byla o sedmdesát pět metrů výše a jezero prostřednictvím říčky Turkwell napájelo Bílý Nil. Památkou na dávno zašlé doby je i naleziště Koobi Fora a národní park Sibiloi, proslavený paleontologickým výzkumem rodiny Leakeyů. Dodnes je zde k vidění např. zkamenělý les či fosilní pozůstatky čtvrtohorních živočichů a hominidů. Zcela impozantní je jezero i po vizuální stránce – fascinace extrémním prostředím a koexistencí zdánlivě neslučitelných fenoménů, jakými jsou voda a pustina, mu dala několik dalších pojmenování. Vedle současného názvu Turkana (a staršího označení Rudolfovo jezero) se mu také říká Nefritové moře (Jade sea) či Temná voda (Basso Narok). Obě jména reflektují další pozoruhodnou vlastnost jezera, a sice schopnost měnit barvu. Toto „chameleonství“ způsobuje několik zde žijících druhů řas.
Jednota v rozmanitosti
Povaha tamní krajiny s podivuhodnou směsí kontrastů se jako zrcadlo odráží ve tvářích etnik žijících v bezprostředním okolí jezera. Každý kmen, který zde po generace válčil s podnebím o přežití, dokládá, jak pestrý a živý je tento zdánlivě mrtvý konec světa. Právě severokeňská etnika a jejich strategie přežití v aridních oblastech jsou dalším důvodem, proč podstoupit jakkoliv namáhavou cestu do tohoto bohem zapomenutého kraje. Severokeňský region obývá zhruba desítka kmenů. Jedním z nejpozoruhodnějších etnik jsou Gabbrové, patřící k etiopskému lidu Oromo. Na severu se usadili v těch nejnehostinnějších oblastech – v poušti Chalbi a Dida Galgalu, kde chovají tolik potřebné velbloudy. Další kmen, Rendillové, dnes pomalu splývá se Sambury, jimž se přezdívá Motýlí lid či Zlatí Masajové. V neposlední řadě jsou zde Turkánci, nejpočetnější a zároveň nejbojovnější kmen severu. Jeho asi tři sta tisíc příslušníků má svůj původ v divoké ugandské provincii Karamoja. Turkánci dodnes aktivně kočují za potravou, budují mobilní chýše a jsou ve věčném sporu se Sambury. Kromě rivality při hledání úrodných pastvin rozdělují oba kmeny odlišné zvyky a rituály. Turkánci jsou v očích Samburů nedospělci, protože na rozdíl od nich nepraktikují mužskou obřízku. Samburští pastevci obsadili poslední volné místo, které nesmlouvavá poušť nabízela: vrcholky mlžných hor. Dodnes jejich vesnice najdeme na úbočí hor Marsabit, Kulal, Ol Olokwe či Mt. Nyiuru. Poslední jmenovaná je zároveň posvátným vrcholkem, na němž se konají samburské rituály dospívání a přijímání nových válečníků – moranů. Nejméně početný keňský kmen El Molo našel své živobytí na východním břehu jezera Turkana, kde loví ryby a ještě donedávna i hrochy. Krušné klima a nedostatek surovin nutných k přežití nenechává příliš prostoru pro „bratříčkování“ mezi kmeny. Naopak, nedostatek pastvin a vodních zdrojů je častou příčinou krvavých konfliktů. Jako běloch musí člověk znát dobře zvyklosti etnik, s nimiž se potká. Bezpodmínečně nutné je také mít někoho, kdo ovládá kmenové jazyky. Svahilština jako druhý úřední jazyk Keni je tu stejně vzácná jako angličtina.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 1. 2017
Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!
Postup ke stáhnutí mp3
1) Napište email na internet@xantypa.cz
2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě
3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3
4) Pro předplatitele zdarma
text a foto Jan Svatoš
XANTYPA 02/17 - výběr z článků
Meryl Streepová
Letos v lednu získala čestný Zlatý glóbus a ve své děkovné řeči se opřela do xenofobních postojů Donalda Trumpa. „Hollywood je plný cizinců a lidí, kteří přišli odjinud. Když je všechny vyhodíme, budete se moct dívat jenom na fotbal a na bojová umění, což není umění,“ prohlásila Meryl Streepová. Ve svém emotivním projevu se zastala také handicapovaného novináře, kterého Trump ostudně zesměšňoval. Reakce nově zvoleného prezidenta přišla vzápětí: označil Meryl za jednu z nejpřeceňovanějších amerických hereček. Tento dehonestující žvást snad ani nelze brát vážně. Jen málokterá hvězda je totiž uznávanější, pracovitější a kreativnější než právě ona.
David Koller: Většina politiků jsou psychopati
David Koller žije v Mikulově, kde má dům a dvě děti. Do Prahy už jen dojíždí. Účinkovat, za kamarády nebo dělat rozhovory. Za ta léta už si zvykl. A ostatní také. Jelikož jsme kolegové z branže a dlouho jsme byli takřka sousedé, nepředstírali jsme vykání. Povídali jsme si o životě na jižní Moravě, o jeho dětech a také o skupině Lucie a MeetFactory.
Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička
Od našeho prvního setkání s Ondřejem uplynulo už jistě víc než deset let. Během té doby se stačil stát vyhledávaným a uznávaným skladatelem filmové a scénické hudby, autorem dvou muzikálů, četně oslovovaným aranžérem a producentem, široce oblíbeným moderátorem, hercem a především zpěvákem a interpretem vlastních písní na pomezí jazzu, popu a funky. Spolu se svou druhou ženou Taťánou, Miss World 2006, se nevyhnul ani dychtivému zájmu nevybíravého bulváru, jehož lačnosti ani jeden z nich nevychází právě vstříc.
Skvosty evropské přírody
Nedělá vám dobře let nad oceánem, ale přesto toužíte objevovat neobvyklé přírodní scenérie? Pro dobrodružné zážitky není třeba překročit hranice Evropy.
Jackie
Druhého února vstupuje do kin snímek JACKIE, dlouho očekávané drama režiséra Pabla Larraína. Od své loňské premiéry na filmovém festivalu v Benátkách snímek posbíral řadu ocenění od kritiků i festivalových porot, včetně nominace na Zlatý glóbus nebo čerstvé nominace na cenu BAFTA pro představitelku titulní role Natalii Portmanovou.
Prodaná nevěsta
Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.
Petra Špalková
Dvacet pět písmen, dvacet pět slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.
Benedict Cumberbatch
Na civilních fotografiích připomíná vedoucího skautského oddílu nebo alespoň kladnou postavičku z nějakého komiksového seriálu, třeba RYCHLÝCH ŠÍPŮ. Brity fascinuje až groteskní podobnost jeho tváře a výrazu s chráněným bobrem.
Hawkingův život se singularitami
Kosmolog Stephen Hawking zkoumá černé díry, které dosud nikdo neviděl, popsal záření, jež by z nich mělo vycházet, ale v dohledné době se nám ho nepodaří detekovat, a marně se snaží spojit teorii gravitace s kvantovou mechanikou. Přesto patří k nejslavnějším vědcům současnosti, protože porozuměl převratnému pokroku v kosmologii ve 20. století a napsal o něm knihu STRUČNÁ HISTORIE ČASU, kterou mnoho lidí dočetlo do konce a uvěřilo jejímu obsahu. Tento výjimečný autor oslavil 8. ledna 2017 pětasedmdesátiny.
Reportáže - výběr z článků
Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni
Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.
Marche
Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…
Karneval v Nice
Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.
Život na hranici dvou světů
O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?
Mont-Saint-Michel
Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.
V obyčejnosti je krása
Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.
Návrat vlků do Česka
Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni nejen jednotliví vlci, ale po sto padesáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.
Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!
„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…
Rumunskými horskými silnicemi
Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.
Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/17
Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019
Inzerce
© XANTYPA 2019
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
