David Koller: Většina politiků jsou psychopati

David Koller žije v Mikulově, kde má dům a dvě děti. Do Prahy už jen dojíždí. Účinkovat, za kamarády nebo dělat rozhovory. Za ta léta už si zvykl. A ostatní také. Jelikož jsme kolegové z branže a dlouho jsme byli takřka sousedé, nepředstírali jsme vykání. Povídali jsme si o životě na jižní Moravě, o jeho dětech a také o skupině Lucie a MeetFactory.

 

koller1jpg.jpg

 

Muzicíruješ se svými dětmi?

Několikerý Vánoce jsme v Mikulově chodili zpívat s místními lidmi koledy. Na vrch Kozák, do galerie, různě. Jedny Vánoce jsme byli s Honzou Karešem – to je takovej sportovní guru, kterej umí udělat několik tisíc shybů – o Vánocích zlézat skály v Sardinii. Ale po turistických stezkách. Vrcholovej sport nemám rád. A už vůbec ne u dětí. Mladší syn je pohybově nadanější, silnější a rychlejší, ale s jeho přetěžováním nesouhlasím. Navíc nejsem rodič, kterej umí vstát ve čtyři ráno a bejt s chlapečkem a s plnou zbrojí na tréninku a pak ho hnát v sedm do školy. Vrcholovej sport mi připadá drsnej. Svoje dítě bych na něj – pokud by mi o to vyloženě neřeklo – nedal.

Starší syn Adam taky nebyl sportovec?

Jen rekreační.

Je důležité někde vybít energii, aby neměl myšlenky na blbosti…

Je výjimečný, když jsi extrémně zdatnej, děláš to úplně od malička a podaří se ti někam dostat. Jenže my žádnýho Frištenskýho v rodině nemáme, takže to nehrotím.

Pokud vím, tak jsi jako dítě zpíval…

Chodil jsem do sboru Bambini di Praga, který ještě vedl starej pan Kulínský, jeho žena a nakonec i mladej. Jsme stejně starý.

Když jsi dostával za rok 2015 tři ceny – Anděly, řekl jsi, že jsi začal zpívat díky skupině Lucie. Zpíval jsi už přece v Jasné páce, ne?

To jo, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych byl hlavní zpěvák.

Jak k tomu došlo?

Přišel za mnou Michal Dvořák, že jim z Lucie odešel zpěvák Penk, kluci měli za sebou jeden koncert pro známý a neměli repertoár, tak mě zlanařili jako zpěváka a krásně to do sebe zapadlo.

Byl jsem na jednom z vašich prvních koncertů v Malostranské besedě, kde jste měli dva klávesáky a většinou jsi bubnoval…

To bylo asi v roce 1988.

Je hodně obtížné bubnovat a současně zpívat?

Chce to trochu se rozdvojit, bejt v kondici, správně dejchat a nebejt vožralej. To jsou zásady, který musíš dodržet. Nesmí ti taky při koncertě ujíždět žádnej buben nebo stolička, protože je toho víc, co děláš dohromady. Nejenomže mácháš rukama a nohama, ale ještě do toho řveš. Komunikovat s lidma už nejde. Pamatuju si, jak jsme jednou hráli s Lucií, všichni při koncertě kouřili a mě štvalo, že si nemůžu taky zapálit. Tak jsem to zkusil, a ono to opravdu nešlo (smích).

 

koller2jpg.jpg

 

Začalo tě zpívání bavit?

Zepředu od mikrofonu jsem zpíval, když byl v Lucii ještě bubeník Tomáš Waschinger a potom Tomáš Kapek, ale vlastně jsem si neuměl představit, že bych se od bubnování úplně oprostil. Šel jsem dokonce za Dádou Albrechtem, zpěvákem Jasný páky, ať jde k nám, lámal jsem Lucku Bílou, ale nikdo nechtěl, tak jsem řekl Robertu Kodymovi, že tedy zpívat budu, ale že musí zpívat i on. Takhle nějak to začalo.

To bylo šťastné rozhodnutí. Ale ze začátku přeskočím zprudka až na konec. Prohlášení z roku 2005 o odchodu z Lucie jsi napsal tak, že se nad ním člověk i pousměje…

To víš, my zpěvačky, jsme hysterický. (smích)

Zanechal rozchod skupiny něco mezi vámi dodnes?

Když máš s někým dlouhodobej vztah – a je jedno, jestli je to buchta, nebo kluk – můžeš ho milovat až za hrob, ale po deseti letech se může stát, že tě začne srát. Tím spíš, když jste spolu denně, a my jsme na úplným začátku zkoušeli pořád. To bylo až psychotický. I o sobotách a nedělích, furt. Pak se kapela nějak nakopla a hrálo se zase denně. Ať už to byly koncerty, zkoušky nebo televize. Při přechodu z bolševismu do neřízenýho kapitalismu se hrálo zase pořád, to si musíš pamatovat, takže za pár let jsme měli za sebou několik set koncertů, desky, všichni makali na plný kule a začali jsme si lézt na nervy.

Hádal ses i s Michalem Dvořákem?

Vždycky jsme se hádali. I když jsme byli kámoši. Ještě jsme nenatočili ani druhou desku a všichni už hlásili, že končí. Tak jsme se rozpadli, ale jenom na tři čtvrtě roku, já jsem udělal svoji první sólovou desku a Robert s „Wanastowkama“ taky. S Robertem jsme se pak potkali na natáčení Svěrákova filmu AKUMULÁTOR 2, hodiny jsme proseděli ve­dle sebe při čekání na půlminutovej záběr, chlastali jsme s Kodetem, kterej se na nás doma vymlouval, že mu dáváme marihuanu, což byla úplná blbost, a druhej tejden už tam s ním chodila manželka, aby ho před náma ohlídala, a tam jsem se Roberta zeptal: „Fakt chceš, aby to skončilo? Už to nikdy nebude,“ a dohodli jsme se, že uděláme třetí desku (ČERNÝ KOČKY MOKRÝ ŽÁBY). Pak přišel za mnou Ivo Pospíšil a říká: „Mám tady Ivana Krále, kterej hrál s Patti Smith a Iggym Popem a hledá v Čechách kapelu. Tak jsme se s ním dali dohromady, kápli si do noty a vznikla asi naše nejlepší deska.

Teď Lucie existuje, nebo ne?

Loni jsme odehráli velký koncerty, byla kolem nich spousta práce, protože je musíš vymyslet, připravit a nazkoušet, a teď se bavíme o novejch písničkách.

Ale vraťme se do Mikulova, kde jsi před deseti lety koupil starší dům, který jsi rekonstruoval…

Nejlepší řešení by bylo zbourat ho celej. Takhle zbyl z původní stavby sklep a dvě zdi, jinak šlo všechno dolů. Něco spadlo samo.

Pomáhal jsi s přestavbou?

„Jenom“ penězi.

Měl jsi dobré řemeslníky?

Mít poctivý řemeslníky je základ, jinak přicházíš o čas a o prachy. Všude jsou slušný a neslušný lidi. I tam.

Když se změnil režim, těšil jsem se, že budeme všichni slušný…

Ale jak mohli zmizet neslušný řemeslníci, když se vyučili za bývalýho režimu a byli zvyklý práci odfláknout. Když jsme se starali ještě v Praze o náš družstevní barák, byl tam šéf, velkej sympaťák, ale Ukrajinci, který na práci najímal na hlavním nádraží, neměli o zedničině ánunk. A pak si od nich necháš vysekat v celým domě elektriku, a ty borci ti sbíječkou neudělají třícentimetrový drážky, ale patnácticentimetrový a málem ohrozí statiku baráku. Naštěstí nespadl.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 1. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Vašek Vašák, foto archiv

XANTYPA 02/17 - výběr z článků

Video k únorové Xantypě

Video k únorové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Meryl Streepová

Meryl Streepová

Letos v lednu získala čestný Zlatý glóbus a ve své děkovné řeči se opřela do xenofobních postojů Donalda Trumpa. „Hollywood je plný cizinců a lidí, kteří přišli odjinud. Když je všechny vyhodíme, budete se moct dívat jenom na fotbal a na bojová umění, což není umění,“ prohlásila Meryl Streepová. Ve svém emotivním projevu se zastala také handicapovaného novináře, kterého Trump ostudně zesměšňoval. Reakce nově zvoleného prezidenta přišla vzápětí: označil Meryl za jednu z nejpřeceňovanějších amerických hereček. Tento dehonestující žvást snad ani nelze brát vážně. Jen málokterá hvězda je totiž uznávanější, pracovitější a kreativnější než právě ona.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička

Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička

Od našeho prvního setkání s Ondřejem uplynulo už jistě víc než deset let. Během té doby se stačil stát vyhledávaným a uznávaným skladatelem filmové a scénické hudby, autorem dvou muzikálů, četně oslovovaným aranžérem a producentem, široce oblíbeným moderátorem, hercem a především zpěvákem a interpretem vlastních písní na pomezí jazzu, popu a funky. Spolu se svou druhou ženou Taťánou, Miss World 2006, se nevyhnul ani dychtivému zájmu nevybíravého bulváru, jehož lačnosti ani jeden z nich nevychází právě vstříc.

Skvosty evropské přírody

Skvosty evropské přírody

Nedělá vám dobře let nad oceánem, ale přesto toužíte objevovat neobvyklé přírodní scenérie? Pro dobrodružné zážitky není třeba překročit hranice Evropy.

Jackie

Jackie

Druhého února vstupuje do kin snímek JACKIE, dlouho očekávané drama režiséra Pabla Larraína. Od své loňské premiéry na filmovém festivalu v Benátkách snímek posbíral řadu ocenění od kritiků i festivalových porot, včetně nominace na Zlatý glóbus nebo čerstvé nominace na cenu BAFTA pro představitelku titulní role Natalii Portmanovou.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Petra Špalková

Petra Špalková

Dvacet pět písmen, dvacet pět slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Benedict Cumberbatch

Benedict Cumberbatch

Na civilních fotografiích připomíná vedoucího skautského oddílu nebo alespoň kladnou postavičku z nějakého komiksového seriálu, třeba RYCHLÝCH ŠÍPŮ. Brity fascinuje až groteskní podobnost jeho tváře a výrazu s chráněným bobrem.

Hawkingův život se singularitami

Hawkingův život se singularitami

Kosmolog Stephen Hawking zkoumá černé díry, které dosud nikdo neviděl, popsal záření, jež by z nich mělo vycházet, ale v dohledné době se nám ho nepodaří detekovat, a marně se snaží spojit teorii gravitace s kvantovou mechanikou. Přesto patří k nejslavnějším vědcům současnosti, protože porozuměl převratnému pokroku v kosmologii ve 20. století a napsal o něm knihu STRUČNÁ HISTORIE ČASU, kterou mnoho lidí dočetlo do konce a uvěřilo jejímu obsahu. Tento výjimečný autor oslavil 8. ledna 2017 pětasedmdesátiny.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/17

XANTYPA XANTYPA 02/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne